close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2009

Harry Potter 5♥ 2.kapitola

21. května 2009 v 21:38 | Romišek :-) 13

Tak Brumbál je jeho děda! Jak je to ale možné? Je sice pravda, že o otcových rodičích nic nevěděl, ale to, že je Brumbál jeho příbuzný, mu přišlo absurdní. Proč mu to nikdo neřekl? Proč? Proč mu to udělal? Proč mu neřekl pravdu? Bál se? Nebo je pro Brumbála přítěž, kterou nechce nést? Proč nechtěl mít u sebe svého vnuka? Bylo to kvůli tomu, že ho nemá rád nebo proto, že kvůli němu zemřel jeho syn?
Tyto a další otázky se mu honily hlavou, takže si ani neuvědomil, že se ocitl u dětského hřiště. Působilo to tu tak opuštěně a strašidelně. Jediné, co slyšel, byl vítr, který si pohrával s rozbitým kolotočem. Harryho kufr byl hodně těžký a on sám unavený. Sedl si tedy na kolotoč a přemýšlel…
"Jak to, že mě nikdo nezastavil? Ne, že by mi to vadilo, ale je to divné. Třeba si mě ani nevšimli. A nebo mě nechali jít schválně, budou mít o jednu přítěž míň. Alespoň mi nikdo nebránil. Je vidět, že už na mě nikomu nezáleží." Už zase se začal utápět v sebelítosti.
"Co teď budu dělat? Kam půjdu? Mám použít hůlku? Do školy se už nevrátím, takže budu moct kouzlit. Ale co když mě podle toho najdou? Ne! To nesmím dopustit! Budu se muset úplně odpoutat od kouzelnického světa. Pokusím se najít dům svých rodičů. Chtěl bych to tam vidět. Dům, ve kterém jsem prožil nejšťastnější rok svého života. Mám dvě možnosti: Záchranný autobus, nebo můj Kulový blesk. Autobus nepřipadá v úvahu, protože by mě hned poznali. Takže zbývá koště."
Měl plán i cíl cesty. Položil si Kulový blesk na zem, k němu dal kufr a snažil se ho pomocí přezek připoutat ke koštěti. Po troše snažení se mu to přecijen povedlo. Ale nevěděl, co s Hedvikou a její klecí. Proto otevřel dvířka a nechal ji vyletět. Doufal, že ho neopustí a že poletí s ním. Svůj neviditelný plášť složil a dal jej do kufru. Nebylo ho v tuto chvíli zapotřebí. Byla už noc.
Nasedl a vzlétl. Kvikálkov se po chvíli změnil jen na malou svítící tečku. Hagrid mu jednou vyprávěl, že Godriguv důl je severně od Londýna. Nejprve tedy musel do hlavního města Anglie a potom na sever. Do Londýna už jednou letěl, takže znal cestu, tedy alespoň si to myslel. Musel na západ. Letěl nad vesnicemi, které se z té výšky zdály jako světlušky ve tmě. Silnice mu připadali jako plazící se hadi, kteří se kroutí z jedné strany na druhou. Doprava, doleva a potom rovně. Ve vzduchu byl už téměř hodinu, teoreticky už měl být dávno na místě. Asi po dvou hodinách se mu to zdálo velmi divné. Byl unavený. Přestal dávat pozor. Usínal. Asi to znáte. Stav, kdy je vám skoro všechno jedno, hlavně aby už jste mohli spát. Vidíte vše, ale jako by jste neviděli nic. Snažíte se dávat pozor, ale nejde to. To přesně teď prožíval Harry. Jeho pozornost se odpoutala od létání. Chtěl přistát. Jenomže v jednu chvíli se snažil vyhnout stromu, neudržel svou rovnováhu a spadnul. Padal a padal. Tak skončí chlapec, který přežil? Spadne z koštěte? Jaká ironie! Najednou jako by se mu před očima odehrál celý jeho život.
Křik jeho matky: "Harryho ne, prosím, nééé!" "Uhni, ty hloupá holko!"
Jeho první zkušenosti s vařením, tehdy spálil strýčkovi Vernonovi slaninu, díky tomu nedostával týden oběd a navíc mu musel udělat novou, která se mu také nepovedla. Za to si ale už vysloužil výprask. Jeho první ročník, tehdy se postavil Temnému pánovi a vyvázl, zachránil před ním kámen mudrc. První setkání s mozkomory a jeho milovaným kmotrem Siriusem, turnaj Tří kouzelníku, smrt Cedrika Diggoriho, Voldemortovo znovu povstání a poté to, co prožil nedávno, Odbor záhad - nejhorší den v jeho životě - tam ztratil milovaného člověka…
Znovu se vrátil do reality. Už za několik okamžiků dopadne na zem a odejde z tohoto světa. Konečně je uvidí. Konečně! Setká se s nimi se všemi. Se svými rodiči a se Siriusem. Bude s nimi a bude šťastný tak jako nikdy. Ale co Ron a Hermiona? Ty přece má taky rád a to i přesto, že mu občas lezou na nervy. Jeho nejlepší kamarádi. Kamarádi na život a na smrt. Ani se s nimi nerozloučil. Měl je strašně rád.
Dopadl na zem. Nehýbal se. Byl mrtev? Skončil jeho život a tím i jediná naděje kouzelnického světa?
Po dopadu se Harryho duše jakoby odtrhla od zbytku jeho těla. Viděl sám sebe. Stál nad sebou samým. Zdálo se, že si při pádu zlomil snad všechny kosti a že si dost ošklivě poranil hlavu. Teď mu to ale bylo jedno, vždyť už je přece mrtvý. Nebo ne? Snad se z něho nestane duch? Jen to ne! To by přeci už nikdy neviděl rodiče. Chce je vidět, nesmí zůstat v tomto světě navěky. Už tu nechtěl dál být. Nechěl bloudit po světě jako přízrak. Proč vždy utrpení potká jen jeho? Chce mít už klid. Navěky! Proč ho takto osud trestá? Copak nestačilo to, co si musel prožít? To toho už nebylo dost? Musel pořád trpět? Už nechtěl, měl toho plné zuby.
Čas se pro něho zastavil. Vše ustalo. Začal okolo sebe pociťovat zvláštní energii. Všude kolem se prudce ochladilo. Pak náhle, zčistajasna, se začal pomalu zvedat, stoupal směrem k nebi. Avšak po několika centimetrech pohyb ustal a on zůstal viset ve vzduchu. Najednou začal pociťovat nepopsatelnou sílu. Snažila se ho vtáhnout do malé pukliny, která se vytvořila ve vzduchu. Přibližoval se. Stále blíž. Už zbývalo jen málo. Náhle průrva začala nasávat vzduch všude kolem sebe a s ním i Harryho duši."Jak můžu projít tak malou dírkou, vždyť se tam nemůžu vejít?"
Už se začal připravovat na bolest. Opravdu si myslel, že to bude bolet, že ho to roztrhne, ale spletl se. Prošel skrz. Ale to, co ho čekalo na druhé straně pukliny, se mu vůbec nelíbilo. Ocitl se v temnotě. Všude okolo byla tma. Přestal existovat. Obklopovala ho nicota. Nikde nic neviděl. Snažil se křičet, ale nešlo to. Z jeho úst se nevydrala ani hláska. Připadal si, jako kdyby tu byl celé roky. Všude černo. Nic víc, nic míň. Nemohl se hýbat, nemohl vůbec nic. Jen se tak vznášet v prostoru. Co vlastně je? Přízrak? Duch, nebo snad zbloudilá duše, která nezná cestu? To tu bude napořád sám?
Když byl malý, vždy večer, když ulehal v přístěnku pod schody do postele, si představoval, jak se po své smrti setká se svými rodiči a jak s nimi bude napořád. Snil o tom, že s nimi bude bydlet ve velkém domě u moře. Bez Dursleyových. Jen oni tři. Že bude mít vlastní pokoj s vlastními hračkami. Ale hlavně chtěl trávit všechen volný čas se svojí maminkou a tatínkem. Toužil po tom s nimi chodit na procházku, učit se s otcem chytat ryby a pouštět draka. Co ale chtěl nejvíce ze všeho, byla mateřská láska, chtěl být milován a rozmazlován. Přál si vše, co u Dursleyových neměl.
"Ale copak takhle vypadá posmrtný život? Takhle? Navěky uvězněn ve vlastních vzpomínkách? Já chci odsud!"
Jako kdyby přesně na to někdo čekal. Temnota se začala projasňovat. Světlo se dralo napovrch. Nejdříve malé světelné body všude kolem. Zvětšovaly se, nicota ustupovala, až zmizela úplně. Harryho zaplavil pocit štěstí, nevěděl proč, ale prostě to tak bylo. To světlo ho naplňovalo. Naplňovalo ho zvláštní energii. Neuměl to popsat, ale bylo to úžasné. Připadal si, jako kdyby už nikdy nemohl zažít smutek, strach, zlost nebo další problémy, s kterými se potýkal dennodenně ve svém pozemském životě. Hleděl před sebe. Všude bylo světlo. Oslňující záře. Přímo andělská. Toto světlo se nepodobalo slunečnímu, ale ani jinému, které je na zemi známo. Byla to sama čistota. Tak zářící. Pak jakoby něco zahlédl. Vyzařovalo to zvláštní auru. Přibližovalo se to. Byl to muž vyšší postavy. Působil vznešeným dojmem. Měl kulatý obličej, delší nos, na kterém měl posazené brýle. Jeho tvář byla porostlá dlouhým, našedivělým plnovousem. Na sobě měl bílí plášť. Jeho roucho bylo ze zvláštního materiálu. Zdálo se tak lehké a přitom tak přiléhavé. Jediné, co Harry mohl říci s určitostí, bylo, že nebyl vyroben z žádného pozemského materiálu. Muž se zastavil těsně před Harrym. Chvíli si navzájem hleděli do očí a poté neznámý promluvil nadpozemským hlasem:
"Konečně se spolu setkáváme, Harry Pottere. Čekal jsem tu na tebe hodně dlouho. Má trpělivost se ale vyplatila. Jsem rád, že poznávám svého dědice. Jistě se ptáš, kdo jsem. A tvá otázka bude zodpovězena. Jsem Godrik Nebelvír. Jsem tvůj předek a ty pokračovatel mé linie."
"Vy mi chcete říct, že jsem nebelvírský dědic? Ale jak to, že mi o tom nikdo nic neřekl. To opravdu není možné, já nemůžu…"
"Harry, věř mi, můžeš!"
"Ať je to pravda nebo ne, teď už je to jedno, jsem mrtvý!"
"To není až tak pravda, nyní se nacházíš v Limbu. Limb je místo mezi životem a smrtí. Toto je možnost, jak ti předám něco z mé moci. Pozoruji tě už od narození a vím, jak těžký máš život. Proto ti také chci dát svou moc, zasloužíš si ji. Ale než se tak stane, musím ti něco důležitého říct. Proto poslouchej a prosím, nepřerušuj mě. Jak jistě víš, Bradavice byly založeny v desátém století. Založili ji čtyři nejmocnější čarodějové těch dob. Jak jistě znáš z bradavických dějin, zprvu jsem všichni čtyři pracovali ve shodě. Do školy byli přijímáni všechny, kdo měli nadání. Zmijozel měl sice výhrady, ale spolu s ostatními jsme ho vždy přehlasovali. Jenže nic netrvá věčně. Jednoho dne se Salazar rozhodl, že chce, aby byla škola rozdělena do čtyř kolejí. Každý aby si prý vybral toho, kdo odpovídá jeho představám. Zprvu jsme byli zdráhaví, ale nakonec jsme podlehli. Byly tedy založeny čtyři koleje v čele s jedním ze zakladatelů. Tento kompromis chvíli vydržel, jenže jak už to s kompromisy bývá, nikdy netrvají věčně. Po nějaké době chtěl Salazar přijímat jen a jen čistokrevné čaroděje, prý aby čarodějné umění zůstalo jen pro některé. To jsem pochopitelně nemohl dovolit. A tak jednoho dne mezi mnou a Salazarem vypukla velká hádka, musím říci, že jsme proti sobě metali i neprominutelné kletby. Nakonec jsem z tohoto boje vyšel lépe já. Zmijozel mi přísahal, že přijde den, kdy se pomstí. Ještě před odchodem stačil zbudovat Tajemnou komnatu. Ta měla pomoci budoucím zmijozelovým dědicům v tom, aby ze školy vymítili nečistou krev."
"Já ale pořád nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vždyť Zmijozel je mrtvý, už se nemůže pomstít!"
"Harry, vydrž, hned se k tomu dostanu. Jistě, Zmijozel nestačil vykonat svou pomstu, jenomže nezapomínej na to, že tak jako já, tak i on měl své potomky. Jeho pomsta se nevztahovala jen na mě, ale hlavně na mé následovníky. Po jeho odchodu se atmosféra na škole značně uvolnila. Jenomže tím, že Salazar odešel, neměl kdo vybírat žáky do jeho koleje. Proto jsme stvořill Moudrý klobouk. Vše zase bylo, jak mělo být. Jenže asi po měsíci, když Salazar opustil školu, vyslovila Rowena zvláštní věštbu. Zněla asi takto:

Na sklonku milénia druhého, dva soupeři se potkají,
dědicové z dvou rodů,
na život a na smrt spolu se v bitvě se utkají,
avšak jen jeden zvítězí, pouze jeden,
bude to dobro, bude to zlo, každopádně někdo vyhraje,
a podle toho se niť světa upřede.
Světe střes se, pokud Zmijozel Nebelvíra porazí,
protože pak se svět na tisíce let do temnoty ponoří.

"Už to chápeš, Harry, tato věštba je o tobě a o Voldemortovi. Vím, že toho je na tebe teď moc. Ale musíš se vypořádat i s touto věštbou. Tu, co předpověděla tvoje profesorka, byla jen doplňující k této. Harry, pokud neporazíš Pána zla, svět se ponoří do temnoty… Musíš ho zastavit. Proto teď nesmíš zemřít a musíš se mu postavit. Vím, že to bude velmi těžké, ale musíš se o to pokusit. Osud světa závisí na tobě. Abych ti alespoň trochu pomohl, předám ti pomocí tohoto prstenu svou moc. Avšak na to, co je to za moc a jak ji použit, na to musíš přijít sám. To, co jsem ti chtěl, to jsem už vykonal. Nyní to už záleží jen a jen na tobě. Teď ti ještě ukážu něco, podle čeho by ses mohl rozhodnout, kam bude tvůj život v budoucnu směřovat."
Po těchto slovech se začalo světlo ztrácet. Pomalu, ale jistě. Světlo umíralo a temnota opět získávala svoji nadvládu. Už zase se mu zdálo, že se snad roztrhne na dvě části. Jeho duše se soukala skrz úzký prostor. Pak náhle vše ustalo. Začalo se mu projasňovat. Viděl nějakou místnost. Byla mu strašně povědomá. A ty obrysy v ní. Nejspíše lidé. Vždyť je zná, ale nemůže si vzpomenout! Svítalo mu. Začal slyšet hlasy. Známé hlasy. Ale stále nevěděl, avšak jeho neznalost neměla trvat dlouho. V jednom okamžiku si nic a nikoho nepamatoval, ale následně se vše vrátilo. Jeho vzpomínky, pocity smutku a strachu. Světlo ho opustilo. Už mu nedávalo sílu. Ocitl se zase v realitě.
"No jasně, poznávám to tu, to je přece ústředí fénixova řádu, Siriův dům! Ale jak to? Vždyť mám být úplně někde jinde. Desítky kilometrů od Grimauldova náměstí 12." Pak ale pochopil. Vždyť mu Godrik říkal, že než se vrátí do svého těla, tak mu něco ukáže. Proto tedy přestal přemýšlet o tom, jak se sem dostal a raději se zaposlouchal a začal vnímat okolí. V místnosti bylo pět lidí. Byli tam šeptající Ron a Hermiona. Vypadali docela unaveně.
"Asi mají za sebou těžký den, určitě zase museli vyklízet jednu z nepoužívaných místností," pomyslel si. Dále pak tam byla paní Weasleyová. Stála u kuchyňské linky a něco připravovala. Jako poslední v místnosti seděli Remus a Ginny. Po chvíli do dveří vtrhnul pan Weasley.
"Brumbál tady ještě není?" zeptal se své ženy.
"Ne, dorazí až na poradu. Něco se stalo?"
"Teď ne, Molly, až tu bude Brumbál. Remusi, okamžitě ho zkontaktuj, ať přijde. Je to důležité!" Remus neváhal ani minutu, přiskočil ke krbu, hodil do něho letax, vykřikl "Bradavice" a už ho nebylo.
V místnosti mezitím panovala napjatá atmosféra. Ronův taťka vypadal pobledle a zničeně. Paní Weasleyová se tvářila také ustaraně, i když nevěděla, o co jde. No a Ron, Ginny a Hermiona se tvářili zvědavě. Alespoň se dozvědí nějaké novinky.
Minuta se vlekla za minutou a atmosféra v místnosti stále houstla. Byla už skoro hmatatelná. Teď už i děti pochopily, že to bude něco vážného. Všech pět mlčelo. Pak náhle vyšlehly plameny a z krbu vyšel Remus následovaný Brumbálem. Opět z něho vyzařovala zvláštní aura. Nadpozemská.
"Co se děje, Arture? Remus říkal, že je to něco vážného a že to nesnese odklad."
"Albusi, Harry je pryč!"
Ze všech stran ozvalo: "Cože?!"
"Arture, řekni nám vše, co víš!" navrhl Brumbál. I když mluvil klidným, vyrovnaným hlasem, v jeho očích byl vidět strach.
"Ráno jsem si měnil stráž s Mundugusem, ptal jsem se ho, jestli bylo všechno v pořádku. Řekl, že všechno bylo v úplném pořádku a že se nic zvláštního nestalo. Potom se sebral a přemístil se bůhví kam. Bylo asi kolem devíti hodin, řekl jsem si, že bych se za Harrym mohl nenápadně podívat. Všichni víme, jak ho Siriusova smrt vzala. Sebral jsem tedy neviditelný plášť a vydal se ke dveřím, otevřel jsem a vplížil se do domu. Dursleyovi vypadali nadmíru spokojeně. Bylo mi to divné, že mají takovou radost. Ale nevšímal jsem si toho a vydal se do Harryho pokoje.
Když jsem otevřel, Harry v pokoji nebyl. A co bylo horšího, nebyly tam ani jeho věci. Navíc, venku být nemohl, protože bych si ho všiml. Něco mi nesedělo. Proto jsem už nedbal na odhalení a vydal jsem se dolů do obývacího pokoje pro vysvětlení, kam se Harry poděl. Jakmile jsem vešel, všichni tři začali křičet a couvat. Dursley začal breptat něco o tom, jak si dovoluji k nim takhle vpadnout. Ať prý ať okamžitě odejdu. Byl jsem dost nervózní z Harryho zmizení, jeho urážky mi na náladě nepřidaly. Trochu jsem se asi neovládl a z hůlky mi začaly létat jiskry. To jste měli vidět, jak všichni tři zmlkli. Mysleli si asi, že je chci zaklít. No, každopádně, téhle situace jsem využil. Zeptal jsem se, kam se Harry ztratil. Po chvíli se Dursley vzpamatoval a s úsměvem na tváři mi řekl, že si včera sbalil všechny věci a odešel. Nemohl jsem přijít nato, proč to udělal. Zeptal jsem se jich, jestli jim neříkal něco před odchodem. Prý, když se ptali, kam jde a jestli se vrací k nám, řekl jim, že už se k nám nikdy nevrátí. Toto bylo pro mě jako rána z nebe. Sebral jsem se a okamžitě se přemístil sem."
Po tomto proslovu v místnosti nastalo absolutní ticho. Všichni se snažili strávit vše, co nyní slyšeli. První se vzpamatoval Remus
"Ale proč, já vím, že ho smrt Siriuse zasáhla, ale to nás všechny. To přece nemohl být důvod k tomu, aby utekl. Rone, Hermiono, nevíte o tom něco? Jste přeci jeho kamarádi, určitě se vám svěřuje. Nepsal vám něco?" Po této otázce Ronovi nápadně zrudly uši a ještě víc se zachmuřil. Remus si toho všimnul a proto ho vyzval, aby jim řekl pravdu. Ron se zavrtal do křesla jak nejvíce to šlo a začal vyprávět o Harryho dopise.
"No, včera jsem Harrymu poslal dárek a blahopřání. Napsal jsem mu, aby se neobviňoval ze Siriusovy smrti. A tak nějak jsem mu naznačil, že Sírius šel na ministerstvo dobrovolně a že si za to může sám…"
"Rone, ty jseš ale tupec. Neříkej, že jsi mu tohle vážně napsal. To snad nemyslíš vážně.." ozvala se Hermiona.
"Co ti na to odepsal?" ptal se Remus.
"No, napsal mi, že jsem to přehnal, že za Siriusovu smrt může jen a jen on. Taky psal o tom, že se sem nikdy nevrátí. " Poprvé za tu dobu promluvil Brumbál. Tvářil se velice zachmuřeně a starostlivě
"Přesto se mi nezdá, že by Harry utekl jen kvůli tomuto, muselo to být něco jiného. Každopádně ho musíme co nejdříve najít. Je to pro něj hrozně nebezpečné. Okamžitě svoláme Řád. Musíme ho začít hledat. Doufejme, že je v pořádku, Remusi, běž a…" Víc toho už Harry neslyšel. Něco ho táhlo pryč. Vše se začalo rozmazávat. Přestávalo to dávat smysl. Už zase se vznášel nad svým tělem. Bylo poměrně zubožené. Avšak všiml si, že má na pravé ruce zvláštní prsten. Blíže ho ale popsat nemohl, protože tělo táhlo jeho duši zpět. Už zase byl ve svém těle. Nic neviděl, nic necítil. Upadl do bezvědomí…

Harry Potter 5♥ 3.kapitola

21. května 2009 v 21:31 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád

Připadal si jako ve snu. Avšak vše bylo tak skutečné. Nacházel se ve zvláštním světě. Byl ve světě barev. Vznášel se. Ty barvy byly okolo něj, ale zároveň byly jeho součástí. Pociťoval zvláštní teplo. Všude kam dohlédl byly barvy. Pak se obraz změnil.
Nacházel se na rozlehlé louce. Byla porostlá lučním kvítím. Na nebi svítilo slunce. Bylo tak jasno. Nebe bez mráčku. Jen vítr si pohrával s kvítky. Zdálo se, jako by si hrály. Rozhodl se, že si lehne a bude odpočívat. Tráva byla tak měkká. Zahleděl se do nebe. Nad ním poletovali motýli. Barevní. Bylo to jako v ráji. Jednou, když byl malý, musel s Dursleovými jít do kostela. Tak nějak to ten kněží popisoval. Říkal, že v ráji je blaho, všude samé lesy, louky, řeky a hory. Lidé a zvířata prý žijí v souladu. Nejsou tu žádné starosti. Jen láska. V mládí tomu moc nevěřil, ale nyní, nyní už ano.
Všude byl klid, vonělo to tu po trávě a lučním kvítí. Ve vzduchu byla cítit láska. Nebyly žádné problémy. Zaposlouchal se do nádherného zpěvu. Ó ano, ptáci zpívali svojí serenádu. Každý ptáček něco jiného. Osobitého. Pak uslyšel nějaké lidské hlasy. Nerozuměl jim. Rozhlížel se všude kolem sebe, ale nikde nikdo. Snažil se zjistit zdroj tohoto rozhovoru. Zaposlouchal se.
Louka se ztratila. Přenesl své vědomí zpět do reality. Jako by zase byl ve svém těle. I když zvenčí nebyla znát změna, vrátil se. Ty hlasy neznal. Snažil se pohnout, chtěl dát najevo svou přítomnost, ale nešlo to!
Byl ve zvláštním stavu. Nemohl dělat vůbec nic a proto tedy alespoň poslouchal rozhovor neznámých.
***
"Pane doktore, co mu je? Bude v pořádku?"
"To se těžko odhaduje Iris. Ten chlapec je na tom špatně. Ale na druhou stranu znám i horší. Bude muset nějakou dobu ležet. Obávám se o jeho hlavu. Říkáš, že jste ho s Leonem našli dnes brzo ráno v lese? Nevíte jak se tam dostal?"
"Ne, to nemám ponětí. Dnes ráno šel Leon na obvyklou pochůzku po lese. Já nemohla spát, a tak jsem šla s ním. Chvíli jsme se procházeli. Leon kontroloval žrádlo v krmelcích. Když už měl všechno hotové, vraceli jsem se zpět. No a pak najednou jsme před sebou uviděli někoho ležet. Neváhali jsme ani minutu a rozeběhli se tam. Tenhle chlapec tam ležel. Byl v zuboženém stavu. Ještě štěstí, že náš dům byl jen kousek od toho místa. Leon rychle vyskočil a běžel pro vozík. Asi po pěti minutách se vrátil. Já jsem se mezitím snažila u chlapce najít něco, podle čeho by se dalo poznat, jak se jmenuje a odkud je. Jenže kromě jeho oblečení, které nevypadalo zrovna nově, a zvláštní věci, kterou měl v kapse, jsem nic nenašla. Po Leonově příchodu jsme ho opatrně naložili a odvezli k nám. A odtud okamžitě zavolali vás."
"Ten chlapec měl štěstí, že jste ho našli tak brzo, protože kdyby tam byl déle, asi... ne určitě by vykrvácel! Tady na stole máš léky, které mu dáš. Je tam i rozpis, v kolik hodin jaký lék. Musíš mu to dávat nitrožilně. Tedy prozatím. Kdyby se něco dělo, tak okamžitě zavolej a já přijedu. Zítra se zase zastavím. Kdyby měl horečky tak dávej studený obklad. A ještě něco, je možné, že po tom poranění hlavy si nebude nic pamatovat. Myslím si, že dřív než zítra se stejně..."
Dále už nic Harry neslyšel, začal mít příšerné křeče po celém těle. Ale co bylo nejhorší, připadal si jako tehdy, když na něho Voldemort použil Cruciatus. I když tohle bylo snad ještě horší. A jeho hlava! Měl pocit, jako by chtěla prasknout. Už zase na sobě ucítil nějaký dotyk, jenže bylo to tak bolestivé. Slyšel okolo sebe křik a dupání. Jeho křeče ne a ne ustat. Zmítal se na posteli, někdo ho chtěl přidržet, jenže se mu to nedařilo. Pak náhle jakoby dostal ránu do hlavy. Vše se s ním zatočilo a on upadl do říše snů.
***
Už zase byl na oboru záhad. Viděl Siriuse bojujícího s Beatrix. Byl to poslední bojující pár. Všichni ostatní smrtijedi si všimli nově příchozího Brumbála a vzali nohy na ramena. Avšak oni dva ne. Stále bojovali. Oba se navzájem vyhýbali protivníkovým kouzlům. Avšak jednomu kouzlu se Sirius vyhnout nedokázal. Po tomto zásahu zahlédl Blackův obličej. Mísil se v něm strach spolu s překvapením. Slyšel Belatrixin vítězný výkřik a kmotrův pád za oblouk. Viděl sám sebe, jak křičí: "Siriusi,né!!" a svůj běh dolů ze schodů. Chtěl ho zachránit. Opravdu moc. Vždyť přece jenom spadl skrz závěs. Hned se zase objeví. Bral schody po dvou. Už byl skoro na podiu. Už jen kousek a mohl Siriuse zachránit, jen dva metry ho dělili od jeho cíle. Náhle ho ale dvě ruce stáhly zpět z podia. Byl to Remus. Měl v tváři slzy. Harry se mu chtěl vyvlíknout,ale nešlo to. Držel ho pevně. Začaly mu téct slzy.
"On přece nemůže být..."
Ne nedokázal to, jeho srdce stále věřilo, že žije. Jenže jeho racionální myšlení říkalo pravý opak. Vevnitř sebe věděl, že už se nikdy se svým kmotrem nepotká...
"Siriusi, né, vrať se, prosím, vrať se mi, neopouštěj mě, prosím!"
Slyšel okolo sebe nějaký utěšující hlas, ale nevěděl odkud vychází, Remus tiše vzlykal, ale nic neříkal. Pak náhle jakoby se začal probouzet.

Vše se rozmazalo. Otevřel oči, ocitl se v neznámé místnosti. Ležel na posteli, u něho seděla cizí žena a snažila se ho utěšit.
"Klid, to bude dobré, byl to jen zlý sen, nemusíš se bát, jsem tu s tebou, tady se ti nic nestane!"
Její hlas byl tak uklidňující, jeho melodičnost ho uspávala. Pomalu se mu začala klížit víčka. Hladila ho. Tak moc mu připomínala maminku, kterou nikdy nepoznal. Dotýkala se ho a utěšovala. Připadal si s ní v bezpečí. Po chvíli opět usnul, jenže tentokrát už nerušeným spánkem.
***
Už zase okolo sebe slyšel hlasy, avšak tentokrát už věděl komu patří. Jeden byl určitě té paní, co s ním byla večer. Měl dojem, že někdo říkal, že se jmenuje Iris. No a druhý hlas nejspíše patřil jeho doktorovi.
"Od včerejšího večera žádný další záchvat neměl Iris?"
"Ne, to ne, ale v noci mě probudil jeho křik. Přiběhla jsem co nejdříve k němu. Volal nějaké jméno, myslím, že říkal: Siriusi, né, on nemůže být mrtvý. Bylo mi ho strašně líto. Tomu chudákovi tekly slzy. Byla jsem u něho celou dobu. Křičel, pořád a pořád. Prý: On nemůže být mrtvý, to nejde, Siriusi, prosím, neopouštěj mě... A pak náhle jeho křik ustal a on otevřel oči. Dívali jsme se navzájem jeden na druhého. Snažila jsem se ho uklidnit. Nakonec se mi to podařilo a on usnul. Pro jistotu jsem s ním zůstala celou noc. Od té doby si ale myslím, že už žádné zlé sny neměl. Spal jako andílek."
"Měl bych mu dát asi něco na uklidnění, protože jinak by si mohl potrhat stehy. Navíc tím, jak tady sebou pořád hází, tak si na zdraví nepřilepší. Teplotu už má v normále, takže myslím, že je na dobré cestě k uzdravení. Akorát mi dělá starosti, to, že se ještě neprobudil. Možná to je těmi léky. No pokud se do zítra neprobudí, budeme ho muset převést do nemocnice. Uvidíme. Každopádně už budu muset letět, tak zatím Iris. A kdyby něco, tak volej!"
"Nashledanou, pane doktore"
Harry nechtěl za žádnou cenu do nemocnice, líbilo se mu tu. Rozhodl se tedy, že ještě chvíli počká a že potom o sobě dá vědět...
Jakmile zaklaply dveře, otevřel oči a rozhlédl se. Jeho zrak nejdříve padl na něho samého. Připadal si jako nějaká mumie. Měl obě nohy v sádře. Hrudník měl zavázaný gázou. Na hlavu si sice neviděl, ale když si tam sáhl pravou rukou (ta byla jakžtakž zdravá, i když stejně bolela jako čert) nahmatal si další obvazy. Musel vypadat docela komicky. Vše ho neuvěřitelně bolelo. Nechtěl myslet na svá zranění. Proto se rozhlédl kolem. Ležel v poměrně veliké místnosti. Měla dvě okna. Pokoj byl skromně zařízen. Stála tu postel, na které právě ležel, poté šatník, zrcadlo a lavor s vodou. Na stole byl nádherný vyšívaný ubrus a váza s květinami. Nic víc. Avšak bylo to tu tak útulné. Výhoda byla, že měl okna hned před sebou. Měl nádherný výhled na les. Chvíli se kochal výhledem, když najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešla postarší žena nesoucí nějaké léky. Působila velmi mile. Měla delší hnědé vlasy. Skoro po ramena. Její obličej působil ztrhaně. Byla asi stejně vysoká jako Harry. Jakmile si všimla, že je Harry vzhůr u, vykouzlila na své tváři široký a dobrosrdečný úsměv.
"Konečně jsi se nám probudil! Už jsme si dělali starosti. Jak se cítíš?
"Připadám si, jako kdyby mě přejel parní válec... Ale jinak se cítím docela dobře. Prosím vás, kde to jsem??"
"Nacházíš se nedaleko Cambridge. Bydlíme na samotě. Široko daleko není živáčka. Pamatuješ si, jak jsi se sem dostal?"
Je to tady... Co ji mám asi tak říct...- "No víte, utekl jsem z domova. Nasedl na koště a snažil se dostat do Londýna. Jenomže jsem si asi spletl směr a doletěl sem. Asi se divíte, jak jsem mohl letět na koštěti, ale to se u nás dělá často. Jsem totiž kouzelník. No a možná je mi na stopě největší zrůda na světě, která by se mohla rovnat Hitlerovi. Ale jinak jsem úplně normální kluk...To víte, každý má to své... - Vždyť by si myslela, že jsem blázen! Ne musím něco vymyslet."
"No já ani pořádně nevím. Už nikoho nemám. Všichni mě opustili. Buď zemřeli nebo mi nastavili záda. Nemám kam jít. Bloudil jsem všude možně, ale nikde mě nechtěli a odevšad mě vyháněli. Byl jsem na dně, chtěl jsem už skoncovat se svým životem. Vylezl jsem tedy na strom a skočil..."
"Tak to ať tě už nikdy nenapadne, zdáš se mi jako milej kluk, proto budeš moci zatím bydlet tady s námi. Řeknu to ještě mému manželovi, ale myslím, že nebude proti. Já se jmenuji Iris O'donel. Chci ale, abys mi tykal. Kdybys mě vykal, připadala bych si strašně staře... Jak se jmenuješ ty?" zeptala se s hřejivým úsměvem na tváři
"Já, já se jmenuji Harry P... - White. Prosím vás, paní... Hm tedy Iris, jak dlouho jsem tady ležel?"
"No dnes to budou dva dny. Včera ráno jsme tě našli nedaleko odsud. Máš hlad nebo žízeň? Řekni si o co chceš?"
"Ne, moc děkuji, jenom se chci zeptat, kde mám své věci?"
"Tvé věci? Žádné jsi u sebe neměl! Všechno, co jsem u tebe našla, máš v krabici pod postelí... Teď ale musíš odpočívat, doktor ti nakázal odpočinek a žádnou námahu. Teď už zavři oči a vyspi se. Stejně už jsi utahaný. Vidím to na tobě. Ještě se za tebou přijdu podívat."
Poté odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Harry to nevydržel, chtěl se podívat, jestli má alespoň hůlku. Jenže jeho zranění mu nedovolovala skoro žádný pohyb. Proto tedy uposlechl Iris a snažil se usnout. Po chvíli se mu to opravdu povedlo.
***
Druhý den ho probudil nějaký šramot. Otevřel oči. Do dveří právě vstupovala Iris a za ní neznámý muž. Byl takový obtloustlý. Strašně mu připomínal pana Weasleyho. Až na ty vlasy. Ty měl černé, na krátko ostříhané. Zapůsobil na Harryho příjemným dojmem.
"Á, už jsi vzhůru, to jsem ráda. Přišel se na tebe podívat pan doktor."
"Ahoj, Iris mi říkala, že se jmenuješ Harry. Těší mě. Já jsem John Grey. Říkej mi Johne. Tak jak se cítíš? Měl jsi velké štěstí, kdybys spadl jen trochu jinak, mohl jsi ochrnout nebo si dokonce zlomit páteř a zemřít. Museli tě strážit snad všichni svatí. Bolí tě něco?"
"No bolí mě celé tělo, ale už to je mnohem lepší. Mám strašný hlad." řekl Harry a podíval se na Johna. Jakmile to dořekl, Iris vyběhla z pokoje jako tornádo. Harry se až lekl, co se jí stalo.
"Jsi v dobrých rukou, Iris a Leon jsou hodní lidé, postarají se o tebe. Iris mě říkala o tom, co jsi chtěl udělat. Měl jsi opravdu štěstí, stačilo málo a povedl by se ti tvůj záměr. Ale pamatuj si, vždy to může být horší. Teď budeš tady, oba dva tě tady rádi nechají. Máš zlomené obě nohy a levou ruku. A mám podezření na otřes mozku. Asi se divíš, proč nejsi v nemocnici. O'donelovi jsou mí dobří přátelé a přemluvili mě, aby si tě tady mohli nechat. Já nakonec souhlasil. Na jednu stranu na tom nejsi až tak vážně. Samozřejmě obrazně řečeno. Teď ti udělám nějaké vyšetření a pokud bude vše v pořádku, tak budeš už moc tak za dva, tři týdny vylézt z postele a podívat se po okolí. Je to tu nádherné. Věř mi. Tak co, dáme se do toho, co říkáš?"
Harry přikývl. To byl signál pro Johna. Vzal si svou brašnu, otevřel ji a vytáhl z ní stetoskop. Začal ho prohlížet. Ptal se na všechno. Co ho bolí a co ne. Jestli cítí to a tamto. No prostě prohlídl ho od hlavy až k patě. Po půl hodině už John nevěděl, co by ještě zkontroloval, proto tedy všechny své věci uklidil do brašny, rozloučil se, ujistil Harryho, že je vše v pořádku, a odešel. Slíbil mu, že se za ním zase přijde podívat.
Po chvíli do místnosti vešla Iris a nesla tác s jídlem. Jak si už stačil všimnout, nesla mu polévku s chlebem. "Vím, že se ti to asi nebude líbit, ale teď tě nakrmím."
Harryho představa, že ho bude někdo krmit, přímo zděsila. Připadal si strašně trapně. Snažil se protestovat, ale bylo mu to platné asi tak, jako mrtvému zimník. Iris všechny Harryho protesty umlčela jedním pohledem. S úsměvem si sedla na postel, chléb rozdrolila a naházela do polévky. Poté vzala lžíci a začala ho krmit. Harry si připadal jako malé dítě. Ale musel si přiznat, že se mu to i líbilo. Konečně měl někoho, kdo se o něho staral. Staral se o něho zcela bez vedlejších záměrů.
"A ne jako Brumbál a ostatní, kteří o něho pečovali jen proto, že chtěli mít svého vyvoleného. Jistě, proto ho teď hledají. Musejí mít někoho, kdo bude nastavovat krk proti Voldemortovi. Brumbále, nenávidím tě!"
Už zase ho bodlo u srdce. Brumbál. Pro celý kouzelnický svět hrdina a největší kouzelník posledních let, avšak pro Harryho jen pokrytecký lhář.
"Ne už na něho nebudu myslet, na nikoho, je to minulost! Teď jsem tady. Mimo všechno a všechny!"
Iris si všimla Harryho obličeje.
"Harry, děje se něco? Najednou jsi nějak posmutněl?"
"Ne, to nic Iris, jsem v pořádku. Ani jsem ti nestačil poděkovat. Jsem nesmírně rád, že tady budu moc zůstat."
"To víš že jo. Leon také souhlasil. Byl se tu na tebe ráno podívat, jenže jsi spal. Momentálně je ve městě, nakupuje zásoby. Ale brzo se vrátí. Musíte se přece seznámit. Už se na to těší. Teď si odpočiň. Musíš nabrat sílu. Chci ti to tady co nejdříve všechno ukázat. Tak odpočívej!"
Poté odešla a nechala Harryho samotného. Cítil se utahaný. Proto se pořádně zachumlal do peřiny a usnul.
***
Probudili ho až kroky. Rychle otevřel oči. Myslel na nejhorší.
"Smrtijedi! Kdo jiný by se takhle plížil. Přišli si pro mě."
Jenže bez hůlky byl úplně bezbranný. Nemohl se hýbat. Tápal ve tmě, nic neviděl. Už začal opravdu panikařit. Z rohu místnosti se ale ozval příjemný hlas.
"Promiň, nechtěl jsem tě probudit. Iris mi říkala, že asi spíš, ale chtěl jsem se na tebe podívat. No když už jsi vzhůru, měl bych se představit. Já jsem Leon. A chci, abys mě tak i říkal. Jak znám mojí ženu, tak i ona určitě chtěla, abys ji tykal."
"Dobrý den, já jsem Harry White"
"Co jsem říkal, žádné vykání! Takže ještě jednou," řekl s úsměvem Leon. Harry se usmál, pochopil mužovu hru.
"Ahoj, já jsem Harry. Jsem rád, že tě poznávám"
"To už je lepší! Tak teď už ale zase spi. Zítra se na tebe přijdu podívat a popovídáme si. Dobrou noc, Harry"
"Dobrou noc, Leone."
***
Konečně se dočkal. Možná už konečně našel opravdový domov. Domov bez lží a přetvářek. Ke štěstí mu zbývali jen jeho kamarádi. Alespoň, že jsou na ústředí. V bezpečí. Už nebudou kamarádi Harryho Pottera a tím o ně Voldemort ztratí zájem.
V tuto chvíli měl novou rodinu. Nový život. Tady ho snad nikdo nenajde. Doufal, že po nějaké době svět úplně zapomene na chlapce, který přežil. Snad si všichni budou myslet, že zemřel...
Už se nechtěl vrátit. Nikdy. Avšak netušil, že nepotrvá dlouho a osud si s ním opět pohraje a postaví ho mezi těžká rozhodnutí...

Harry Potter 5♥ 4.kapitola

21. května 2009 v 21:31 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Následující ráno se probudil s dobrou náladou. Konečně byl někde, kde ho (snad) měli rádi. I když podle toho, jak se k němu Leon a Iris chovají, nebylo pochyb. Těšil se na dnešní Leonovu návštěvu. Byl mu moc sympatický. Během dne se nic moc zajímavého nestalo. Byla za ním párkrát Iris. Pokaždé si s ním chvíli popovídala a zase odběhla. Harry se od ní dozvěděl, že ona je v domácnosti a stará se o dům. Zatímco Leon je hajný a většinu dne se courá po lese. Těšil se, až se tady bude moci rozhlédnout. Teď to ale ještě nešlo. Jeho tělo stále zatím vypovídalo službu. Leon za ním přišel až v podvečer. Povídali si o všem možném. Co Leon dnes dělal. Kde byl… Jejich rozhovor se protáhl až do pozdních hodin. Zahnat na kutě je musela až Iris. Harry byl rád, že se ani jeden z nich neptal na jeho minulý život. Nepadla o něm ani zmínka a chlapec doufal, že ani nepadne.
Běžel den za dnem. Mezi Leonem a Harrym se tvořilo pevné pouto. Někdo by si mohl myslet, že je to otec a syn. Leon za Harrym chodil každý den. Vždy si povídali o tom, co se ten den komu přihodilo. I když samozřejmě, Harrymu se toho moc v posteli přihodit nemohlo, ale to neřešili. Stali se z nich dobří přátelé. Každý druhý den za Harrym chodil také John. Byl spokojený s Harryho zdravotním stavem. Den ode dne na tom byl lépe.
Harry se ani nenadál a John mu přišel sundat sádru. Zkontroloval jeho stav a když usoudil, že se zlomeniny dobře zahojili a hlava je také v pořádku, tak ho propustil z postele. Jen ho připravil na to, že jeho nohy budou slabé a že by mu měl někdo zpočátku s chůzí pomoci. Večer na to už nebyl čas cvičit, Leon mu slíbil, že zítra ráno mu pomůže a ukáže mu celý dům.
Nemohl se dočkat. Strašně se těšil na prohlídku domu a okolí. Už ho nebavilo ležet v posteli. Když si vzpomene, kolikrát už byl v nemocničním křídle. Mohl tam skoro i bydlet. Jeho kamarádi si z něho občas dělali legraci, že prý má předplacenou permanentku. Jeho kamarádi… Stále si nemohl zvyknout. Už je nikdy neuvidí. "Ale ne, je to pro dobrou věc. Budou v bezpečí. Čím dál ode mě, tím lépe! Ohrožuji je jen tím, že jsem s nimi. To už nemůžu dopustit! Najdou si určitě lepšího kamaráda. Kamaráda, s kterým nebudou neustále v nebezpečí. Kamaráda, který na ně nebude křičet a který si na nich nebude vybívat zlost."
Ukončil své úvahy. Chtěl vstát. Všechno ho bolelo. Snažil se postavit na nohy. Jenže jeho první pokus skončil pádem na postel. "No co, tak poprvé se to nepovedlo! To se stane každému, že po takovém pádu, můj prví pokus nevyjde. John mě na to upozorňoval. Přece se ale nevzdám. Zkusím to znovu!" Opřel do toho všechnu svou sílu. Postavil se. Stojí. Chtěl udělat první krok. Ale jeho snaha zůstala jen u chtěl. Odlepil pravou nohu od země. Jenže neudržel rovnováhu, udělal baletní piruetu a spadl na zem. Jeho pád zaduněl všude po pokoji. V tuto chvíli jeho zlost vystoupala na bod varu. "Copak se ani nedokážu postavit. To snad ne! Kruci! Teď to musím dokázat!" Opřel se o postel a pomocí ní se vyškrábal zpět. "Do třetice všeho dobrýho!" Z posledních sil vstal. Nejdříve pravá noha, potom levá. Jeho rychlost se rovnala asi želví. No i když, ta by ho v tuto chvíli předběhla. Ale byl to pokrok! Pomaloučku, polehoučku se belhal ke dveřím. Ta dálka ho děsila. Byly to sice jen čtyři metry, jenomže Harrymu to připadalo jako čtyři kilometry. Už jenom kousíček. Od jeho cíle ho dělili jen centimetry. Natahoval ruku. Už se skoro dotýkal dveří. Jenže v tu chvíli do pokoje vtrhla Iris. Její vpád Harryho tak překvapil, že opět skončil na zemi. Dnes už potřetí. "Harry proč se tady tak válíš? Měl jsi říct, že už se ti nelíbí v posteli a že by jsi raději spal na zemi" Iris sotva udržela smích. Pohled na Harryho byl více než komický. Snažil se vstát, ale moc mu to nešlo. Stále ho ještě všechno bolelo. A tento pád mu na blahu nepřidal. "Pojď, pomohu ti vstát" a nabídla Harrymu ruku. On, i když neochotně, ji přijal. Nenáviděl bezmocnost. Iris ho vytáhla zpět na nohy. Pomohla mu do postele. Harry v duchu zuřil. Vždyť mu to dalo takovoupráci se dostat k těm proklatým dveřím. No a teď je zase tam, kde byl. "Chvíli si teď odpočiň! Až se Leon vrátí, tak tě tu provedeme. Souhlasíš?" zeptala se mile Iris. Harry, ač neochotně, souhlasil.
Snažil se odpočívat. Přemýšlel. "Co se asi stalo s mými věcmi? S Kulovým bleskem a s kufrem? No a co Hedvika? Kde je? Říkal jsem ji, ať mě neopouští? Asi si našla jiného pána! Doufám, že se vrátila k Ronovi nebo Hermioně!" Náhle si vzpomněl na to, co mu Iris říkala: "Všechno, co jsem u tebe našla, máš v krabici pod postelí…" Okamžitě začal jednou rukou hrabat pod postelí. Nahmatal krabici a vytáhl. Položil ji na peřinu. Otevřel víko. Vykouklo na něho jeho staré oblečení, které zdědil po Dudleym. To ale nechtěl. Proto ho vyndal a doufal, že najde alespoň svojí hůlku. A opravdu. Vykoukla na něho. Byla až úplně dole. Jeho jediná obrana. Hodlal ji použít jen v nejnutnějších případech. Jen tehdy, kdyby ho Voldemortovi nohsledové našli. Do té doby ji bude nosit stále při sobě, ale nepoužije ji. S pocitem bezpečí vrátil krabici spolu s oblečením zpět na své místo.
Byla to už asi hodina po Irisině odchodu. Harry měl obrovskou žízeň. Jenže v pokoji nebyla žádná voda. A pro vodu si dojít nemohl, protože by dříve umřel žízní, než by tam došel. Nevěděl, co dělat. Bylo mu to zatěžko, ale začal křičet na Iris. Jenže nic. Křičel ze všech sil, ale jeho snaha vyšla vniveč. Měl vyschlo v krku. Stačilo by mu jedno jednoduché kouzlo. Sklenici měl, jen potřeboval vyčarovat vodu. Hůlku ale použít nemůže. Mohli by ho podle toho najít. Ani nevěděl jak se všechno seběhlo, ale náhle natáhl ruku směrem ke sklenici, pomyslel na zaklínadlo, které přivolá vodu, a sklenice se začala plnit průzračnou tekutinou. Nemohl tomu uvěřit. On udělal neverbální zaklínadlo a navíc ještě bez hůlky. Zaplavil ho pocit štěstí a hrdosti. Přišel na moc, kterou mu dal jeho předek. Bude se moci bránit, aniž by musel použít hůlku. Navíc to bude značná výhoda pokud ho někdo napadne. "Zajímalo by mě, jestli to je jediné, co mi Godrig předal. Na to ale budu muset přijít časem. Děkuji ti!" Sklenice byla na stole.Chtěl to vyzkoušet znovu, jestli to nebyl jen přelud. Proto tedy natáhl ruku směrem k jeho cíli, v duchu pomyslel na accio sklenice, a opravdu ji po chvíli držel v ruce. Byl to úžasný pocit. Tak přece jenom bude moci kouzlit. Harry miloval kouzla. Řekl si, že večer si vyzkouší další. Doufal, že si přivolá svoje koště a ostatní věci. Trochu se obával toho, v jakém budou stavu. "Nejspíše leží někde v lese. Tři týdny. Snad budou v pořádku. Alespoň Kulový blesk. Prosím! To je má vzpomínka na Siriuse!" Nejraději by vyzkoušel přivolávací kouzlo hned, jenže se bál, aby nepřišla Iris a nenačapala ho. Jak by ji to asi vysvětlil… Raději tedy rychle vrátil sklenici kouzlem zpátky na místo. Lehl si a čekal, až si pro něho přijdou.
Netrvalo dlouho a dveře Harryho pokoje se opět otevřeli. Vešli Iris a Leon. "Iris mě právě říkala, že jsi se pokoušel prohlédnout dům sám. Ale prý jsi se dostal akorát ke dveřím." "Dostal bych se dál, kdyby mě nesmetla na podlahu!" řekl nabručeně Harry. "Tak se nečerti, já tě opravdu neshodila schválně. Přišli jsme ti pomoc. Chceme ti to tady konečně všechno ukázat," řekla Iris a pomohla mu vstát. Každý ho vzal z jedné strany a pomalu se vydali ke dveřím. Iris je otevřela. Vešli do menší chodby. Bylo zde okno, dveře do další ložnice a schodiště dolů, do neznáma. Bylo obrovské. Celé z nalakovaného dřeva. Zábradlí se zdálo vyřezávané. Pomaloučku scházeli dolů do další prostorné místnosti. Harrymu tyto schody dělali obrovské problémy. Kdyby s ním nebyli O´donelovi, určitě by už ležel dole rozplácnutý na podlaze.
Všude, kam se Harry podíval, bylo vidět, že je Leon myslivec… Vypadalo to tady jako malé muzeum myslivosti. Začínaje srnčími trofejemi a konče vycpanými zvířaty. Všichni tři zastavili pod schody. "Tak Harry, jak jsi si jistě všiml, tak tvůj pokoj je v prvním patře. Hnedle naproti je naše ložnice. Tady je vlevo kuchyně a vpravo obývací pokoj. Chci, abys ses tu choval jako doma. Vezmi si, co budeš chtít. Máš tu volnost."
Ukázali mu úplně všechno. Harry byl prohlídkou unesený. Uvnitř domu to měli sice skromně zařízené, ale jemu to stačilo. Hlavní bylo, že tu bydleli lidé, kteří ho mají rádi. Jakmile vyšli ven z obydlí, dýchla na Harryho vůně stromů a jehličí. Bylo to nádherné. Všude kam se podíval byl les. Akorát vlevo se rozprostírala příjezdová cesta. Šli se kousek projít. Po chvíli je Harry požádal, jestli by nemohl už jít sám. Vyhověli mu. Zpočátku ho ještě přidržovali, ale poté už šel sám. Zatímco se procházeli po lese, Leon jim vyprávěl o obyvatelích a o zásadách, které by se měli dodržovat.
Z procházky se vrátili poměrně dlouho. Pro Harryho už chůze nebyla takový problém. Nohy si už zvykli. A tak než došli zpět do domu, Harrymu ani nepřipadalo, že by měl něco zlomené. Les měl na něho léčebný účinek.
I když se Harry cítil skvěle, stejně ještě nebyl ve své plné síle. Procházka ho značně unavila. Rozloučil se s O´donelovými a šel si lehnout. Avšak ještě předtím než zalehl, otevřel okno, natáhl ruku, v duchu řekl accio kufr, koště, plášť a čekal, jestli se něco stane. Jenže nic. Čekal už asi minutu, ale pořád nic. Doufal. Už to vzdával. Najednou ale uslyšel zvláštní zvuk. Blížil se. Zahlédl nějaké obrysy na nebi. Už byli skoro u něho. Náhle do jeho pokoje vlétly jeho věci. Zdáli se v pořádku. Nemohl tomu uvěřit. Kufr a koště vzal a dal je do rohu místnosti. Na ně hodil plášť, aby je Iris ani Leon neobjevili. Už měl všechno. Tedy skoro všechno. Cítil se už opravdu utahaný, zalehl a usnul nepokojným spánkem.

Harry Potter 5♥ 5.kapitola

21. května 2009 v 21:30 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Nacházel se ve zvláštní místnosti. Byla obrovská. Celá z kamene. Zdála se být kruhová. Seděl na vyvýšeném místě. Okolo něho byli v kruhu rozmístěny osoby v černých pláštích. Začal mluvit, jenže jeho hlas byl plný chladu a krutosti. "…ještě než vás propustím, tak, Luciusi, předstup!" Z hloučku smrtijedů vystoupila postava. Bylo vidět, že se bojí. Rychle se sklonila a snažila se políbit lem pláště svého pána. Jenže ten ho hrubě odkopnul. Z mužova obličeje tekla krev. Věděl, že je zle. " Zklamal jsi mě Luciusi, nesplnil jsi úkol. Měl jsi najít Pottera. Nezvládl jsi to a tudíž zasloužíš trest. Crusio!" Malfoy se začal svíjet. Kroutit. Vypadal jako zasažený elektrickým proudem. Jeho pán se bavil. Líbilo se mu, že někdo trpí. Vyžíval se v tom. Miloval pocit, že někomu může ublížit. Po chvíli ale kouzlo přerušil. Malfoy sice nesplnil úkol, ale pořád je to jeden z jeho nejvěrnějších. Poté ukončil schůzi a přikázal, aby všichni kromě Červíčka opustili místnost. Jeho poddaní tak učinili. Takže po chvíli v místnosti zůstal jen Pán zla a zrádce Harryho rodičů. "Přistup blíže Červíčku. Chci ti svěřit úkol. Pokud ho splníš, tak se ti dostane poct jako ještě nikomu! Už nechci, aby kdokoliv pochyboval o mé velikosti. Nedávno jsem cítil Potterovu smrt.Nevím co se mu stalo, je mi to ale jedno. Už mi nebude stát v cestě. Zbývá Brumbál. Proto se 31. srpna spolu s ostatními žáky přepravíš do Bradavic. Chci, abys toho zastánce mudlovských šmejdů zabil. Přede všemi! Chci, aby každý věděl, že já, všemocný Lord Voldemort, jsem nejmocnější ze všech. Až Brumbál zemře, nebude mi nic bránit v tom, abych ovládl celý svět. Nezklam mě! Svěřuji ti tento úkol, protože jsi nedávno prokázal svou věrnost ke mně. Teď jdi a …
Vícero Harry už neslyšel. Opustil Voldemortovo tělo. Ocitl se opět ve své posteli. Na čele měl pot. Nechápal to! "Tak Voldemort si myslí, že jsem mrtvý. To je báječné, alespoň po mě nebude pátrat!" Harry se cítil šťastný, nikdo ho tady nenajde. Jenže jeho pocit štěstí hnedle vyprchal… Co Brumbál? Sice ho nenávidí, ale je to jeho děda. Přece se nezachová stejně jako on a nevykašle se na něho! I přesto, co mu Brumbál všechno udělal, musel i uznat, že se alespoň trochu staral o jeho bezpečnost. A přijal ho do Bradavic. Je jediný, kdo o tom útoku ví! Snape tam nebyl. Rozhodl se, pomůže mu. Ale hned poté se vrátí sem a tím ukončí všechny závazky vůči kouzelnickému světu. Kdyby Brumbál zemřel, nebyl by nikdo, kdo by se Voldemortovi postavil. To nemohl dopustit. Do 31. srpna zbývalo pět dní. Do té doby musí něco vymyslet. Hlavně musí poté co nejdříve odejít. Nechtěl v Bradavicích zůstat.
Bylo asi kolem půl sedmé, když se probudil. Jeho zrak padl do míst, kde měl schovaný kufr a koště. Vzpomněl si na Hermioninu knihu Mocné kletby a protikletby. Otevřel kufr a vyňal z něho knihu. Otevřel ji a dal se do čtení. Narazil na mnoho zajímavých kouzel. Třeba kouzlo Evante. Působilo jako crusio. Avšak nebylo tak silné. Nebo kouzlo Anate estea. U tohoto kouzla stálo upozornění:
Jen málokomu se povede toto kouzlo! Dokáže ho vykouzlit jen mocný kouzelník. Je známo, že toto kouzlo dokázaly jen dva kouzelníci. Byli jimi Godrig Nebelvír a Merlin. Toto kouzlo dokáže vytvořit jen ten, kdo mistrně ovládá kouzlení bez hůlky… Avšak pokud se povede, má úžasné účinky. Díky němu může dotyčný kouzelník vyvolávat a ovládat přírodní živly. Během chvíle může protivníka pohltit země, nebo jím projít blesk. Ale jak už jsme zmiňovali, je toto kouzlo velmi náročné…
Harrymu něco říkalo, že by to měl zkusit. Sice nevěřil tomu, že by to mohl zvládnout, ale zkusit to prostě musel. Soustředil se tedy. V duchu vyřkl formuli. Jenže nic. Nepocítil žádnou změnu. Bylo jasné, že není tak mocný. "Bylo by úžasné, kdybych mohl třeba ovládat vítr. To by mi stačilo, abych třeba pomyslel na to, aby vítr vyrazil okna a ono by se tak stalo" Najednou se ozvala rána. Sklo řinčelo. Harry se otočil za tím zvukem. Ale to, co viděl, tak tomu nemohl uvěřit. Tam, kde ještě před chvílí bylo okno, byl teď jen rám. Dokázal to! Opravdu se mu to povedlo. On umí ovládat živly. Opět v sobě ucítil hrdost. Najednou se ale lekl. Ten rámus musel slyšet každý ve vzdálenosti nejméně sto metrů. Rychle tedy namířil ruce do míst, kde stávalo okno, v duchu pomyslel na reparo a nechal, aby se okno zpravilo. Teď jen čekal, kdo všechno přijde. Jenže nic. Nikde nikdo. Že by to nikdo neslyšel? Počkal ještě pár minut a poté pomalu sešel do přízemí. Nikdo tam nebyl. Nasnídal se, napsal vzkaz, že se šel projít a vydal se do lesa. Rozhodl se, že se pocvičí raději venku. Ještě než vešel do lesa, přivolal si knihu. Chtěl se ještě podívat na nějaké kletby. V lese strávil asi dvě hodiny. Cvičil si ovládání živlů, ale také jiná kouzla. Zbytek dne strávil ve společnosti Leona.
Jeho dny byly vždy stejné. Ráno chodil do lesa a cvičil. Poté pomáhal Leonovi nebo Iris. A večer vždy začaroval pokoj proti odposlouchání a cvičil další kletby a obranu proti nim.
Ani se nenadál a nadešel den D. Měl vše naplánované. Iris a Leonovi řekne, že je unavený a že si půjde dříve lehnout. Poté si vyčaruje přenášelo (formuli znal. Použil ji Brumbál na odboru záhad.) Hlavní bylo, aby myslel na Prasinky. No a pak půjde na hrad. Zbytek už je na osudu…

Harry Potter 5♥ 6.kapitola

21. května 2009 v 21:29 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Už zase měl pocit, jako kdyby mu těsně za pupíkem zarazili hák, a někdo s ním náhle nesmírnou silou trhl. Vznesl se do vzduchu. Ocitl se v kvílení větru a ve víru barev. Ruku měl jako přibitou k přenášedlu. Táhlo ho vpřed. Tak jak rychle byl ve vzduchu, tak i rychle dopadl na zem. Ocitl se v Prasinkách. Všude okolo něho byli malé chaloupky a krámky s doškovými střechami. Vydal se vpravo. Procházel hlavní ulicí. Šel okolo pošty, z níž v pravidelných intervalech vylétaly sovy. Poté minul Taškářovy žertovné čarodějné rekvizity a vydal se směrem do hradu. Jeho cesta probíhala v poklidu . Nikdo tam nebyl. "Nejspíše už budou všichni v hradu. Snad nejdu pozdě!" Přidal do kroku. Prošel mezi velkými kamennými sloupy, na jejichž vrcholcích byly sochy okřídlených kanců, a zabočil doprava do hlavní síně. Stále nikoho nepotkal. Z obrovských dveří vpravo se ozývaly stovky hlasů. Zastavil se. Schoval se za brnění. Nechtěl, aby někdo teď věděl o jeho přítomnosti, ještě ne. Děkoval bohu, že si s sebou vzal Pobertův plánek. Vzal hůlku, řekl heslo, a rozložil plánek. Zaměřil se na Velkou síň. Bylo v nich stovky teček. Jedna překrývala druhou.
"Jenže jak zjistí, jestli tam ten zrádce je?" Začínal být zoufalý, šlo o minuty. Zkusil jediné, co ho napadlo. Uchopil plánek oběma rukama a soustředil se na Petera Pettigrewa. Tečky na Pobertově plánku se začaly rozestupovat. Viděl ho. Byl pod nebelvírským stolem. Nehýbal se. Vyčkával. Brumbálova tečka se jemně hýbala. Ještě nebylo pozdě. Musel teď, nebo nikdy. Svůj plánek zavřel a dal si ho do kapsy. Vyšel z úkrytu a postavil se před velké dřevěné dveře. Musel se nadechnout. Nechtěl tam a přesto musel. Bál se toho, jak se zachová, až uvidí své přátel. "Ne, musím být statečný! Už kvůli nim. Udělám to, proč jsem přišel, a poté odejdu a nevrátím se. Bude to pro všechny lepší! Pro jejich bezpečí!" Jeho rozum tomu všemu rozuměl, ale jeho srdce to nemohlo pochopit. Zatlačil a otevřel dveře…
… Vypadalo to tu jako tehdy, kdy tu byl poprvé. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. A toho jídla, co zde bylo. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé. Všichni si všimli nově příchozího. Na Harryho teď hleděly stovky tváří. Někteří se na něho dívali jako na hrdinu, jiní jako na obtížný hmyz. Všichni mlčeli. Nastalo hrobové ticho. Nikdo nemohl uvěřit. Mysleli si, že je to přelud. Všichni jim přece tvrdili, že Harry Potter zemřel. Vždyť na něho před chvílí připíjeli. No a teď tam stojí. Harry si snažil nevšímat těch pohledů. Vzpřímeným krokem se vydal směrem k učitelskému stolu. Všiml si, že na místě učitele Obrany proti černé magie sedí Lupin. Byl překvapený, ale snažil se to skrýt. Rozhodným krokem šel dál. Všichni se už probral z toho šoku a začali rozmlouvat z druhými. Všude okolo sebe slyšel šeptající hlasy.
"To je přece Harry Potter, nemá být mrtvý? To není možné…" Šel dál. Za chůze vyndával Pobertův plánek. Chtěl vědět, kde je ta krysa, co si říká člověk. Byla stále pod nebelvírským stolem. Byl tak zabraný do plánku, že si ani nevšiml, že se Brumbál a Lupin postavili. Došel až k učitelskému stolu a zastavil se. Plánek si stále nechával v ruce. Otočil se do čela síně. Všichni na něho hleděli. Uslyšel za sebou Brumbálův hlas:
"Harry, to…" dál se ovšem nedostal, Harry se na něho otočil a na překvapeného Brumbála hodil tak mrazivý pohled, pod kterým by se i leckterý nebojsa oklepal. "Pro vás jsem Potter! Nechci abyste mi tykal. " tím odradil všechny ostatní s vyptáváním. Všechny zarazila Harryho chladnost. On to ale takhle přesně plánoval. Chtěl, aby si všichni mysleli, že je nenávidí. Bude to tak pro všechny snazší. Nebo tedy alespoň pro Harryho. Nahlédl na plánek. Peter byl stále na stejném místě. Harry přemýšlel, jak ho vylákat. Napadl ho jediný nápad. Byl geniální. Začal na celou Velkou síň mluvit svým ledovým hlasem a přitom stále sledoval plánek.
" Petere, vím že tu jsi! A vím, proč tu jsi. Vylez a nic se ti nestane. Nemůžu ti dovolit, abys Brumbála zabil…" Všichni na něho koukali jako na blázna. Co to ten Potter mele. On se už dočista zbláznil. Zase se předvádí. Nejdříve finguje svou smrt a teď tohle. Sláva mu už leze na mozek. Musí být pořád středem pozornosti. Harry si z jejich pohledů nic nedělal a pokračoval:
"Můžeš mě věřit, že ho nenávidím víc než ty a možná víc než Voldemort. Ale přesto ti to nemůžu dovolit. Kdo by potom zastavil tvého pána? Vylez! Po dobrém!" Pettigrew nikdy nebyl hrdina. Zalekl se. Vždy mu šlo jen o jeho vlastí krk. Harry pozoroval, jak se jeho tečka pohybuje směrem ke dveřím. Nemohl dopustit, aby utekl. Musí pykat. Ale jak ho zastavit. Měl to. Vytáhl hůlku a namířil na dveře. Vyřkl formuli a sledoval, jak jeho kouzlo míří ke dveřím. Bylo rychlejší. Peter to nestihl. Těsně přede dveřmi se zastavil. Teď ho už všichni viděli. Profesoři se postavili a vytasili hůlky.
" Harry ustup!" řekl Brumbál svým klidným hlasem. Hlasem, který Harry tak nenáviděl. Začalo to v něm všechno vřít.
"VY MI NEMÁTE CO ROZKAZOVAT! TEĎ UŽ NE!" Po těchto slovech se vydal směrem ke člověku, díky kterému nepoznal rodiče. Peter začal panikařit. Snažil se utéci. Jenže Harry byl rychlejší. Rychle pomyslel na Anate estea a přikázal větru, aby Petera zastavil. Stalo se tak. Okolo krysy se najednou utvořil vzdušný vír. Snažil se utéci, ale nešlo to. Vír ho uvěznil. Nikdo nemohli uvěřit tomu, co se s krysou děje. I Brumbál byl překvapený. Harry nechal vítr, aby Petera nadzvedl a přinesl ho k Harryho nohám. Potter na nic nečekal. Jakmile byl tam, kam Harry přikázal, vyřkl kouzlo, aby se ten zpropadený zrádce vrátil do své lidské podoby. Z jeho hůlky vytryskl proud modrobílého světla. Peter zůstal na okamžik viset ve vzduchu a jeho drobné černé tělíčko sebou zuřivě zmítalo. Poté spadl a udeřil se o podlahu. Vyšlehl další oslepující záblesk a pak…
Bylo to jako sledovat zrychlený filmový záznam rostoucího stromu. Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela krysa, stál Peter. Byl přikrčený a zoufale lomil rukama. Polovina lidí ve velké síni vykřiklo údivem. Byl to drobounký mužík, sotva větší než Harry. Řídké bezbarvé vlasy měl neupravené a na temeni se mu blýskala velká holá lysina. Působil oním scvrklým dojmem člověka. Kůži měl umouněnou, špičatým nosem a maličkýma vodnatýma očima i teď připomínal krysu. Rozhlédl se kolem sebe. Dýchal přerývavě a mělce. Harry viděl, jak očima zalétl ke dveřím a zase zpět. Mezi tím se k nim už blížili všichni učitelé. Žáci byli dost zaražení a snažili se co nejvíce odtáhnout. Síní se rozlehl pískavý hlásek. "Harry, tak moc se podobáš svému otci. On by nechtěl, abys mě zabil. Prosím! On mě donutil. Můj pán mi to přikázal. Já nemohl dělat jinak." Harryho tato slova dovedla k nepříčetnosti. Jak se vůbec může opovážit mluvit o jeho otci! Byla to poslední kapka. Namířil na něho hůlku a vykřikl Evante. Bylo to první bolestivé kouzlo, co ho napadlo. Harry mu chtěl ublížit. Celým svým srdcem ho nenáviděl a dal do toho všechno. Peter se začal svíjet. Byla to příšerná bolest. Byla snad ještě horší, než Crusio. Všechny své kosti měl jako v jednom ohni. . Připadal si, že se jeho hlava každým okamžikem rozskočí. Avšak bolest náhle ustala. Brumbál na Harryho poslal odzbrojovací kouzlo a tím ukončil kletbu, která Peterovi působila takovou bolest.
" Jak se opovažujete! Vraťte mi ji! Hned!" "Harry uklidni se, nevíš co děláš. Tohle není správné," poučoval Brumbál Harryho.
"Vy mi zrovna máte povídat o tom, co je správné a co ne. Nenávidím vás a to vaše lhaní. Pořád lžete. A nejen o tý skleněný kouli. Ale dobře. Nechám ho. Ne kvůli tomu, že jste mi to řekl, ale proto, že nechci, aby se ze mě stala stejná zrůda jako je Voldemort. Tak Petere. Teď nejspíše půjdeš do Azkabanu. Doufám, že se těšíš. Nějakej čas si tam asi pobudeš. Voldemorta určitě nepotěší, že jsi nesplnil úkol. Ale až tě odtamtud dostane, tak mu vyřiď, že si má lépe hlídat myšlenky." Chtěl to tady co nejdříve opustit. Vytrhnul Brumbálovi svou hůlku. Ředitel viděl v jeho očích nenávist. Věděl, že ji nepředstírá. Všichni na něho šokovaně koukali. Hagrid vypadal, že doteď nemůže uvěřit tomu, co se zde právě odehrálo. I jeho profesorka přeměňování vypadala velmi překvapeně. Na své nejlepší přátele se ani raději nepodíval. Nemohl. Proto se otočil a začal odcházet.
"Sbohem, snad už se nikdy nepotkáme, Brumbále!" Poprvé za celou dobu se ozval Lupin "Harry ne, neodcházej! Už ne. Já ti to nedovolím."
"V tom mi Remusi nezabráníš. Odejdu a už se nevrátím" Remus zpanikařil. Nechtěl, aby o Harryho znovu přišel. Tolik mu připomínal Jamese. Byl jako jeho vlastní. Proto na syna svého nejlepšího přítele vyslal omračovací kletbu a Harry upadl do mdlob…

Harry Potter 5♥ 7.kapitola

21. května 2009 v 21:29 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
"To jsi neměl dělat Remusi. Šlo to i jinak. Tímto jsi jen dokázal od nás Harryho ještě více oddálit!" Šeptal Brumbál. "Ale Albusi, kdybych ho nezastavil, tak by odešel a my bychom ho už nikdy neviděli. To jsem nemohl dopustit! Víš, jak mi bylo, když tak náhle zmizel? I on? Nejdříve Sirius a poté i Harry. On je poslední, kdo mi zbyl. Mám ho rád jako vlastního syna…" obhajoval se Remus.
"Myslíš, že teď tu zůstane? Teď, když jsi na něho zezadu poslal omračovací kletbu?On ti věřil. Podle jeho dnešního chování, si myslím, že tobě jako jedinému. Když se na mě podíval, viděl jsem v jeho pohledu samou nenávist. Ovšem, jakmile pohlédl na tebe, jeho pohled zjihl a zračilo se v něm přátelství a důvěra. Jenže teď nevím! Uvidíme. No nemá cenu ronit slzy nad rozlitým mlékem. Měli bychom ho odtud odnést. Je tady moc na očích. Vezmeme ho ke mně do pracovny. Severusy, ty prosím odveď pana Pettigrewa, spoutej ho a zavři k sobě do sklepení. Nespouštěj ho z očí! Minervo, vy zajděte okamžitě napsat dopis do Askabanu. Ať někoho pošlou. Nejlépe bystrozora." Jakmile Brumbál rozdal rozkazy, vyčaroval pro Harryho nosítka a pomocí jednoduchého zaklínadla ho na ně dal. Po chvíli se nosítka nadzvedla a plula tam, kam Brumbál chtěl. Už byli s Remusem skoro u dveří, když se k nim přihnali dva Harryho nejlepší přátelé.
" Pane profesore, chceme jít s vámi. Harry je náš nejlepší přítel a my ho už nechceme ztratit!" začala Hermiona. Byla ovšem hnedle přerušena Brumbálovým hlasem:
"To je od vás velmi kamarádské, ale teď to nejde. Vraťte se ke svému stolu a se všemi ostatními se odeberte do svých společenských místností." Jeho hlas nesnesl žádné námitky. Ron a Hermiona tedy svěsili hlavy a vydali se zpět na svá místa. Chtěli Brumbála přesvědčit, že ho uposlechly. Ale jakmile Brumbál, Remus a Harry opustili Velkou síň, naráz se zvedli a vydali se za nimi. Nikdo z Harryho společníků zatím nepromluvil. Trvalo to jen chvíli. Zastavili se. Remus řekl heslo a nechal, aby se chrlič odsunul. Poté se spolu s nosítky vtlačili na schody. Šlo to velmi těžce. Bylo tam málo místa. Ale nakonec se jim to podařilo a nechali se vyvézt nahoru. Remus otevřel dveře a oni vstoupili do prostorné místnosti. Po Harryho nedávném pustošení nebylo ani památky. Jemné stříbrné přístroje už zase stály na stolečcích. Spokojeně předly a odfukovaly. Ředitelé a ředitelky na svých zarámovaných podobiznách tiše pochrupovali s hlavami položenými na opěradlech svých křesel nebo opřenými o okraje obrazů. Brumbál položil nosítka s Harrym na zem a šel si sednout na svou polstrovanou židli."Je čas ho probudit, Remusi. Myslím, že se mu nebude líbit, že jsi ho omráčil. Jak ho znám, tak bychom měli zamknout dveře, jinak odsud vyletí jako čára." Brumbál se slabě zasmál, chtěl trochu odlehčit situaci. Moc se mu to ale nepovedlo. Nedal to na sobě znát, ale byl neskonale nervózní. Remus uposlechl ředitele a kouzlem dveře zabezpečil. Poté se vrátil na své místo a probudil Harryho…
Ten se začal pomalu probouzet. Nejdříve otevřel jedno oko, poté druhé. Nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal a co tu dělá. Pak mu to ale docvaklo. Jakmile se podíval na Remuse, který se nad ním skláněl, došlo mu to. Vždyť on ho omráčil. Ale proč? Nic mu neudělal? Pomalu pootočil hlavu a spatřil toho, kterého v tuto chvíli chtěl vidět ze všech nejméně. Jeho rysy v obličeji ztvrdly. Brumbála opět propaloval ledový pohled, který mohl i zabíjet. Než se dokázal kdokoliv z jeho společníků vzpamatovat, vyšvihl se na nohy. Remus až leknutím naskočil. Po chvíli se též narovnal.
"Harry, já jsem…" začal Náměsíčník. Byl ale přehlučen Harryho hlasem.
"Proč jsi mi to Remusi udělal? Já ti věřil? Tobě jedinému? Byl jsi otcův přítel a já myslel, že jsi i mým! Mýlil jsem se! Ty jsi mě zbaběle zezadu napadl! To ti neodpustím! Jak si mohl!" Remus se po těchto slovech cítil ještě hůře. Věděl, že ho zklamal. Ale vždyť on jen chtěl, aby se mu Harry znovu neztratil. "Harry, prosím, nech si to vysvětlit!" žadonil Remus.
"Tak dobře, proč jsi mě tedy zradil?" řekl Harry.
"Ale já tě přeci nezradil. Já tě jenom nechtěl ztratit. Mám tě rád. Víš jaký to je pocit, když celý měsíc žiješ v domnění, že jedna s tvých milovaných osob je asi mrtvá. Víš, jaké to je? Nemáš ani ponětí! Pořád jsem doufal! Pomalu jsem se smiřoval s tím, že jsi mrtvý. Nastoupil jsem do Bradavic, abych se trochu zaměstnal a přestal na tebe myslet. No a potom ses objevil ve dveřích. Dělal jsi, jako by se nechumelilo. Ale ono chumelilo a hodně! Byl jsem tak šťastný, když jsem tě opět viděl. Nedokážu to ani popsat. Stál jsi tam. Vypadal jsi tak nevinně. Věřil jsem tomu, že jsi se vrátil a že nás už neopustíš. Jenže moje bláhovost netrvala dlouho. Nejenže jsi se strašně změnil, ale chtěl jsi zase zmizet z našeho života. To jsem nemohl dopustit! Rozumíš, nemohl! Proto jsem tě omráčil! Nechtěl jsem tě znovu ztratit. Uznávám, byla to ukvapená a přehnaná reakce, ale v tu chvíli to bylo jediné východisko…" Harryho tento proslov úplně odzbrojil. I přesto, co mu Remus udělal, ho měl strašně rád. Tolik mu chyběl. Chladnost opadla. Jeho dospělost opět ustoupila do pozadí a vrátila se jeho dětskost. Přiskočil k Remusovi a objal ho. Tolik chtěl být s ním. Začali mu téci slzy. I Remus vypadal, že je stěží zadržuje. Konečně měl Harryho znovu u sebe. Chtěl ho držet a už nikdy nepustit…
Na Brumbálově tváři se rozprostřel úsměv. Dopadlo to lépe, než doufal. Nyní už předpokládal, že tu Harry zůstane. I když to nedával najevo, měl ho strašně rád. Vždyť to je přeci jeho vnuk. Chtěl by ho obejmout. Ale nemohl. Měl k tomu své důvody. Tak rád by Harrymu řekl, že je jeho děda a že chce být stále s ním. Nemohl. Dokud bude trvat boj s Voldemortem, musel toto tajemství uchovat. Z jeho přemýšlení ho vytrhl až Harryho hlas:
"Tak jsi mi chyběl Remusi. Bude se mi po tobě strašně stýskat. Po tobě a po Ronovi a Hermioně. Ani nevíš jak. Ale přesto budu muset jít. Čím dříve, tím lépe."
"Co tím chceš říct, že musíš odejít? Nemusíš! ROZUMÍŠ! NEMUSÍŠ! JÁ TI TO NEDOVOLÍM! UŽ NE! Prosím, teď mě nesmíš opustit. Už ne. Copak to nechápeš? Jsi jediný, kdo mi zbyl. Nenechám tě odejít. Brumbále řekněte něco, přece ho teď nenecháme odejít!" Touto zmínkou si opět Harry uvědomil Brumbálovu přítomnost. Znovu začal pociťovat zlost. Nenávist v jeho hlase byla přímo hmatatelná"Pan Brumbál mi nemá co rozkazovat nebo mě zadržovat. Teď už ne!"
"Harry, prosím, uklidni se. Promluvíme si. Vše se dá vyřešit. Pojď, posaď se a řekni, co tě trápí? Vypovídej se, uleví se ti." Jeho děda mluvil tím svým typickým klidným hlasem. Hlasem, který Harryho přímo vytáčel. Harry začal překvapivě mluvit klidným hlasem. I když jeho hlasová intenzita pomalu stoupala.
" Tak sednout si? Promluvit? Vypovídat se? Vám? Dovolte, abych se zasmál. Remusi, chceš vědět, proč jsem odešel a nechtěl se už vrátit? Ten důvod stojí přede mnou."
"Cože? Proč jsi odešel? Kvůli profesorovi Brumbálovi? Ale proč, vždyť pro tebe dělal to nejlepší? Také se o tebe moc bál! Harry víš Albus je…" nestihl už nic víc říct, byl přerušen zuřícím Harrym, který teď vypadal jako parní lokomotiva.
"…pokrytec a lhář. To máš pravdu Remusi. Je horší než Voldemort. Nenávidím ho z celého srdce. Už ho nikdy nechci vidět. Dělá se mi z vás špatně Brumbále!"
"Tak a dost Harry. Jak se opovažuješ takhle mluvit. Profesor Brumbál je ten nejlepší člověk jakého znám. Okamžitě se omluv!" Rémus už také začal chytat vrtuli. Brumbála Harryho slova velmi zasáhla. Nechápal, proč ho tak nenáviděl. Měl obavu jestli Harry něco netuší nebo neví. Ale hnedle tuto možnost zavrhl. Není možné, aby to věděl.
"MOHL JSEM TO TUŠIT, ŽE BUDEŠ S NÍM! V TOM PŘÍPADĚ JSI ALE PROTI MNĚ! UŽ TU NEMÁM CO POHLEDÁVAT. VRAŤTE MI MOU HŮLKU! HNED!" Harry přímo běsnil. Už zase křičel na celé kolo. Po delší době do rozhovoru opět zasáhl Brumbál:
"Harry, uklidni se. Nikdo ti tady přece neubližuje. Proč mě tak nenávidíš? Nic jsem ti neudělal? Prosím, posaď se. Promluvíme si. Poté půjdeš za svými přáteli do společenské místnosti a zítra nastoupíš do školy. Ano?" Brumbál zcela nekontroloval svůj hlas, byl v něm cítit strach a smutek. Nemohl pochopit, z čeho pramení Harryho nenávist. Na to, aby ho nechal jít, ho měl moc rád.
"Už jsem vám to říkal, já se sem nevrátím. Chci odejít! Hned! Dejte mi mojí hůlku, nebo si ji vezmu sám!" Remus byl šokován Harryho chováním. Už to nebyl ten nevinný a milí kluk, kterého potkal, když tu studoval třetí ročník. Teď to byl skoro dospělí muž, který je plný nenávisti a zloby.
"Harry a dost! Jak se opovažuješ mluvit takhle s profesorem Brumbálem! Zklidni se a přestaň nám vyhrožovat. Jestli jsi si nevšiml, tak jsme tady na tebe dva. Mnohem zkušenější než si ty! Navíc nemáš ani hůlku. Jak by jsi nám asi chtěl ublížit co?" Remus už ztratil nervy. Jenomže nebyl sám. Harryho vztekoměrka dosáhla maximální hodnoty. Nyní mu bylo jedno, kdo jsou jeho společníci. Než se stačil Remus nebo Brumbál vzpamatovat, byly oba připoutáni provazy.
"Co jsi to říkal o těch zkušenostech, Remusi? Spoutal jsem nejen tebe, ale i všemocného Brumbála. Kde je moje hůlka. No já si zjistím sám. Accio!" Harry předpokládal, že ji má Brumbál. Nemýlil se. Po chvíli ji měl v ruce. Oba na něho koukali jako na zjevení. Nemohli uvěřit, že má Harry takovou moc. Vždyť on umí kouzlit bez hůlky!
"Harry jak jsi to dokázal? Vždyť to bylo neverbální kouzlo. Navíc bez hůlky?" V Remusově hlase bylo znát překvapení.
"To tě už nemusí zajímat. Sbohem." Po těchto slovech se otočil a vydal se ke dveřím. Ty si otevřel jednoduchým kouzlem. Poté sjel po točivých schodech a ocitl se dole před chrličem. Jaké ho čekalo překvapení, když na něho zpoza rohu vykoukli…

Harry Potter 5♥ 8.kapitola

21. května 2009 v 21:28 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
… Ron s Hermionou.
"Harry, konečně!" Hermiona s radostí skočila na svého nejlepšího kamaráda.
Tolik jí chyběl. Vždyť ho znala od prvního ročníku. A navíc se s ním a s Ronem vídali každý rok o prázdninách. Tak moc se o něj bála! Celý měsíc žila v nejistotě, že ho už nikdy více neuvidí. Už ani nedoufala. Nesnášela tu bezmocnost. Chtěla mu nějak pomoc. Ale nevěděla jak. Byla skoro celé prázdniny na ústředí Fénixova řádu a snažila se s Ronem získat nějaké informace o Harrym. Jenže jejich snaha vyšla v niveč. Tolikrát se ptali Remuse, jestli nemá nové informace. Jenže jeho odpověď zněla vždy stejně:
"Zatím nic nového není, ale nemusíte se bát. Harry je určitě v pořádku."
Ovšem tyto odpovědi Hermionu nikdy neuspokojily. Snažila se najít nějaké kouzlo, které by ji v jejím hledání pomohlo. Jenže nic. Ať se snažila sebevíce, neměla úspěch. Byla v koncích. A pak to přišlo. Její strach se ztratil ve chvíli, kdy Harryho spatřila ve Velké síni. Nyní ho držela v pevném objetí.
"Harry, tak moc jsi mi chyběl. Ani nevíš jak jsem se o tebe bála. Tohle mi už vícekrát nedělej. Prosím. Musela jsem na tebe stále myslet. Ani spát jsem nemohla. Slib mi, že už nás neopustíš. Teď už budeme pořád spolu!"
Hermiona přímo žadonila. Harrymu to rvalo srdce. Věděl, že její prosby nemůže vyslyšet. Prostě to nejde.
Do hovoru se konečně vmísil i Ron:
"Ano Harry, oba jsem se o tebe strašně báli. Proč jsi takhle zmizel? To kvůli tomu dopisu, co jsem ti poslal?" Na chvíli se odmlčel…
"Harry víš, já to tak nemyslel. Je mi to strašně líto. Byla to hloupost. Nechci, abychom kvůli tomuto spolu přestali kamarádit!"
Bylo vidět, že ho to opravdu mrzí.
"Rone, přiznávám, že mě tvůj dopis ranil, ale i přesto jsi můj nejlepší kamarád. Ne, tvůj dopis nezapříčinil můj odchod. Nezlobte se, ale teď to nemůžu a ani nechci řešit! Věřte mi, že bych byl rád s vámi. Jenže to nejde. Už nemůžu žít v těch neustálých lžích a přetvářkách. Strašně mi chybíte, ale je to i pro vaši bezpečnost. Musíte mě nechat odejít. Prosím. Ani nevíte, jak je to pro mě těžké, ale bude to tak lepší!"
"Harry, ale my chceme jít s tebou. Je jedno kam, ale jsi náš kamarád a my tě neopustíme. Rozumíš!" Harryho tato slova zahřála na srdci. Tak přeci je neztratil. Hermiona už měla v očích slzy. I na Ronovi byla vidět zoufalost z této situace.
Harry za sebou uslyšel kroky. Ozývaly se z Brumbálovi pracovny. Nejspíš se už vzpamatovali a dokázali se dostat z pout. Harry nepochyboval o tom, že se ho budou snažit zastavit. Dal se do běhu. V tuto chvíli chtěl být co nejdále odtud. Jeho kamarádi mu byli v patách. Ale nemůže je vzít s sebou. To nejde! Co by na to asi řekli Leon a Iris? Bylo mu to strašně líto, ale bude se jich muset nějak zbavit. Byli už skoro na konci chodby.
"Harry, stůj, prosím, promluvíme si. Zastav!"
Remus křičel ze všech sil. Avšak Harry dělal, že neslyší. Náměsíčník věděl, že takhle nic nezmůže, proto tedy přestal křičet a přidal do kroku. Brumbál mu byl v patách. Vypadal sice velmi staře, jenže v tuto chvíli to na něm nebylo poznat. Běžel jako o závod. Nemohl přece dovolit, aby Harry odešel. Jeho vnuk se mu ale stále vzdaloval. Běžel bradavickými chodbami. Míjel jedno brnění za druhým, gobelín za gobelínem…
V dáli před sebou uviděl svou bývalou profesorku přeměňování. Ona ho už též zmerčila. Slyšela před sebou Remusův hlas. Ale nerozuměla mu. Její žák se na ní řítil ohromnou rychlostí. Zpoza rohu se vyloupl Lupin spolu s udýchaným Brumbálem.
"Minervo, zastav ho! Nesmí utéci!" Harry si připadal jako uprchlík. Avšak nepolevil. Ba naopak, ještě přidal. Ohlédl se za sebe. Jeho kamarádi zůstali v povzdálí. Nestačili jeho tempu. Stále se ale nechtěli vzdát. McGonnagalová na něho vytáhla hůlku, nejspíše ho chtěla zmrazit nebo spoutat. Jenže nevěděla o Harryho výhodě. Než se stačila rozkoukat, Harry na ni namířil rukou a pomocí kouzla ji spoutal. Ta se svezla k zemi jako pytel brambor. Harry ji přeskočil a běžel dál. Už mu nic nebránilo v tom, aby se dostal z hradu. Proběhl okolo Velké síně jako tajfun. Mířil si to směrem k famfrpálovému hřišti. Minul překvapeného Hagrida. Ještě musel poměrně daleko. Od bradavických pozemků ho dělilo ještě pár set metrů. Už vážně nemohl. Otočil se za sebe. Jeho pronásledovatelé ho doháněli. Zdálo se, že nejsou vůbec unavení. Proletělo okolo něho omračovací kouzlo. Červený paprsek ho těsně minul. Remus už byl zoufalý. Musel ho zastavit!
I Brumbálovi docházely nápady. To už bylo co říci. On si přeci vždy dokázal poradit. Snažil se přidat do kroku. Ale už vážně nemohl. Zaostával za Remusem. Hned v patách mu byli Harryho kamarádi. Jediný Remus stále běžel. Měl výdrž díky své vlkodlačí půlce.
Harry se dostal za pozemky. Naposledy se podíval za sebe. V Remusových očích viděl zoufalost. Strašně ho to bolelo, ale musel to udělat. Sebral klacek a přeměnil ho v přenášedlo. Opět ucítil známé škubnutí za pupíkem. Jeho pronásledovatelům klesla nálada pod bod mrazu. Naděje na nalezení Harryho opět klesla. Jediná útěcha byla, že je zdravý a podle jeho touhy po opuštění jeho přátel, tak i šťastný v novém domově.
Dopadl na podlahu svého pokoje. Měl zrychlený dech. Běh ho velmi vyčerpal. Strašně se těšil do postele. Nejdříve se ale ještě zaposlouchal do ticha, jestli náhodou neuslyší kroky. Vypadalo to ale, že Iris a Leon spí jako zabití. Proto tedy také ulehl do postele a nechal se oddat spánku. Usínal s pocitem, že udělal dobrý skutek. Doufal, že díky tomu zprostí Siriuse obvinění. Jen ho mrzelo, že teď už je to vlastně jedno. Sirius se už nevrátí.
Probudil se do krásného dne. Sluneční paprsky prosvítaly skz záclony do jeho pokoje. Zvenčí byl slyšet krásný skřivančí zpěv. Nechtělo se mu z postele. Avšak věděl, že už je poměrně pozdě. Proto tedy vylezl ze svého pelíšku, přestrojil se a vydal se dolů do kuchyně. Jakmile otevřel dveře, přivítal ho Irisin přívětivý hlas:
"Tak pán se nám konečně probudil. Teda Harry. Vždyť je skoro jedenáct hodin. Musel jsi být hodně unavený, když jsi prospal půl dne. Tak co si dáš k jídlu? Oběd bude až zadlouho. Chceš omeletu?"
Harry si stále nemohl zvyknout na to, že se o něho takto stará.
"To by bylo super. Mám hlad jako vlk. Kde je vůbec Leon?" Harry předpokládál, že je zase někde v lese. A měl pravdu.
"Jako kdyby jsi neznal Leona! Kde by tak asi mohl být. Prý se mu do lesa zaběhla škodná. Právě teď tam někde pobíhá a snaží se ji zneškodnit. Myslel, že půjdeš s ním. Jenže, když jsi tak dlouho spal, šel sám. Za chvíli by se měl vrátit. Já ti teď připravím to jídlo a potom mi můžeš jít pomoct na zahradu. Pokud teda budeš chtít!"
"Jasně, že jo. Alespoň se trochu zabavím." Na Harrym bylo vidět nadšení. Jenže to opadlo ve chvíli, kdy už hodinu plevelil. Byla to poměrně dřina. Hlavně na záda. Byl pořád v předklonu. Navíc ho Iris poučila, že musí plevel vytrhávat i s kořeny. Takže to byla velmi titěrná práce. Harry by na to nejraději použil kouzlo, jenže Iris byla stále s ním a on tím pádem neměl možnost.
Po této činnosti ho čekal vytoužený oběd. Vládla při něm uvolněná atmosféra. Bavili se o všem možném. Leon jim vyprávěl o jeho neúspěšném lovu a o nových přírustcích. Celé odpoledne si pak Harry užíval sluníčka. Navečer se pak zavřel jako obvykle do svého pokoje a studoval. To ho vždy tak vyčerpalo, že usnul jako nemluvně.
Měl spokojený život, jenže ten nebude trvat věčně a zlo si opět najde k našemu hrdinovi cestičku...

Harry Potter 5♥ 9.kapitola

21. května 2009 v 21:28 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Následující týdny byly pro Harryho nádherné. Snažil se je vychutnávat plnými doušky. Vždyť to byly nejlepší dny jeho života!
Cítil se tu jako doma - byla mu věnována péče a láska, kterou nikdy nepoznal. Snad jenom výjimkou byla paní Weaslyová, která ho měla jako jednoho ze svých synů. Avšak toto bylo něco jiného... Nedokázal to popsat, ale bylo v tom něco mateřského. Při každé příležitosti mu dávali najevo, že k nim patří a že chtějí, aby s nimi byl. Harry jim za to byl neskonale vděčný. Chtěl jim to nějak oplatit. Proto se jim snažil co nejvíce pomoci.
Někdy pomáhal na zahrádce, jindy zase šmejdil s Leonem po lese. Zamiloval si zdejší hvozd. Tak rád nasával vůni jehličí a kůry. Byl zde každý den. Chtěl vědět o zdejších lesích úplně všechno, proto se s ním Leon podělil o vše, co uměl. Takže po nějakém čase Harry dokázal rozpoznat všechny druhy stromů i zdejší zvířata. Nejvíce se ale vždy pobavili, když ho Leon učil napodobování zvířecích zvuků. Vůbec mu to nešlo. Ale nevzdával se.
Jako správný myslivec ho Leon chtěl naučit střílet. Proto dostával každý den soukromé lekce na střílení z brokovnice. Zprvu mu to nešlo a netrefil vůbec nic. Ale jak už to bývá, když cvičíš a máš trpělivost, nakonec se ti vše podaří a naučíš se to. Avšak schopnost používat střelné zbraně mu byla značně na nic. Nerad zabíjel živá stvoření. Vždy si vzpomenul na Voldemorta. A on nechtěl - za žádnou cenu - být jako on. Proto raději pokaždé, když mířil třeba na králíka nebo na srnu, vystřelil vysoko nad ni a dělal, že ho jeho neúspěch velice mrzí. Nevěděl přesně, jestli ho Leon prokoukl nebo ne, ale každopádně to na sobě nenechal znát.
Další věc, která se v Harryho životě změnila, byla fyzička. Díky tomu, že každý den chodil po lese a cvičil, se značně zlepšila. Nyní byl Leonovi vděčný za to, že ho donutil, aby s ním každé ráno běhal. Díky této činnosti se vždy dokázal uklidnit a popřemýšlet.
Dny tu plynuly velmi rychle. Ani se nenadál a byl tu říjen.
Na dnešní den měli naplánovaný výlet. Jelikož nechtěli uváznout v zácpě, vyrazili raději v brzkých ranních hodinách. Harrymu se ale nápad o návštěvě města vůbec nezamlouval. Zprvu se bránil a snažil všelijak vymluvit, ale Iris mu jasně řekla, že mu chce koupit nové oblečení a že potřebuje, aby jel s nimi, jinak to na něho prý netrefí. Nemohla za boha pochopit, proč se Harrymu tak nechce, jenže její oblíbenec k tomu měl pádný důvod.
Bál se odhalení.
Co když na něho někdo narazí? Třeba z řádu? A nebo hůře, nějaký smrtijed? Poté by byli všichni tři v nebezpečí.
Jenže tento argument předložit nemohl. Mysleli by si o něm, že se pomátl. Nezbylo mu tedy nic jiného, než jet s nimi. Zaplať pánbů, že cesta proběhla v poklidu. Aby alespoň Harry trochu zabránil odhalení, připlácl na hlavu starý klobouk, a dělal mrtvého brouka.
O´donelovi se divili jeho chování, ale raději to nijak nekomentovali.Chvíli si ho ještě prohlíželi a poté opustili prostorné parkoviště a vydali se do středu města.
Harrymu připadalo, že je Iris zatáhla do prvního obchodu, na který narazila. Vůbec ho to nebavilo. Jenže Iris chytla nejspíše nákupní horečka a neustále mu házela do převlékací kapinky nějaké šaty.
Od naprostého vyčerpání ho vysvobodil až Leon, který rázným gestem ukončil toto šílenství. Iris, ač neochotně, uposlechla svého manžela. Zaplatila to, co se jí na Harrym líbilo, rozloučila se, a spolu se dvěma unuděnými muži se vydala do ruchu velkoměsta. Harry se pořád otáčel. Neustále si připadal, že ho někdo sleduje. Každý mu byl podezřelý.
V tuto dobu bylo v Cambridge mnoho lidí. Tyto davy se hrnuly z jednoho konce města na druhý. Všichni prožívali další hektický den. Harry děkoval bohu, že zbytek nákupů proběhl v poklidu. Po honbě po obchodech s oblečením, nakoupili ještě nějaké zásoby a vydali se zpět k autu. Harry byl šťastný, že to přežil. Po čtyřhodinovém chození z obchodu do obchodu byl velmi unuděný a hlavně společensky unavený. Jediná útěcha pro něho byla, že snad jeho obavy z odhalení byly zbytečné.
Avšak to by nebyl Harry, aby na sebe nepřivolával problémy. Právě procházeli jednou z frekventovaných ulic k autu, když zahlédl jednoho podezřelého a pro něj povědomého člověka. Byl vyšší vyzáblé postavy zakryté prazvláštním pláštěm (tedy alespoň pro mudly). Jeho pleť připomínala barvu mrtvoly. A ty oči! Byly tak nenávistné. Nemohl si pomoci, ale strašně mu připomínal…
"Ne, to není možné, co by tady asi tak dělal, vždyť nenávidí mudly, určitě by se tady jen tak nepromenádoval."
Znovu se ohlédl na to místo, kde před chvílí ještě ta osoba stála. Jenže nic. Přes ty davy nebylo už nic vidět. Měl strach. Přidal do kroku.
"Harry, kam letíš? Máme čas! Nemusíš pospíchat!" Leon byl ze změny Harryho chování zmatený.
"Leone, Iris, prosím, přidejte. Už chci být doma. Není mi moc dobře." Harryho těkavost a nesoustředěnost ještě vzrostla. Nyní mu šlo o hodně. Ale hlavně mu šlo o jeho nové "rodiče". Bál se o jejich životy. Naštěstí oba uposlechli Harryho prosbu a přidali. Konečně dorazili k autu. Harry v rychlosti naházel do kufru nákup a v duchu Leona pobízel, aby už konečně nastartoval a odjel.
Dočkal se, uslyšel naskočit motor a po chvíli se parkoviště stala jen malá tečka. Harry se neustále otáčel za sebe a hlídal vše, co se mu zdálo divné. Cesta se mu zdála nekonečná. Připadalo mu, že ujeli snad stovky kilometrů. Po půl hodině dorazili domů. Tady se alespoň trochu cítil v bezpečí. Snad ho nikdo nesledoval. V tom davu by ho snad ani nikdo poznat nemohl. Navíc si ani nebyl jistý tím, jestli to byl Malfoy.
A kdyby přeci, určitě by si nenechal ujít příležitost chytit Pottera. Ten by se na něho hned vrhl. Těmito úvahami se alespoň trochu uchlácholil…
"Ne Malfoy to určitě nebyl!"
Bylo asi kolem sedmé hodiny, když Iris a Leon seděli v obývacím pokoji a dívali se na televizi. Harry se vymluvil na to, že je unavený a že si jde lehnout. Nikdo neměl žádné námitky. Jenže jeho úmysly byly úplně jiné - strašně toužil potom se proletět. Byla už skoro noc a tudíž ideální podmínky pro to, aby ho nikdo nezpozoroval...
Rychle se vytratil. Konečně se bude moci proletět na svém milovaném koštěti!
Vyběhl schody a zamířil si to přesně do toho rohu, kde má své věci pod neviditelným pláštěm. Začal hmatat vzduch. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že je blázen. Jenže on věděl přesně, co dělá. Pochvíli nahmatal svůj cíl. Strhl hladkou látku pláště a vykoukl na něj jeho školní kufr a koště. Držel ho v ruce - svůj Kulový blesk.
Byl tak lehký a přitom se s ním dalo dosáhnout obrovské rychlosti, aniž by se o milimetr nevychýlil ze svého kurzu.
Otevřel okno, nasedl, odrazil se a pak už se řítil vzhůru. Vítr mu svištěl ve vlasech. Prudce své koště otočil a vydal se směrem nad les.
Zastavil. Představoval si před sebou zlatonku. Chtěl ji lapit. Naklonil se a chytil koště oběma rukama. Poté namířil násadu svého koštěte směrem dolů a v příští vteřině se už stále rychleji střemhlav řítil vstříc Hájovým lesům. Vítr mu fičel v uších. Natáhl ruku. Chytil ji. Slyšel ty výkřiky diváků, jak skandují jeho jméno. Viděl ty radostné obličeje. Nebelvír opět vyhrál… Bude se slavit až do rána…
Ach, jak mu to všechno chybí! Ten adrenalin, kamarádi a pocit, že jste druhé nezklamali a něco dokázali!!
Začínala mu být zima. Sice se to nezdálo, ale už byl říjen a večery se stávali chladnějšími. Létal už skoro hodinu. Pokud by ještě chvíli pokračoval, asi by mu prsty přimrzli k násadě. Proto tedy otočil svůj Kulový blesk a namířil si to směrem k domovu. Už se nemohl dočkat vyhřáté postele. Těšil se, že se pořádně prospí.
Vletěl do svého pokoje, všude byla tma. Chtěl si uložit svoje koště zpět na své místo, když najednou uslyšel ze spod nějaké výkřiky.
Hodil koště na postel a šel hledat původce těchto skřeků. Předpokládal ale, že to nejspíše bude zase televize. Už několikrát se stalo, že u ní Leon a Iris usnuli a nechali ji puštěnou na plné obrátky. Šel tedy dolů.
Ten zvuk se ozval znovu. Byl ale mnohem intenzivnější. Takhle realisticky přeci televize nehraje. Musel tomu přijít na kloub. Byl zrovna uprostřed schodů, když uslyšel další hlas - byl ženský, jenomže nepatřil Iris.
Byl mu ale známý... Až moc.
Slýchal ho o prázdninách každou noc.
Ten posměšný tón.
Tón plný radosti z toho, že může někomu ubližovat.
"Okamžitě nám řekni, kde je. Dělej nebo skončíš jako tvůj prašivý muž. Kde je Potter?" ten hlas začínal ztrácet trpělivost.
"Já nevím o čem mluvíte! Co je s Leonem. Proč se nehýbe? Co jste mu udělali? Leone!" Irisin hlas byl plný zoufalosti.
"Však ty nám to ještě povíš a ráda. A potom. Potom půjdeš do všech pekel! Crucio!"
Smích.
Ano krutý a nelítostný smích se ozýval po celém domě.
"Iris né!"
Harry už pochopil.
Smrtijedi!
Co je s Leonem? Snad není mrtvý? A Iris? Zrovna teď ji tam dole mučí! Musí tomu hned zabránit.
V tuto chvíli nedbal na své bezpečí. Bral schody po třech. Musel jim rychle pomoci. Jeho kroky se rozléhali po celé síni. Přiskočil ke dveřím a rozrazil je. Jeho očím se naskytl příšerný pohled. V obýváku se nacházelo asi pět zakuklených postav. Nábytek byl rozházený všude po prostoru. A na zemi nedaleko dveří se právě svíjelo Irisino tělo. Muselo tuto kletbu už prožít několikrát. A nejenom tuto. Všude na jejím těle byla krev. Čerstvá! Sršela jí z těla. Harry zamířil přímo k ní.
Harry rychle zhodnotil situaci.
Hledal Leona.
Ale nikde ho neviděl!
Všichni v místnosti si všimli nově příchozího. Iris se přestala svíjet. Jeden ze smrtijedů přerušil kletbu Crucio.
"Á Potter, tak konešně se zase vidíme. Jsi rád, že šme tě poctili návštěvou? Zrovna šme si o tobě povídali s touhle mudlou. Ale muším říci, že moc nevydrží. Škemrala o život hned ze začátku!"
Belatrix opět nasadila svůj šišlavý hlásek.
"P-pusťte ji! Hned! Jinak…" byl ale přerušen Belatrixiným smíchem.
"Ale, ale, snad by nám náš Potrýšek nechtěl vyhrožovat. To še nedělá. Ty-ty-ty, zlobivý chlapešek. Asi potšebuješ malou lekci chování. Crucio!"
Než se Harry vůbec stačil vzpamatovat, opět ucítil strašnou bolest. Připadal si, jako by měl všechny kosti v jednom ohni. Avšak nebylo to tak hrozné jako od Voldemorta...
Jistě, byla to ukrutná bolest, jenže Voldemortovo crucio bylo ještě horší. Bolest náhle ustala.
"Doufám, že jši se poušil. No už budeme mušet jít, můj malý hldino. Náš pán tě očekává. Nemůže se tě už dočkat. Doufám, že budeme moči být u tvého mušení. Nemůšu se doškat. Ale ještě před tím, než odejdeme, mušíme dořešit jednu záležitost, nemyslíš? Trochu si ještě pohrajeme s tvou novou přítelkyní, co říkáš? Ten minulej moc nevydržel. Koukni na něj - no není roštomilej!? Jak ráda říkám, nejlepší mudla je mrtvej mudla!"
Postavy v černých kápích se rozestoupili. Harrymu do očí vhrkly slzy. Ten pohled byl strašný!
Tam, na zemi v rohu, ležel Leon. Jeho tělo bylo značně zohavené. Ale to, co nejvíce Harryho vyděsilo, byly jeho oči. Rozevřené dokořán, plné děsu a tak prázdné. Harry se k němu chtěl hned vrhnout, ale byl náhle přikován k zemi. Provazy mu pevně obepnuli celé tělo. Z rohu místnosti vystoupila postava. Nesla se velmi vznešeně. Sundala si kápi a na Harryho vykoukl Malfoyův obličej.
"Doufám, že máš dobrý výhled Pottere. Chci, abys viděl, jak si pohrajeme s tvojí přítelkyní. Crucio!"
"Né!"
V Harrym se vzedmula vlna vzteku. Cítil teplo. Vycházelo přímo z něho. Čím více rostl jeho vztek a obavy o jeho "matku", tím více i stoupala intenzita žáru okolo něho.
Vycházelo z něho světlo.
Všude se začali objevovat plameny, které tancovali na jeho těle. Kdokoliv, kdo by se jich dotkl, by se okamžitě spálil.
Jenže Harryho nezraňovali, ba naopak - posilovali ho!
Po chvíli už byl celý z plápolajících ohňů. Provazy, kterými byl spoután, se proměnily v popel.
Postavil se.
Vyzařoval z něho obrovský žár a aura.

Plameny

Smrtijedi nemohli uvěřit svým očím - nechápali, co se to děje. Malfoy byl v takovém šoku, že přerušil kletbu. Všichni přisluhovači Temného pána začali ustupovat. Lekli se toho hlasu.
Byl tak hrubý a drsný, až nadpozemský!
" ZA TO ZAPLATÍTE! TEĎ ZEMŘETE!"
Věděl přesně, co dělá. Nevěděl jak, ale teď na tom nezáleželo. Napřáhl se a namířil na ten hlouček černých plášťů rukou. Vyletěl z nich proud světla smíšeného s ohněm. Mířil si to k nim velkou rychlostí. Avšak dřív než doletěl na svůj cíl, stačili se všichni přemístit neznámo kam...
Harryho vztek okamžitě opadl a tím i oheň, který ho obklopoval. Už zase tam byl ten starý Harry. Avšak bez brýlí a oblečení. Vše, co měl na sobě, shořelo. Nyní mu na tom ale nezáleželo. Přiskočil k Iris. Ještě dýchala. Musel ji zachránit. Jenomže jak? Musí pro pomoc!
Začal panikařit.
Co bude dělat? Musí jednat rychle. Určitě se za chvíli vrátí.
Jediné, co ho napadlo v tuto chvíli, bylo přemístění. Musí se zkusit přemístit někam do bezpečí. Ale rychle. Vyskočil na nohy, popadl Leonovo zubožené tělo (Nemohl ho tady přece nechat na pospas těm zrůdám!) a přitáhl ho k Iris.
Oba je chytil za ruku. Vůbec se nekontroloval. Slzy mu tekly proudem, ale jemu to bylo v tuto chvíli jedno.
Soustředil se na místo, kde by mu pomohli. Nemyslel na nic určitého - prostě myslel na pomoc. Nikdy to ještě nezkoušel, ale nic jinému mu nezbývalo. Snažil se na to myslet celou svou myslí a duší.
Jenže nic!
Pekelně se soustředil. Dával do toho úplně všechno včetně svého srdce. A pak…
Připadal si jako by byl protahován úzkým prostorem. Měl po celou dobu zavřené oči. Trvalo to jen chvíli. Pak vše přestalo. Slyšel okolo sebe křik a stovky hlasů. Otevřel oči. Nevěděl, jak se to stalo, ale ocitl se ve Velké síni. Nacházel se uprostřed Bradavic úplně nahý a s dvěma těly. Jediné, na co se zmohl, bylo:
"Prosím, pomozte jim!" zakřičel a ani se nesnažil zadržet slzy. Tekly mu proudem.
A aby ne! Vždyť jeho blízcí jsou nejspíše oba dva mrtví. Prosil anděly, aby alespoň Iris přežila. Alespoň ona! Už o tom nemohl přemýšlet - vše se začalo rozmazávat. Viděl, jak se okolo něho seběhli nějaké postavy. Mluvili na něj, ale on už nevnímal - byl v šoku. Pak se s ním náhle vše zatočilo a on upadl do hlubokého spánku…

Harry Potter 5♥ 10.kapitola

21. května 2009 v 21:24 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Zatímco si Harry Potter prožíval další kruté rány svého života, ve Velké síni se právě večeřelo a klábosilo o všem možném - ať už to byl famfrpálu nebo zítřejší test z Lektvarů. Bylo zde rušno. Tedy skoro všude. Jedinou výjimkou bylo duo Hermiona a Ron. Byli schlíplí a málomluvní. Občas mezi sebou prohodili pár slov, ale to bylo tak všechno. Právě nyní se nimrali v jídle a přemýšleli o Harrym. Stále se obviňovali z toho, že ho nezastavili nebo alespoň nešli s ním. Byl to… Tedy samozřejmě pořád ještě je jejich nejlepší kámoš.
Bylo to už dlouhých pět týdnu, co svého kamaráda neviděli. Měli o něho strach. Mohli jen doufat, že je v pořádku a že se má dobře.
Jejich spolužáci se už několikrát snažili s nimi navázat kontakt, jenomže vždy s nevalným výsledkem. Pokaždé jim bylo odpovězeno krátkými větami bez možnosti na rozvedení řeči. Avšak nevzdávali se. Jediné, co tedy mohli udělat, bylo, že se před nimi snažili o Harrym nemluvit, aby jim ještě více neublížili. I když o to se vždy stačil postarat Malfoy a spol. ze Zmijozelu. Nevynechali možnost, jak jim tuto krutou skutečnost připomenout. Vždy je to oba zasáhlo jako blesk z čistého nebe, ovšem nedávali to na sobě znát. To byl také důvod Zmijozelské zlosti z neúspěchu. Ovšem největší muka prožívali na hodinách Lektvarů. Nebyla hodina, aby profesor Snape nevyužil Harryho absence a aby to řádně neokomentoval. Věty typu:
"Á, naše malá celebritka se opět nedostavili na hodinu."
"Je opravdu mrzuté, že tu pan Potter není - velice nám všem chybí."
"Longbottome, tohle by nezvoral snad ani Potter,…" byly na denním pořádku.
Pořád doufali, že se Harry znovu objeví.
Ovšem nebyli jediní, kdo v toto doufali. Bylo i mnoho jiných lidí, které Harryho odchod zasáhl. Ať už to byli lidé z řádu nebo samotní učitelé. U učitelského stolu právě probíhala debata Remuse s Brumbálem na toto téma. Všichni profesoři v dosahu dělali, že se je to netýká, avšak hltaly každé slovo.
"Vypadá to, že se po Harrym slehla zem. Prohledali jsme už půl Anglie, jenže pořád nic. Je to už pět týdnů Albusi, pět dlouhých týdnů! A nemáme o něm ani zmínku. Už mě nebaví tenhle pocit nejistoty! Podívejte se na ty dva. Ron s Hermionou jsou jako tělo bez duše! Oba zaostávají za učením. I Hermiona už přestala na hodinách dávat pozor. Musíme něco udělat!" aniž by si to uvědomil, zvýšil hlas. To se neobešlo bez tázavých pohledů ze strany studentů. Ovšem, když zjistili, že z toho nic nebude, vrátili se zpět k vlastnímu hovoru.
"Remusi, uklidni se prosím. I nám Harry chybí, ale to neznamená, že tady budeme podléhat panice! Určitě se najde. Je velký, dokáže se o sebe postarat" Brumbál se ho snažil uklidnit, jenže se mu to moc nepovedlo.
"Postarat? O sebe? Albusi, vždyť to je ještě malé dítě." Remus už začal ztrácet trpělivost.
"Neměl by jsi ho tak podceňovat, Remusi. Harry už dávno není malý chlapec. Je dospělí a ví co dělá."
"Jistě a proto od nás utekl. Stejně si myslím, že v tom je něco víc, než Siriusova smrt. Všiml jsem si toho, jak se na vás dívá a jak s vámi mluví. Vy víte, proč utekl. Řekněte nám konečně pravdu. Proč vás tak nenávidí."
"Opravdu nevím, co Harryho vedlo k tomuto ukvapenému činu. Ale věř mi, že až se s ním znovu setkám, a já v to věřím, tak si s ním o tom promluvím a zjistím to. Do té doby musíme doufat, že ho najdeme nebo že se objeví sám" Brumbál tuto debatu považoval za uzavřenou, jenže byl sám. Remus se nehodlal vzdát
"Doufat! Doufat! To je to jediné, co asi umíte. Musíme zverbovat více lidí. Co když ho najdou smrtijedi. Já vím, že vám na Harrym nezáleží, ale nám ostatním ano! Já se ho nehodlám vzdát!" teď už Remuse poslouchali opravdu všichni.
"Remusi, uklidni se, prosím tě. Opravdu si myslíš, že mi na Harrym nezáleží? To vůbec není pravda. Ani nevíš, jak mi chybí. Ale tomu ty rozumět nemůžeš…" Brumbál zněl velice smutně. Ovšem na to Remus nebral vůbec zřetel.
"Když tomu tak je, tak nám to osvětlete. Docela by mě to zajímalo. Tak?" jenže odpovědi se už nedočkal. Před nimi se začalo něco dít. Vytvořil se jakýsi opar. Nejdříve slabý, ale pomaloučku získával na hustotě. Byl to zvláštní jev, který upoutal každého ve Velké síni. Vzduch dostal růžový nádech. Náhle vyšlehly plameny. Sahaly dva metry do vzduchu. Plápolali v kotouči, který se utvořil před učitelským stolem. Zdál se ale, že je dutý a že v něm něco je. Plameny náhle ustaly a na místě, kde před chvílí bylo ještě prázdno, leželi tři osoby. Na tvářích všech přítomných se opět utvořil překvapený výraz. Jedna z těch osob byla bez šatů a tekli ji slzy proudem. Jediné, na co se zmohla, bylo:
"Prosím, pomozte jim!" řekl to hlas plný zoufalosti a strachu o své blízké. Remus dotyčnou osobu poznal.
"Harry" to bylo jediné na co se zmohl. Okamžitě vstal od stolu a rozběhl se ke třem tělům. To samé udělal i Brumbál a ostatní. Mezitím ovšem Harry upadl do bezvědomí.
"Panebože, co se to stalo? Kde se tady vzali? A co ti, co jsou s ním! Vypadají úplně jako kdyby…" profesorka McGonagallová byla zděšená.
V tuto chvíli by se v nikom v síni krve nedořezal. Jako první se vzpamatoval Brumbál.
"Severusi, okamžitě dojdi pro madam Pomfreyovou!" Snape, i když neochotně, tak uposlechl a rychlou chůzi se vydal na ošetřovnu.
"Albusi, co je s Harrym? A co ti ostatní?" Remus byl v šoku, ovšem nebyl sám. Tato scenérie byla dost děsivá. Před učitelským stolem právě ležela tři těla, která byla jakoby bez života. Navíc byla v hrozném stavu, snad tedy kromě Harryho, který se zdál být v pořádku. Některým slabším dívkám se začalo dělat špatně. Ty těla. Byla tak zubožená. Skoro bez šatů a od krve, která z nich i nyní tekla. Bylo to otřesné. Brumbál se zatím snažil provést nějaká uzdravující kouzla, aby jim alespoň trochu pomohl. Jenže bez valného výsledku. Ostatní z učitelů jen šokovaně přihlíželi. Naštěstí se ve dveřích objevila ošetřovatelka a za ní Snape. Neváhala a rozběhla se k nim. Začala provádět léčebná a pátrací kouzla. Ale nejdříve zkontrolovala tep.
"Tak co, Poppi? Přežijí to?" Brumbál zněl netrpělivě.
"Teď se to nedá odhadnout, jediné, co ale můžu říct se stoprocentní jistotou, je, že ti dva to..."
Zbytek už nebylo slyšet. Madam Pomfreyová to zašeptala velice potichu. Spíše sama pro sebe.
***
V současnou chvíli, kdy se Harry přemístil se svými "rodiči" do Bradavic, vybíjel si v Temném sídle Voldemort svůj vztek...
"Jak je možné, že jste nesplnili svůj úkol? Hm? Crucio!" Voldemort zuřil. Už zase mu Potter utekl mezi prsy. Opět! Díky neschopnosti jeho Smrtijedů znovu vyvázl. Vše si musí udělat sám! Ukončil kletbu a požadoval vysvětlení.
První z té skupinky se vzpamatoval Malfoy.
"Můj pane, mi jsem ho skoro měli. Nejdříve jsem mučili mudly, s kterými žil. Jenže potom se tam vehnal a…" nedokázal to popsat.
Slova se ujala Lestageová. S bázní v hlase pokračování ve vyprávění:
"…potom najednou jakoby začal hořet. Všechny nás to zaskočilo. Utvořila se okolo něho nějaká ohnivá stěna. No a potom na nás namířil ruce a z nich mu vylétly plameny. Naštěstí jsme se stačili přemístit sem…" čím víc se blížila ke konci svého proslovu, tím více se strachovala z pánovy reakce. Byla přesně taková, jakou předpokládala.
"Měli jste tam zůstat a obětovat ty vaše prašivý životy. Jste úplně neschopní. Snad víte, že každé selhání trestám! Crucio!"
Znovu se začala těla před ním svíjet v křečích. Jedno po druhém.
Když už Pán zla uznal jejich potrestání jako postačující, propustil je. Jakmile poslední z jeho posluhovačů opustil síň, zahloubal se do svých myšlenek.
"Pokud opravdu mluvili pravdu a já nepochybuji že ano, znamená to, že Potter ovládá oheň. A pokud vím, tak to uměl jenom ten zpropadený Nebelvír. Ovšem to z toho plyne jen jedno a to, že je jeho dědic. Tak proto…"
Vše v něm vřelo. Vše se to ještě více zkomplikovalo. Teď už vše chápal… Musí za každou cenu Pottera zabít.

Harry Potter 5♥ 11.kapitola

21. května 2009 v 21:23 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Druhý den se probudil velmi časně.
Připadal si tak nějak malátně a omámeně, avšak i přesto se posadil a začal se rozhlížet okolo sebe. Už od prvního pohledu mu bylo jasné, že se nachází na ošetřovně.
Ale jak se sem dostal? Proč tu je? Na odpovědi těchto nevyřčených otázek nemusel čekat dlouho, trefily ho silnou ranou přímo do kůry mozkové.
Vzpomněl si na včerejšek. Na Leona a na ten jeho prázdný pohled. Na jeho stav. Pořad ho viděl před sebou. Byl to další člověk, který ho opustil a vydal se na cestu, z které není návratu, ale kterou bude muset podstoupit každý...
Pak si vzpomněl na Iris, snad je v pořádku. Rozhlédl se ještě jednou po místnosti. Musela tu někde být. Přece ho nemůže opustit a nechat ho tu samotného. Alespoň ona! Vstal z postele a všiml si, že celá ošetřovna je prázdná. Našlapával potichu, nechtěl, aby na něj někdo přišel a zjistil, že už je vzhůru. Ještě ne. Musel nejdříve najít svou "matku".
Zamířil směrem ke dveřím, nicméně byl překvapen ze zálohy v podobě madam Pomfreyové, která se zdála čerstvě probuzená, jelikož na sobě ještě stále měla župan a natáčky. Harry nemohl pochopit, proč se vzbudila. Přece nedělal takový hluk.
"J-j-jak jste…" Potter byl tímto vpádem dost překvapen.
"Myslíte, jak jsem zjistila, že jste vzhůru? Stačilo na to jedno jednoduché kouzlo. Profesor Brumbál mě totiž upozornil, že by jste se mohl znovu pokusit utéci. Proto mě požádal, abych vás zadržela a jakmile se probudíte, abych pro něho poslala."
Ošetřovatelka mluvila opět svým přísným a odměřeným hlasem, ale byla v něm i stopa po vítězství a hrdosti z toho, že splnila úkol a že ho nenechala odejít.
"Ne, to není potřeba. Já profesora Brumbála vidět nemusím, věřte mi. Nebudu se tady dlouho zdržovat. Chci se jenom zeptat, kde jsou ti dva, co se mnou přišli?" Harry byl netrpělivý.
Chtěl je vidět a co nejdříve odtud odejít. Proč se musel přemístit zrovna sem?! Vždy si myslel, že to nejde. Jediné, co ho napadalo a co se zdálo být reálné, bylo, že za to může jeho nebelvírský původ a jeho nová moc. Bylo to jediné možné vysvětlení. Ale proč sem? Mohl se přeci přemístit ke Sv. Mungovi nebo kamkoli jinam!
"Já vás teď pustit nemůžu. Už jsem uvědomila ředitele, je na cestě. Teď se prosím posaďte a já vás prohlédnu. Nemusíte se ničeho bát. Myslím, že jste včera omdlel jen z vyčerpání, ale jistota je jistota." Ošetřovatelčin hlas teď zněl jinak. Byl jemný. Harrymu se zdálo, jakoby ho na něco chtěla připravit.
"Já jsem v pořádku. Chci jenom vědět, kde je Iris. Hned!"
Začínal ztrácet trpělivost. Měl strach. Poppyno mírumilovné a citlivé chování se mu vůbec nelíbilo, byla to předzvěst něčeho špatného.
"Pane Pottere, uklidněte se, ano? Nekřičte na mě. Počkejte na ředitele, ten vám vše vysvětlí. A teď mě nechte vás vyšetřit." Její tón byl nekompromisní. Harry věděl, že z ní už nic nedostane. Pokud se chtěl něco dozvědět, musel počkat na jeho dědu. No, i když to není správné pojmenování, jelikož se jako děda nikdy nechoval. Takže lepší pojmenování bude ředitel.

Během deseti minut ošetřovatelka udělala všechna potřebná vyšetření. Nakonec zkonstatovala, že je vše v pořádku a že mu nic není. Harry začal být nervózní a jeho žaludek mu to dával značně najevo. Měl příšerný tíživý pocit, který mu prostupoval celým jeho tělem. Cítil, že ho čeká další ztráta. Avšak stále doufal, že se vše v dobré obrátí. To čekání ho už ubíjelo. A navíc, čekání na někoho, kdo ho zradil a odkopl ho jako kus hadru.

Dveře ošetřovny se otevřely a do místnosti vstoupil největší kouzelník posledních let - Albus Brumbál.
"Konečně jste tady profesore, pan Potter…"
Místí ošetřovatelka byla přerušena jedním slabým mávnutím ruky a pohledem říkajícím: "Poppy, prosím odejděte, musíme si promluvit mezi čtyřma očima."
Jelikož věděla o závažnosti toho, co zde bude řečeno, bez jediného slova opustila místnost a zavřela se k sobě do kanceláře.

"Tak Harry, jsem rád, že jsi v pořádku. Musím říct, že mě hodně zarmoutilo, když jsi utekl a my o tobě nic nevěděli. Ale teď už jsi tady a já jsem za to rád…" Brumbál na něho mluvil přívětivým hlasem, který pokládal za usmiřující. Jenže Harry se usmířit rozhodně nechtěl.
Jeho nenávist a zklamání byly ještě moc velké.
"Profesore, tohle si nechte až na dobu, kdy tu u toho bude publikum, ano?! Mě tyhle lži nezajímají. Kde je Iris?"
Brumbála Harryho slova velmi zaskočila.
"Harry, jak tě vůbec mohlo napadnout, že to, co jsem nyní řekl, jsou lži? Ne, věř mi, nejsou. Mám tě rád a to víc, než kteréhokoli studenta…" Brumbál mluvil smutným a zklamaným hlasem, který tesknil nad tím, že mu jeho vnuk nevěří. Ač se Albus tuto větu snažil procítit a říci věrohodně, Harry se mu vysmál do očí.
"Jistě, máte mě rád. A tomu mám jako věřit, co? Zas tak naivní nejsem. Raději mi místo těchto mystifikací řekněte, kde je Iris. A myslím to vážně. Nechoďte pořád okolo horké kaše a sdělte mi jednou konečně pravdu!"
"Dobře Harry, ale nebude se ti to líbit. Je to další tvrdá zkouška v tvém životě. Je mi to vážně líto, ale ten muž i ta žena, kteří s tebou byli, to bohužel nepřežili!"
"Co-co-cože? Ale jak to? Vždyť Iris! Ona byla živá. Ona nemůže být…" Toto jediné slůvko mu uvízlo hluboko v krku a nechtělo vyjít napovrch "Ne, vy mi lžete. KDE JE IRIS!? ŘEKNĚ TE MI TO!" Harry už křičel. Byl to zoufalý křik, plný stesku po ztrátě svých bližních.
"Harry, prosím, uklidni se. Je mi to strašně líto, ale bohužel to žádný z nich nepřežil. Já bych ti nelhal. Ne v takové podstatné věci! Neboj, čas všechno zpraví. Všechno jednou přebolí. A máš tu ještě své kamarády, kteří budou u tebe vždy stát a pomáhat ti!"
"Kamarádi? Kamarádi? Jistě Ron a Hermiona jsou poslední, na kom mi záleží a kdo mi zbyl. Ostatní jsou mrtví. Celá moje rodina, tedy téměř. Víte, jaké to je, když neznáte mateřskou lásku a objetí? Víte, jaké to je? Ne, nevíte! Vy jste totiž bez citů. Nenávidím vás Brumbále! Vy jste mě tam nechal. V tom domě, ve kterém jsem byl jako otrok. Vlastní krev mě týrala a zradila zároveň. A vy! Vy jste jenom přihlížel. Přitom jste si mě mohl vzít k sobě. To vám nikdy neodpustím!
Proč? Proč, když jste můj děda!? Jak jste mohl být tak necitelný?
A potom, konečně když jsem našel někoho, kdo mě má rád, tak je zase ztratím. A díky komu? Díky tomu posranýmu Voldemortovi. Já už dál nemůžu! Opravdu ne! Ale slibuji, že se pomstím! Na to přísahám!"

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Harrymu z očí tekly slzy. Avšak nebyl zcela jediný, koho to zasáhlo. I Brumbálovi řinuly slzy po jeho vrásčité tváři. Teprve nyní Albus pochopil, jak Harrymu jeho plán ublížil. Ale on to přeci myslel dobře. Chtěl jenom chránit svého vnuka. Nechtěl, aby zemřel. Byl to poslední, co měl.

Už to nemohl vydržet, chtěl toho kluka obejmout a vše mu vysvětlit. Jenže jakmile se k Harrymu přiblížil, ten se začal sunout na druhou stanu postele. Nechtěl, aby se ho dotýkal. Ne! On ho zradil tím nejhorším možným způsobem. Jeho děda na něj začal mluvit a snažil se mu to vše vysvětlit. Musel znát důvody, které ho k těmto krokům vedli a proč ho nechal u jeho tety.

Avšak Harry jako by ani nebyl při smyslech. Irisina a Leonova smrt ho hluboce zasáhla. Jediné, na co v tuto chvíli myslel, bylo to, jak se pomstí. Chtěl, aby ti, co to způsobili, trpěli. Aby prožívali muka a prosili o život. A nejvíce Belatrix. Díky ní už přišel o tři osoby, na kterých mu záleželo. Neměl už co ztratit. Jeho touha po pomstě byla obrovská. Viděl ten její krásný úlisný obličejíček s velmi krutým úsměvem. Představoval si, jak se pomstí. Bude to krutá odplata. Už nedovolí, aby smrtijedi a jejich pán brali životy nevinným lidem a kouzelníkům. Ne. Teď už ne. Je vyvolený a jediný, kdo může Pána zla zastavit. Nejdříve si to vyřídí s Bellou a potom se sem vrátí a bude se učit, aby se Voldemortovi mohl postavit. Jistě, už nyní by mu mohl konkurovat, ale nebyl ještě tak silný, aby vyhrál. Ani si to neuvědomil, ale poslední myšlenku řekl nahlas:
"POMSTA BUDE SLADKÁ!"
Náhle vyšlehli plameny a Harry se opět nechtěně přemístil kdo-ví-kam...

Harry Potter 5♥ 12.kapitola

21. května 2009 v 21:23 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Zhmotnil se na nějakém pro něj neznámém místě. Nacházel se mezi domy, které byly na první pohled starobylé a celé ze dřeva. Byl tam sám, uprostřed letitých budov jen v pyžamu a bez bot. Rozhlédl se po okolí, avšak nikoho neviděl.
Byla tu jen tma.
Už zase se neovládl a přenesl se bůh-ví-kam. Bude se muset naučit lépe ovládnout své schopnosti a hlavně přemisťování.
Přece se nebude při každé příležitosti, když bude cítit vztek, zoufalost nebo lásku, přemisťovat na cíl jeho myšlenek!
Co teď bude dělat? Má to risknout a pokusit se o přemístění nebo má najít jiný způsob jak se odtud dostat? Co když se zase přemístí úplně jinam než chce? Třeba do jícnu hladovějící sopky nebo do rozbouřeného moře? A proč se vlastně přenesl sem?
Těmito a mnoha podobnými úvahami se nyní náš brýlatý hrdina zaobíral.
Musí se rozhodnout! Nemůže tu trčet do skonání světa.
"Jasně. Nejsem přeci žádný srábotka, pokusím se přemístit! Ale kam? Do Bradavic? Na ústředí?" dostal ale lepší nápad, jeho nynější cíl bude Doupě.

Začal se pekelně soustředit. Přesně tak, jako před několika dny, když chtěl pomoci jeho … Už zase ho píchlo u srdce. Znovu přišel o někoho blízkého k jeho srdci!
"Ne, nesmíš na to myslet! Harry soustřeď se! V jednom měl přeci jen Brumbál pravdu, život jde dál a my se nesmíme zaobírat a trápit minulostí. Mým jediným cílem teď bude, abych se pokusil všechnu temnotu vystrnadit z mého dosahu!"

Zavřel oči a začal si představovat Doupě. Viděl ho před sebou, každý jeho detail a zákoutí. Vnímal i tu přívětivou atmosféru, která tam vždy panovala. Vše bylo tak skutečné. Avšak všechny jeho myšlenky a upínání mysli na jeho druhý domov byli přeťaty zoufalým křikem plným proseb a pláče.
Bylo to hrozné!
Ten ženský křik mu rval srdce i bubínky. Musí se jí dít něco strašného a krutého. Ať už se jedná o cokoliv, pokusí té ženě pomoci, za každou cenu. Nedovolí, aby v jeho přítomnosti bylo někomu ubližováno!
Nyní už ne!

Rozběhl se přímo za tím hlasem. Probíhal jednu ulici za druhou. Byl to spletitý systém, avšak stále se přibližoval ke svému cíli.V každé zatáčce čekal nebezpečí, v každém temném rohu nepřítele. Běžel, co mu nohy a dech stačili.
Blížil se, ženský křik se stále přibližoval a sílil. Předpokládal, že ho od jeho cíle dělí jenom metry - nemýlil se.

Přiběhl na menší náměstíčko, které bylo orámováno budovami s arkádami. Uprostřed toho postávala menší skupinka v černých pláštích.
Harrymu bylo hned vše jasné.
Smrtijedi!
Neváhal ani minutu, pomalu se začal plížit k tomu malému hloučku, chtěl využít moment překvapení.
Jeho jediné štěstí bylo, že nepotřeboval hůlku, protože ta nyní leží někde na bradavické ošetřovně.

Po celém těle cítil svou stoupající nervozitu, ale i adrenalin a vzrušení z toho, že se konečně bude alespoň moci trochu pomstít a pomoci nevinné oběti. Už byl skoro u nich, nyní už slyšel o čem si povídají.
"Máš poslední šanci Darjo, přidej se k temnému pánovi a bojuj za naší věc. Rozhodni se pečlivě, závisí na tom tvůj život!"
Už opět slyšel ten jízlivý a úlisný tón. Byla to Belatrix. Jeho vztek vzrostl. Na tuto výzvu přišla krátká a jednoznačná odpověď.
Bylo však vidět, že Darja už dlouho nevydrží. Měla chraplavý a trhaný hlas. Avšak ta rozhodnost, kterou dávala na toto jedno slovo, byla obrovská.
"NIKDY!"
"Jak myslíš, je to tvé rozhodnutí. Jenže v tomto případě zemřeš! Avad…" Bella se v těchto posledních slovech přímo vyžívala. Jak ona milovala, když mohla někomu působit bolest a posléze ho zabít. Avšak tato zábava, která se blížila k tolik očekávanému konci ze strany smrtijedů, byla překažena jedním silný křikem. To o sobě dal Harry vědět. Nechtěl, aby byl promarněn další život.
"Kdo se to opovažuje rušit mě z mé zábavy!" Bella byla rozzuřená. Okamžitě se otočila spolu s ostatními kumpány. Avšak, jakmile spatřila narušitele, její oči se zúžily úděsem.
"Potter! Co tady děláš!?"
Svůj šok a strach s této osoby se ji ne a ne podařit zamaskovat za svým slizkým hlasem. A taky aby ne, vždyť když viděla chlapce, který přežil, naposledy, málem ji usmažil zaživa. Nechtěla si to přiznat, ale v hlouby duše věděla, že je to mocný kouzelník a není se mu radno postavit. Jenže nyní nemohla nic dělat. Ne před ostatními. Musela se mu postavit a alespoň ho trochu vyprovokovat.
"Okamžitě ji pusťte! Hned!" Harryho hlas byl děsivý, leč v jeho nitru probíhal boj mezi strachem a odvahou. Ale zatím odvaha měla navrch a Harry doufal, že to tak i zůstane.

"Ale, ale, náš malý hrdina. Jestli ji chceš zachránit, tak si pro ni pojď. Je ti snad jasné, že ti ji nedáme dobrovolně. Pohrajeme si stejně jako posledně, když jsme byly navštívit tvé mudlovské kamarádíčky. Víš, co mě velice mrzí, že jsem je neviděla chcípnout. Ale zase na druhou stranu mě velice těší, že jsem dopomohla k jejich zhebnutí."
Opět ten její výsměšný tón. Jak ten dokázal Harryho vždy vytočit. Chtěl ji ublížit, právě teď ji chtěl zabít nebo alespoň zmrzačit. Toužil po tom, aby trpěla. Aby prožívala alespoň setinu toho, co Harry. Ty muka. Ten pocit bolesti a přání, aby to už skončilo. Jaká by to byla podívaná, kdyby ji plameny pálili zaživa. Nejdříve oblečení a poté kůži. Nejvíce dychtil po jejich bolestivých výkřicích.
Ano - až tak daleko chtěl Harry zajít. V tomto případě ano. Na mysl mu vyvstávala samá bolestivá kouzla, která se naučil z knihy, kterou mu Hermiona darovala.
"Dobrá, nemůžu se dočkat! Tirikulus estria!"
Z Potterových rukou vylétl temný paprsek světla. V této tmě nebyl ani pořádně vidět. Bella ovšem reagovala rychle. Snažila se pomocí kouzla Protego zaštítit své tělo. Paprsek dolétl ke svému cíli a vsákl se do štítu. Jenomže Bella nepočítala s tím, že toto kouzlo bude velmi mocné, a že ho její štít nedokáže pohltit. Harry toto kouzlo vyčaroval poprvé. Znal jeho účinky, avšak jen teoreticky. Jediné, co věděl, že je to velmi bolestivé kouzlo. Ostatní ze smrtijedů se nestačilo vzpamatovat. Černý kužel světla prošel Bellininou ochranou a vsákl se ji do těla. Ovšem to nebylo vše, proud se začal rozšiřovat. Po chvíli byli všichni smrtijedi vystaveni této kletbě.
Nebyl to pěkný pohled. Jejich končetiny se začaly různě kroutit a lámat. Zvuky lámajících se kostí spolu s výkřiky Voldemortových nohsledů tvořili orchestr bolesti a zoufalosti. Jenže to nebylo zcela vše. Kouzlo postupovalo. Začaly jim vypadávat jejich vlasy a posléze i nehty - bylo to nechutné.

V tu chvíli se na náměstí začali přemisťovat další osoby, ale Harry si nových přírůstků vůbec nevšiml. Vyžíval se v mučení. Byl do toho doslova zažraný. Už to nebyl ten starý Harry, který si nechal všechno líbit. Ne, nyní byl poznamenán mnoha ztrátami a jediné, co mu zbylo, byla pomsta.
Jeho kouzlo došlo už tak daleko, že se bělma jeho obětí začala zbarvovat dočerna.
Skupinka nově příchozích si tuto scenérii prohlížela se značným odporem. Nechápali, kdo jim může působit taková muka, a to i v tom případě, že to jsou smrtijedi.
Už viděli dost, přišli blíže a chtěli zastavit toto šílenství. Ale jaké překvapení čekalo členy řádu, když uviděli, že ten mučitel není nikdo jiný než Harry.
"Harry, c-co…" Remus byl v šoku. A nebyl sám. Nikdo nemohl uvěřit svým očím.
I Harry byl zaskočen. A to do té míry, že zapomněl na kouzlo a neúmyslně ho přerušil. Ovšem dotyčným smrtijedům už to bylo jedno, padli zcela zubožení do bezvědomí.
"Remusi, co tady děláte?"
"My? Co ty tady děláš? A co je tohle? Já tě nepoznávám! Nikdy bych si nemyslel, že něco takového uděláš! Stydím se za tebe. Jak jsi vůbec mohl! Tak moc jsi se změnil!" takové zklamání snad ještě Náměsíčník nikdy v životě nezažil.
Harry se strašně styděl. Věděl, že to přehnal. Nechápal, že se nechal tak ovládnout svou touho po pomstě. On přece takový není. A nebo snad ano? Je jako Voldemort?

Do hovoru zasáhl Moody.
"Tady ani teď to nebudeme řešit. Vy Pottere se chytněte tohoto přenášedla. To, co jste tu provedl probereme jinde." Harry věděl, že to přehnal, proto se poslušně chytl a opět ucítil známé škubnutí někde v oblasti pupíku.

Harry Potter 5♥ 13.kapitola

21. května 2009 v 21:22 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Moodyho přenášelo ho transportovalo tam, kde se už nikdy v životě nechtěl objevit. Jenže tu byl znovu.
V domě, který je plný vzpomínek na Siriuse - na jeho smích, ale i smutek. Přenesl se přímo do přijímacího salónku, který byl ověšený prazvláštními věcmi. Ať už to byl trolí stojan či vycpané hlavy domácích skřítků. Bylo to tu pořád stejné, i když nyní už tu nebylo tolik prachu a ta zatuchlina, která tady panovala celých jedenáct let. Nyní zde byla vidět ženská ruka.
Jeho přenos nejspíše udělal hluk, protože Harryho příchod zburcoval a posléze i rozkřičel bývalou majitelku Grimauldova náměstí 12. Paní Blacková opět zpustila svojí serenádu. Její slovní zásoba v oblasti sprostých slov byla udivující. Některá ani Harry neznal a při pár pikantnostech se i začervenal.
Naštěstí její křik přivolal nynější obyvatelku domu. Paní Weasleyová přispěchala na pomoc nově příchozímu. Udivilo ji, že je to Harry, jenže v první řadě musí umlčet ten potřeštěný obraz a teprve potom může Vyvoleného vyzpovídat.
Popadla závěs, který byl pod obrazem a snažila se jím opět toto dílo z období realismu zakrýt. Podařilo se! Netrvalo jí to dlouho, jelikož v tom už měla praxi. Vždy se našel někdo, kdo tuhle fúrii vzbudil. Rekord stále držela Tonková, která neustále dělala rámus.
Harryho bubínky pocítily ohromnou úlevu. Konečně klid. Bylo to blaho pro jeho uši. Jenže to netrvalo dlouho.
Do sálu se začali přemisťovat členové. Na některých tvářích byl stále vidět strach a odpor z té scenérie, kterou museli shlédnout. Ovšem na některých, a to hlavně na těch, kteří Harryho osobně znali a kamarádili se s ním, bylo vidět ohromné zklamání a překvapení.
Nikdo si nedokázal představit, že Harry toto udělá!
"Remusi, co se stalo? Proč je tady Harry? A proč všichni vypadáte, jako by jste viděli smrt?..." paní domu chrlila jednu otázku za druhou. Remus se ovšem zachmuřil ještě více.
"Pojďme do kuchyně, tam vše vyřešíme!" Do hovoru se opět vetřel Moody se svým chřaplavým hlasem.
Všichni na jeho popud tak učinili. Harry, i když se cítil zahanbeně, svých činů v nejmenším nelitoval. Jediné co ho štvalo, bylo, že se nechal tak hloupě nachytat a že teď bude poslouchat sáhodlouhé kázání. Proto tedy sklonil kajícně hlavu a šel spolu s davem.
Všichni se usadili na židle, které byly rozestavěny okolo podlouhlého stolu. Tedy všichni kromě Moonyho, který se odletaxoval . Harry tušil, kam to asi bylo, ale doufal, že se mýlí.
Jeho obavy se ovšem vyplnily. Z plamenů vyšel Brumbál.
Remus mu nejspíše stačil sdělit nejdůležitější fakta, protože se Brumbál velice mračil a Harry podruhé v životě viděl na tváři ředitele ohromný vztek a zklamání. Poprvé to bylo v jeho čtvrtém ročníku, když zjistil, že místo Alastora Moodyho se na místo učitele obrany proti černé magie vetřel Barty Skrk. Jak tenkrát tak i nyní z něho vyzařovala obrovská síla a strach.
"Harry, je pravda to, co mi říkal Remus?" Brumbálův klid si nejspíše vzal pauzu. Takového ho opravdu nikdo neznal. Ten hlas, děsivý hlas. Harry, ač se v tuto chvíli svého dědy bál, vzdorovitě zvedl hlavu, podíval se mu do očí, z kterých nyní sršely blesky a s hrdostí v hlase pronesl:
"Pokud myslíte to, že jsem těm zpropadeným smrtijedům pocuchal pírka, tak je to tak. A jsem na to po právu hrdý! Udělal bych to znovu!"
Brumbál udělal něco, s čím nikdo ani v nejmenším nepočítal. Přistoupil k Harrymu a uštědřil mu pořádný políček až se Harrymu udělaly mžitky před očima.
"Zklamal jsi mě Harry, ani nevíš jak. Vím, že ti smrtijedi ublížili, ale to neznamená, abys byl stejný jako oni. Remus mi říkal, že kdyby přišli jen o chvíli později, byl bys všechny tou svojí kletbou zabil. Byl by z tebe vrah. To chceš!? Ještě, že se toho nedožili tvoji rodiče. Strašně by jsi je zklamal! Asi tak, jako teď nás všechny!" Ten stařík, který byl pokládán za moudrého a shovívaného člověka, nyní ztratil nervy a křičel tu na svého vnuka. A to by nebyl Harry, aby si toto nechal líbit.
"Vy mi nemáte co přikazovat! A už vůbec mluvit o tom, co je správné a co ne. Udělal jsem to, ale věřte, že to byl jen začátek. Všem se pomstím!"
"Ježíš, Harry, posloucháš se vůbec? Co tady meleš? Vůbec tě nepoznávám!" Remus už prostě nemohl. Harryho změna ho nepřestala udivovat. Ostatní se raději nezapojovali do vyvstalé hádky a jen ji pozorovali se zatajeným dechem.
"Ne, to já nepoznávám tebe, Remusi! Ty se zastáváš těch zkur…. vylízanců. Pokud sis toho nevšiml, tak oni zabíjí nevinné lidi! To díky ním jsem přišel o všechny. Nejdříve moji rodiče, Sírius a teď už i Iris a Leon! Čím víc jich zemře, tím míň bude zla na tomto světě!"
Tyhle slova Remuse dopálili ještě víc. Ale nebyl zdaleka jediný, i Brumbála naštvala. A aby ne, vždyť sleduje, jak se z jeho vnuka stává vrah. To nedovolí, nikdy!
"To snad nemyslíš vážně Harry"
Remus byl v šoku.
Opět.
"Myslím to smrtelně vážně! Chci, aby všichni smrtijedi trpěli spolu se svým pánem. Mám toho už dost. Oko za oko, zub za zub!"
"Tak a dost! Já nedovolím, aby se z tebe stal vrah. Dávali jsem ti moc volnosti. Ale tomu už nyní je konec. Když se o to nemůžou postarat tvoji rodiče, tak to zařídím já!"
To se po celé místnosti rozléhal Albusův rozzuřený hlas. Vždy tak poklidný a rozvážný člověk, co všechny své problémy řešil v poklidu, nyní vylítl jako pára nad hrncem. Všechen jeho vztek se v něm dlouho hromadil a tato situace se stala výpustním ventilem jeho emocí.
"Tak vy nedovolíte? Nemáte mi co zakazovat! A už vůbec mě ochraňovat nebo se snad o mě starat. Jste směšný! Neměl jste o mě zájem dříve, tak si laskavě svoji péči nechte i teď! Já se o ni nežádám. Nyní už ne!"
Jednomu by se zdálo, že se dnes z Harryho stal fackovací pytel. Ani se nestačil nadechnout na další argument a přilétla další facka. Avšak nyní byla od Moonyho.
"A dost, Albus má pravdu, měl jsi moc velkou volnost. Tomu je ale nyní konec. Odedneška budeš pod stálým dozorem. Teď se vrátíš do Bradavic a budeš se učit jako každý normální student. Severus měl asi nakonec pravdu, jsi jenom fracek, kterej nemá disciplínu." Dnes muselo být snad něco ve vzduchu. Remus byl další člověk, který se přestal kontrolovat.
"Tak to tu ještě chybělo! A co ti ještě náš malej Srabusek řekl? Hm? Všechny nás to zajímá!"
Harry pěnil. Začalo mu být teplo. Přesně jako tehdy, když smrtijedi zaútočili na Iris a Leona.
"To už přestává všechno Harry. Okamžitě se vrátíš do Bradavic. Ale nejdříve se omluvíš tady profesorovi Brumbálovi. Čekáme."
"Dobrá, vrátím se, ale jemu-" prstem ukázal na svého dědu. "Tomu se nikdy neomluvím. Za vším, co jsem řekl, si stojím. Nevracím se kvůli vám, to mi věřte, chci jen být se svými přáteli. A varuji vás, nechte mě laskavě na pokoji, budu si dělat, co chci a vy my v tom nezabráníte!"
S těmito slovy přešel ke krbu, vzal letax a pomocí něho se dostal zpět do svého druhého domova. Než se kdokoliv stačil vzpamatovat, Harry už vylézal z krbu, který byl kousek od Velké síně. Dnes už opravdu neměl náladu na nic. Proto se sebral a šel do Komnaty nejvyšší potřeby.
Potřeboval se prospat a popřemýšlet. Ale hlavně se musel psychicky připravit na svůj první školní den…

Harry Potter 5♥ 14.kapitola

21. května 2009 v 21:21 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Měl bouřlivou noc, pořád musel přemýšlet o tom, co stalo předchozí dny. Před očima se mu stále promítaly stejné scény. Ať už to byl Sirius padající za oblouk nebo mučení Iris. Avšak v tuto chvíli ho nejvíce tížil výjev na Leonův prázdný pohled. Byl plný strachu a tak vytřeštěný. Přes Siriusovu smrt se už alespoň trochu přenesl, ale tohle bylo už moc. Jeho psychika mlela z posledního.
Od toho okamžiku, kdy se to všechno stalo, má vlastně první příležitost o tom uvažovat. Pokaždé, když zavřel oči, vyděl to. Ten strašný výjev, který zpozoroval, jakmile vešel do obývacího pokoje O´donelových.
A co jejich příbuzní? Musel to pro ně být šok! I když, třeba to ještě ani nevědí. Třeba stále žijí v představě, že jejich blízcí a kamarádi stále žijí. A nebo to už vědí a lámou si hlavu, jak se jim to stalo. Jakou asi Brumbál vymyslel historku? Byl to snad výbuch plynu nebo zemětřesení? Byla jejich těla spálena spolu se svým domem, který lehl popelem? Jakou další lež si asi jeho děda vymyslel, aby zakryl fakt, že byli zabiti?
Hlavou se mu míhala jedna úvaha za druhou. V mozku mu to šrotovalo, nedovolovalo mu to usnout. Stále přemýšlel. Pořád dokola, jedna otázka za druhou, avšak žádná neměla odpověď. A aby toho nebylo málo, sžírala ho ukrutná nervozita a pocity nejistoty z jeho nástupu do školy. Byl už unavený, proto tedy přeci jen na chvíli usnul. Byl to neklidný spánek, ale alespoň nějaký.
Ani se nenadál a na jeho obličej začali dopadat první sluneční paprsky. Jejich šimrání ho probudilo.
"Ksakru, kolik je hodin? Snad jsem nezaspal!"
Tolik světla venku ho vyděsilo, nechtěl přeci přijít pozdě. Ale jak zjistí čas?
Na tuto otázku mu Komnata přichystala rychlou odpověď. Na protější zdi se objevili nástěnné hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm. Měl ještě čtvrt hodiny čas, než začne snídaně.
Potřeboval se převléknout. Jestli totiž nechce upoutat moc velkou pozornost, musí si vzít lepší oblečení než je pyžamo. V tuto chvíli děkoval jeho předkovi, že postavil tuto komnatu, jelikož splnila vše, na co jsi pomyslel.
A ani tentokrát nenechala Harryho ve štychu. Na židli se objevila školní uniforma spolu i s botami. Neváhal ani minutu a oblékl si ji. Měl ještě chvíli čas. Usadil se a přemýšlel o tom, jak to dnes asi bude všechno probíhat.
Z jeho myšlenek ho vyrušil nějaký zpěv. Byl nádherný, skoro nadpozemský. Nemohl si pomoci, ale někde ho už slyšel. Vycházel zpoza dveří. Něco v hlouby duše mu našeptávalo, že by se měl podívat, co to je.
Vyskočil z pohovky, na které právě byl a vydal se ke dveřím. Ten zpěv ho lákal. Vyšel na chodbu a tam to uviděl. Bylo to překrásné. Vypadalo to jako fénix. Jenže to mělo podlouhlé tělo s velkým nádherným ocasem. Ležérně to mávalo křídly a stálo na místě.

Harry se k té nádheře začal přibližovat, jenže čím blíž byl, tím více se pták vzdaloval. Bylo to jako magnet, který Harryho přitahoval.
Rozběhl se, jenže i pták zrychlil, avšak po chvíli se zastavil a zůstal stát na místě. Harry ho konečně doběhl. Ocitli se proti sobě. Ten prazvláštní tvor stále zpíval a poté udělal něco, co Harry nečekal. Rozletěl se proti zdi a ztratil se v ní. Ale zpěv nepřestával.
Stále zněl celou chodbou vycházel z té zdi!
Přistoupil k ní a dotkl se jí prsty. Avšak jakmile se jeho kůže dotkla studeného kamene, odmrštilo ho to na druhou stranu chodby a on zůstal nehybně ležet na zem…
Zemřel? Byl konec? Byla to léčka přichystaná Voldemortem nebo to mělo jiný účel? Zahynula jediná naděje kouzelnického světa?...

Harry Potter 5♥ 15.kapitola

21. května 2009 v 21:20 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Poslední, co jsi pamatoval, bylo, jak pronásledoval toho neznámého tvora připomínajícího fénixe. Poté jeho dotyk se studeným a hrubým povrchem a jeho dlouhý, vzdušný a poměrně dosti bolestivý pád.
Neměl ponětí, co se stalo a ani jak dlouho tu ležel. Pomalými a trhavými pohyby se postavil. Všechno ho příšerně bolelo. Připadal si, že si narazil celou svou kostru. Avšak nejhorší byla hlava, ta ho třeštila jako střep. Zpočátku se přidržoval zdi, protože ho nohy nechtěli nést a navíc se klimbal ze strany na stranu.
V tuto chvíli neměl ponětí, kde se nachází, proto se tedy podle paměti vydal tam, odkud přišel. Procházel jednu chodbu za druhou, ale nic se mu nezdálo povědomé. Bradavický hrad bylo velmi rozlehlé a rozložité sídlo, nebylo tudíž divu, že neví kudy kam. Šel stále za nosem. Konečně se mu to alespoň trochu zdálo povědomé. Už věděl, kde se nachází. Byl na poschodí, kde se nachází Komnata nejvyšší potřeby.
Teď se už neztratí. I přes své bolavějící tělo se vzpřímil a rozhodným krokem se vydal do Velké síně. Snad nebyl dlouho v bezvědomí. Naštěstí byla jeho obava zbytečná, na hodinách, které se nacházeli na věži, bylo právě čtvrt na osm, takže měl ještě spoustu času…
Procházel okolo ostatních studentů. Bylo vidět, že právě vstali, protože neustále zívali a měli oči plné ospalků. Nikdo si ho nevšímal, každý ještě napůl spal.
Harry za to byl rád, nechtěl na sebe moc upoutávat pozornost. I když věděl, že se tomu nevyhne. Vešel do sálu, zatím si ho nikdo nevšímal. Na to, že bylo poměrně brzo, se tu soustředila většina žáků. Většinou se vybavovali se svými spolužáky nebo se rýpali v jídle.
Harry se snažil vyhledat Rona s Hermionou, ale nikde je neviděl, což mu bylo více než divné, protože Hermiona by si přeci nenechala snídani ujít. Ron možná, ale ona?
Ne! Jediné vysvětlení tedy bylo, že buď ještě spí nebo už tu byli. Proto to už neřešil a šel si přisednout k Nevillovi. Vedle něho bylo ještě místo, proto neváhal a vydal se ke svému cíli.
Přišla chvíle, na kterou Harry čekal a které se snažil vyhnout. Zraky všech přítomných se upřeli na vyvoleného. Avšak ten už na to byl zvyklí. Proto tedy na sobě nic nedal znát a posadil se.
"Ahoj Neville, jak se máš? Co Ron? To ještě nevstal?"
Harry byl rád, že je zpět a že opět vidí své kamarády. Jenže jeho spolužák na něho koukal jako na zjevení. Aniž by Harry zkoumal, co má jeho spolubydlící na talíři, mohl nyní přesně říci, co Nevil jí. Dokonce si i všiml, že má několik zubních výplní. Koukat Nevilovi do pusy plné rozžvýkané snídaně, bylo více než nechutné.
Proto se raději otočil k učitelskému stolu, aby se mu neudělalo špatně. Jenže čekal ho další šok.
Vedle ředitele školy, kde vždy jedl Remus, seděl postarší muž s dlouhým bílím plnovousem a brýlemi. Měl bambulkovitý nos a jeho oči byly plny veselých jiskřiček.
Strašně Harrymu někoho připomínal, jenže nemohl tuto tvář k nikomu přiřadit. Podíval se proto na svého dědu. Došlo mu to! Ta podoba, byli skoro identičtí, tedy až na to, že Albusův bratr byl mladší…
Jeho zkoumavý pohled mu byl oplacen všemi přítomnými u učitelského stolu. Harry to předpokládal, protože byl dlouho pryč, ale toto bylo jiné.
Jejich pohledy a hlavně jeho dědy byl plný překvapení a snad i zděšení. Ředitel školy povstal a spolu s jeho bratrem a ostatními se rozešli směrem k Harrymu.
V tuto chvíli byl Potter zahloubán sám do sebe. Přemýšlel nad tím, kde je Remus a jeho nejlepší přátelé. A proč se na něho Nevil a všichni ostatní koukají, jako kdyby ho neznali? Co to všechno znamená?
Byl tak hluboko ponořen do svých úvah, že se ani nestačil vzpamatovat. Náhle se za ním ozval ředitelův hlas.
"Prosím, následujte nás!"
Ten tón nesnesl odklad a odmluvy. Chlapec tedy vstal a šel spolu se skupinkou profesorů. Po celou dobu ho pronásledovali stovky očí ve Velké síni. Nevšímal si jich. Věděl, že nyní dostane další pokárání za to, co včera provedl. Bylo mu to ale v tuto chvíli jedno. Jediné, co ho hlodalo, bylo, proč tu je Brumbálův bratr a proč nikde nevidí Remuse.
Chůze k chrliči proběhla v naprosté tichosti. Nikdo nepromluvil ani slovo. Bylo to ubíjející. Nejspíše si ho chtějí pořádně vychutnat až v ředitelně. Došli k otáčivým schodům, Brumbál řekl heslo a už se vezli po schodech nahoru. Vešli do místnosti a všichni dospělí se usadili do křesel. Jediný Harry zůstal stát a připadal si jako u soudu. Upíraly se na něho čtyři páry očí. Oba Brumbálové spolu se Snapem a profesorkou přeměňování na něho hleděli víc jak podivně.
Harry si všiml, že mistr lektvarů měl celou dobu chůze a i teď svou ruku v kapse. Předpokládal, že v ní má hůlku. Harrymu to přišlo absurdní. Navíc ho ubíjelo to strašlivé ticho. Myslel, že mu dají kázání nebo mu vynadají za jeho včerejší drzost, jenže nic. Jen se navzájem na sebe dívali. Harry to už nevydržel a promluvil.
"Proč jste si mě zavolal, profesore? Jestli to je kvůli včerejšku, tak k tomu už nemám co říci. Jediné, čeho lituju, je, že ti zpropadení smrtijedi nezhebli, když jsem je mučil. Jestli to je vše, rád bych se připravil na hodinu."
Harry mluvil klidným a vyrovnaným hlasem. Po jeho proslovu nastalo opět ticho. Nyní na něho koukaly čtyři páry očí, které byly plny údivu a snad i strachu. Harry to nechápal. Všichni dělali, že nemají ponětí o tom, co se včera stalo. Když už klid trval asi minutu, ke slovu se přihlásil Brumbál starší.
"Kdo jsi?"

Harry Potter 5♥ 16.kapitola

21. května 2009 v 21:19 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád

.:16.kapitola - Copak se všichni zbláznili? - 2.část:.

"Kdo jsem?! To je zase nějaká vaše nová hra Brumbále? Kde je Remus? Proč nebyl na snídani? Pokud vím, tak tam nikdy nechyběl. Tedy samozřejmě kromě tří dní v každém měsíci." Harry zatím stále mluvil klidný hlasem, avšak uvnitř něho to začalo pořádně vřít. Nechápal Brumbálův záměr. Proč dělá, že ho nezná a proč na něho všichni civí jako na Smrtijeda?
"Remus? Nikdo takový zde na škole není. Kdyby byl, nelhali bychom a řekli ti to. Ujišťuji tě, že nikdo s tímto jménem na škole není. Nyní ale přejdeme k důležitější věci. Stále jsi nám totiž neodpověděl na otázku! Kdo jsi?" Slova se ujal Abeforth. Měl stejný uklidňující hlas jako jeho bratr, avšak v jeho pohybech byla znát roztěkanost a chuť do života.
"Tohle snad ani není možný! Nejdříve chcete, abych se vrátil do školy a zůstal tu. Měl jste tu drzost mi to přikázat a to i po tom všem, co jste mi všechno zatajil. A nyní děláte, že nevíte, kdo jsem? To je vrchol… No, ale když nad tím tak přemýšlím, tak u vás mě to ani nepřekvapuje, přehlížel jste mě celých těch dlouhých patnáct let. A nyní jste tímto potvrdil, že jste jen intrikán. Proč zrovna já s vámi musím být příbuzný. To jsem toho nezažil už dost? To si se mnou musí zahrávat i vlastní rodina? Tohle byla poslední kapka! Nenávidím vás a to se už nikdy nezmění. Doufám, že jste spokojen. Nechápu, proč jsem se sem chtěl vrátit. Odcházím!"
S těmito slovy se vydal k východu. Ostatní se ani nestačili divit. Ten chlapec je svým proslovem úplně odzbrojil.
Co myslel tím, že se sem vracel, protože ho donutili?
A proč si myslí, že je tu nějaký Remus?
Jediný, koho pod tímto jménem znají, je Lupin, ale ten je přeci mrtvý… zabil ho před rokem Lucius Malfoy. Bylo to v době, kdy povstal Lord Voldemort. Díky těmto událostem byl svolán Fénixův řád a Lupin byl mezi prvními členy. A bohužel při akci na obranu Příčné ulice byl zákeřně zabit kletbou smrti. Od té chvíle začali krušné dny celého kouzelnického, ale i mudlovského světa.

Harry byl už u dveří a šahal po klice, když najednou Snape vytáhl hůlku a vyslal na dveře zamykací kouzlo. Bylo rychlejší než Harry. Ten se otočil a pátral po příčině a po tom, kdo mu znemožnil odchod. Jeho oči padli na jeho učitele lektvarů. Probodl ho jedním ze svých speciálních nenávistných pohledů a promluvil:
"Snad si nemyslíte, že mě zastaví nějaké primitivní kouzlo..."
Z Harryho hlasu čišela chladnost a nenávist. Bylo to k člověku, který ho celých pět let ponižoval a šikanoval. Harry by tu musel být celý den, aby spočítal všechny ty tresty, které od Snapea dostal. Ať už to byly oprávněné nebo, jako to bylo ve většině případech, neoprávněné. Snape na něho ale hodil svůj obvyklý škleb.
"Snad si zase vy nemyslíte, že by jste přemohl nás všechny. Jestli dobře počítám, tak my jsme čtyři a vy jste sám. Takže se pěkně vraťte a řekněte nám vaše jméno…"
"Už jednou jsem vám dokázal, že umím přemoci i všemocného-" toto slovo bylo vyřčeno s velkou dávkou sarkasmu. "-Brumbála. A myslím, že přemůžu i jednoho prašivého Smrtijeda jako jste vy…" Ta chladnost, s kterou byla tato věta řečena, byla nepopsatelná a dala by se rovnat s Voldemortovou..
"Co si to dovoluješ, ty spratku?! Kdo si myslíš, že jsi?" Snapeovi trochu vypěnily nervy, jindy tak uhlazené chování a chladnou masku, vystřídala vzteklá tvář. A to by Harry nemohl být Jamesův syn, aby si to nechal líbit.
"Brumbále, copak dovolíte, aby mě tady ten usmrkanec urážel?"
Ten kluk s ním mluví jako s nějakým ubožákem. A navíc zesměšňuje Pána zla! Všichni se ho bojí jako čert kříže a on si z něho tropí žerty. Nyní probodl svým pohledem Albuse a čekal podporu. Brumbál pocítil jeho pohled, propletl si své dlouhé prsty a promluvil:
"Je zjevné, že mě nenávidíte, a že si myslíte, že vás známe. Nevím, co se tu stalo, ale pokud nám neřeknete svůj příběh, nemůžeme vám pomoci. Proto bych byl rád, aby jste se posadil a vše nám řekl."
Harry přemýšlel, nemohl přijít na důvod, aby si Brumbál něco takového vymyslel. To, co teď řekl, na Pottera zapůsobilo. Bylo to řečeno úplně vážně a snad v tom byla ukryta i prosba. Už-už chtěl přijmout dědův návrh, když se najednou ozval jeho druhý hlásek.
"Zase tě chce oblafnout. Neposlouchej ho. Je to lhář a intrikán, nesmíme mu věřit. Zradil nás a to několikrát. Musíme odtud vypadnout a pomstít se Voldemortovi. Ale třeba mluví pravdu, třeba tentokrát nelže a opravdu neví, o co se tu jedná."
Jeho druhý, naivnější hlásek se snažil oponovat, jenže ten první byl o dost silnější.
"Ne, nebudu hrát tu vaši přihlouplou hru Brumbále. Doufám, že se už neuvidíme. A rád bych, aby jste mě nechal na pokoji." Poté přistoupil ke krbu a chtěl se odletaxovat na Grimmauldovo náměstí. Avšak jeho plán byl překažen Severusem.
Harry si ani nestačil nabrat letax a už na něj letěla svazovací kletba.
Nestačil zareagovat, byl zákeřně napaden zezadu. Čekal od Srabuse hodně, ale to, že na něj zaútočí ze zadu, to nepředpokládal. Na druhou stranu od Smrtijeda se dá čekat cokoliv. Už zase byl svázaný! Opět! Jako kdyby nevěděli, jak to dopadlo minule.
"Nikam nepospíchej, nejdříve nám odpovíš na pár otázek. Profesor Brumbál to s tebou chtěl zkusit po dobrém, ale když to nešlo, musel jsem přistoupit k této radikálnější metodě. Máš poslední šanci nám říci, co chceme, jinak použiji veritasérum. Profesor Brumbál nebude určitě proti. Mohl by jsi se k nám alespoň otočit čelem, když s tebou mluvím." Snape si v tom přímo liboval. Konečně ten spratek dostal to, co si zasloužil. Nikdo nebude urážet Severuse Snapea.
"To jste nemusel Severusi, bylo zbytečné tohoto chlapce svazovat. Uznávám, že se k vám nechoval slušně, ale je neozbrojený a navíc k vám byl otočený zády. A veritasérum také nebude potřeba. Jistě nám vše řekne…"
Brumbál se snažil Mistra lektvarů uklidit, jenomže tím, že se Harryho zastával, spíše Snapea ještě více rozhorlil. Nemohl si pomoci, ale připadalo mu, že toho chlapce zná celý život. A ta podoba. Něco mu říkalo, že by ho neměl za žádnou cenu nechat uprchnout.
Tak moc mu připomínal Jamese, když byl mladý. Byl stejně horlivý a výbušný jako tento James Potter.
Kdyby s jistotou nevěděl, že Harry zemřel, myslel by si, že tohle je Jamesův a Lilyin syn.

"Vy se ho ještě zastáváte Brumbále? On mě tady urážel a vy ho omlouváte? Dokud nám neřekne, co chceme vědět, nechám ho tak, jak je. A doufám, že mi nebudete bránit… Tak ještě jednou, kdo jsi? Máš poslední šanci, jinak ti pomůžu." Na důkaz svých slov, Snape vyndal ze své kapsy lahvičku s čirou tekutinou.
Harry předpokládal, že to bude již zmiňované sérum pravdy.

Potter byl pevně svázaný, ale i přesto se pomocí nohou otočil na přítomné. Všichni byli stále na svých místech, akorát Snape stál a byl v obličeji rudý jako krocan. Nebo spíše jako nadívaná husa.
Brumbálové zatím sledovali svázaného chlapce a občas se na sebe podívali. Vypadalo to, jako kdyby spolu promlouvali pomocí legimencie.
Jediná profesorka přeměňování sledovala vše z povzdálí a měla ten svůj přísný výraz. Kdyby se sem-tam nepohnula, člověk by si myslel, že tam ani není. Vše zatím pozorovala svýma kočičíma očima a nezapojovala se do hovoru. Přemýšlela nad tím chlapcem.
"Pusťte mě! Myslím to vážně. NEBO…!" Snape ho ale přerušil.
"Nebo co? Co nám uděláš?" Srabus se mu vysmíval do tváře. Ostatním se to sice moc nelíbilo, ale zatím nechali věci volně plynout. "Jsme tady čtyři ozbrojení vyškolení kouzelníci a ty jsi jen malý usmrkanec, který je svázaný a navíc ani nemá hůlku. Tak nám tady nevyhrožuj."
Kde už tohle Harry slyšel… Pokud se dobře pamatoval, tak přesně takhle začínal i Remus a nakonec skončil svázaný na zemi, kde se válel jako pytel brambor. Snape ale pokračoval:
"Takže, máš poslední šanci nám říci vše, co chceme vědět po dobrém nebo to půjde po zlém. Kdo jsi? A kde jsi se tu vzal?"
Harry myslel, že jim znovu nebude muset ukázat svou sílu a moc, ale nic jiného mu asi nezbude.
"Naposledy vám říkám, aby jste mě pustili, protože jestli ne, tak uvidíte, co dokážu! Víte, co je moje oblíbená činnost? Nejraději mučím prašivý Smrtijedy jako jste vy, Snape. Jestli si nepamatujete, tak naposledy to schytala ta špína Lestrageová a jestli nechcete skončit jako ona, tak mě okamžitě rozvažte!"
Toto už byl příkaz, ze kterého šel strach. Jenže Snape se jen tak něčeho nezalekne.
"Jak chceš, použijeme tedy mou oblíbenou metodu. Sérum pravdy vždy zabere."
S těmito slovy odšpuntoval lahvičku a šinul si to k Harrymu. Jenže než se k němu dostal, lahvička mu praskla v rukou. Ani se nestačil vzpamatovat z toho šoku a ten spratek, kterého svázal, byl najednou volný a připravený v bojové pozici.
Naneštěstí zbylí tři pedagogové nebyli tak pomalí a zaskočení.
V tu chvíli mířili na chlapce třemi hůlkami a po chvíli, když se Snape vzpamatoval, tak čtyřmi.
"Jak jste to udělal? Toto by dokázal jen zkušený kouzelník. Kouzlení bez hůlky a navíc pomocí neverbálních zaklínadel spadá do nejvyšší magie. Jen pár lidí ovládá tyto schopnosti a ještě jsou značně omezené."
McGonnagalová konečně promluvila a vychrlila ze sebe jednu otázku za druhou. Harry si ovšem jejich otázek nevšímal a zaměřil se na své další protivníky.
"Snad si nemyslíte, že mě přemůžete!"
Po této větě se teprve začali dít věci. Harry se zaměřil na přítomné a pouhým pohledem a myšlenkou je připoutal pomocí větrných provazů k židlím. Tedy samozřejmě kromě Snapa - toho si chtěl pořádně vychutnat.
Vzdušné okovy nedovolovali Brumbálovi ani nikomu jinému jakýkoliv pohyb. Jediné, co tedy mohli dělat, bylo, že sledovali, co se bude dít.
V tuto chvíli už bylo všem přítomným jasné, že ten chlapec je velmi mocný čaroděj, a že by spolu s ním a s ostatními mohli konečně porazili Voldemorta.
"Tak, teď jsme zbyli jen mi dva, Srabusi, pohrajeme si, co ty na to?"
Už to nebyl ten starý Harry, to ani v nejmenším. V tuto chvíli to byl vzteklý a výbušný člověk, který je pro pomstu schopen udělat cokoliv. Ty neustálé ztráty ho poznamenaly.
Už to není ten citlivý a všímavý hoch, nyní to jen muž hnaný biči pomsty…

Snape byl zvyklý na mnoho - u Pána zla toho zažil už dost, ale kdyby řekl, že nemá ani trochu strach, lhal by sám sobě. Ten kluk v něm vzbouzel respekt. I když ho znal teprve chvíli, viděl v něm nového rivala Pána zla.
V tuto chvíli ale všechny pocity schoval za svou kamennou masku a zadíval se do chlapcových zelených očí. Strašně mu připomínal jeho soka z mládí. Jistě James Potter, kluk, který měl vše a všechny. Až na ty jeho oči. Tak moc mu připomínaly Lily, oči dívky, kterou jako jedinou miloval a kterou mu přebral Dvanácterák.
"Takový malý fakan mi tu nebude vyhrožovat. Asi nevíš, s kým máš tu čest? Asi ti to budu muset názorně předvést. Mdloby na tebe…!" Severus začal touto kletbou naschvál, chtěl vědět, jak zareaguje a hlavně nechtěl, aby se mu něco stalo. Pokud si ho chtějí získat na svojí stranu, nesmí udělat jedinou další chybu.
Jak předpokládal, tato kletba neměla žádné účinky a jeho protivník ji zlikvidoval ještě za letu.

"Snad mě nechceš omráčit ty umaštěnče! A abys věděl, tak moc dobře vím, s kým mám tu čest. Mám čest s prašivým Smrtijedem, který nemá ani tolik důstojnosti, aby sloužil jednomu pánovy. Mám to dočinění s podlým špehem, který donáší tak, jak se mu to zrovna hodí. Dost konverzace. Tristan verde."
Snape byl touto kletbou překvapen, byla to pokročilá bílá magie. Jediné štěstí bylo, že věděl jak se proti ní bránit.

Bylo zajímavé sledovat tento souboj. Nikdo z přihlížejících se nestačil divit. Bojovali proti sobě dva silní soupeři. Metali jedno kouzlo za druhým. Vše okolo bylo už poničeno. Obyvatelé obrazů se pro jistotu schovávali za svými rámy, nikdo z nich nechtěl přijít k úrazu. Jediné štěstí bylo, že vzdušné provazy, které Harry vyčaroval, sloužili i jako štít, protože jinak by byli všichni z přísedících na padrť.
Severuse, ale i Harryho tento boj vysiloval. Avšak i přesto tam stáli, stále ve stejné pozici. Byli se jako dva protivníci na život a na smrt.
Oba bez jediného škrábnutí, s odhodlaným výrazem ve tváři a zahaleni dýmem z minulých kouzel. Snape zpočátku používal jednodušší kouzla, jenomže jakmile Harry přešel na tvrdší kalibr, nezbývalo mu nic jiného, než ho následovat. Ředitelna za těch pár minut zažila mnoho kouzle, ať už z bílé nebo černé magie.
Jenže boj byl stále vyrovnaný, Snape byl rovnocenný soupeř. Harryho to už přestávalo bavit, proto tedy povolal vítr a nechal ho, aby jeho soka spoutal a povalil k zemi.

"Pro příště si doufám rozmyslíte, jestli na mě budete útočit ze zadu." Harry prudce vydýchával, avšak byl poháněn pocitem vítězství. Už ho tu nic nedrželo. V jeho nitru tušil, že není vše v pořádku, ale nyní to nechtěl ani v nejmenším řešit. Větší polovina jeho samého stále věřila, že je to jen zase nějaká Brumbálova hra. Proto se tedy naposledy podíval na své bývalé učitele, přistoupil ke krbu, nabral letax a zamumlal adresu Siriova domu.
Nechtěl, aby hned věděli, kam šel. I když předpokládal, že to bude první místo, kam se podívají. Jemu to ale bylo jedno, nehodlal se tam zdržovat. Jelikož věděl, že je jeden z mála, ne-li jediný, kdo umí ovládat živly, přikázal, těsně před odletaxováním se, větrné síle, aby propustil své oběti. Ten uposlechl a ztratil se jako pára nad hrncem. Poslední, co ještě Harry slyšel, byl výkřik, aby zůstal, pak už jen cítil ty známé pocity při použití letaxu.

Už zase se točil a míjel jeden krb za druhým. Začalo se mu dělat trochu nevolno, nikdy neměl rád tento druh cestování. Když už to vypadalo, že to jeho žaludek nevydrží, vypadl z krbu a ocitl se v Siriově domě.
Za ten den se tu vůbec nic nezměnilo.
Jediný rozdíl byl, že tu bylo prázdno.
Chtěl toho využít a porozhlédnout se v rodinné knihovně. Jelikož se už do Bradavic nevrátí, potřeboval jiný zdroj informací. Oprášil se a rozhodným krokem se vydal ke dveřím.
Jenže někdo vešel…
Někdo, koho Harry znal…
A koho považoval dávno za mrtvého…

Harry Potter 5♥ 17.kapitola

21. května 2009 v 21:19 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Ve dveřích stál někdo, koho považoval za mrtvého, a kvůli kterému se tak dlouho trápil.
Jenže teď tu byl a vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval, než byl shozen za oblouk. Nějak takhle ho měl vrytého do paměti.
I když teď vypadal jinak. Už to nebyl ten člověk, který byl poznamenán dlouhým vězněním. Nyní jeho obličej nekazila ani jedna vráska a celý působil takovým mladým, svěžím dojmem. Vůbec se nedal srovnávat s tím člověkem, kterého Harry viděl ve třetím ročníku. Tehdy mu hustá hříva zcuchaných vlasů visela až k loktům a žlutou kůži měl přes lícní kosti nataženou tak pevně, že obličej připomínal lebku.
Avšak nyní tu stál jako vyměněný a prohlížel si nově příchozího. V jeho očích byly vidět malé plamínky a jiskřičky. Zkoumal Harryho velice nedůvěřivě, nechápal jak se sem ten chlapec mohl dostat.
Jediný, kdo rozhoduje o tom, kdo sem může a kdo ne, je Brumbál. Jako jediný je totiž strážce tajemství. A Siriusovi bylo velmi divné, že by sem neznámého poslal, aniž by mu o tom podal zprávu.

Dívali se jeden na druhého, Sirius si Harryho měřil s dávkou nedůvěry a Harry zase pohlížel na Čmuchala jako na zjevení.

Kdyby Black na sto procent nevěděl, že je James právě teď s Lily na misi pro řád, spletl by si tohoto chlapce se svým nejlepším kamarádem. Byla to přesná kopie Dvanácteráka, přesně takhle vypadal v mládí. Také měl vzpurné vlasy černé jako úhel a na nose brýle. Měli i stejné držení těla. Kdyby je vedle sebe postavili, člověk by si určitě řekl, že si jsou podobni jako vejce vejci.

Sirius vždy uvažoval, jak by asi vypadal jeho kmotřenec, kdyby ho tenkrát Voldemort nezabil. Tak nějak si ho představoval. Vzhled po Jamesovi a soucit a laskavost po Lily.

Stále se ani jeden nepohnul. V tuto chvíli se dívali jeden druhému do očí.
Harrymu to pořádně šrotovalo, třídil si všechna fakta. Na mysli mu vyvstávalo všechno, co za posledních pár minut zažil…
Nejdříve to podivné chování Nevilla, který na něho koukal jako na blázna.
Poté otázky profesorů o jeho totožnosti.
A teď tu před sebou spatřil člověka, kterého na vlastní oči viděl, jak propadl za oblouk smrti, z něhož není návratu.

Přišlo mu to více než divné, jenomže v tuto chvíli to nechtěl za žádnou cenu zkoumat.
Měl tu před sebou člověka s kterým myslel, že se nikdy nepotká a s kterým si v životě nepromluví.

Jeho hněv a zlost vystřídal pocit štěstí a euforie.
Najednou mu vše docvaklo.
Má možnost říci Siriusovi vše, co předtím nestihl!
Snad stokrát přemýšlel nad tím, co by mu řekl, kdyby měl možnost se s ním znovu setkat. A teď to konečně přišlo, chvíle, o které snil a o které si myslel, že už nikdy nenastane. Chtěl mu toho tolik sdělit, jenže mu došla slova. Nevěděl, co říct, bylo toho tolik, avšak v tuto chvíli se mu to všechno vykouřilo z hlavy. Zmohl se na jedinou věc…
"Siriusi!"
Už na nic nečekal, rozběhl se ke svému kmotrovi a objal ho. Držel ho pevně, jako by se bál, že ho znovu ztratí.
Black byl z počátku překvapen chlapcovou reakcí a snažil se bránit, avšak nestihl to. Než se vůbec stačil vzpamatovat, Harry byl už u něho a pevně ho objal. Sirius sice nevěděl, co se děje, ale i přesto chlapce neodstrčil, viděl na něm, že mu na tom velmi záleží a že potřebuje, aby tu s ním byl a přijal jeho obětí.

Harryho zaplavila neskonalá radost, konečně byl se svým kmotrem. Držel ho a cítil jeho teplo. Byl u něho a slyšel tlukot jeho srdce.
V tuto chvíli nebyla slova zapotřebí, vůbec ne. Stačila ta atmosféra, která byla přímo magická. A aby také ne, vždyť Harry měl možnost svému kmotrovi vypovědět vše, co nestihl a hlavně Siriusovi říci, jak ho má neskonale rád a jak mu na něm záleží.
Siriusův dech ho uklidňoval, naplňoval ho pocitem bezpečí.
Nemohl si pomoci, ale začaly mu téci slzy. Jeho oči ronily jednu křišťálovou kapku za druhou, avšak byly to slzy štěstí.
Štěstí, které ho potkalo a u kterého doufal, že se mu už neztratí…

Stáli takhle několik minut. Jeden vedle druhého. Dvě ztracené duše, které byli od sebe odloučené a nyní se opět potkali.
Co záleží na tom, že je to v jiném realitě a za jiných okolností?
Jsou spolu a už je nikdo a nic nerozdělí…

Okamžikem, kdy Harry spatřil toho krásného tvora, se mu změnil život. Od té chvíle ho bude potkávat samé štěstí. A co na tom, že to bude jen na chvíli. Má tu možnost být alespoň na chvíli šťastný a on ji hodlá co nejvíce využít. Protože věděl, že nebude trvat věčně, musí tuto příležitost maximálně využít…

Kdyby je náhle nevyrušilo hromadné přemístění do přijímacího salónku, setrvali by v této pozici jistě ještě mnoho času.
Ozvalo se hromadné puf a na Grimmauldově náměstí 12 se objevil jeho děda spolu se svým bratrem a profesorkou Přeměňování. Harry se po tomto vyrušení odtrhl od svého kmotra a zadíval se na nově příchozí…

Harry Potter 5♥ 18.kapitola

21. května 2009 v 21:18 | Romišek :-) 13
V tuto chvíli se na Grimmauldově náměstí 12 nacházelo pět lidí. Pět lidí, kteří nevědí, co mají právě teď dělat nebo říkat. Vládlo tu rozpačité ticho a každý byl ponořen ve svých myšlenkách.
Byl tu Harry, který se tak trochu styděl za to, že profesorům nevěřil, a že na ně použil svou moc. Samozřejmě kromě Snapea, u kterého měl konečně příležitost si to s ním pořádně vyřídit. Jediné, na co se mohl vymluvit, bylo, že to provedl v afektu. Což byla pravda, a aby taky ne, když si myslel, že si z něho tropí legraci.
Vedle něj postával rozpačitý Sirius, který nevěděl, co se děje a doufal, že se to konečně dozví. Nevěděl proč, ale ten chlapec mu okamžitě přirostl k srdci. Bylo to jen pár okamžiků, co s ním byl, ale i tak málo stačilo k tomu, aby věděl, že by ho neměl opouštět a měl ho chránit. Cítil k němu zvláštní pouto, takové ochranitelské…
No a před nimi se rýsovalo profesorské trio, které působilo impozantním dojmem. Stáli tam vedle sebe jako popravčí četa. Jedem vedle druhého jako komíny u Titaniku. Jelikož se jim nechtělo znovu skončit ve větrných okovech, raději nechávali ruce podél těla, aby si chlapec nemyslel, že ho chtějí ohrozit a nezaútočil na ně. Potřebovali si promluvit a zjistit vše, co se dá.
Když si tak teď Harry zpětně uvědomil vše, co mu říkali a jak se chovali, nemohl za nic na světě pochopit, jak to, že mu to nedocvaklo už dříve. Vždyť to bylo více než jasné. Najednou mu dávalo vše smysl.
Nejdříve Nevillovo podivné chování a jeho výraz zmatení, ale i prazvláštní jednání jeho dědy. Mělo mu být hned jasné, že není vše v pořádku a že se něco stalo. Jak mohl být tak hloupý a nevšímavý!
On zaútočil na svého dědu a ostatní profesory, aniž by měl důvod! Na Brumbála měl sice pifku, ale stejně měl pátrat po příčině jejich divných otázek a nechápavých obličejů. Každopádně by se měl omluvit.
Nevěděl, čím to bylo, ale všechna jeho zlost a pomstychtivost byla pryč. To setkání v něm probudilo toho starého, dobrého Harryho. Těchto pár okamžiků strávených se svým kmotrem mu dokázalo, že ho přeci jen štěstí neopustilo a že zázraky se dějí.
Když už to vypadalo, že tu vystojí důlek, promluvil konečně ten nejstarší a nejzkušenější.
"Prosím, neodcházej, promluvíme si!"
Albus tomu musel konečně přijít na kloub. Čím více poznával toho chlapce, tím více bylo nejasností okolo něho…
Tak třeba ten jeho příchod a jednání. Vždyť on se choval jako kdyby je všechny znal už hodně dlouho. A to se raději nepozastavoval nad jeho vřelém objímání se Siriusem. Vypadalo to, jako kdyby k němu měl hluboký duševní vztah.
Bylo toho hodně, co nechápal.
Ovšem nejvíce ho v tuto chvíli zajímalo, jak se sem dostal.
On sám je Strážcem tajemství.
A toto kouzlo přeci spočívá v tom, že to, co chcete ochránit, je vloženo do lidského subjektu a ten jako jediný rozhoduje o tom, s kým dál se o toto tajemství podělí a komu ho odhalí. A on mu o tomto místě přeci neřekl, tím pádem nemohl vědět, kde se hlavní štáb nachází…
V tuto chvíli se bál jediného a to, jestli náhodou nebylo nějak narušeno ochranné zaklínadlo.
"Dobře, promluvíme si. Sám jsem ze všeho zmatený…" Harry přistoupil na jeho hru, sám by se rád dozvěděl, co se to vlastně děje.
"Skvělé, jelikož si myslím, že nám to zabere delší čas, navrhuji, abychom se přesunuli do kuchyně a posadili se na to."
Harry nebyl proti, proto následoval Siriuse a přešel do již zmiňované místnosti. Všichni se posadili a vyčkávali. První se ozval Harry.
"J-já bych se vám chtěl omluvit za to, jak jsem se choval. Je mi opravdu líto. Strašně mě naštvalo, že jste nevěděli, kdo jsem. Myslel jsem, že je to zase nějaká vaše hra, profesore. Moc mě to mrzí, ale nesmíte se mi divit po tom všem, co jste mi zatajoval. Opravdu jsem myslel, že je to opět jeden z vašich plánů. Byl jsem tak rozčílený, že jsem si ani neuvědomil, že třeba mluvíte pravdu…"
Tak tomuto by málo kdo odolal. Navíc Harry přidal ještě svoje psí oči, takže po tomto proslovu byli všichni jasný…
"Nebudeme se k tomu raději vracet, uznávám, že tvoje chování bylo nevhodné, a že jsi se choval velmi ukvapeně, ale nechme to. V tuto chvíli bych raději věděl, jak jsi se sem dostal."
Tato otázka pálila na jazyku Albuse ze všeho nejvíce.
"To je jednoduché, pane profesore, to vy sám jste mi to řekl. Bylo to v pátém ročníku, když jste mě eskortovali od mých příbuzných," Harry to řekl s úsměvem na tváři, byl neskonale šťastný, že našel kmotra, takže svou dobrou náladu předával dalším. Ovšem byl jediný. Toto jeho sdělení všechny zarazilo. Eskortovali?
"Zajímavé, protože já můžu s jistotou říci, že jsem ti nic takového nepověděl. Čím více o tobě vím, tím jsem si jistější, že nejsi z našeho světa. Všechno na to nasvědčuje. Ty nás znáš, avšak my tebe ne. Znáš polohu štábu, aniž bych ti to řekl… Mohl by jsi nám říci, co jsi dělal naposledy? Zajímá mě, jestli se ti nestalo třeba něco podivného nebo zvláštního?" Albus na Harryho upřel svůj zkoumavý pohled a čekal na odpověď. Harry nemusel ovšem dlouho přemýšlet. Na mysli mu hned vyvstal ten zvláštní tvor.
"Víte, že ano. Včera po tom, co jsem se vrátil odsud ze štábu, nebo vlastně ze štábu v mém světě, se mi nechtělo už do společenské místnosti, proto jsem se rozhodl, že přespím v Komnatě nejvyšší potřeby. Vše probíhalo v pohodě až do doby, kdy jsem se ráno vzbudil a uslyšel zvláštní zpěv. Strašně mě to k němu táhlo. Vyšel jsem tedy přede dveře a tam ho spatřil. Bylo to překrásné. Vypadalo to jako fénix. Tedy až na pár odlišností. Mělo to podlouhlé tělo s velkým nádherným ohnivým ocasem. Mávalo to elegantně křídly a poté se to rozletělo pryč. Nedalo mi to a následoval jsem toho tvora. No a pak se zatavil a zmizel ve zdi. Hned poté, kdy jsem se toho místa dotknul, odmrštilo mě to zpět, já se uhodil a nejspíše omdlel. Víc nevím. Pak to mám mlhavé. Ale s jistotou můžu říct, že jsem se poté snažil najít cestu a nakonec jsem se ocitl opět před Komnatou nejvyšší potřeby. No a to je asi všechno. Ostatní víte…"
"Velmi zajímavé, věru velmi zajímavé. To, co nám tady povídáš je více než záhadné. Pokud si dobře pamatuji, tak nikdy nic takového jsem neviděl a ani o tom nečetl. Každopádně si myslím, že potom, co jsi se dotkl toho místa, tě to přeneslo do naší reality."
Jejich rozprava byla přerušena dvojitým puf. Poté uslyšeli kroky a náhle se ve dveřích objevili dva lidé, o kterých si Harry myslel, že je nikdy neuvidí a že se s nimi setká až v posmrtném životě. Ano ve dveřích se právě zjevili jeho rodiče Lily a James Potterovi…

Harry Potter 5♥ 19.kapitola

21. května 2009 v 21:16 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Tak v tohle ani Harry nedoufal. Shledat se znovu se Siriuse je jedna věc, ale vidět na vlastní oči své rodiče, o kterých slýchával jen z vypravování nebo je vídával na fotografiích ve svém albu, to už je věc druhá.
Vždy snil o tom, jak s nimi bude žít v překrásném domě, kde budou pořád s ním a budou se o něho starat. Představoval si, jak bude s otcem a Siriusem hrát famfrpál a vyvádět různé hlouposti. Zato mamce chtěl zase se vším pomáhat a být s ní.
Jenže díky Pánovi zla mu bylo tohle všechno odepřeno. Ale teď tu stáli, oba dva. Měl je na dosah ruky. Stačily ujít tři metry a mohl se jich dotknout. Mohl cítit jejich vůni a teplo.
Jenže měl strach. Co když to je jen iluze a on se za chvíli probudí a bude někde jinde? Není možné, aby tohle všechno bylo jen jeho zbožné přání? Co když se rozplynou, jakmile se jich dotkne? Třeba si s ním osud opět pohrává a nechává ho trpět. Trpět tak, jako to udělal již několikrát.
Je snad proklet a jeho jediným úkolem na tomto světě je stále strádat? Copak nesmí nikdy poznat lásku? Mateřskou? Zatím tomu všechno bohužel nasvědčovalo...
Ne, musí to risknout. Je lepší žít v realitě než v iluzi!
Musí to zjistit, není takový, aby žil v přeludech. Ne, buď bude šťastný nebo se probudí a bude přemýšlet o tom, proč se všechno zlého děje jen jemu. Na nic nečekal! Rychlostí blesku vstal ze židle a rozběhl se ke svým rodičům.
"Mami! Tati!"
Tak teď už toho na něho bylo vážně dost. Nerozplynuli se! Stále tam stáli a podivovali se nad chlapcovým chováním. Harryho emoce vypluly napovrch, slzy mu začali téci proudem. Přiřítil se k nově příchozím a objal je pln lásky a štěstí z tohoto shledání.
Všichni na Harryho reakci koukali s dávkou rozrušení a překvapení. Tak tohle nikdo nečekal. I když po tom, co usoudili, že je z jiného světa, bylo dosti možné, že toto je Harry James Potter.
Dítě, které bylo zabito Lordem Voldemortem, když mu byl pouze jeden rok. V té době, přesněji řečeno necelý rok a půl předtím, byla vyřčena věštba, díky které byl Harry zabit.
Ano, Voldemortovi se podařil jeho plán a tím sprovodil jediného člověka, který ho mohl zastavit.
Jeho rodiče zprvu nic nechápali, jenže potom se ozval mateřský pud a Lily objala svého syna. Poznala ho, neptejte se jak, ale prostě to tak bylo.
"Harry, můj chlapečku, j-j-jak to je možné? Tolik jsi my chyběl. Ani nevíš jak!"
Nyní už i Lily plakala. Ale byly to slzy štěstí, neskonalého štěstí. Štěstí, které je jen jednou za život.
James nechápal manželčino chování, jenže po chvíli mu docvakl celý smysl této situace. Vždyť tohle je jeho syn. V tuto chvíli neřešil, jak je to možné, bylo mu to jedno. Jediné, co ho zajímalo, bylo, že je tu s nimi.
Pocity Harrym cloumaly jako uragány. Ještě včera neměl nikoho, na kom by mu záleželo, tedy samozřejmě kromě Rona a Hermiony, no a teď, během pár hodin se setkal jak se svými rodiči, tak se Siriusem.
Může být snad větší štěstí, než shledání se svou rodinou?
Může si dítě, které celý život žilo bez rodičů, přát něco více?
Určitě ne.
Harrymu, jako jednomu z mála, se tento sen uskutečnil a on teď může přejít z fantazírování o své rodině k realitě.
Byla to dojemná chvíle. Na jedné straně znovu shledaná rodina, která se objímala a brečela a na druhé lidé, kteří vědí, jak moc v toto setkání oba milující rodiče doufali. I když nikdo nepředpokládal, že se něco takového vůbec kdy stane.
Tento pohled dokázal zahřát u srdce a potěšit.
Každý normální a lásky schopný člověk dokázal docenit vážnost a dojemnost této situace.
Když se ti tři jakžtakž vzpamatovali z tohoto setkání, rozhlédli se konečně po ostatních, kteří celou dobu seděli jako myšky a jen pozorovali s úsměvem na rtech tuto dojemnou scenérii.
"Ale jak je to všechno možné? Na vlastní oči jsem viděla tvoje mrtvé tělíčko!" Při těchto slovech Lily vypustila jeden malinkatý vzlyk, ten ovšem byl hned zahnán.
"Neplakej, mami, už je dobře," zašeptal Hary.
"Lily, Jamesi, myslím, že byste se měli posadit. Vše Vám vysvětlíme. Tedy vše, co jsme zatím zjistili."
Oslovení uposlechli Brumbálovu prosbu a usadili se na židle. Napravo Lily, poté Harry a skupinu uzavíral James. Jak krásný pohled byl v tu chvíli na tuto rodinku.
"Harry, tedy předpokládám, že se tak jmenuješ," toto sdělení se neobešlo bez menšího zasmání. "Prosím, zopakuj svým rodičům, co jsi nám říkal."
Harry na nic nečekal a převyprávěl znovu vše, co se mu přihodilo od včerejšího dne.
"Harry, takže ty nám chceš říci, že nejsi z tohoto sv..."
Více toho ale už mladý Potter neslyšel. Vše se mu začalo rozmazávat, až nakonec upadl do mdlob a sesunul se ze židle.

Harry Potter 5♥ 20.kapitola

21. května 2009 v 21:15 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Už zase se ocitl tam, kde už nikdy v životě nechtěl být. Opět byl v hlavě toho fanatika, co si říká Pán všeho zla. Viděl jeho očima a cítil jeho pocity.
V tuto chvíli to bylo očekávání a radost, která proudila celým jeho vychrtlým tělem. Vnímal to zlo, které bylo cítit všude kolem. Rozhlédl se po okolí a musel usoudit, že je to tu úplně stejné jako v jeho světě.
Velká, kruhová místnost vytesaná z kamene lemovaná hadími hlavami. Působilo to tu mrazivým dojmem, budilo to tu stejný respekt a strach jako sám Voldemort.
Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, právě seděl na vyvýšeném místě a byl oklopen svými služebníky.
Začal k nim mluvit svým typickým mrazivým hlasem. Byla v něm temnota a smrt.
"Mí věrní, nastal čas, abychom dobyli Příčnou ulici. Nadešel den našeho vítězství. Nikdo nám nestojí v cestě. Polovinu ministerstva už mám ve vlastních rukou, takže zbývá jen ten zastánce mudlovských šmejdů - Brumbál. Nepředstavuje pro nás žádnou hrozbu. Rozdrtíme ho i s jeho slavným Fénixovým řádem. A až se tak stane, ovládneme ministerstvo a poté celou Anglii. Od té chvíle už nikdo nebude pochybovat o mé moci. Udělám si z Anglie své panství, z kterého se bude prostřednictvím vás šířit temnota a zlo do celého světa. Ve jménu Salazara Zmijozela si podrobím celý svět!"
Jeho proslov byl děsivý, avšak pro jeho přívržence to byla slastná píseň budoucnosti.
"Vše připravte a vyrazíme. Přemístíte se spolu se mnou na náš cíl a budete plenit a zabíjet. Chci, aby se všude rozléhal křik a prosby o pomoc. Ať všichni trpí a prosí o život. Vyžívejte se v mučení a dejte do toho celou svou duši. Hon na špínu začíná!"
Celou místnost zaplnil Voldemortův smích. Krutý a slastný zároveň…Harryho ten smích bolel a trýznil. Vrýval se mu hluboko do mozku, připadal si, jako kdyby mu do hlavy zapichovali jehly. Bylo to neuvěřitelně bolestivé.
Nemohl to vydržet.
Začal křičet.
Tedy lépe řečeno, jeho nitro prožívalo příšernou bolest. Voldemort nejspíše ucítil jeho přítomnost a snažil se ho vytlačit ze své mysli. Ale ještě předtím chtěl zjistit něco o jeho narušiteli.
Nebral si servítky, snažil se ublížit a jeho záměr se mu i dařil. Procházel jednou myšlenkovou vrstvou za druhou. Slídil a hledal, šel stále hlouběji, avšak nic nenacházel. Všude byla prázdnota, bylo to, jako kdyby četl v prázdné knize. Ten, kdo se mu vloudil do mysli jako kdyby nikdy nic nezažil. Žádné vzpomínky, nic.
Nápor na Harryho mysl se ještě zesílil, nýbrž Pána zla rozlítilo, že nemůže nic najít. Stále přidával na intenzitě.
Nyní si Harry připadal, jako kdyby se přes něj přehnalo stádo pakoňů. Jediným jeho vysvobozením bylo odpoutání se od tohoto zla.
Přenesl své vědomí zpět do svého těla.
Opět nabyl vědomí. Z počátku byl velice dezorientovaný, ovšem po chvíli se vzpamatoval a začal rozeznávat okolí. Vše rozmazané začínalo opět nabírat barvy a zostřovalo se to. Takže po chvíli poznal postavy, které se nad ním tyčily. Byli to jeho rodiče, kteří se tvářili velmi ustaraně, jenže jakmile uviděli, že se jejich znovunalezený syn probouzí, vykouzlili na svých tvářích úsměvy plny úlevy.
"Harry, co se ti stalo? Strašně jsme se o tebe báli. Jsi v pořádku? Najednou si se složil a spadl jsi ze židle!"
Tato slova byla pro Harryho jako rajská píseň. Tak rád věděl, že o něho má někdo zájem a bojí se o jeho zdraví.
"Nic mi není, jsem v pořádku, ale pokud rychle něco neuděláme, zemře mnoho lidí! Profesore Brumbále, musíte okamžitě svolat Fénixův řád. Voldemort se chystá zaútočit na Příčnou ulici. Nemáme moc času!"
Harry toto sdělení pronesl s naléhavostí v hlase, jenže jeho rodiče a ani nikdo s profesorů tomu nedával moc velkou váhu.
"Harry, uklidni se, něco se ti jen určitě zdálo, kdyby se něco dělo, věděli bychom o tom. Měl by sis odpočinout, už jsem poslal pro Madam Pomfreyovou, aby se na tebe podívala. Je možné, že jsi při nárazu, který jsi utrpěl dnes ráno, utrpěl nějaké zranění, které zapříčinilo tvoje zkolabování."
Brumbál se ho snažil přesvědčit, ale Harry měl pořád svou hlavu.
"Ne, poslouchejte, musíte okamžitě svolat Řád. Každým okamžikem se na Příčnou přemístí banda krvežíznivých Smrtijedů spolu se svým pánem a zahynou spousty nevinných lidí. Musíme mu v tom zabránit."
Do Harryho hlasu se pomalu začala vkrádat panika a nevědomky ho zvyšoval… Copak oni nechápou důležitost této záležitosti?
"Harry, poslyš, půjdeme teď nahoru a ty si tam odpočineš. To, o čem mluvíš se nestane, byl to jen přelud. Upadl jsi do bezvědomí, pojď."
Lily se už zvedala a chtěla spolu s Jamesem Harryho odvést, jenže Harry se nenechal zviklat a rozhodl se pro radikálnější řešení. Začínal se totiž bát toho, že jestliže něco okamžitě neudělá, zemře spoustu kouzelníků. Proto tedy chtěl ještě více zdůraznil svou prosbu a začal zesilovat hlas, až se rozkřičel úplně.
"Vy to pořád nechápete! Já tam byl! Byl jsem tam, když Voldemort-" toto jméno zapříčinilo dvoje škubnutí v místnost, ale Harry raději dělal, že to neviděl a pokračoval. "rozdával rozkazy. Za chvíli zaútočí a pokud tomu nezabráníme, bude to mít katastrofální následky!"
"Jak si tam mohl být? Celou dobu jsi byl tady a nehnul jsi se odsud. Všechno se ti jenom zdálo. Byl to jen přelud. Pokud by se něco dělo, dal by nám Snape vědět."
Sirius tomuto tvrzení ani za mák nevěřil, v tuto chvíli se bál o Harryho, myslel si, že blouzní. A nebyl zcela jediný.
"Zdálo? Myslíš, že se mi to všechno zdálo? Vidíš tohle?" Poté odhrnul své vlasy z čela a ukázal všem přítomným svou jizvu ve tvaru blesku. "Tohle mi udělal Voldemort, když mi byl jeden rok a on se mě pokoušel zabít. Tohle je symbol toho, že jsem přežil. Díky tomuto jsem v našem světě slavný! Jistě, Chlapec, který přežil. A víš, proč jsem slavný? Protože se za mě obětoval má matka a svou láskou mě ochránila před smrtící kletbou. Poté, co na mě byla vyslána, mi způsobila tohle
(na důkaz svých slov opět ukázal na svou jizvu) a z Voldemorta udělala přízrak. Ale ještě něco bys měl vědět, Siriusi, díky mé jizvě mám některé Raddlovy schopnosti a také umím být spojený s jeho myslí. A pokud vám ani tento důkaz nestačí, je mi to líto. Ovšem já nenechám nikoho zemřít. Když nechcete pomoci, pokusím se o to sám."
Vyšlehly plameny a Harry se přemístil do centra dění…

Harry Potter 5♥ 21.kapitola

21. května 2009 v 21:14 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Jakmile Harry zmizel, rozhostilo se na ústředí tíživé ticho.(Už zase! Asi bych si měl pozměnit slovník J) Každý si uspořádával informace, které se dozvěděli. Všechny udivilo a snad i vyděsilo Potterovo zvláštní přemístění, které doprovázely ohnivé plameny. Avšak i přesto byla v očích jeho rodičů vidět odhodlanost a touha pomoci svému synovi.
"Musíme za ním, Jamesi, přece ho teď neztratíme. Jestli mluvil pravdu a nebyl to jen přelud, který viděl, když byl v bezvědomí, je ve velkém nebezpečí. Musíme ho najít. Já znovu nechci být bez něho." Lily se do očí vehnaly slzy, nechtěla o své dítě znovu přijít, znovu už ne! Navíc byla ještě stále v šoku z toho, co Harry říkal o obětování jeho matky. Zasáhlo ji to jako ohnivá dýka, která se vám vrývá hluboko do hrudi.
Ona by přece udělala taky všechno pro záchranu svého dítěte, kdyby to okolnosti dovolili, jenomže osud to tak nejspíše nechtěl a nechal ji v neustálém trápení a zoufání po svém děťátku, které z celého srdce milovala.
"Jistě, musíme hned za ním. Teď, když nám vešel znovu do životů, ho nenecháme tak snadno odejít. Je určitě na Příčné. Musíme svolat řád. Viděl jsem mu na očích, že o svém tvrzení je hluboce přesvědčen a já mu věřím. Nedovolím, aby mu někdo ublížil!" James to řekl s velkou důvěrou a odhodlaností v hlase a obrátil se na Albuse od kterého čekal rozhodnutí.
"Musíme jednat rychle, jakmile svoláme řád, vydáme se tam." Brumbál už přecházel ke krbu, odkud chtěl pomocí plamenů přivolat Fénixe, když najednou se z předsíně ozvalo puf, po kterém následovaly spěšné kroky. Otevřeli se dveře a do místnosti se přiřítil neznámý ve smrtijedské kápi. Celé osazenstvo se neuvěřitelně leklo, jenomže jakmile si dotyčný sundal kapuci, poznali v něm Snapa. Ten ani nepozdravil a hned jim sdělil to, kvůli čemu sem přišel.
"Pán se chystá zaútočit na Příčnou. Zrovna se tam přemisťuje i s ostatními smrtijedy. Přeje si, aby bylo prolito hodně krve. Musíte si pospíšit, jinak zemře mnoho lidí." Snape to řekl s takovou chladností a nezúčastněností, že by si jeden myslel, že mu na těch nevinných lidech vůbec nezáleží. Každopádně splnil úkol, který mu byl zadán. Proto si opět nasadil kápi a vytratil se tak rychle, jak přišel. Viděli mu jen záda a i ta po chvíli zmizeli neznámo kam. No vlastně známo, přemístil se na Příčnou ulici, kde měl stát po boku svého pána a měl si užívat mučení.
"T-t-takže náš syn měl pravdu a my se na něho dívali skrz prsty a mysleli si, že je to jen výplod jeho fantazie. Musíme mu pomoci, nedovolím, aby mu ublížili!" Tak jako každá matka, která má strach o svého syna, tak i Lily začala panikařit. Její vzlyky se rozléhali po celé kuchyni.
"Lily, uklidni se. Nejdříve všechny svoláme a potom se tam teprve přemístíme. Harry je chytrý kluk a nebude se vystavovat zbytečnému nebezpečí. Určitě vyčkává a očekává nějakou pomoc. Uklidni se prosím. Bude v pořádku. Bylo by to velmi nezodpovědné, kdyby jste tam teď šli sami. Počkáme na posily a vyrazíme." Brumbál sice Lily moc nepřesvědčil, avšak ta uposlechla a zničeně se svalila do židle. Brumbál už mezitím přivolala Fawlekse a pomocí něho předal zprávu všem z řádu.
Netrvalo dlouho a do domu se začali přemisťovat členové. Poté, co bylo slyšet poslední puf a všichni byli usazeni na místech, jim Brumbál sdělil vše potřebné. (Ne, aby jste si to vyložili nějak špatně. Toto všechno trvalo míň než minutu. To jenom já to tady okecávám deseti větama. Nechci, aby to vyznělo, jako že plýtvali zbytečně časem)
Albus rozdal pokyny, pobídl je k opatrnosti a hned poté se členové začali přemisťovat na svá stanoviště.
"Lily, Jamesi, Siriusi, vy se přemístíte spolu se mnou a Abeforthem ke Krucánkům a Kaňourům. Odtud se rozdělíme a pokusíme se najít Harryho. Souhlasíte?" Toto byla spíše řečnická otázka, Albus předpokládal, že nebudou mít nic proti. Taky nechtěl, aby se stalo něco jeho vnukovi.
Nedával to najevo, ale byl neskonale rád, že je zase celá rodina pohromadě. Ještě chyběl Aaron a byli by kompletní.
"Tak dobře, Albusi, ale poté hned půjdeme hledat mého syna." Jamesovi se nikdy nelíbilo, že musí svému vlastnímu otci říkat buď profesore nebo Albusi, jenomže to bylo jeho přání a on ho hodlal respektovat. Bylo tomu tak už od doby, kdy nastoupil do Bradavic. Jeho otec se bál, že by mohl díky tomu, co podniká proti Voldemortovi, ohrozit Jamesovo bezpečí, proto tedy zvolil tuto variantu neznání se. Když byl James malý, nechápal, proč se k němu jeho vlastní tatínek chová tak odtažitě. Vždy si myslel, že se za něho stydí a že ho nemá rád. Ovšem teprve až byl dospělí, pochopil, jak těžké to pro něj asi muselo být a jakou oběť vykonal, aby byl jeho syn v bezpečí. Jako poslední se přesunuli do předsíně a přemístili se do centra dění...
Mezitím, co probíhala narychlo svolaná porada, se Harry ocitl přímo uprostřed té spouště. Byl to ošklivý pohled. Všude kam dohlédl, byly roztříštěné výlohy a střepy se povalovaly všude okolo.Ta úchvatná Příčná, která se pyšnila svou honosností a tajemností, nyní vypadala velmi sešle a staře. Ještě teď si Harry vybavoval své pocity, když tu byl poprvé. Vše mu to tu připadalo úchvatné a nemohl se vynadívat na tu nádheru. Ta ulice, která byla vydlážděna samými nádhernými valouny a která se všelijak klikatila, nyní působila zašle a smutně. Jediná věc, která se zdála být nedotknutá, byla skřetí banka. Té, jako kdyby se všechno zlo vyhýbalo a ona si stále držela svou slávu a lesk. I nyní si Harry vybavoval slova, která mu říkal Hagrid.
"Musel bys bejt blázen, kdybys to tu chtěl vykrást. Je to nejbezpečnější místo v Anglii! Tedy samozřejmě kromě Bradavic." Zahnal vzpomínky a rozhlédl se po okolí.
Před ním se nacházel obchod Madame Malkinové. Tady si úplně prvně koupil svůj hábit. Doufal, že se majitelce obchodu nic nestalo. Byla to taková baculatá, usměvavá čarodějka, která na Harryho působila vždy velmi přívětivým dojmem. V tuto chvíli byl její obchod na maděru. Vše bylo rozházené a poválené po zemi. Když se tak Harry rozhlížel po tom obchodě, pohled mu utkvěl na prazvláštní kápi. Přišel blíž a vzal si ji do ruky. Byla neuvěřitelně hebká a měkká na dotek. Hedvábí bylo proti tomuto jako hadr na podlahu. Nejvíce ho ale uchvacovala ta barva. Byla černá až temná, avšak na světle bílá. Byla temná jako nebe při zatmění, avšak na světle bílá, jako kůže jednorožců. Vypadala božsky a nadpozemsky. Nechápal, jak to že si ji nikdo nekoupil, vždyť byla dokonalá. Nemohl od ní odtrhnout oči, vyzařoval z ní respekt a strach. Harry neváhal ani minutu, nasadil si kápu na sebe a zakryl si hlavu. Věděl, že krást se nemá, ale tohle byla taková půjčka. Přece ji vrátí...
Cítil se v ní silný a neporazitelný. Byl skoro neviditelný, splýval se stíny, které se odrážely od domů. Ale jakmile vyšel na světlo, kápě nabrala bílou až zlatavou barvu a vydávala okolo sebe zvláštní auru a magii. Nevěděl, jestli to je tou látkou nebo třeba jím samým. Bylo mu to jedno, hlavní bylo, že působil velmi impozantním, mocným dojmem a že působil respekt.
Jak tak procházel ulicí, uslyšel náhle před sebou nějaký křik, po kterém následoval ticho a smích. Teprve nyní si Harry uvědomil, jaký hluk tady vlastně je. Bylo tu mnoho zraněných, někteří vážně, jiní s odřeninami, ovšem někteří takové štěstí neměli a leželi na zemi s vytřeštěným výrazem plným hrůzy a zděšení. Byli zabiti.
Křik se ozval znovu, avšak už byl slabší. Neváhal a vydal se za zvukem. Nešel dlouho a spatřil původce těchto skřeků.
Přímo předním zrovna jeden smrtijed spolu se skupinkou přihlížejících obdivovatelů, mučil nějakého kouzelníka. Ten chudák už byl značně vyřízený. Ještě chvíli a určitě by se zbláznil jako Nevillovi rodiče, kteří byli také mučeni touto hroznou kletbou, která zapříčinila jejich zbláznění. Ale vždyť tento svět je úplně odlišný než ten můj. Třeba tu Nevill má svoje rodiče v pořádku. Třeba s nimi žije a má nádherný život, který si vždy tak přál. Možná je tu všechno jinak a ti, co v mém světě někoho ztratili nebo postrádali, tady mají objekty své lásky živé a zdravé a užívají si s nimi radosti ale i strasti života.
Zanechal uvažování a na trýznitele toho nevinného muže rychle seslal ohnivou kouli, která ho odhodila a zapálila mu hábit. Jelikož byl v bezvědomí, nemohl nic dělat a kdyby nebylo jeho kumpánů, uhořel by. Ti na dotyčného namířili hůlky a vyslali z nich proud vody. Zatímco dva smrtijedi hasili svého kamarádíčka, zbylí se na Harryho otočili a namířili na něj hůlky.
"Kdo jsi a jak se opovažuješ rušit naši zábavu?! Za tu tvoji opovážlivost zemřeš, ty jeden hrdino!" Tento hlas by Potter poznal kdykoliv a za jakýchkoli podmínek. Jak to, že má vždycky Harry štěstí na toho zpropadeného Malfoye? To se ho nemůže zbavit alespoň v tomto světě? Ještě tu chybí Bella a budou kompletní . Nikdo ze smrtijedů na sobě nedal nic znát, ale ten neznámý na ně udělal pořádný dojem. Už jen tím pláštěm působil více než strašidelně. Avšak jako správní přisluhovači zla na sobě nesmí nechat znát strach a musí se tomu, kdo odporuje, postavit.
"Do toho ti nic není, Molfojíku, raději se mi kliď z cesty nebo to odskáčeš! Jo a vyřiď svému páníčkovi, že už jste vyvenčený dost a měli by jste se vrátit zpátky do díry, odkud jste přišli." Tak tato opovážlivost nenechala Luciuse ani nikoho z ostatních chladným. Ten přivandrovalec tady nejenom zesměšňuje je, ale i svého pána a to nemůžou dopustit.
"Za svou neskonalou drzost budeš platit. Ještě se uvidí, kdo se bude smát naposledy. Crucio." Malfoy byl tak rozčilený, že ani nestačil pořádně zamířit a už vysílal kletbu. Jenže byl poměrně od Harryho daleko, takže ten se ji stačil v klidu vyhnout. Nyní na něj už mířili všichni přívrženci zla. Každý měl v obličeji naštvaný a pomstychtivý výraz, který prahl po pomstě zato, jak si ten šmejd dovolil urazit jeho pána. Harry je chtěl ještě více rozčílit, proto se posmíval dál.
"Přece byste se nechtěli prát? Co by na to řekl váš páníček, kdyby věděl, že se jeho fenkám něco stalo! Nerad bych vám ublížil, nechci, aby byl Voldy smutný. Jestli tedy nechcete skončit špatně, měli byste se okamžitě zdekovat! A myslím to vážně."
"Tyyy! Nám vyhrožovat nikdo nebude! Crucio!" Toto kouzlo už bylo mířeno víc než z přesností. Avšak Harry před sebou vyvolal oheň, který toto mučící kouzlo pohltil. Jakmile se toto stalo, rozhostilo se na tvářích smrtijedů překvapení. Jejich vzpamatování bylo ale rychlé a během chvíle si to na Harryho šinulo šest Cruciatusů. Ten ale opět nezaváhal a nechal svůj štít, aby je pohltil. To už bylo na smrtijedy moc! Věděli, že na tohoto kouzelníka nemají. Proto se jeden přemístil pro posily a ostatní se zatím snažili zabavit Harryho tím, že na něj vysílali různé kletby. Kdyby Harry chtěl, už mohlo být dávno po nich, jenže on věděl, že ten jeden, který se zrovna přemístil, šel pro posily a jelikož chtěl, aby se co nejvíce smrtijedů soustředilo na jednom místě, přistoupil na jejich hru a pohrával si s nimi tak jako oni s ním.