close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2009

Harry Potter 5♥ 22.kapitola

21. května 2009 v 21:14 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Brumbál se spolu s ostatními přemístili před Krucánky a Kaňoury. Jakmile dopadli na pevnou zem, rozestavili se do pozic a obhlíželi danou situaci. Byli zděšeni tou spouští, která tu byla. Vypadalo to tu otřesně, neboť žádný dům nezůstal netknutý.
Tato nejznámější ulice v celé Británii nyní připomínala svou atmosférou hřbitov. Domy byly polozbořené a vypadaly jako těsně před demolicí. I když svítilo sluníčko a bylo nádherné počasí, sem nedopadal ani jeden sluneční paprsek a vše bylo zahaleno šerem, které ještě více umocňovalo tuto atmosféru.

Ovšem nejhorší pohled v tuto chvíli byl na věhlasné knihkupectví, které nyní vypadalo jako kůlnička na dříví. Jeden by si myslel, že tu proběhlo stádo slonů či nějaké tornádo, které všechno rozházelo po zemi a roztrhalo na kousky.
I z ulice bylo na první pohled vidět, že dříve tak pečlivě vyrovnané knihy, ať už velké či malé, byly místo na policích poválené na zemi bez ladu a skladu. Navíc to tu působilo strašidelným dojmem, který vycházel ze všech stran.

Bylo tu cítit ohromné zlo, které se tu potulovalo jako nezvaný host. Nikdo nechápal, jak to tu mohl Voldemort se svými kumpány tak rychle zřídit. Vždyť podle Snapeových informací se sem měli přemístit před pár minutami! Ale tady to vypadalo, jako kdyby tady řádili nejméně už hodinu. Všude byly známky po boji a čím dál šli, tím byly hmatatelnější.

Začali se o Harryho bát ještě více než předtím. Přidali do kroku a hledali možné nebezpečí. Jejich původní plán rozdělit se, byl hned zavrhnut, jelikož je obklíčila skupinka Smrtijedů, která okamžitě zaujali pozice a začala útočit. Jediné štěstí bylo, že Brumbál vykouzlil velký, kopulovitý štít, který je alespoň na chvíli ochránil. Ostatní zatím zneškodňovali jednoho Smrtijeda za druhým. Používali všechna možná kouzla, ať už to byla ta nejprimitivnější jako je Mdloby na tebe, či černá magii, která byla vysílána především z Blackovy hůlky.
Smrtijedi neměli šanci. Brumbálův štít jim nedal moc možností, jediné, co jim tedy zbývalo, byly kletby, které se nepromíjejí, avšak ani ty jim nepomohli.
Všichni z řádu bojovali s vervou a odhodlaností. Rvali se jako rozzuření lvi. Nebelvírská krev se nezapřela. Všem, kromě Lily a Siriuse tato krev zděděná po předcích proudila v žilách a posilňovala jejich dravost. Byl to litý boj, který mohl mít jen jednoho vítěze.

Jakmile padlo poslední Smrtijedské tělo, ať už svázané či omráčené, Brumbál stáhl svůj štít a pokynul všem aby se vydali na cestu. Jak tak procházeli ulicí, bylo jim čím dále více smutno. Vypadalo to tu vážně strašně. Už to nebyla ta věhlasná ulice, která se pyšnila svou krásou.
Nyní to tu vypadalo, jako někde v neudržovaných ulicích velkoměsta. Jedinou útěchou pro ně bylo akorát to, že tu nikdo nebyl. Zatím neviděli nikoho mrtvého, zatím. Šli stále dál a očima prozkoumávali okolí a hledali jakékoliv nebezpečí, které by je mohlo ohrozit.
Ale nikde nikdo.
Bylo to tu prázdné.
Občas zahlédli někoho z členů, jak prochází postraními uličkami, nebo mihnutí se nějaké tvář v oknech.

Kromě těch pár Smrtijedů, které potkali na začátku, tu nikdo už nebyl. Zdálo se, jako kdyby se soustředili na jednom místě. Nejspíše si je povolal jejich pán k sobě a chystají další podlost.

Šli stále dál po hlavní ulici a začínali být docela dost nervózní, protože už dávno doufali, že někde objeví Harryho a zmizí s ním.
Jenže takové štěstí je nepotkalo, stále nikoho nenacházeli. Procházeli jednu zatáčku za druhou, občas překročili nějaký ten kámen, který odpadl z krámku či z něčeho podobného, nahlíželi do každého zákoutí a hledali jakoukoli známku pohybu.
Stále drželi formaci. Ve předu byl James se svým otcem, uprostřed šla Lily a skupinu uzavíral Abeforth se Siriusem. Snažili se zbytku skupiny krýt záda, zatímco ti vepředu hledali možnou past či nástrahu.

Nemluvili, jen stále mířili hůlkami a snažili se najít sebemenší náznak nebezpečí. Zrovna procházeli další zatáčkou, když před sebou uviděli postavu oblečenou v podivném plášti a kousek od ní bylo asi třicet Smrtijedů v čele s Voldemortem…

***

V tu dobu, kdy se James s Lily a ostatními snažili najít svého syna, si zatím Harry pohrával se svými černými soky.
Byla to spíše taková formalita, protože žádné ze Smrtijedských kouzel se nedostala blíže než na metr od Harryho. A když už náhodou prošlo Potterovým štítem, jelikož to byla smrtící kletba, tak se jí vždy stačil šikovně vyhnout. Smrtijedi byli už tak vytočení, že si to někteří zkoušeli s Harrym rozdat i po mudlovsku.
Avšak nedostali se moc daleko, jelikož je z nevysvětlitelných důvodů pokaždé ten zvláštní pitomý vítr vrátil poměrně nešetrně zpět.
"Tak co Malfojíku, dochází nápady? To se mi to zdá, nebo tu vaši bandu usmrkanců porazí jeden člověk? Voldík by z vás neměl radost, nene, za tohle by jste dostali pořádný výprask."
Harry nechápal, kde se ta škodolibost v něm neustále bere. To nutkání vytočit Malfoye a jeho kumpány bylo čím dál tím větší.
Bylo to snad z pomsty? Nebo proto, že díky němu zemřelo mnoho lidí? Možná to především bylo kvůli jeho synovi a celé té jeho famílii.

"Došli ti slova Luciusi? Možná by jsi si měl dojít pro slovník… A nebo by jsi se měl znovu začít učit mluvit. Myslím, že tvůj skřítek by tě to naučil, protože má více inteligence než celá tvá rodina dohromady."
Tak tohle už bylo na Malfoye více než dost. On ho porovnává se skřítky, s takovou špínou a lůzou? Ať je to kdo chce tak tohle přehnal. Byla to poslední kapička. Malfoy se začal chovat jako smyslů zbavený. Známý - neznámý; neškodný - nebezpečný, Lucius začal vysílat jedno kouzlo za druhým.
Avšak především to byly smrtící kletby, které tu létaly vzduchem jako jedové šípy. U těchto kleteb Harryho štít neměl šanci. Už už chtěl povolat vítr, který by Malfoe zklidnil, avšak jak Harryho připravujícího se na protiútok, tak běsnícího Malfoe přerušil ledový hlas.
"Luciusi!"

Byl to hlas plný vzteku a byla v něm stopa po výhružce. Jakmile oslovený uslyšel tento hlas, zarazil se a podíval se na svého pána. Věděl, že se zlobí a že bez trestu neujde. Aby si alespoň nyní uchoval nějakou tu hrdost, která mu zbyla, sklonil hlavu a vydal se ke svému mistrovi. Harry mu to nedalo a ještě jednou si do Malfoe slovně píchnul.
"Hodnej Malfoy a i poslušnej, tak to má být. Když pán zavolá, tak přicupitáš jako domácí skřítek - nejspíše to máš v genech."
Lucius se chtěl znovu vrhnout na toho drzouna, ovšem byl zastaven svým pánem, který už ztrácel trpělivost.
"Luciusi! Budeš mít ještě hodně příležitostí si to s ním vyřídit! Teď pojď okamžitě ke mně nebo si mě nepřej!"
"Teda Voldy, jak to děláš, že tě tak poslouchají? Máš to dobře zařízený."
Voldemortovi po tomto zmrzl úsměv na tváři. Ta drzost, se kterou s ním ten zmetek mluví, ho vykolejila. Své překvapení ovšem hned zakryl za svou chladnou maskou.
"Za svou drzost zaplatíš. O to se osobně postarám, za to, co jsi teď řekl, budeš trpět. Nemáš proti nám šanci. Kdo vlastně jsi, že si dovoluješ postavit se mě, potomkovi Salazara Zmiozela?"
"Jsem tvá zkáza Voldemorte!"
Po tomto tvrzení se Tom spolu s ostatními Smrtijedy začal smát. Ta troufalost byla neuvěřitelná!
"Jestli jsi si nevšiml, tak jsi tu sám! Nemáš proti nám šanci" Harry už chtěl něco namítnout, jenže ho předběhl jiný hlas.
"To si nemyslím, Tome, jsme tu my!"
Po těchto slovech se na scéně objevil Brumbál spolu se všemi členy, kteří na tuto akci šli. Stačil si je totiž povolat k sobě, zatímco se přibližovali k této skupině.
Nyní to bylo více než vyrovnané.

Jak temná tak světlá strana nevěděli, kdo je ten neznámý.
Fénixové nevěděli, jestli se ho mají bát nebo být rádi, že je na jejich straně.
Ovšem Brumbálovi připadal jako někdo, kdo by se na stranu zla nikdy nepřidal, proto v něj vložil důvěru a postavil se za něj.
"Brumbále, vidím, že nemůžete u ničeho chybět! Líbí se vám, jak jsme zkrášlili Příčnou ulici? Je to tu mnohem lepší, že mám pravdu?"
Voldemort se Brumbálovi vysmíval přímo do očí.
"Tome, odejdi! Nemáš tu co dělat! Nikomu se nemusí nic stát."
Brumbál mluvil věcným hlasem, avšak věděl, že Raddle se jen tak nevzdá.
"Voldy, poslechni tady Brumbála a odtáhni do tý nory, odkud jsi přišel, nebo dostaneš na prdel!"
Tohle by nikdy v životě Harry neřekl, jenomže v tom plášti, který si vypůjčil, si připadal nepřemožitelný. Neměl vůbec strach a to ani ne teď, když stál před nejobávanějším černokněžníkem posledních desetiletí, který byl jeho chováním víc než rozladěný.
Pán zla si už představoval, jak bude tohohle drzouna mučit deseti způsoby. Už při té představě se mu na obličeji vyloudilo něco podobného jako slastný škleb.

Voldemort už chtěl pokynout svým přisluhovačům, aby zaútočili, jenže se ze všech stran začala ozývat hromadná puf.
Na Příčnou se konečně začali přemisťovat lidé z ministerstva. Pán zla věděl, že by proti této přesile neměl šanci, proto zavelel svým nohsledům a společně se přemístili neznámo kam.

Jelikož Harry nechtěl mít nic společného s ministerstvem, otočil se na Brumbála a jen řekl:
"Budu na ústředí."
Pak jen vyšlehli plameny a už ho nebylo…

Harry Potter 5♥ 23.kapitola

21. května 2009 v 21:13 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Po přemístění se Harry uvelebil v kuchyni a čekal, až se objeví ostatní. Předpokládal, že budou mít spousty otázek a on věděl, že se jim nevyhne.
Proto si už připravoval všechny možné a nemožné varianty odpovědí. Přemýšlel nad tím, co všechno by měl prozradit a co si nechat pro sebe.
Věděl, že jak jeho rodiče tak členové řádu budou mít spousty všetečných dotazů ohledně jeho chování, ale i to, jaké to je v jeho světě.
Uvažoval o tom, jestli by jim měl říci všechno, co se mu přihodilo v jeho mládí.
Jak tak nad tím přemýšlel, došel k názoru, že by tím nejspíše nic nezkazil a nezměnil, vždyť tohle je jiná realita a tady vlastně ani už není mezi živými. Nechtěl před svými rodiči ani před ostatními nic tajit.
Jenomže zase na druhou stranu ze sebe nechtěl dělat hrdinu. Vždy mu to vadilo a tady má možnost začít znovu.
I tady je sice Harry Potter, chlapec, který přežil (tedy samozřejmě on nepřežil, vyvolený v tomto světě byl zabit a tím pádem vyrván z náručí milujících rodičů), ale není to chlapec, který ochránil Kámen mudrců. Ani to není ten, kdo vysvobodil Giny Weasleyovou ze spárů baziliška a Toma Rolvoje Raddla.
V tomto světě se syn Lily a Jamese neúčastnil ani Turnaje tří kouzelníků a nevyčaroval svého patrona ve třinácti letech. Ne tady to byl jen chlapec, kterému se podařilo naštvat nejobávanějšího černokněžníka posledních let.
Někteří ho jistě obdivovali a jiní se podivovali nad jeho opovážlivostí. Vždyť on se tam vysmíval Pánovi zla přímo do očí, to se ještě nikdo neopovážil a ten kdo se o to jen snad náznakem pokusil, tak zemřel bolestivou smrtí.
Ať či tak díky tomuto chlapci bylo zachráněno mnoho životů, které by mohli být promarněny Voldemortovým vpádem na Příčnou ulici…
Netrvalo dlouho a na Grimmauldovo náměstí 12 se začali přemisťovat přívrženci protivoldemortovského hnutí.
Hromadná puf se ozývala ještě asi minutu. Do kuchyně se začali trousit malé skupinky lidí, které se usazovali za stůl a potichu si říkali dojmy z předchozí akce.
Mezi prvními se na Grimmauldovo náměstí 12 přemístil Brumbál, který kuchyň přetvořil ve vyhovující místnost. Celou ji zvětšil a přičaroval nejméně dalších třicet židlí.
Ty se uspořádaly a utvořili kruh, který měl symbolizovat rovnoprávnost. Vypadalo to tu přesně jako u kulatého stolu v Kamelotu. Všichni byli v kruhu a tím pádem nikdo na rohu.
Každý měl stejné postavení a nikdo nebyl ve výhodě. Všichni měli stejnou část prostoru, každý názor měl stejnou váhu a moc.
Tato místnost a uspořádání v ní symbolizovalo demokracii, která v některých státech stále chybí.
Každý nově příchozí se pohledem pozastavil na Harrym, který i nyní na sobě měl ten zvláštní a překrásný plášť, který nyní měl temnou barvu.
I teď Potter působil impozantním dojmem. Vzbuzoval respekt a strach, který pociťoval každý člen.
Harry se zatím nezapojoval do hovoru a pozoroval ruch kolem sebe. Všímal si těch kradmých pohledů, které ho zkoumavě propalovali a v kterých se zračil respekt.
Seděl v postraní a sledoval jak každý člen usedá na židli.
Nemohl si pomoci, ale zdálo se mu, že každý má svou vlastní židli a přesně ví, která je jeho. Jakmile se nějaký člen usadil na své místo, vyhrnul si pravý rukáv a očekával příchod ostatních.
Harry nemohl pochopit, proč to všichni dělají, ale předpokládal, že nebude trvat dlouho, a tato otázka mu bude zodpovězena.
Jak tak prohlížel nově příchozí, povšiml si, že někteří členové jsou i v jeho světě.
Například Tonksová, která i tady byla roztržitou a nešikovnou. I nyní vyzývala svým imagem. V tuto chvíli její vlasy připomínaly brčálový rybník. Navíc i tady omylem rozbíjela vše, na co její nemotorné tělo přišlo.
O tomto tvrzení se Harry mohl přesvědčit při jejím příchodu, který se neobešel bez shozeného trollího věšáku. Byla to taková ta naše česká kalamity Jane.
Mezi posledními vešli jeho rodiče spolu se Siriusem.
Všichni vypadali trochu sklesle, avšak jakmile uviděli postavu v kápi, hned se vzpružili a energeticky se vydali ke svým místům.
Brumbál jim nejspíše stačil sdělit svou domněnku o tom, kdo se pod tím pláštěm skrývá. Není tedy divu, že se všem nesmírně ulevilo.
Všechna místa už byla obsazena, tedy až na jedno, které stále zelo prázdnotou a které čekalo na svého majitele.
V místnosti zatím probíhal hovor mezi členy, avšak nikdo zatím nekladl žádné dotazy a ani se nezvedal ze svých míst.
Všichni čekali na poslední osobu, která by uzavřela kruh. Trvalo to asi deset minut, než se z předsíně ozvalo puf a po chvíli do místnosti vešel Snape.
Šel vzpřímeně, na tváři měl svou obvyklou ledovou masku, která nedovolovala nikomu odhadnout, co si právě myslí. Ale i tak vypadal mrzutěji než obvykle.
Jakmile se usadil, vyhrnul si taktéž rukáv a čekal. Brumbál povstal, řekl pár latinských slov, kterým Harry nerozuměl a natáhl svoji obnaženou ruku. Ta zazářila a oranžové světlo se začalo propojovat s ostatními členy. Přeskakovalo z jednoho na druhého, putovalo oběma směry, až se utvořil kruhový řetěz. Byla to tenká oranžová nitka, která připomínala ohnivé vlákno, které všechny členy spojovala a tím symbolizovala jednotnost.
Byl to takový symbol, který ale všichni považovali za něco více. Tím se totiž Fénixův řád odlišoval od temné strany!
Tady byli všichni rovnocenní a stejně přínosní. Nikdo nebyl nadřazený tomu druhému, i takový Brumbálův hlas měl stejnou váhu jako třeba Siriusův.
Vlákno začalo vibrovat a vydávat slabé teplo. Náhle paprsek zmizel a uprostřed tohoto pomyslného stolu se objevil nádherný fénix, který zatrylkoval pár tónů a opět se ztratil.
Vše ustalo, Brumbál se usadil zpět na své místo a začal svůj proslov.
"Než přejdeme k tomu, co vás všechny jistě zajímá, chtěl bych vyjádřit svoji radost s toho, že se nikomu z nás nic nestalo. Myslím, že za to můžeme poděkovat našemu hostovi. Harry, je zbytečné, aby jsi se stranil, myslím, že nebude nikdo proti, když tě pozvu mezi nás."
Brumbál svýma očima přejel všechny přítomné a když viděl, že nikdo nenamítá, přičaroval mezi Lily a Jamese další židli. Harrymu se sice moc nechtělo, ale věděl, že by to bylo velmi neslušné, kdyby odmítl a dělal drahoty.
Proto tedy povstal ze svého dosavadního útočiště, a vydal se na své nové místo. Všichni ho sledovali a nebýt jeho kapuce, všichni by viděli, jak nepatrně zrudnul a znervózněl.
Cesta k jeho židli mu připadala nekonečná, zdálo se mu, že jde snad hodinu. Navíc byly slyšet jeho kroky a snad i dech, jelikož členové byli tak napjatí, že zřejmě ani nedýchali…
Konečně došel na své místo a usadil se. Byl rád, že může sedět mezi svými rodiči a poblíž je jeho kmotr. Cítil se tu mezi nimi v bezpečí. Ještě nějakou dobu ho všichni pozorovali, ale po chvíli na sebe Brumbál opět upoutal pozornost a pokračoval ve svém proslovu.
"I přesto, že nás Severus varoval tak brzo a i přes značnou Harryho pomoc, se Voldemortovi podařilo do velké míry zdevastovat Příčnou ulici. Podle předběžných výsledků bylo zabito nejméně deset kouzelníků a převážná část Příčné byla rozbourána do základů. Voldemort opět ukázal, jak krutý a bezcitný umí být. Ale i přesto můžeme být spokojení, že jsme zabránili nejhoršímu.
Vše by bylo jistě mnohem snazší, kdyby Voldemort neovládal polovinu ministerstva. Budeme muset podniknout jisté kroky, abychom zabránili další korupci. Kdyby se Tomovi podařilo ovládnout celé ministerstvo, neměli bychom proti němu už žádnou šanci.
Nyní přejdeme k jiným záležitostem. Severus nám určitě poví, co se dělo, když se spolu s ostatními přemístil do Temného sídla."
Oslovený sice nevypadal, že by se s radostí dělil o své informace, avšak i přesto se s kamenným výrazem pootočil na Brumbála a začal vyprávět:
"Musím říci, že Pán zla byl velmi rozladěn tím, jak se k němu tady pan-" ukázal prstem na Harryho, nevěděl, jak by ho měl oslovit, proto raději pokračoval dál. "-choval. Byl velmi rozčílen a přísahal, že provede krutou odvetu. Poté se na chvíli zamyslel a na jeho tváři se vytvořil velmi škodolibý výraz. Jeho hněv byl tatam a nyní se v jeho očích zračila krutá pomsta.Ví, že mezi Smrtijedy je špeh. Řekl, že ať ten dotyčný, kdo na něho podle donáší, vám má vyřídit Brumbále, že jako potomek Salazara Zmijozela otevře znovu Tajemnou komnatu a očistí školu od nečisté krve. Dále poté říkal, že tomu budete muset jen nečinně přihlížet, protože on je jediný, kdo ví, kde se nachází. A že budete mít jen dvě možnosti, buď školu zavřete nebo budete počítat mrtvé mudlovské šmejdy."
Toto sdělení vyvolalo u některých značné pobouření, nikomu se nelíbilo, že by mohli být jejich děti v nebezpečí. Z davu se ozvala jedna rozlícená členka.
"Brumbále, co budeme dělat? Jak se můžeme bránit, když nevíme proti čemu stojíme!" Brumbál neměl šanci odpovědět, protože do hovoru se poprvé vložil Harry.
"Tím bych si nebyl tak jistý, já vím, kde se nachází Tajemná komnata a také vím, co v ní číhá za hrůzy…"

Harry Potter 5♥ 24.kapitola

21. května 2009 v 21:13 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
"Tím bych si nebyl tak jistý, já vím, kde se nachází Tajemná komnata a také vím, co v ní číhá za hrůzy..."
Po tomto tvrzení nastalo v poradní síni zaražené ticho. Ti, kteří měli možnost Harryho poznat, věděli, že by jim určitě v tak důležité věci nelhal. Ovšem ti, kteří ho znali jen pár minut a navíc o něm zatím nic nevěděli, si mysleli, že je to jen prachobyčejný chvástal a chce na sebe upoutat pozornost. Ne, že by si snad o něm mysleli něco špatného, vždyť přece díky němu měli takové štěstí na Příčné, ale toto jeho tvrzení jim přišlo více jak přitažené za vlasy.
Každý přece ví, že Bradavice byly už několikrát prohledány a nikdy se žádný vchod či známky po tajemné komnatě nenašli. Většina lidí to spíše pokládalo za jednu z báchorek, za legendu, jimiž byly Bradavice opředeny. Ale byli tu i tací, kteří v toto věřili a báli se té hrůzy, která tam prý číhá.
"To je nemožné, nikdo neví kde je, vědí to jen samotní potomci Salazara Zmijozela. Jak by jste to mohl vy zjistit?"
Moody se nezapřel ani v tomto světě. I zde měl znetvořený obličej a nepříjemný a skřiplavý hlas. Tento jeho výrok byl doprovázen dalším souhlasným mručením ze strany členů. Harry ale toto očekával, proto tedy nebyl vyveden z míry, když tato otázka přišla.
"Je to jednoduché, ale bylo by nadlouho, než bych vám vše řekl, proto vám bude muset stačit, když řeknu, že vás tam zavedu a vyřídíme to. ."
Harry to pokládal za uzavřené. Myslel si, že jim tato odpověď bude stačit. Jenže jaké překvapení ho čekalo, když zjistil, že se šeredně mýlil. Z davu se totiž ozval nějaký člen, který byl následován dalšími.
"Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že máme dost času, abyste nám vypověděl váš příběh. A také bychom rádi konečně viděli vaši tvář."
Harry si povzdechl, nechtěl vyprávět o svém životě, jenomže mu asi nic jiného nezbývalo. Za těchto okolností ne. Přece díky tomu, že chce chránit svoje soukromý, nenechá zemřít nějaké studenty. Jistě, mohl říct jen část svého příběhu, ovšem věděl, že by byl bombardován neustálými otázkami, na které by stejně musel jednou odpovědět.
Proto se tedy rozhodl, že jim vypoví celou pravdu. Vše od jeho dětství až po konec jeho pátého ročníku.
"Tak tedy dobrá, řeknu vám vše, co chcete slyšet. Začnu raději od začátku. Jmenuji se Harry James Potter."
Po této větě si sundal kapuci a na všechny přítomné vykoukly vzpurné černé vlasy a jeho obličej s nádhernýma zelenýma očima. Všichni kromě jeho rodičů a těch, kdo už jeho identitu znali, byly více než zaskočeni.
Toto nikdo nečekal.
Všichni předpokládali, že Harry, syn Jamese a Lily, je mrtvý.
Vždyť někteří byli dokonce na jeho pohřbu a utěšovali jeho zdrcené rodiče. Tehdy to byla těžká zkouška pro rodinu Potterových.
Většina si myslela, že je to nesmysl, proto se podívali s nevyřčenou otázkou na obličejích na manžele Potterovi. Když ale viděli, že se oba usmívají, rozhodli se dále poslouchat jeho vyprávění.
"Asi se všichni divíte, jak je to možné. A vysvětlení je více než jednoduché. Nejsem z tohoto světa."
Toto prohlášení vyvolalo značnou nevoli a snad i údiv nad takovým nesmyslem.
"Co je tohle za nesmysl? Zdá se mi, že si z nás akorát tropíš legraci."
Teprve nyní si Harry všiml dvou lidí, které ve svém světě považoval za svoje "náhradní rodiče". Nechápal, jak je možné, že si jich nevšiml. Vždyť na každého viděl, s každým mohl navázat oční kontakt, tak proč si nevšiml pana a paní Weasleyových?
Jediné vysvětlení bylo, že sem přišli ve chvíli, kdy byl Harry zahloubán do svých myšlenek a tím pádem si jich nevšiml. Stejně se mu na tom něco nezdálo, ale v tuto chvíli to nemínil řešit.
"Věřte mi, že je to možné pane Weasley. Ani nevíte, jaký to pro mě byl šok, když jsem to zjistil. A teď bych už rád přešel k vyprávění."
Harry byl mírně netrpělivý, už to totiž chtěl mít za sebou. Nechtěl všem odhalit celý svůj život, jenomže už se jednou rozhodl a to také hodlá dodržet. Jeho maminka nejspíše vycítila jeho nejistotu a proto svého znovunalezeného syna chytla pevně za ruku a dodávala mu pocit bezpečí a odvahu.
Člověk by řekl, že je to nepodstatná věc, která vám nepomůže, jenomže to není pravda. Každý, kdo toto tvrdí, je buď lhář nebo bezcitný. I tak obyčejné chytnutí za ruku je občas lepší než cokoliv jiného. Tak málo stačilo a Harry pocítil příval pocitu, že není sám a také toho, že nyní už bude vše jen dobré. Zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění.
"Myslím, že vše co se odehrálo do mého jednoho roku je jak u vás, tak v mém světě podobné. Zlomový okamžik ovšem nastal v den, kdy se mě Voldemort pokusil zabít. V tomto světě se mu to podařilo, sice nevím jak, ale bylo tomu tak. Ovšem u nás to bylo jinak. Poprvé jsem se to dozvěděl od Hagrida.
Vyprávěl mi, jak Voldemort vpadl do našeho domu a nejdříve zabil mého otce, který se snažil získat čas a odlákat ho od nás. Jenže Voldemort šel tvrdě za svým cílem a bez milosti ho zabil. Poté se vydal do mého pokoje a tam mě našel. Moje matka mě držela v náručí a prosila o můj život. Jenomže Voldemort neměl slitování, zabil ji a poté obrátil hůlku na mě. Ovšem nepočítal s jednou věcí. Má matka se za mě totiž obětovala a tím mi poskytla nejvyšší ochranu. Smrtící kletba se nakonec obrátila na Voldemorta a udělala z něj něco míň než ducha. Já jsem vyvázl jen s touto jizvou."
Na důkaz svých slov už podruhé za tento den odkryl svou cupřinu černých vlasů a ukázal ji všem přítomným. Nikdo ani nedutal, každý poslouchal a neodvážil se přerušit jeho vyprávění. Bylo jim ho strašně líto. Oba jeho rodiče byli schlíplí více než před chvílí. Věděli, jaké to je někoho ztratit! Oni měli alespoň jeden druhého, navzájem se podporovali a pomáhali.
Jenomže Harry byl sám, bez nikoho. Doufali, že se o něho někdo postaral a poskytl mu lásku, kterou mu oni nemohli dát...
Harry opět skryl svoji jizvu a pokračoval ve vypravování.
"Kdybych řekl, že mé mládí bylo krásné a bezproblémové, neskonale bych lhal. Celé své mládí jsem prožil u Durleyových. Byli to prý jediní mí příbuzní."
Mezitím, co Harry vyprávěl, Lily stále přemýšlela a když uslyšela příjmení své sestry, zaradovala se, protože věděla, že se o něho určitě dobře postarala. Lily totiž také moc pomohla v době, kdy přišla o svého syna. Nebýt jí, Lily by se nejspíše zbláznila. Má Petunii strašně ráda. S ní a s její rodinou se často setkávají a pokaždé se dobře baví. Jsou to sestry jak se patří. Jaké ji ale čekalo překvapení, když ji Harry svým vyprávěním tak hrozně vyvedl z omylu.
"Byl jsem u nich až do jedenácti let. Celou dobu jsem žil v nevědomosti. Nikdo mi neřekl, co opravdu jsem zač a ani nic o mých rodičích. Dursleyovi mě nenáviděli a stále nenávidí. Celé mé dětství si ze mě dělali sluhu a při každé příležitosti mi dávali najevo, jak velkou jsem jim přítěží. Nikdy jsem nepoznal lásku. V té době ne!"
To už bylo na Lily moc, to bylo příšerné. Nevěřila, že by byla Petunie něčeho podobného schopná. To by přece neudělala!
"Harry, to není možné, vždyť Petunie..." Lily se neubránila vzlyku, který ji unikl z jejich úst.
"Mami, věř mi, že to možné je. Nevím, jak je to tady, ale u nás Dursleyovi nenáviděli všechno nenormálního a tím pádem i mě.
Už jsem ani nedoufal, že bych mohl být někdy někde šťastný. Jenže poté přišel dopis z Bradavic. Tímto okamžikem mi začal nový život. Přišel si pro mě Hagrid a seznámil mě se vším, co jsem do té chvíle považoval za nemožné. Také jsem zjistil, že v kouzelnickém světě jsem výjimečný. Byl jsem pro všechny hrdina, jenže z důvodu, který stál život mé rodiče. Pro všechny jsem byl Chlapec, který přežil. Každý si na mě ukazoval a povídal si o mě. Nakonec jsem to ustál a vyrovnal jsem se s tím. Hned první den v Bradavicích jsem poznal své nejlepší přátele - Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou."
Po těchto jménech zbystřili oba ryšavý členové. Jenže z nepochopitelných důvodů se paní Weasleyová rozvzlykala a začala popotahovat.
"Ro-o-n?"
I na panovi Weasleym byl vidět smutek a chmurný obličej. Harry to nechápal, proč by se Ronovi rodiče takto chovali? Jediné vysvětlení bylo, že by...
"CO JE S RONEM? Co se děje?"
Pak mu ale něco došlo, ale doufal, že se míli.
"Harry, Ron Weasly spolu s Ginny Wealyovou byli před nedávnem uneseni a zabiti. Byla to pomsta za to, že jejich rodiče zradili vlastní krev. Je mi to líto, podle toho, co jsi vyprávěl, tak ti byl Ron velmi blízký. Jenže to není vše, protože ani Hermiona Grangerová na škole nestuduje."
Brumbál věděl, že to asi pro Harryho moc znamená, proto se mu to snažil říci velmi šetrně. Znal svého vnuka jen krátce, spíše řečeno velmi krátce, ale i přesto na něj hned zapůsobil a on si ho zamiloval. Navíc byl rád za svého syna a svou snachu, kteří konečně našli svého syna.
Ne to nemůže být pravda. Konečně si myslel, že ho potkává samé štěstí. Našel své rodiče a kmotra. Jenže na úkor čeho? To ho osud opět postavil mezi dvě volby? To si má zase vybrat? Bylo to kruté! Jak si může vybrat mezi svými nejlepšími kamarády, kteří jsou pro něj vším, a mezi rodiči a Siriusem, které myslel, že už nikdy neuvidí?
Harry si myslel, že bude konečně žít šťastně a že bude mít vše po čem vždy toužil. Jenže jak to tak zatím vypadá, tak mu ke štěstí chybí zase jeho dva nejlepší kamarádi.
Jak si má vybrat?!
Je to moc těžká volba, jenže on věděl, že se bude muset rozhodnout, a že už to bude brzo. Nevěděl proč, ale cítil to ve svém srdci.
Harry už neměl chuť pokračovat. Toto zjištění ho velmi zasáhlo, jenže jeho posluchači se dožadovali dalších informací. Harry ale pokračovat nechtěl! Nechtěl se dozvědět o dalších lidech, kteří v tomto světě nejsou a na kterých mu záleží.
Za tu chvíli už zjistil, že tu není Remus, Ron s Ginny a Hermiona.
Jaké zjištění ho ještě čeká?
S kým dalším se musí rozloučit?
Jak velkou daň bude muset zaplatit za to, aby mohl být se svými rodiči?
Všiml si, že se nějaký člen už nadechuje, aby něco řekl, proto raději zanechal úvah a pokračoval.
"Během prvního roku jsme se stali s Ronem a Hermionou skvělými přáteli - přáteli na život a na smrt.
Podnikali jsme všechno spolu. Společnými silami jsme i zachránili Kámen mudrců, který chtěl Voldemort ukrást a tím si vrátit tělo. Mí přátelé při mně stáli i v druhém ročníku, kdy si každý myslel, že jsem potomkem Salazara Zmijozela a že já otevřel Komnatu."
"To ale nedává smysl, proč by si to někdo myslel, Harry?"
Jeho otec to nechápal.
"Je to úplně jednoduché."
Poté Harry vytáhl svou hůlku (nechtěl totiž přede všemi ukazovat svou moc) a pomocí kouzla Serpensortia si před sebou vyčaroval hada. Ten se začal rozhlížet na všechny strany a výhružně syčel. Nikdo nechápal, co má Harry za lubem a čekali, co se z toho vyvine.
Všichni úlekem skoro nadskočili, když z Harryho úst vyšlo hadí syčení.
Pro všechny bylo Harryho syčení nesrozumitelné a připadalo jim to, jako kdyby chtěl Harry plaze proti někomu poštvat, jenže Harry jen hadovi přikázal, aby se stočil do klubíčka a zůstal v klidu.
Ten tak učinil a vyčkával dalších příkazů.
"Tak už víte, proč si to všichni mysleli? Každý předpokládal, že když mám hadí jazyk, tak jsem i potomkem Zmijozela."
"A ne snad?"
Jedna členka se už vzpamatovala z šoku a obořila se na našeho hrdinu.
"Ne, nejsem. Asi jsem vám neřekl, že poté, co mi Voldemort udělal tu jizvu, tak do mě přenesl i jisté schopnosti. Jednou z nich je i mluvení s hady."
Harry mluvil v klidu a pomalu, aby to všichni stíhali. Někteří totiž pořád vypadali dost v šoku.
"Co za další schopnosti máš?"
Nyní to už byla čirá zvědavost, která se projevila na jedné člence.
"To neřeknu. Navíc kvůli tomu tady nejsme!"
Harry se to snažil zahrát do autu, jenomže na všech bylo znát, že by to chtěli vědět. Jediné štěstí bylo, že mu pomohl jeho děda.
"Harry má pravdu, je to jeho věc a pokud nám to nechce sdělit, tak to respektujme. Prosím pokračuj, Harry."
Harry uposlechl výzvu a znovu začal vyprávět:
"Na hradě se zatím stávala záhadná přepadení a já byl samozřejmě hlavním podezřelým. Všichni na mě koukali skrz prsty. Jedinou výjimkou byli mí přátelé a profesor Brumbál. Nakonec byla unesena Ginny Weasleyová a skoro zemřela. To jsem nemohl dopustit a pomocí indicií, které jsme získali, jsem se vydal do Tajemné komnaty. Tam jsem pomocí Godrikova meče zabil příšeru, která tam číhala. Nebýt Moudrého klobouku a Fakese, nepřežil bych to!"
Tak nyní už na něho všichni koukali s otevřenou pusou a v jejich očích se zjevoval obdiv.
"A Harry, co je v Tajemné komnatě za stvoření?"
Jeho děda nedokázal zamaskovat zvědavost.
"Nachází se tam bazilišek."
Každý v místnosti věděl, co je to za stvoření a už pochopili, jak velké nebezpečí by jejich dětem hrozilo.
"Harry, to nám chceš říct, že jsi ty sám zabil baziliška?"
James to nemohl nějak strávit. Vzedmula se v něm obrovská hrdost na svého syna.
"Ne, mýlíš se tati, kdyby nebylo Fakese a jeho pomoci, nezvládl bych to."
Harry se začal červenat.
"Ale stejně, ty jsi dokázal zabít sám takového netvora! Jsem na tebe hrdý! Oba jsme."
Harryho toto zahřálo na srdci. Byl rád, že je na něj jeho otec pyšný.
"Nakonec všechno dobře dopadlo a já ukončil svůj druhý ročník v Bradavicích. Jenže to, co se stalo potom..."
Několik členů bylo tak zabráno do vyprávění, že samou nedočkavostí vykřikli:
"CO?"
Harry se tomu musel pousmát, jelikož je nechtěl napínat, dal se znovu do vyprávění...
Konec až příště.

Harry Potter 5♥ 25.kapitola

21. května 2009 v 21:12 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
"Myslím, že zlom v mém životě nastal ve třetím ročníku. V tu dobu jsem poznal jednoho z nejlepších přátel mých rodičů. Okamžitě jsem si ho oblíbil. Nastoupil do Bradavic na místo učitele obrany proti černé magii. Často mi vyprávěl o mé matce a otci. Měl jsem ho moc rád."
Harry chtěl pokračovat, ale byl přerušen Lily:
"Ty nám chceš říct, že Sirius učil?"
Na její tváři se vykouzlil mírný úsměv. I u Harryho to vyvolalo upřímný a veselý škleb.
"Sirius? Dovedu si ho představit v hodně věcech, ale v tomhle určitě ne. Myslel jsem Remuse Lupina. To díky němu jsem se dokázal naučit patrona."
Další výrok, který se neobešel bez udivených tváří. Ten chlapec stále překvapoval. Někomu by se třeba zdálo, že si to všechno vymýšlí, jenomže oni mu věřili. Nedalo se nevěřit, když už viděli, co dokázal za tu chvíli, co tu byl.
I takový Snape jeho vyprávění důvěřoval a viděl v něm silného soupeře Pána zla. Samozřejmě, navenek nedal nic znát, ale dychtil po tom, aby pokračoval.
"Takže Remus učil? A naučil tě patrona? To chceš říct, že jsi se naučil patrona v... počkej... v..."
James rychle počítal v kolika, jenže byl předběhnut Harrym.
"Ve třinácti letech. A ptáš se, proč mě ho učil? Učil mě ho, protože na mě mozkomoři působili více než na ostatní. Pokaždé, když se dostali do mé blízkosti, se mi začínalo vybavovat všechno špatné, co jsem zatím zažil. Ovšem nejhorší byl váš křik."
Všem se zatajil dech. Nechápali, co tím myslí, avšak v hloubi duše to tušili. Nedokázali si představit, jaké to musí být, slyšet křik svých rodičů těsně před jejich smrtí.
Harry nějak cítil, že by se z toho měl vypovídat, potřeboval někomu říct vše, co ho tížilo. Nikdy se o tom ještě s nikým nebavil, ale nyní to ze sebe prostě chtěl dostat a komu jinému by to měl říci, než těm, kvůli kterým se trápí...
"Pokaždé to bylo to samé: Lily, seber Harryho, je tu... a potom ten druhý, který mi vždycky rval srdce. Stále dokola jsem slyšel prosby své maminky: Ne, Harryho ne, prosím, zabij mě, jeho ušetři... a poté jeho odporný a krutý hlas, ve kterém bylo slyšet tetelící se štěstí: Ustup, ty hloupá holko... Avada kedavra. Poté už byl jen slyšet křik a náhlé ticho..."
Lily už to nevydržela a rozplakala se. Ale nebyla zdaleka jediná. Málokterá členka dokázala udržet kamennou tvář. Každá si představovala, jaké to musí být, a každá se do toho dokázala vžít. Harry viděl, že to jeho matku moc vzalo, naklonil se k ní a pošeptal jí do ucha:
"Mami, nebreč, prosím! Vždyť tohle se znovu nestane! Teď už budeme stále spolu a nikdo nám v tom nezabrání!"
To Lily alespoň trochu uklidnilo, otřela si slzy a vděčně se podívala na svého syna. Ten si odkašlal a opět začal:
"Kdyby nebylo Remuse, už bych byl dávno mrtvý. Jsem mu za to moc vděčný!"
Harry se nadechl k pokračování, ale do jeho vyprávění zasáhl Albusův bratr.
"Harry, jediné, co ale nechápu, je, jak se mohli do tvé blízkosti dostat mozkomoři? Ministerstvo všechny soustředilo na jedno místo, a to do Azkabanu."
Abeforta docela zajímala Harryho odpověď. Podle jeho vyprávění Pán zla ještě znovu nepovstal a tudíž by mělo mít ministerstvo plnou kontrolu.
"Je to jednoduché, strážili bradavické pozemky."
"Ne, to bych nikdy nedopustil. Nedal bych mozkomorům možnost ublížit někomu z žáků. To by muselo být něco závažného, abych se podvolil tomuto návrhu."
Profesor Brumbál stál za svým názorem. I když věděl, že Harry je z odlišné dimenze a že některé věci tam jsou jiné, byl si jistý, že by se takhle nezachoval, ať už tady nebo kdekoli jinde.
"Moc se vám to nelíbilo, ale nakonec jste se podvolil. A vedl vás k tomu jeden závažný důvod. Z Azkabanu totiž utekl vězeň, který údajně šel po mě."
"Harry, ale z Azkabanu se ještě nikomu nepodařilo utéci. Je to nemožné. Několikrát jsem už o tom slyšel. Je to ostrov a všude okolo je jen voda. Navíc tě mozkomoři připraví o všechno štěstí a jen málo kdo se nezblázní."
Sirius se po posledním slovu mírně otřásl. V Azkabanu nebyl a i to, že o něm slyšel, mu stačilo.
"Siriusi, věř mi, podařilo se to. Jen jedna osoba se dokázala dostat z tohoto vězení. A víš, kdo to byl?"
Sirius záporně zavrtěl hlavou a čekal, co z Harryho vypadne.
"Byl jsi to ty, Siriusi. To ty jsi utekl. Ovšem strávil jsi tam dlouhých dvanáct let. Teprve během mého třetího roku v Bradavicích jsem se dozvěděl, že jsi můj kmotr..."
Tak tohle už nikdo z přítomných nechápal. Za dnešek už strávili dost věcí, ale to, že byl Sirius ve vězení, nikdo jen tak nepřekousne a nezapomene na to. Nejhůře to ovšem asi nesl Sirius sám. Jediné, na co se zmohl, bylo:
"A-a jak? Proč?"
"Zabil jsi třináct lidí a Petera Pettegrieva. Navíce jsi byl strážcem tajemství mých rodičů a prozradil jsi jejich úkryt samotnému Voldemortovi."
Sirius najednou vypadal, jako kdyby měl v zápětí zemřít. Úplně mu to vyrazilo dech, ale nebyl zdaleka jediný, James se tvářil, jako kdyby viděl samotného satana. Harry byl z jejich pohledů zmaten, teprve po chvíli mu došlo, jak asi to, co řekl, vyznělo.
"Samozřejmě, že jsi to nebyl ty. Všechno to udělal Červíček. Neptejte se mě jak, sám to ještě moc nechápu, ale je tomu tak. Každopádně jsi skončil ve vězení a ten červ uprchl. Celých dvanáct let se schovával v podobě krysy u Weasleyových. Všichni si mysleli, že jsi utekl a šel jsi po mě, jenomže ono to bylo naopak, ty jsi šel po Peterovi. Chybělo málo a mohlo být očištěno tvé jméno, ale osud tomu nepřál a musel jsi se dále skrývat. Tak vlastně skončil můj třetí ročník. Všichni se tě báli, ale já znal pravdu a byl jsem hrdý na to, že mám takového kmotra."
Ta vroucnost a hrdost, se kterou to Harry řekl, přiměla Siriuse usmát se. Black si nedokázal představit, že by někdy zradil své přátele. A ještě k tomu ty, na kterých mu nejvíce záleží a které považuje za rodinu, kterou nikdy neměl. Ulevilo se mu, ale připomnělo mu to zradu, kterou jim provedl Peter. I teď si vyčítal, že nakonec přemluvil Jamese, aby strážcem tajemství udělal Červíčka.
"Opět jsem se vrátil z Bradavic a znovu jsem prožíval u svých příbuzných celé dva měsíce muka. Ale nyní s pocitem, že na mě tam venku někdo čeká a záleží mu na mě. Myslel jsem, že už vše bude jen dobré, jenže jsem se mýlil..."

Harry Potter 5♥ 26.kapitola

21. května 2009 v 21:11 | Romišek :-) 13
"Během prázdnin, které jsem trávil opět u svých příbuzných, jsem zažíval další opovrhování a naschvály. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že už jsem na to nezvykl. Vždy jsem si připadal mezi Dursleyovými jako nějaký odpad, o který nikdo nestojí. Navíc mě v tom utvrzovali při každé příležitosti. Jediné štěstí, které mě potkalo, bylo, že mě v polovině prázdnin vyzvedli Weasleyovi a spolu s nimi jsem se zúčastnil Mistrovní světa ve fanfrpálu. Byl jsem rád, že můžu strávit zbytek prázdnin u Rona a jeho rodiny. Vše mi připadalo skvělé a myslel jsem, že si to utkání užiji a ze začátku to tak bylo, jenže pak se vše změnilo… k horšímu!

I přes všechna opatření, která byla s tímto turnajem přijata, se poslední noc, kdy Irsko vyhrálo nad Bulharskem a každý slavil, ke slovu přihlásila skupinka opilých smrtijedů, kteří si krutě pohrávali s rodinou mudlů. Lidé začali panikařit a utíkat. Ještě nikdy jsem neviděl takové šílenství a strach, který sálal z každé osoby. Nikdo nebral na nikoho ohled, každý chtěl být co nejdříve pryč. Bylo to děsivé.

Předtím, než získalo ministerstvo kontrolu nad danou situací, stihl ještě někdo vykouzlit znamení zla, z jehož vytvoření jsem byl obviněn já. Nakonec mi ale bystrozorové uvěřili a hledali jinde."
"Harry, to nějak nechápu. Podle toho, co říkáš, tak ministerstvo přijalo všechna opatření, tak jak je možné, že neodhalili toto spiknutí…"
Abefort byl překvapený a nějak si to nedovedl představit. Ano uznával, že v tomto směru ministerstvo nikdy nevynikalo, ale i přesto se mu to zdálo divné, že by nepřišli na smrtijedy. Harry byl touto otázkou vytržen z kontextu, avšak netrvalo dlouho a pokračoval.
" Jistě, byl to skandál, noviny to všechno rozmázly a obvinily je z nedbalosti. Vše se nakonec ale uklidnilo a bylo zapomenuto. Začal čtvrtý ročník a nám bylo s velkou slávou oznámeno, že se tento rok bude konat Turnaj tří kouzelníků. Legendární turnaj, který může mít jen jednoho vítěze a ten bude navždy zapsán do dějin…"

"To není možné! U vás se konal Turnaj? To je úžasné! To u nás se konal naposledy před dvěmi sty lety. Od té doby se ještě nikdo neodhodlal k jeho znovuobnovení. Před pár lety sice byly nějaké pokusy, avšak všechny skončili fiaskem, protože ani jedna ze škol nechtěla ustoupit ze svých požadavků…" James poté nasadil přemýšlivý výraz a nejspíše se zahloubal do svých myšlenek. Harry se jen pousmál nad otcovou reakcí, a když viděl, jak ostatní na něj zírají se zvědavými obličeji, pokračoval.

"V den, kdy do školy přijeli reprezentanti ostatních škol, nám bylo řečeno, že se soutěže můžou zúčastnit jen plnoletí kouzelníci. Z počátku se mi to nelíbilo, ale potom jsem si řekl, že to bude tak lepší.
Málem bych zapomněl, že turnaj nebylo jediné překvapení, které nás čekalo. Na post učitele obrany proti černé magie nastoupil nový profesor. Schválně jestli uhodnete, kdo to byl? Napovím vám tím, že sedí tady mezi námi."

Všichni odpoutali oči od Harryho a začali se rozhlížet okolo sebe. Každý zkoumal toho druhého a uvažoval o tom, jestli on ano nebo ne. Bylo zábavné pozorovat jejich zkoumavé pohledy, které se propichovali navzájem. Když už to trvalo hodnou chvíli ozval se ten, kdo na to měl právo ze všech nejvíce…
"Hm, že by Abefort? Myslím, že ten na post učitele nejvíce sedí. I když jak vím, tady učitelské křeslo odmítá zuby nehty. Myslím, že je jediný, kdo by to mohl být. Třeba například sebe bych si nikdy v roli učitele nedokázal představit."
Všichni měli nejspíše podobný názor, protože přikyvovali a někdo se i zasmál té představě Moodyho jako učitele. Ovšem ten, kdo se nejvíce smál, byl právě Harry. No smál, to je slabé slovo, on se přímo za břicho popadal. Sice si od všech vysloužil udivený pohled, ale to ho v tuto chvíli moc nezajímalo.
Oči mu slzely a on nemohl popadnout dech, jak ho Alastorovo tvrzení o tom, že on učitel nikdy být nemohl, ho upřímně rozesmálo. Snažil se uklidnit, ale nějak mu to moc nešlo. Navíc ten jeho smích byl více než nakažlivý, takový James se Siriusem se nemohli ubránit a začali se také řechtat na celé kolo. A vůbec jim nevadilo, že ani neví proč…
Nakonec se přeci Harry ovládl a snažil se zhluboka dýchat. Věděl, že by stačilo málo a znovu by skončil v záchvatu.

Když už Albus viděl, že se jeho vnuk alespoň trochu uklidnil, řekl se svým mírným úsměvem otázku, která všechny zajímala.

"Harry, můžeš nám říci, co tě tak strašně…" hledal ta správná slova. "…rozveselilo?"
Chybělo málo a mladý Potter by se asi znovu začal "válet" po zemi. Jejich nevědomost ho přímo dostávala. Udělal rychlé nadechnutí a vydechnutí a snažil se mluvit, aby myslel na něco jiného.

"Rozesmálo mě Moodyho tvrzení, že on by nikdy učitelem být nemohl. Je zvláštní, že to tvrdí zrovna on, když o něm celou dobu mluvím. Ano novým učitelem obrany proti černé magii nebyl nikdo jiný než Alastor Moody. No i když to není přesné, ale k tomu se dostanu později."
Všem chvíli trvalo, než si všechno zaškatulkovali a dali do správné skřínky ve své hlavě, ale jak se tak stalo, přešel jejich obličej z pobaveného na udivený. Harry nemusel ovládat nitrozpyt, aby nevěděl, co se jim tak asi honí hlavou.
Tak Moody učil? Ha! Tak to bych chtělo vidět. Dovedu si ho představit skoro ve všem, ale v postu učitele? Chudáci děti! Na to by měl být zákon, vždyť je musel chudáčky pořád strašit. A to jeho občasné neomalené chování. Brumbál se musel asi zbláznit…

Tyto a mnoho dalších jejich úvah se jim v tuto chvíli honilo hlavou. Jejich tok myšlenek by pokračoval, jenomže Harry znovu začal vypravovat. Byl už tolikrát přerušen, že to ani nepočítal. Počítat to přestal při dvacátém třetím přerušení.
Jak rád by byl, kdyby konečně mohl mluvit více jak minutu bez toho, aby byl zastaven otázkami ze strany členů. Ale nebyl zase tak naivní, aby věřil v něco tak nepravděpodobného…

"Byl konec září a den, kdy měli být vyhlášeni tři soupeři, kteří se utkají o pohár. Vše probíhalo v pořádku, dokud se Ohnivý pohár nezahřál počtvrté a nevyhodil čtvrté jméno…"
"Co - další? Ale to je nemožné. Pohár by musel být ošálen nějakým hodně silným matoucím kouzlem, aby vybral čtvrtého soupeře!" Moody se nezapřel ani tady. Byl to bystrozor do morku kosti.
"Ano, to jste taky tvrdil, no vlastně ne - je to složité, vlastně jste to tvrdil a netvrdil…" Harry se do toho začínával docela dost zamotávat, proto udělal pomlku a pokračoval. "No prostě, byl jsem vybrán a jelikož bylo jasně stanoveno, že jakmile někdo hodí své jméno do poháru, znamená to pro něj smlouvu, ze které nemůže odstoupit. Nemohl jsem nic dělat a to ani tehdy, když jsem se do turnaje sám vlastně nepřihlásil.
U ostatních to vyvolalo značnou nevoli a byli rozlícení, avšak nemohli s tím nic dělat. Proto se nekonal turnaj tří, nýbrž čtyř kouzelníků. Nevěděl jsem, co mě čeká a s čím se potkám, avšak jsem předpokládal, že mí soupeři jsou mnohem zkušenější a lepší a že nemám šanci, Čekali mě tři úkoly, které měli prověřit moje dovednosti."
"Jaké? Prosím, řekni nám to!"

Harry se nad tím pousmál a chtěl pokračovat, jenže se najednou začal cítit nějak malátně a slabě. Vše se s ním točilo a každého viděl rozmazaně. Snažil se rychle mrkat a doufal, že to přestane, jenomže nic nepomáhalo. Strašně se mu točila hlava. Všechny pohyby ho příšerně vysilovali a dělali mu neskutečné problémy. Chtěl na sebe upozornit, ale jakoby mu nic nefungovalo. Snažil se křičet, jenže z jeho úst nevyšel jediný náznak. Začali se mu zavírat oči a on se propadal do bezvědomí…


Ostatní si všimli, že náhle přestal vyprávět, proto se na něj většina podívala a zhrozila se, když ho uviděli. Byl celý bílý a klepal se jako osika. Jeho matka a otec neváhali a přiskočili ke svému synovi. Ten ale jako kdyby je vůbec nevnímal.

Lily se mu snažila pomoci, ale nevěděla jak. Byl bílý jako stěna a když se dotkla jeho čela, ucítila vysokou teplotu. Věděla, že je zle a že to nevypadá dobře. Chtěla mu pomoci a donést ho do jeho pokoje, jenomže jakmile se s ním pokusila pohnut, byla odhozena neznámou silou na druhou stranu pokoje.
Bolestivě dopadla na a svezla se po zdi na zem. Všichni na to koukali z překvapením a se strachem v očích. Nevěděli, co dělat.
Brumbál se ho pokusil pomocí kouzla přemístit, ale nakonec to dopadlo tak, že jakmile se jeho kouzlo přiblížilo k Harrymu, odrazilo se od nějaké neviditelné stěny a mrštilo s ním na zpět ke svému sesilateli. Brumbál ho ale zneškodnil už za letu, takže nemělo šanci se dostat ke svému cíli.

Nikdo si nevěděl rady. Harry se stále klepal a nereagoval na žádné zvukové podněty. Všichni se báli k němu přiblížit, nechtěli skončit jako Lily, která se zaplať bůh už zdála být v pořádku. James na ni použil pár ozdravných kouzel a v tuto chvíli ji už pomáhal na nohy. Ta, když uviděla Harryho stav, chtěla se k němu hned rozběhnout, ale byla zastavena jedním párem silných rukou. Lily se z počátku bránila a chtěla se vymanit ze sevření, ale když se jí to nedařilo, zanechala svého snažení a zmoženě se dívala na svého syna.

Bylo to hrozné, ještě před chvíli si s nimi povídal a vyprávěl jim o jeho životě a nyní je bílý a celý mimo. Strašně se o něj bála.

"Albusi, musíme něco udělat, vždyť…" příval slz ji nedovoloval pokračovat. James ji pevně objal a dával ji najevo, že není sama. Brumbál se snažil vyhovět její prosbě, proto znovu pozvedl hůlku a chtěl zkusit jedno ze starodávných kouzel, ovšem dříve než se tak stalo, se Harry napřímil, otevřel oči (tedy lépe řečeno, v tuto chvíli nebyly vidět jeho dva nádherné smaragdy, nýbrž je bělmo) a křaplavým hlasem začal…

"Až doroste měsíc a dokončí tak svoji pouť, vypustí pán všeho temna skrývané zlo do našeho světa. V tento moment se dědic předků bude muset rozhodnout, zda-li zastaví jej, nebo vše zatratí - ať tak či tak nástrahy budou čekat na každém jeho kroku.... O osudu všech rozhodne volba Dědice."

Harry Potter 5♥ 27.kapitola

21. května 2009 v 21:10 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Harry sebou ještě chvíli házel, ale nakonec se jeho tělo uklidnilo a on se opět dostal do normálního stavu vnímání. Jeho oči byly znovu zdobeny jeho dvěma nádhernými smaragdy, které se nyní zmateně rozhlížely po místnosti. Tato situace vypadala více než komicky, jelikož na něj všichni koukali jako na boha. Jemu to ale bylo jedno, tedy skoro úplně, něco hluboko v něm vědělo, že se něco důležitého stalo a že by to neměl propásnout. Proto se podíval na své rodiče s otázkou v tváři. Ti ale vypadali stejně zaraženě a překvapeně, jako všichni ostatní. Harry si nemohl pomoci, ale připadalo mu, že je každý zahloubán ve svých myšlenkách a o něčem velmi přemýšlí. Jak se tak zdálo, tak jedině mladý Potter byl zase mimo obraz. No, ne že by se tomu divil, kolikrát už to zažil? Pořád mu něco tajili...
Když si tak prohlížel všechny v místnosti, zpozoroval, že nejenom, že každý má nějaký zaražený obličej, ale také cítil tu tíživou atmosféru... V tuto chvíli se vůbec nehýbal, strašně se totiž obával toho, že jakmile se pohne jen o milimetr, znovu jím projedou ty strašné nesnesitelné křeče. Už to nechtěl znovu zažít, jenže nevěděl, že je to teprve začátek všeho... Netušil, že toto bylo jen první z mnoha vidění, které ještě prožije a díky kterým zachrání mnoho životů. Harrymu se to možná zprvu bude zdát jako prokletí, tak asi jako každému, kdo tyto schopnosti má, ale stejně jako ostatní nakonec zjistí, že je to velký dar, kterému musí dát volnou cestu.
Trvalo to již více než pět minut, každý se potuloval ve svém světě, který mu nemohl nikdo vzít. Avšak byli tací, kteří mohli tento malý koutek, který má každý ve své mysli, poničit. Byli to ti, kteří nectili lidské soukromí a kteří si nevážili lidské hrdosti. Ano takovými byl i Lord Voldemort, který právě v tuto chvíli plánoval jeden ze svých zvrhlých záměrů. V jeho hlavě se rýsoval skvělý plán, pomocí kterého se pomstí za drzost, s kterou se s ním bavil ten neznámý.
"Ještě se ukáže, kdo je mocnější! Jestli já, Lord Voldemort, nebo nějaký přivandrovalec! Uvidíme, jak si poradíte." Tato věta byla pronásledována krutým a ledovým smíchem, který se rozléhal po celé kamenné místnosti. Pán zla tu byl sám a kul pikle. Kdyby tu s ním byli jeho přívrženci, jen málo který by se neotřásl, při tomto nelidském smíchu.
Jen málo z lidí (tedy Tom Raddle už dávno člověk nebyl) by se radovalo z krutostí, které se Temnému pánovi rodily v hlavě. Ty představy mučení a smrti ho naplňovaly. Tetelil se nad vizí krve a křiků, které bude doprovázet vypuštění obludy z Tajemné komnaty. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na ty mnohé, kteří budou roztrháni baziliškovými zuby. Nebo na ty, kteří na místě zemřou, protože pohlédnou do očí stvůry a tím se ocitnou ve věčném očistci.
Jen málokdo věděl fakt, že pohled do žlutých očí nezpůsobí jen smrt, nýbrž vás uvrhne do nejhlubších pekel, kde budete navždy trpět. V dávných dobách se to vědělo a každému při této představě vstávaly vlasy na hlavě. Proto byl bazilišek považován za nejhoršího tvora, který se kdy plazil po zemi. Lidé a kouzelníci se nebáli ani tak smrti, jako toho, že se navěky budou smažit v pekelných ohních, které je budou navždy spalovat zevnitř a budou drásat jejich nevinné duše. Nyní už to bylo zapomenuto, jelikož jen málokdo věřil v posmrtný život a v naplnění osudu. V tento čas, kdy je život naplněn stresem a shonem, už skoro nic víra neznamená, avšak za dob mocných králů a zakladatelů to bylo součástí lidského žití...
Nechme Voldemorta Voldemortem a jeho úvah o nechutnostech, které si plánuje, že provede všem z nečisté krve a vraťme se k našemu malému hrdinovi. Ten se nyní nachází na ústředí Fénixova řádu a snaží se přijít na to, proč na něj všichni koukají jako by spadl z višně. Už to nějak nemohl vydržet, proto se odhodlal a vyslovil otázku, která ho na jazyku pálila posledních pár minut.
"Mohli byste mi říci, co se to tu děje? Proč na mě všichni koukáte jako na vraha?" Teprve teď jakoby se všichni probudili z tranzu, ve kterém byli posledních deset minut. Přítomní na Harryho vrhli tak překvapený pohled, že si Potter chvíli myslel, že vyslovil něco naprosto nevhodného a urážejícího.
Už zase na sebe "tupě" zírali a přemýšleli, jak nejlépe začít. Avšak jedině Harrymu došla trapnost této situace. Polovina na sebe pokukovala a snad se pokoušeli domluvit podle nějakých pro Harryho neznámých signálů. Jenže druhá polovina přeskakovala pohledem z Harryho na jeho rodiče a na Brumbála a znovu. Ovšem nikdo neměl na Remuse, ten v tuto chvíli koukal jako bejk, který je těsně před porážkou, Harrymu dělalo hodně problémů, aby se nerozesmál... Nakonec to ale vydržel a začal přemýšlet nad touto situací. Takže trapas číslo dvě, v podobě Harryho smíchu, se nekonal. A mladý Potter tomu byl rád, nechtěl se tu válet po zemi, zatímco by na něj ostatní koukali jako kdyby spadl z Marsu.
Nikdo se stále neměl k vyřčené otázce, proto Harry hodil významný pohled na svého dědu a očekával, že alespoň on mu odpoví. Jeho dědeček nezklamal, odkašlal si, čím upoutal pozornost svých druhů a začal.
"Harry, abych řekl pravdu, tak si nejsem moc jistý, avšak z určitostí mohu říci, že jsi právě před chvílí vyslovil věštbu." Brumbál vypadal, že chce pokračovat, ale jeho vnuk ho nenechal dokončit svou myšlenky, jelikož pronesl něco, co vykouzlilo na úsměvech členů mírný úsměv. A to i přes závažnost situace.
"Cože? Věštbu? To si děláte srandu profesore? Já nechci být jako Trelawneyová! Já nechci bejt stejně pošahanej jako ona. JEŽIŠ MUSÍTE SE MÝLIT! Já nemohl vyslovit věštbu, to bych si pamatoval!"
"Harry tak zaprvé, neměl by jsi mluvit takhle o své paní profesorce. Přiznávám, že občas se chová výstředně a trochu nevypočítavě, ale přesto je to tvoje profesorka a ty by jsi ji měl respektovat! A za druhé, to že si nepamatuješ nic o své vizi, je jen důkaz toho, co jsme před chvíli viděli. Co všechno si pamatuješ?" Všechny páry očí se přesunuly z Brumbála na Harryho. Ten se až zalekl té náhlé změny, ovšem nedal se zastrašit a začal vzpomínat na poslední okamžiky.
"No, poslední si pamatuji to, jak jsem vám vyprávěl o turnaji tří kouzelníků.. Pak už to mám nějak zamlžené, ještě určitě vím, že se mi najednou začalo dělat špatně a nemohl jsem se hýbat. Víc už nic. Poté mám v mysli prázdno. Dále si pamatuji až to, jak jsem otevřel oči a vy jste na mě hleděli s dost zvláštními pohledy." Harry řekl, co po něm bylo žádáno a čekal, jak se situace vyvine dál.
"Myslím, že nyní už je vše jasné Harry. To co jsi vyslovil byla opravdu věštba. Teď už jen pochopit její správný význam."
"Pane profesore a jak zněla? Vím, že jste ji všichni slyšely, avšak já jsem byl v tu chvíli zrovna nějak mimo. Mohl byste mi ji převyprávět?" Harry bral za samozřejmost, že mu to řeknou, jenomže když tuto prosbu vyslovil, Brumbál se na něho zadíval a Harry poznal, že se rozmýšlí. Nakonec ale asi usoudil, že by měl znát pravé znění, jelikož vlastně díky němu ji slyšeli.
"Harry, ta věštba zněla asi nějak takto. Snad jsem si ji zapamatoval správně, kdyby ne, ostatní mě určitě opraví:
Až doroste měsíc a dokončí tak svoji pouť, vypustí pán všeho temna skrývané zlo do našeho světa. V tento moment se dědic předků bude muset rozhodnout, zda-li zastaví jej, nebo vše zatratí - ať tak či tak, nástrahy budou čekat na každém jeho kroku.... O osudu všech rozhodne volba Dědice.
Jelikož se nikdo z přítomných nijak neozval, předpokládám, že jsem ji řekl správně. Myslím, že je více než jasné, o čem tato věštba je. Jedná se o otevření komnaty, ale nemohu přijít na to, kdo je dědic předků. Máte někdo tušení?" Brumbál se po všech podíval, ale když viděl, že se nikdo neozývá, zachmuřil se a zahleděl do země.
"Pane profesore, jestli nevadí, rád bych si šel lehnout, jsem už unavený. Prosím!"
"Ale jistě Harry, stejně jsem se chystal rozpustit poradu. Další se bude konat zítra, všichni máte čas na rozmyšlení toho, co jste tu dnes slyšeli. Zítra se budeme muset dohodnout, co dál. Tímto končím naši schůzi a přeji všem dobrou noc."
To byl povel pro všechny, začali se zvedat a odebírat se k sobě domů. Harry se rozloučil a šel k sobě do pokoje. Vyšel po schodech a otevřel dveře pokoje, kde minulý rok spával s Ronem. Vypadalo to tu podobně. Kdyby nebyl tak unavený, určitě by si uvědomil, že v tomto světě může být tento pokoj někoho jiného a také to, že tady nikdy s Ronem nebyli. Ale jak říkám, únava dělá to své. Na nic se neohlížel a zalehl do postele. Začali se mu klížit víčka a on pomalu usínal.
Přece mu to ale nedalo, aby se nezamyslel nad zněním věštby. Bylo jasné, že se týkala Komnaty a baziliška v ní. A na rozdíl od Brumbála i věděl, kdo je dědicem předků - tedy lépe řečeno předka. Vše do sebe zapadalo více než dobře. On, dědic Nebelvíra, má zastavit Voldemorta, který je pro změnu Zmiozelským dědicem. Každá z indicií, která samostatně nedávala smysl, nyní tvořili dohromady obraz toho, kam by se měly zaobírat Harryho kroky. To on je dědic, který musí zastavit temnotu a bude se muset rozhodnout. Ještě sice nevěděl o tíze svého rozhodnutí, ale to se dozví až ve správný okamžik. Nyní si bude ještě užívat štěstí, které ho potkalo v podobě svých rodičů a kmotra. I když nebude dlouho trvat a vše bude jinak...

Harry Potter 5♥ 28.kapitola

21. května 2009 v 21:08 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Bylo to poprvé po dlouhé době, co se Harry tak nádherně vyspal. Tuto noc neměl žádné noční můry, ani nic podobného. A to i navzdory tomu, že přebýval v domě, který ve svém světě tak nenávidí.
Ano, dům Blacků, jež je pln černé magie, která je prosáklá všemi zdmi a podlahou. Od konce svého pátého ročníku mu připomínal plno bolestivých vzpomínek, ty se mu vrývaly do srdce jako otrávené šípy, které chtějí, aby umřel pomalou a bolestivou smrtí. Přesně tak na něho tento dům působil. Pociťoval a vnímal vzpomínky na Siriuse na každém rohu a při každém svém kroku.
No, ale teď to bylo jiné. A víte proč? Protože v tomto ráji, kam se dostal, má všechny...
Své rodiče, Siriuse a i dědu, u kterého doufá, že se s ním sblíží. Má vše, co si vždy přál.
(Ne, on vlastně nemá ani zdaleka vše co si přál! Nemá tu své přátele, na kterých mu tak záleží! A nemá tu ani Remuse, s kterým se sblížil! Jedno štěstí vyměnil za druhé. Byl to paradox, jelikož ve svém světě měl nejlepší kamarády, ale on toužil po svých rodičích. No a teď zase má své rodiče a nemá ty, s kterými strávil mnoho krásných chvil a dobrodružství. Tady mu nebudou stát po boku a pomáhat mu s problémy, se kterými se bude potýkat! Ne, nyní se bude muset obracet na někoho jiného. V hlouby srdce ale věděl, že to nebude ani zdaleka takové jako předtím.)
Vraťme se ale nazpět k domu rodiny Blacků a ke vzpomínkám, které se němu vztahují....
Tato budova má dlouholetou tradici a za těch mnoho let viděla už hodně krutosti. Není tedy divu, že černá magie prochází každou cihlou a prosakuje omítkami a doškovou střechou. Toto zlo dává sídlu strašidelný dojmem a to i přesto, že hned po dostavění působilo majestátně a útulně. Za ty roky se ovšem změnilo. Změnilo se tak, že by ho jeho otec, tedy lépe řečeno stavitel, ani nepoznal. Takový vliv na něho měla Blackovi, jež byli odvěcí sluhové zla a temnoty. No i když, není pravda, že všichni podlehli tajům a svodům černé magie. Našly se i výjimky, které se vymanily z tohoto vlivu a snažily se žít po svém. Jedním takovým byl i Sirius, díky kterému se Harry v tomto domě už necítil tak špatně. Ba naopak, cítil se tu příjemně a bezpečně, jelikož tu měl své blízké a rodiče.
Ach, jak snil o tom, že bude někomu moci říci mami a tati! Stačilo, aby na to jen pomyslel a rozlil se mu v hrudi zvláštní pocit štěstí. A už je zase u toho. Co je lepší? Mít milující rodiče a kmotra, nebo své nejlepší kamarády?
Harrymu to připadalo nespravedlivé! Proč by jednou nemohl mít vše po čem touží. Copak chce tolik? Fakt nemůže být ani jednou šťastný?! Jistě, nyní šťastný je, to je pravda, ale k úplnému štěstí mu chybí jeho dva kamarádi. Jeho přátelé na život a na smrt!
Už na to nechtěl myslet! Věděl, že již nejspíše Rona s Hermionou nikdy neuvidí, proto se zaměří na to, co má. Na to, co u něho ve světě nikdy mít nemohl... Zaměří se na lásku svých rodičů a na to, aby si ji co nejvíce užil! Avšak i přesto bude mít své kamarády uložené hluboko v srdci a nikdy na ně nezapomene...
"Sbohem Rone a Hermiono, byli jste mi vším a nikdy na vás nezapomenu..."
Těmito slovy, jen jednou větou, uzavřel kapitolu, nesoucí název Ron a Hermiona..
Chtěl se soustředit na štěstí, které ho potkalo. Na nic jiného nebude myslet, všechny problémy půjdou stranou a v jediné, v co může doufat, je, že se stejně zařídí i jeho přátelé ve světě, kam se už nikdy nevrátí. Ne snad, že by je nechtěl vidět, to ne!
Problém byl spíše v tom, že nevěděl jak je vidět, jelikož neznal důvod, proč se ocitl tady. No důvod! On vlastně příčinu znal, tedy alespoň doufal, že ji ví, ale netušil, odkud se ten tvor vzal a jak ho znovu povolat.
Když nad tím tak uvažoval, nevěděl, jestli by mu měl být vděčný, nebo ho nenávidět. Na jedné straně mu dopomohl ke štěstí, avšak na druhé ho připravil o to jediné, kvůli čemu ve svém světě bojoval. Připravil ho o přátelství.
Je snad důležitější mateřská láska než přátelství? Má pouto matky větší váhu, než pouto třech kamarádů, kteří spolu zažili jak chvíle radosti, tak smutku? Těžké to posoudit, protože každý člověk je jiný a každý to také jinak vnímá! Pro někoho je na prvním místě maminka, která je té osobě vším a teprve potom jsou ostatní členové rodiny a přátelé. Avšak pro někoho je matka jen hořká vzpomínka, která svému dítěti ubližovala. Řekněme si popravdě, že tak to vždy bylo, je a bude. Vždy se najde někdo, kdo svou matku z celého srdce nenávidí, protože mu ublížila. Ranila ho tím nejhorším způsobem, který se nedá odpustit! Jak je to ale vůbec možné, vždyť by měla být ke svému dítěti citově připoutána, jelikož s ním byla už od jeho počátku! Kde se bere ta nenávist? Jak někoho z nás může zlo tak zkazit? Asi to je vůle osudu, aby každý zažil smutek a zklamání. Výjimkou není ani náš malý hrdina, který potřebuje oboje. Jak mateřskou lásku, tak přátelství! A to i přesto, že se mu toho v mládí vůbec nedostávalo.
Zanechme úvah a vraťme se k Harrymu ( To se mi to jen zdá, nebo jsem už tuto větu jednou použil? Hm asi se začínám opakovat...)
Následující dny proběhly v podobném stylu. Harry vždy časně vstal, očaroval místnost proti narušení a nacvičoval nová kouzla. Poté ještě vyvolával živly a dával jim příkazy. Dalo by se říci, že se staly jeho novými přáteli. Je to možná divné, i Harry se tomu zprvu divil, ale čím dál tím více se stával součástí živlů a vším, co je s nimi spojené. Nejvíce si ovšem oblíbil oheň, který ho naplňoval bezpečím a zároveň bojovností. Mohl do něho koukat hodiny a stejně by ho neomrzel. Tak rád sledoval ty plamínky, které tancovaly ve vzájemné harmonii a tvořily kreace, jež by záviděli mnozí. Vesele poskakovaly a tvořily piruety, které stoupaly a zase klesaly... Proplétaly se a láskyplně dotýkaly, dalo by se říct, že se spolu milovaly se vší něžností a opatrností...
Oheň, toto jediné slovo dokáže v některých lidech vyvolat strach a paniku, avšak pro Harryho to byl záchytný bod, který mu ve všem pomůže. Tato harmonizace došla až tak daleko, že se plameny staly Harryho součástí. Kdykoliv a libovolně si oheň tancoval po jeho těle. Tedy samozřejmě, když to Harry dovolil. Ovšem tuto souhru prováděli jen v soukromí skryti před cizíma očima. Potter zatím nechtěl moc prozrazovat o svých schopnostech. Jistě, některé už použil a tím je odhalil, ale některé, například právě ovládání živlů si chtěl nechat do zásoby.
Za těch pár dní, co tady Harry trávil, se poměrně dost sblížil se svými rodiči. Splnilo se mu to, v co vždy doufal a on se poprvé v životě cítil jako normální dítě, které je opečováváno s velkou něhou a láskou. Celé hodiny a hodiny si povídal, jak se Siriusem a s rodiči, tak dokonce i s Abusem, který si svého vnuka chtěl co nejvíce užít...
Někomu by se mohlo zdát, že si tihle dva nemají o čem povídat, ale opak byl pravdou. Po většinu času si navzájem vyprávěli historky ze svého života a Harryho děda mu povídal o jeho babičce a všech dobrodružstvích, která zažil. Není tedy divu, že mu dny na hlavním štábu Fénixova řádu velice utíkaly a on se ani nenadál a byl tu konec měsíce a s ním i mise, která nesnesla odklad.
Vše bylo domluveno. Sestavený tým se v den úplňku přemístí v brzkých hodinách k Bradavicím a pomocí Harryho se dostanou do Tajemné komnaty, kde počkají na Voldemorta. Počítalo se s tím, že Pán zla bude sám. Brumbál předpokládal, že je tak ješitný, že by komnatu neukázal ani svému nejvěrnějšímu.
Je to přeci jeho dědictví a to si dozajisté bude chtít chránit. Potřebovali využít Tomovy jistoty a pocitu bezpečí ve svůj prospěch. Chtěli ho překvapit nepřipraveného a bezbranného. Brumbál ho měl zabavit, zatímco by ostatní čekali na správný okamžik, aby...
To byl jejich plán. Tak jednoduchý, avšak stačila maličkost a vše může být jinak.
Akce se blížila rychlostí blesku, hodina střídala hodinu, a na každém byla vidět nejistota. Ta se po celém domě roznášela jako dým, který se dostane do každého kouta. Všichni byli nervózní a nevěděli, co od této mise očekávat. Už několikrát byla kvůli tomuto problému svolána rada, kde se probíraly znovu a znovu všechny překážky a problémy, s kterými by se mohli setkat. Několikrát se také debatovalo o tom, kdo by na misi měl jít a kdo by měl dělat "zeď".
Po dlouhém domlouvání a dohadování byla vybrána šestičlenná skupina, na které budou záviset životy "nečistých", bradavičkých studentů.
Tuto skupinu tvořil Brumbál, jeho syn a snacha, dále pak Sirius, Tonksová a samozřejmě Harry. S tím zpočátku jeho rodiče rezolutně nesouhlasili, jenomže po vysvětlení, které jim podal jejich syn, jim nezbylo nic jiného, než kývnout na jeho účast. Snažili se ho přesvědčit, že se o všechno postarají, ale bylo to, jako kdyby házeli hrách na zeď.
Harry byl neoblomný stejně jako jeho otec a vše odargumentoval faktem, že bez hadího jazyka, kterým široko-daleko vládne jen on a Voldemort, se neobejdou!
James a Lily sice měli ještě nějaké připomínky, ale nakonec uznali, že úspěšnost mise zaleží na mladém Potterovi a že bez něho by neměli šanci.
Čím více se blížil poslední den v měsíci, tím více si členové řádu uvědomovali tíhu slov, které obsahovala nedávno vyřknutá věštba. Většinu jímala hrůza jen při představě, že by se bazilišek proháněl sám po Bradavicích a každého na potkání by roztrhal na kusy. Byla to děsivá představa, avšak ne nereálná. Vše záviselo na následujících pár dnech, kdy se rozhodne o osudu školy.
Nadešel den "H" a už v brzkých hodinách bylo na štábu hodně lidí. Konala se totiž poslední schůze, kde se měly doladit drobnosti a hlavně měly být rozmístěné hlídky okolo hradu. Jakmile byli všichni usazení, tak si Brumbál odkašlal, čímž si přilákal pozornost všech, a začal svůj proslov.
"Přátelé, jak jistě všichni víte, nadešel rozhodující den! V tento den se rozhodne o osudu Bradavic. Pokud nedokážeme Voldemorta (při tom jménu se opět slabší osobnosti zatřásly) porazit, budu nucen podniknout příslušné kroky a hrad uzavřít. Je to nejkrajnější řešení, ale pokud nezabráníme otevření komnaty, nic jiného mi nezbyde. Proto musíme zajistit, aby se nevyskytly žádné chyby. Zařazení do skupin už znáte, nyní vám budou určeny stanoviště, kde budete hlídkovat. Pokud byste zpozorovali cokoli divného, okamžitě pošlete signál. Do ničeho se nepouštějte, budete tam jen jako nezávislí pozorovatelé. Opakuji, nezasahujte! Voldemort nesmí mít podezření. Musí si myslet, že má už předem vyhráno, protože neznáme stanoviště Tajemné komnaty
Takže první skupina se přesune..."
Harry už dále nevnímal, momentálně přemýšlel o následující akci. Věděl, že to nebude jednoduché a že se může cokoliv zvrtnout. Byl tak zahloubán do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že se všichni zvedají a začínají se přemisťovat na svá stanoviště.
"Harry, jsi v pořádku? Celou dobu jsi nepromluvil. Zdálo se mi, že jsi duchem mimo.." Lily se o svého syna dost bála, věděla, že střet s Voldemortem bude nevyhnutelný! Mohla jen doufat, že vše nakonec dobře dopadne.
"Neboj mami, je mi dobře, jen jsem přemýšlel." Harry se snažil mluvit klidným hlasem, ale ten podtón strachu tam byl přesto slyšet.
"Tak jste všichni připraveni? Je čas!" Brumbál položil otázku a přejel svým sokolým pohledem ostatní, ti přikývli a dali mu tak znamení.
"Takže, jdeme na to, hodně štěstí!" Poté už následovalo jen hromadné šestičlenné přemístění...

Harry Potter 5♥ 29.kapitola

21. května 2009 v 21:07 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Nad bradavickými pozemky panoval všude klid a mír, který byl občas narušen drobným zahoukáním, či šelestem ozývajícím se z nedalekého Zapovězeného lesa. Tato pohoda a idylka byla přerušena hromadným přemístěním, které zničilo tento tichý okamžik. Zvuk z přemístění působil na poklidném místě tak hlasitě, že je museli slyšeli i obyvatelé hradu, i když v tuto brzkou ranní hodinu snad všichni spali.
Členové řádu se v okamžiku přesunuli na předem přidělená stanoviště a vyčkávali nepřítele, který na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Všichni byli na správných místech a nyní očekávali příchod šestičlenné skupiny, která rozhodne o osudu bradavického hradu. Hlasité puf znovu protrhlo vzduch a na náměstí v Prasinkách se zhmotnili Brumbál a spol. Ti na nic nečekali a svižným krokem se vydali k hradu.
Jejich cesta proběhla v poklidném duchu, kdy každý přemýšlel nad svými problémy. Včele skupiny šli Albus se Siriem, následováni v těsném závěsu Tonksovou a Lili. James spolu s Harrym uzavíral skupinu, oba se rozhlíželi po okolí jako dva orlové hledajíc svou budoucí kořist. Tyto tři dvojice držely pevnou formaci, která poměrně rychle spěchala k bráně, střežené dvěma obrovskými kanci. Byly to odvěcí strážci, kteří už od dob založení školy shlíželi na nově příchozí svýma smaragdovýma očima, jež vzbuzují strach a bázeň. Jen málo lidí vědělo, že tyto dva páry očí dokáží nahlédnout člověku až do duše, stačí jen okamžik a Bradavice vědí, kdo vstoupil na jejich panství. Jistě, vyvstává otázka, proč tedy nezastavili Voldemorta nebo jiné černokněžníky, aby zde studovali a v případě Toma Raddlea dovolili otevřít Tajemnou komnatu. Odpověď je jednoduchá. Oni nemohli. Tento svět byl vytvořen tak, aby bylo vše v rovnováze, proto museli nechat zlo vstoupit na jejich půdu, museli zachovat stabilitu světa! Zlo spolu s dobrem musí být na stejné úrovni! A pokud se tak nestane, protože je jedna nebo druhá strana v nevýhodě, zasáhne osud a pomyslné váhy opět vyrovná. A dnes bylo více než jasné, že jedna ze stran převýší tu druhou. shlíželi na nově příchozí svýma smaragdovýma očima. V tento den, kdy měsíc dokončí svou pouť, se váhy nakloní na jednu stranu. Bude mít navrch dobro nebo zlo? Kdo dnes vyhraje? Je to vlastně jedno, protože jestli bude poraženo zlo, osud znovu povolá pány pekel. A pokud dnes zemře náš hrdina, andělé si ho vezmou k sobě a sešlou na zemi dalšího vyvoleného. Je to uzavřený koloběh, který zaručuje život a smrt na naší planetě.
Harry tušil, že tento střet s Voldemortem bude nevyhnutelný a že se dnes stane buď vrahem nebo obětí. I když vlastně, tak to platilo v jeho světě. Tady třeba věštba zněla úplně jinak, nebo nebyla vůbec vyslovena. Ale kdyby se tedy tak stalo a profesorka Trelawneyová neměla vidinu, proč tedy Voldemort zaútočil na jeho rodiče? Jestli se neřídil věštbou, tak čím potom? Byla to jen náhoda, nebo byly Tomovy kroky opravdu ovlivněny vysloveným proroctvím?
V tuto chvíli to bylo stejně jedno, střet byl nevyhnutelný a zabývat se minulostí by bylo více než nesmyslné. Život jde dál a my musíme s ním. To si uvědomoval i Harry a jelikož tak nějak v hlouby duše tušil, že tento okamžik je možná poslední, snažil si ho co nejvíce užít. Chtěl si zapamatovat všechny detaily a nejvíce své rodiče s kmotrem. Stačí malá chyba a plá se nepovede a právě ta jediná chyba by mohla zapříčinit, že je už nikdy neuvidí. Věděli to všichni, není tedy divu, že jejich nervozita dosahovala maximální výšky.
Cesta jim utíkala velmi rychle, ani se nenadáli a už procházeli Vstupní síní, přešli po nejbližším schodišti nahoru a potom temnou chodbou, až ke dveřím umývárny. Celou dobu postupovali velice potichu, jejich kroky zanechávaly jen tlumené dozvuky ztrácející se v okolním šumu. Z pootevřených dveří k naší šestičlenné skupině doléhal zvuk pláče. Harrymu a ostatním bylo hned jasné, odkud tento nářek pochází. Neotáleli ani vteřinu a vrhnuli se do místnosti jako velká voda. Všichni s hůlkami v pohotovosti, rozhlížejíc se po umývárně a hledajíc jakékoliv nebezpečí. Měli štěstí, nikdo kromě Uršuly tam nebyl. Tento duch seděl na nádržce v poslední kabince a nejspíše opět přemýšlel o své smrti. Toto téma bylo jedno z jeho oblíbených, ovšem nevyrovnalo se špehování v chlapeckých koupelnách.
Ať už měla úvahy jakékoliv, jakmile zaregistrovala Brumbála, nechala jich..
"Dobrý den pane řediteli, je to pro mě nesmírná čest, že jste se na mě přišel podívat. Nikdo jsem nechodí (čím více mluvila, tím její hlas zabředával do vzlyků a sebelítosti), jsem tak osamělááá. Kdo by se taky zajímal o Uršulu, vždyť… je to jen potřeštěný duuuch."
Teď už opět vzlykala a popotahovala. Ovšem dříve než vůbec stačil Albus zareagovat, předběhl ho jeho vnuk.
"Uršulo, promiň, my teď vážně nemáme čas!" Harry byl značně netrpělivý, takže si ani neuvědomil, jak nezdvořilé to bylo. Nicméně v tuto chvíli se o to nikdo moc nestaral, hlavně Harry ne, ten už zatím přecházel k umývadlu. Vypadalo přesně jako v jeho světě, na první pohled se tvářilo nevinně. Oproti minule ho Harry nemusel celé obcházet a hledat nějaký náznak toho, že je to vstup do Tajemné komnaty. Nyní šel na jisto. Postavil se před jeden měděný kohoutek s vyrytým hádkem a snažil se na něj soustředit. Měl s tím značné problémy. Nemohl se koncentrovat, protože jeho nervozita měla stoupající tendenci. Čím blíže byl k svému cíli, tím více pociťoval strach ze střetu.
Nyní ale musí tyto myšlenky zapudit a snažit se otevřít komnatu. Měl to značně ztížené, protože aby mluvil hadím jazykem, musel hada vidět tváří v tvář. Jistě, jednou už komnatu otevřel, ale dalo mu to velké úsilí. Začal vzpomínat. Představoval si před sebou živého hada, který se kroutí a zmítá. Viděl ho celého, od hlavy až ke konečku ocasu. Vnímal jeho lesklou kůži, v které se odrážely sluneční paprsky.
Teď už jen stačilo si tuto představu uchovat a vyslovit:
"Otevři se." Sám byl zvědavý, jestli se mu to povedlo. Chvíli se nic nedělo, ale potom se kohoutek rozzářil jasným, bílým světlem a začal se otáčet. Vzápětí se dalo do pohybu i umyvadlo. Najednou žádné neviděli, zato před sebou spatřili obrovskou rouru, dost širokou, aby do ní mohl vejít člověk.
Harry už jednou otevírání komnaty zažil, takže to pro něj nebylo zase až tak něco nového. Avšak jeho nynější společníci na to hleděli s dávkou strachu a respektu. Občas se v jejich tvářích mihl i stín pochybnosti.
"Je to zvláštní, již několikrát byla škola prohledána, ale nikdy nebylo nic nalezeno. Přitom jsme to měli vždy před očima. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je vždycky tma…" Brumbál nasadil svůj přemýšlivý pohled, ovšem ten hned vystřídal pohled zděšení, když viděl co se Harry chystá udělat.
"Tak jdeme na to, půjdu první. Připravte se na pořádnou jízdu." Nikdo už nestačil nic říct, Harry právě skočil do otvoru a už po něm nebylo památky.
"Harry!" To pětičlenné zvolání se rozléhalo po celé místnosti, ale jmenovaný ho již neslyšel. Měl v tu chvíli problémy sám se sebou. Zbytku nezbývalo nic jiného než Harrymu věřit a jeden po druhém naskákali za ním…
Řítil se dolů po nekonečné temné skluzavce pokryté slizem. Viděl, že všemi směry odbočují další roury, žádná však nebyla tak mohutná jako ta jejich, která se točila, klikatila a prudce klesala dolů. Harry věděl, že už jsou jistě hlouběji, než byla sklepení pod školou. Klouzal stále dál a dál. Za sebou slyšet svou matku, která neměla daleko k hysterii. Mladý Potter věděl, že už to nemůže trvat dlouho. A také měl pravdu, roura v které se právě nacházel se začala rovnat a Harry vyletěl ven. Stejně jako ve druhém ročníku přistál na vlhké podlaze tmavého kamenného tunelu, dost vysokého, že se v něm mohl postavit. Co nejrychleji se zvedl a přešel na druhou stranu místnosti, aby udělal prostor nově příchozím.
Neuběhlo ani pět sekund od jeho vpádu to této temné, neosvětlené místnosti a vřítil se sem James, který nestačil uskočit, takže na něm přistála Lily. Oba pochopili, že pokud nechtějí dělat přistávací plochu pro Siriuse a Albuse, tak musí co nejrychleji z dosahu. Vyškrábali se na nohy a ustoupili. Bylo to jen taktak, protože chvíli poté, co odešli, se na jejich místo vřítil Black a rozplácl se jako moucha na okně. Teď už scházel jen Harryho děda, který, ač to bylo neuvěřitelné, elegantně přistál na obě nohy a dělal, jako kdyby to bylo samozřejmostí. Také jako jediný vypadal, že si tuto jízdu zatuchlým potrubím vážně užil.
Harry vytáhl hůlku a pomocí Lumos osvětlil okolí. I když uměl kouzlit bez ní, raději ji všude nosil sebou, protože nikdy nevíte, kdy se může hodit. Ostatní využili Harryho příkladu, takže po chvíli temnotu prosvítilo šest bílých světel. Náš hrdina na nic nečekal a vydal se pro něj známou cestou k soše Salazara Zmijozela. I přesto, že si všichni svítili na cestu, byla v tunelu velká tma, takže viděli sotva na pár kroků. Všichni se obezřetně rozhlíželi a hledali sebemenší nebezpečí. Zatím ale vše vypadalo v pořádku, což značně uvolnilo atmosféru.
"Buďte opatrní." nabádal je Brumbál, jak postupovali obezřetně vpřed. "Kdyby se něco pohnulo, tak okamžitě zavřete oči, jinak…" Zbytek věty nedořekl, protože všichni přítomní byly až moc dobře seznámeni s tím, co by se stalo…
Harry je vedl stále vpřed, vzpomínal na okamžiky, kdy tudy kráčel po boku Rona a toho zbabělce Lockharta. I zde byla podlaha poseta kostrami drobným zvířat. Čím hlouběji postupovali, tím více koster přibývalo. Na všech byl vidět strach z neznámého. Potter nekompromisně postupoval, nezastavoval ani nezpomaloval. Obrovskou hadí kůži, jež byla zářivě, jedovatě zelená, přešel bez povšimnutí. Už ji viděl, byla úplně stejná jako ve druhém ročníku. Ostatní sice chtěli zastavit, avšak on jim gestem ruky ukázal, že musí pokračovat. Dalo by se říct, že se stal něco jako jejich velitelem. Bylo to vlastně logické, protože terén znal nejlépe a už tu jednou byl.
Podzemní tunely se zdály strašně nekonečné a šílěně jednotvárné. Všechny byly pokryty zeleným slizem který po nic pomalu, velmi pomalu ztékal. Prošli další zatáčku a Harry konečně našel jejich cíl. Uviděl pevnou zeď, na které byli vytesáni dva propletení hadi s očima osazenými velikými, třpytivými smaragdy. Harry věděl, co má udělat. Přistoupil k hadům.
"Otevřete" řekl Harry. Avšak z jeho úst to znělo jako tiché, velmi slabé zasyčení.
Toto jedno slovo bylo povel pro dva hady, oddělili jeden od druhého, stěna se rozestoupila a obě části nehlučně zmizely. V tuto chvíli už nebylo návratu. Nyní už musel jít čelit svému osudu. Proto neváhal a vstoupil, ostatní ho následovali.
Harrymu se vybavovaly vzpomínky, na které se snažil mnoho let zapomenout. Snad se mu to i povedlo, jenomže nyní opět vyvřely napovrch. Už se sem nikdy nechtěl vracet, avšak znovu stál na konci velice dlouhé, chabě osvětlené síně. I nyní se před ním tyčily kamenné sloupy připomínající svým tvarem obrovské hady. Silněji uchopil hůlku a vykročil mezi hadími sloupy vpřed. Zatím nic nenaznačovalo, že by tu Voldemort už byl. To byla dobrá zpráva. Nyní už budou muset jen čekat, až se objeví. Poté snad využijí moment překvapení a zničí ho jednou pro vždy.
Ostatní s ohromením sledovali sochy okolo nich. Avšak nejvíce je zaujala ta, co stála před nimi. Byla vysoká jako sama komnata. Byla to socha lidské postavy, jež zobrazovala starce s řídkým plnovousem sahajícím až k spodnímu okraji kouzelnického hábitu, dlouhého až na zem. Pod tím vším byly ještě dvě obrovské nohy. Harrymu vyplula na povrch vzpomínka na Ginny, která někde v těch místech ležela a vypadalo jako mrtvá. Při této vzpomínce mu zamrazilo v zátylku. Ani neuměl popsat ty pocity, které cítil, když ji tam tak viděl. Ta její bílá tvář, jež nevydávala sebemenší teplo.
Skupina došla do míst, kde Ginny ležela a všichni jako nepovel vytáhli neviditelné pláště. Těmi se měli zakrýt a poté překvapit Voldemorta. Ještě než tak provedli, domluvili se na tom, kde bude každý stát a hlídat. Poté už jen nasadili svoje maskování a nezbývalo jim nic jiného než čekat…

Harry Potter 5♥ 30.kapitola

21. května 2009 v 21:07 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Čas tu plynul velmi pomalu. Minuta se vlekla za minutou a každý zabředával do svých vlastních úvah a myšlenek. Už tu byli více než tři hodiny a zatím se neobjevil ani náznak cizího vniku. Všichni už byli značně unavení a rozbolavění z toho neustálého stání a čekání. Jenomže nejhorší byla ta nejistota, která každého v hlouby duše spalovala. Čím déle to trvalo, tím více napětí rostlo.

Harry se snažil zkrátit čas, proto se ponořoval do svých vzpomínek, které se týkaly jeho pobytu tady. Příjemně ho zahřálo u srdce, když si vzpomněl, jak dováděl s táta se Siriusem. Všechny ty blbiny, co spolu prováděli na ústředí. Vždycky po večerech si sedl s mamkou a taťkou ke krbu a vyprávěli si navzájem historky. Občas se k nim přidal i Sirius a počastoval je svými humornými někdy až trapnými situacemi. Když se nad tím tak zamyslel, byly to nejhezčí tři týdny, co tu zažil.
Jedním z nezapomenutelných okamžiků, který se mu v tomto světě stal, se odehrál hnedle druhý den v podvečer. Zrovna seděl spolu se svými nově nabytými rodiči u krbu a tiše se rozpravovali. Tedy lépe řečeno, Harry jim vyprávěl a oni jen poslouchali. Mladý Potter si v ten den připadal jako v nějakém snu, seděl tu bok po boku se svými rodiči a povídal si s nimi. Navíc místnost byla krásně provoněná a spolu s plápolajícím ohněm vycházejícím z krbu tvořili příjemnou atmosféru. Tuto překrásnou idylku, kterou Harry zažíval snad poprvé v životě, přerušilo hlasité rozražení dveří, ve kterých stála jeho profesorka přeměňování - Minerva McGonagallová. Ta na nic nečekala a jako tlaková vlna se řítila na Harryho. Jakmile dosáhla svého cíle, pevně ho objala a začala tiše vzlykat. Harry byl tak zaskočen, že se nezmohl vůbec na nic. Jen tam stál a nevěděl, co má dělat. Přes rameno profesorky uviděl svého dědu, který měl na tváři spokojený a radostný úsměv. Nějak nic nechápal. Hlavně nevěděl, jak si má počínat, měl silné podezření, že mu něco zásadně uniká. Vůbec nevěděl, co s rukama.
Mám ji obejmout nebo ne? Vždyť je to jen má profesorka, proč si takhle počíná? Musí v tom být něco víc… Proč se všichni tváří, jako by se dívali na romantický film?
Tato situace mu začínala být krajně nepříjemná. Zdálo se mu věčnost, než se od něho Minerva odtrhla. Ve tvářích měla stále slzy, ale přesto vypadala šťastně. To dokazoval široký úsměv, který u ní Harry viděl snad poprvé v životě.
"Harry, ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi. Strašně jsi nám všem chyběl!" Minerva se neudržela a znova ho objala. Tentokrát to ale netrvalo tak dlouho, jako naposledy.
"Pa-paní profesorko, já jsem taky rád, že tu jsem, ale nějak nechápu…" Nevěděl, jak to správně zformulovat. Chtěl říct, že nechápe její chování, ale nakonec si to rozmyslel a nechal zbytek věty viset ve vzduchu. Brumbál si všiml jeho překvapeného a trochu zaraženého obličeje. Věděl, že tu něco nehraje a pomalu mu docházelo, co. Harry hodil prosebný pohled na své rodiče, jenomže ti se stále tvářili tak, jakoby všechno, co se tu před chvílí odehrálo, byla úplně normální věc.
"Harry, co vlastně všechno víš o svých prarodičích?" Brumbál viděl Harryho výraz, proto se rozhodl, že tomu přijde na kloub.
"Co myslíš tím, co o nich vím? Jenom to, že ty jsi můj děda." Věta byla doprovázena Harryho pokrčením ramen. Albus se ale nevzdával a pokračoval.
"A to tě nikdy nenapadlo se ptát po své babičce?"
"No abych pravdu řekl, tak ne. To o tobě jsem se dozvěděl až ze Siriusova dopisu. Byl jsem tak naštvaný, že jsi mi zase lhal, že jsem se sbalil a utekl od Dursleyových. Abych pravdu řekl, tak jsem si myslel, že má babička je mrtvá. Doufal jsem, že je." Po tomto sdělení jeho matka a profesorka zalapaly po dechu. Harry si toho všiml a proto rychle pokračoval.
"Nechci, aby jste si to vykládali špatně. Chtěl jsem tím říct, že jsem si raději chtěl myslet, že je mrtvá, než abych věděl, že žije a že se na mě vykašlala stejně jako můj děda. Dále jsem to raději neřešil." V tuto chvíli bylo v místnosti hrobové ticho, které bylo doprovázeno praskajícím ohněm. Trvalo to asi minutu, kdy bylo na všech vidět, jak moc je zasáhlo Harryho přesvědčení, že ho nikdo nechtěl.
"Nevím, jak to bylo v tvém světě Harry, ale věř mi, že já bych nad tebou nikdy nezanevřela." Harrymu to nyní šrotovalo o sto šest. Vše se zpomalilo a náš vyvolený si ukládal všechny informace do správných šuplíčků. Trvalo to jen chvíli, ale pro něj to byla skoro věčnost, než si uvědomil význam jejích slov.
Nikdy bych nad tebou nezanevřela. Proč nezanevřela? Je to moje profesorka a já jenom její žák! Nebo ne? No ale jestli v tom je něco víc, potom to vysvětluje ten její vpád do místnosti. Harrymu vířily myšlenky jedna za druhou. Skládal si všechno co tu bylo řečeno jako nějaké puzzle. Pak mu to všechno došlo… Právě našel dalšího člena jeho rodiny, na nic nečekal a …
Znovu se mu rozbušilo srdce, jen co si na to vzpomněl. V ten den našel jeho babičku, s kterou se velmi rychle spřátelil. Nehleděl na to, že to je, respektive byla jeho profesorka. Nyní ji bral jako svého prarodiče, kterého si oblíbil stejně rychle, jako zbytek rodiny.
Další dny pak povětšinou trávili všichni spolu a bavili se o všem možném. Někdy se stalo, že přišla jenom jeho babička a vyprávěla mu o svém dětství a o její dráze profesorky. Jeho rodiče do těchto setkání nezasahovali, protože jim chtěli dát prostor k lepšímu seznámení. Harry si konečně uvědomoval pravý význam slova láska. Jistě, ve svém pátém ročníku miloval Cho, takže lásku poznal, jenomže to, co prožíval nyní, bylo úplně něco jiného. Byl to pocit štěstí a zázemí, který ho naplňoval. Bylo to hřejivé teplo, které se mu rozlévalo celým tělem a které mu dávalo sílu žít.
Možná si říkáte, že to není možné a že s rodiči jsou jen samé problémy. Neustálé příkazy a zákazy, které vám otravují život. Máte chuť se od nich odstěhovat a navštěvovat je jen v nejnutnějších případech. Ale až později si uvědomíte, že to tak není. Jenže v tu dobu bude už pozdě! Už jim nebudete moci říct, jak je máte rádi a jak si jich vážíte! Poté už budete žít jen s pocitem viny, že jste s nimi netrávili více času. Proto vám doporučuji, užívejte si ty krásné chvíle s rodinou a využijte každou chvíli než bude pozdě. A Harry byl jedním z těch, kteří se snažili žít naplno a být každou možnou chvíli s nimi. Jistě nebyl s nimi pořád, ale i přesto to stačilo k tomu, aby si později nezazlíval, že se s nimi při jejich posledním setkání pohádal a že už nemá možnost se jim omluvit… Ale nechme úvah a přesuňme se k další Harryho vzpomínce, která se mu vryla hluboko do paměti…Ta se týkala jeho pozdních narozenin.
Bylo to pár dní po té bitvě, která se odehrála na Příčné ulici. Zrovna seděl ve svém pokoji na Grimauldově náměstí 12 a četl jsi knížku Andělská magie. Jeho četba byla přerušená Siriusem, který vtrhl do místnosti a oznámil mu, že má přijít okamžitě dolů na poradu řádu. Moc se mu nechtělo, protože byl začtený do knížky, kterou našel ve zdejší knihovně. Z počátku se tomu divil, protože nepředpokládal, že by se něco takového mohlo nacházet v domě, který byl celé generace obýván kouzelníky, kteří holdovali černé magii. Nakonec si ale řekl, že to sem dal určitě někdo z členů a více to už neřešil. Seskočil z postele a vydal se z místnosti. Sešel ze schodů a po chvíli stanul před dveřmi do kuchyně. Ty otevřel a očekával, že k němu dolehne hluk bavících se členů, kteří právě řeší další ošemetné záležitosti. Ale mýlil se! Místo hluku k němu doléhalo jen hrobové ticho a tma. Udělal ještě jeden krok a snažil se zaostřit svůj zrak. Nic ale neviděl. Měl divné tušení, v hlavně se mu rýsovaly všechny možné varianty, co se mohlo stát.
Jeho oči si už začaly přivykat té tmě, když najednou všechny pochodně vzplály a světlo odkrylo velké množství lidí a nápis který hlásil Vítej doma Harry! Tohle už na něho bylo moc. Čekal hodně, ale toho ani v nejmenším. Než se vůbec stačil vzpamatovat, hrnuli se k němu gratulanti. Mezi prvními byli jeho rodiče a prarodiče. Poté Sirius a další členové řádu. Ti si s ním povětšinou podali ruku a děkovali mu, že jim zachránil život na Příčné. Jakmile Harrymu všichni popřáli, vzala ho Lily za ruku a přivedla ke stolu, který se prohýbal pod množstvím dárků. Dostal hodně knih a různých jiných věcí. Ovšem nejvíce mu udělal radost ten, který mu dali jeho rodiče. Po otevření krabice na něho vykoukl zlatý prsten s červený smaragdem. Ke konci oslavy si ho otec odvedl stranou a řekl mu k tomu více.
"Tento prsten patřil samotnému Godrigu Nebelvírovi. Nikdo přesně neví, co všechno dokáže, ale říká se, že dokáže otevřít bránu do jiných světů a prý i do světa mrtvých…"
Harry by vzpomínal dál, jenomže Tajemnou komnatou se začali ozývat kroky. Bylo to tady. Ten okamžik, na který tak netrpělivě čekal, je tu.
Lord Voldemort přišel vyplnit věštbu, kterou Harry vyslovil. Na nich teď zbývá, aby vypuštění stvůry zabránili. Temný pán se blížil, šel vyrovnaným krokem a na tváří měl zlomyslný a potěšený úšklebek. Bylo na něm vidět, že hoří nedočkavostí.
"Konečně! Dnes je ten den, kdy naplním tvé přání, Salazare a zbavím tuto školu všech mudlovských šmejdů. Počínaje dneškem se vše změní!" Voldemort nekoukal napravo, nalevo, hleděl jen dopředu. Poté začínal odříkávat slova v hadím jazyce. Byl už v půlce, když ho přerušil Harryho hlas.
"Tak se znovu potkáváme Tome! Jsi taky tak rád?" Voldemort byl tak překvapený, že se nezmohl vůbec na nic.
"Možná se ptáš, jak jsem se sem dostal Tome… Přišel jsem, abych tě zastavil a jednou pro vždy s tebou skoncoval." Temný pán se konečně vzpamatoval z počátečního šoku a se zuřivostí v hlase proťal nastalé ticho.
"Jak se opovažuješ! Narušil jsi klid mého předka. Taková špína jako ty tady nemá co dělat. Kdo vlastně jsi?" Harry byl zatím ve stínu, takže mu nebylo vidět do tváře. Ještě chvíli vyčkal a poté vyšel na světlo.
"Copak mě nepoznáváš Tome? Ani nevíš, jak mě to bolí u srdce! Přitom jsi mě už poctil návštěvou u nás doma! Stále nevíš Tome Rollvoji Raddle?"
"Jak se opovažuješ mi říkat tímhle mudlovským jménem! Za to zaplatíš! Zeptám se tě ještě jednou a naposledy, kdo jsi? A rozmysli si dobře, co řekneš, protože jinak draze zaplatíš. Se mnou si nebude nikdo zahrávat!" Voldemort už přímo kypěl zlostí. Tenhle kluk mu někoho připomínal, jenomže v tuto chvíli nemohl přijít na to, koho.
"Jsem ten, který má moc, jakou ani pán zla nemá. Jsem ten, který kvůli tobě musel žít u mudlů. Jsem ten, který se teď pomstí za to, že jsi mě oddělil od mé rodiny. Nyní tě já, Harry James Potter, vyzývám na souboj. Zachovej si alespoň trochu cti a hrdosti a utkej se se mnou!" Pokud byl Pán zla zaskočen nenadálým vpádem, nevyrovnalo se to jeho nynějšímu rozpoložení.
"Potter? Ty máš být mrtvý! Sám jsem tě zabil! Ne to není možné!" V tuto chvíli Voldemort nestihl zamaskovat své zděšení. Dalo by se říct, že na Harryho koukal jako na vrata od chlíva. Toto ale netrvalo dlouho a opět nasadil svou ledovou masku a posměšným hlasem proťal ticho.
"Snad si nemyslíš, že mě, Pána všeho zla, porazíš. Nepřemůžeš mě ani jestli jsi, jak sám říkáš, Harry Potter. Tvoji výzvu přijímám. Pohraji si s tebou a poté zabiji." Hned nato se oba postavili do bojových pozic a vyčkávali. Harry věděl, že by jeho doprovod chtěl zasáhnout, proto povolal svou mocí vítr a poručil mu, aby je nepouštěl. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jim něco stalo…
Nyní stál proti svému soku a navzájem se s ním měřil pohledem. V obou se zračil ohromný vztek a zlost. Zatím kolem sebe kroužili jako dva supi, kteří vyčkávají na svou kořist. Toma udivovala ta klidnost, která vyzařovala z jeho soupeře. Skoro to vypadalo, že vůbec nemá strach. To ho značně zneklidnilo, ale nedal na sobě nic znát.
Chodili okolo v kruhu už asi pět minut a ještě pořád se nezdálo, že by někdo chystal vypálil kouzlo. Voldemort už toho měl vážně dost, proto rychlostí blesku na Harryho vypálil dva Cruciatusi. Ten ale s něčím takovým počítal a ladně se jim vyhnul. Po této první salvě už začal zuřivý boj. Kouzla lítala jedno za druhým. Střídala se bílá a černá magie. Byl to vyrovnaný boj a to hlavně proto, že si Harry zatím svojí největší zbraň ponechal. Po celé Tajemné komnatě se ozývali kletby a protikletby. Voldemord na Harryho většinou posílal bolestivé a smrtící kletby. Ovšem ani jedna neprošla Potterovou obranou, což Toma rozpalovalo do nepříčetnosti.
Harry uznal, že je správný čas na jeho eso v rukávu. Odhodil proto svou hůlku (což vyvolalo u Voldemorta překvapení a u jeho družiny zděšení) a začal se soustředit. V tuto chvíli vzplanul všude oheň, který se rychle rozprostřel a uvěznil tak Voldemorta do kruhu. Tom na to koukal dost vyděšeně, snažil se oheň pomocí hůlky uhasit. Avšak zdálo se, že to aby ho uhasil, tak ho spíše ještě více rozhořel. Pán zla měl jedinou možnost, rychle se otočil zády k Harrymu a začít odříkávat slova v hadím jazyce.
"Sásatasessí sásatesasí es asíessasí…" Harry věděl, že mu v tom musí zabránit, namířil proto na Voldemorta rukama a chtěl na něj vyslat blesk, který by s ním konečně skoncoval. Už se napřahoval, když se najednou jakoby vše zastavilo. Vše bylo zmražené. V tuto chvíli nic nejevilo známky života. Chtěl něco udělat, avšak ještě předtím ho zaplavil pocit štěstí. Nevěděl proč, ale prostě tomu tak bylo. Náhle vše pohltilo bílé, oslňující světlo. Znovu si připadal jako kdyby už nikdy nemohl zažít smutek, strach, zlost nebo další problémy, s kterými se potýkal dennodenně ve svém pozemském životě. Hleděl před sebe. Všude bylo světlo. Oslňující záře. Přímo andělská. Toto světlo se nepodobalo slunečnímu, ale ani jinému, které je na zemi známo. Byla to sama čistota. Nyní si byl už naprosto jistý, že se nenachází v Tajemné komnatě. Už to jednou zažil, bylo to tehdy, kdy se s ním zkontaktoval jeho předek. Uvažoval, jestli i nyní bude mluvit se svým praprapradědou. Po chvíli uviděl postavu, která se začala rýsovat v dáli. Přišla blíže a opět na něj promluvila tak, jako minule.
"Vítám tě tu znovu Harry Pottere. Opět se setkáváme a znovu ne náhodně. Máš před sebou těžké rozhodnutí a já jsem tu od toho, abych ti pomohl najít správnou cestu. Nemělo by smysl, rozprávět tu o nedůležitých věcech, proto přejděme rovnou k našemu problému. Jsem tu, abych ti dal na výběr. Máš jen dvě možnosti, není nic uprostřed! Pamatuj na to. Až se vrátíš zpět do svého těla budeš si muset vybrat, jestli necháš Voldemorta žít nebo ho zabiješ."
"Ale to je přeci jasné, že to s ním skoncuji! Je to jen vrah, který se vyžívá v lidském utrpení!" Harry nechápal, proč o tom Godrig vůbec uvažuje.
"Impulsivní jako vždy, že Harry? Kdybys mě nechal domluvit, vysvětlil bych ti to. Máš pravdu, že je Voldemort vrah, ale tím, že ho zabiješ, tvůj osud v tomto světě skončí a ty se vrátíš zpět do své reality…"
"COŽE? NÉ, TO NENÍ MOŽNÉ! NÉ TEĎ, VŽDYŤ JSEM KONEČNĚ POZNAL LÁSKU RODIČŮ. PROČ?" Harry neměl daleko k slzám. Představa, že je bude muset opustit, byla děsivá. Nedokázal si nyní představit žít bez nich. Proč mu znovu berou to, o co tak dlouho bojoval? Proč ho musí osud trestat? Ne, nedopustí, aby je znovu musel opustit!
"Já se nevrátím! Nemůžete mě k tomu nutit! To nejde, prosím!"
"Harry, je mi to líto, ale budeš se muset rozhodnout. Je tu ještě druhá možnost. Ty se nevrátíš a zůstaneš tu. Ovšem potom se tento svět ponoří do temnoty. Už nebudeš schopen Voldemorta zastavit. Po tvém rozhodnutí, ať už bude jakékoliv, ti bude odebrána tvá moc ovládat živly. Nemáme nyní tolik času, abych ti to vysvětloval, bude ti muset stačit, že je to nutné pro tvé přežití. Jak jsi se rozhodl?" Godrig o trochu ustoupil a nechal Harrymu prostor na přemýšlení. Ten věděl, že nemá moc možností. Buď bude sobec a bude se ohlížet na své zájmy, nebo se opět obětuje a zachrání tento svět před temnotou. Jedno věděl jistě, pokud nyní nevyužije své moci na zabití Voldemorta, příště už nebude mít takovou příležitost a už nebude snadné ho porazit. Přemýšlel a přemýšlel, jeho myšlenky směřovaly i k jeho přátelům a k tomu, že pokud se k nim vrátí, budou mít větší šanci ve válce. Sice ztratí rodiče, ale alespoň bude vědět, že jim zlo neublíží. Rozhodl se!
Vrátí se zpět a bude bojovat za své přátele a za své prarodiče. A to i když se na něj vykašlali. Třeba najde způsob jak své rodiče vrátit. Chtěl své rozhodnutí sdělit Godrigu, jenomže jakmile se podíval jeho směrem, už tam nebyl. Znovu pociťoval ten zvláštní stavu beztíže. Ani se nenadál a opět byl na svém místě v Tajemné komnatě.
Viděl sám sebe, jak míří na Voldemortovu hruď a jak z jeho rukou vystřeluje bílí blesk. Potom mu už začalo vše černat.
"Mám vás moc rád a nikdy na vás nezapomenu!" S tím se ztratil, nebylo po něm památky. V tom okamžiku povolili i vzdušné provazy a jejich oběti byly uvolněny. Lily, jakmile si uvědomila, co se stalo, se zhroutila a začala plakat. Její syn byl pryč.

Harry Potter 5♥ 31.kapitolaa

21. května 2009 v 21:06 | Romišek :-) 13
Nacházel se ve víru barev, které se kolem něho točily, jako hadi chtějíc se vzájemně proplétat a různě kroutit. Byl to nádherný pohled vyvolávající pocit nekonečnosti. Točil se s nimi stále dál a ztrácel se pojem o čase. Nevěděl, jestli tam byl minutu nebo hodinu, bylo mu to jedno. Cítil se nádherně, nic ho netrápilo, nad ničím nedumal. Byl tu jen on a barvy. Nic víc a nic míň. Tady nebyly problémy, ani vzpomínky na jeho život. Chtěl tu být navěky!
Mohl by se tu rozhlížet donekonečna a nikdy by ho výjevy dějící se kolem něj neomrzely. Ale jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně a jednou vše skončí. A tak to bylo i v tomto případě. Vše se z ničeho nic zastavilo a přestalo rotovat.
Čas se zastavil a s ním i mladý Potter. Nic nejevilo známky pohybu, či života a hravosti, která tu byla ještě před chvílí všudy přítomná…
Po chvíli ale začalo znovu vše skotačit a vlnit se, avšak nyní kolosální rychlostí. Harry byl uprostřed tohoto mumraje a nevěděl jak z něho ven. Točil se a točil, stále dokola a jediné co si přál bylo, aby už byl konec. Jenomže vše nasvědčovalo opaku. Vír byl čím dál tím rychlejší, takže po chvíli se všechny barvy zhustili do jedné jediné, do temně černé. Všude byla temnota a on byl uprostřed. Sám spolu se sžírajícím pocitem osamocení…

Probudil se celý zpocený a vyděšený. Jeho první myšlenka patřila tomu, že to bylo všechno jen zlý sen. Avšak po chvíli si začínal vzpomínat a uvědomovat si tu hroznou pravdu. Opět je ztratil a už je nikdy neuvidí!
Jeho rodiče spolu se Siriusem navždy zmizeli z jeho života a on je znovu sám. Jedna vzpomínka za druhou, vynořovaly se a další překrývaly ty předchozí. Harrymu se zdálo, že je jako v jednom ohni. Připadal si, jako kdyby ty myšlenky nebyly ani jeho. V rychlém sledu se mu vybavovaly různé zážitky a střípky okamžiků, které za svůj život zažil. Iris a Leon, smrt Siriuse, znovu setkání s rodiči, poznání jeho prarodičů, ten pocit prázdného místa po jeho přátelích, jeho narozeniny, dárky…
Tak nějak podvědomě se podíval na svůj prsteníček, na kterém se lesknul dárek od rodičů. Nádherný Nebelvírův prsten. Neubránil se tomu, aby se mu při této vzpomínce neskutálela jedna osamocená slza. Více jich nebylo potřeba, protože i tato jediná v tuto chvíli dokázala vyjádřit Harryho rozpoložení. Pocit smutku ze ztráty a zároveň i radosti z toho, že zachránil své rodiče, od jisté záhuby. To rozhodnutí bolelo, ale díky němu budou jeho rodiče žít v pokoji a klidu. Zachránil je a to mu stačilo. Stačilo mu vědomí, že jim pomohl. Nyní je zpět a musí se postavit kruté realitě. I když vlastně…
Bodlo ho u srdce při vzpomínce na svůj rozhovor s Godrigem. On přeci říkal, že se vrátí do své doby. Takže to znamená, že se vrátí ke svým dvěma přátelům. A má tu vlastně i své prarodiče! Smutek vystřídala radost. Radost nad tím dobrým, co ho čeká. Jistě sice ztratil své rodiče, ale i přesto, je tu pro co žít! Žít pro své přátele a pro poslání, ke kterému byl předurčen.
Rozhlížel se po místnosti, která mu připadala až bolestně známá. Pokoj, dva na dva metry, mu připomínal těch šest let prázdnin, které tu musel trávit. Nechápal to, ale nějak se dostal do své ložnice v Zobí ulici 4. Než se stačil rozkoukat, zezdola na něho začala křičet jeho milovaná tetička.
"Kluku, tak vstávej už konečně! A pojď udělat snídaní! No tak dělej, nebudu na tebe čekat celej den." To Harryho zarazilo. Jak to tak vypadalo, tak je zpět a… Nemohl si pomoci, ale zdálo se mu, jako kdyby toto už někdy slyšel. Tuto myšlenku ale zavrhl hned poté, co si uvědomil, že toto slýchával celý život.
"No tak, kde jsi?" Harry se rychle probral, naházel na sebe oblečení a rychle sešel dolů do kuchyně. Tam už na něj čekala rozzuřená teta.
"No konečně, to ti to trvalo! Koukej udělat snídani. Vernon za chvíli přijde a pokud nebude jídlo hotové, tak si mě nepřej." Harry nevěděl, která bije. Naposledy, kdy tady trávil prázdniny, tak se k němu všichni Dursleyovi chovali jako ke vzduchu. Vůbec si ho nevšímali, jenomže nyní si z něho opět dělali sluhu. Ale jemu to bylo v tuto chvíli jedno, přemýšlel nad jejich chováním. Bylo to více než podivné
Jakmile odešla teta z kuchyně, využil své magie a vyčaroval čtyři volská oka se slaninou. Pak všechno přenesl na stůl, prostřel a čekal, než se zbytek rodiny sejde u jídelního stolu. (Samozřejmě všechno provedl pomocí kouzel). Netrvalo to ani pět minut a v kuchyni se objevili zbývající obyvatelé domu. Ti se zarazili a hleděli na prostřený stůl. Jako první se vzpamatoval strýc Vernon.
"Kluku, co si myslíš, že děláš? Copak nevíš, že náš Dudlánek musí jíst jenom zdravé věci? Jak se opovažuješ takhle provokovat? Tý…" Harry přestal vnímat příval nadávek, protože přemýšlel nad absurdností, se kterou se tu dnes potkal. Nemohl si pomoci, ale vše bylo špatně. Jakmile si strýc všiml, že mu nevěnuje pozornost, napřáhl se a chtěl mu udělit políček. Ještě že měl Harry tak skvělé reflexy z fanfrpálu. Stačil jen taktak uhnout a uskočit od strýcovy ruky. Na nic nečekal a vyřítil se ven.
Jeho kroky vedly k Mangoliové ulici a poté ke známým místům. Minul úzkou mezeru při stěně garáže, kde poprvé spatřil svého kmotra. Ještě nyní si živě vybavoval ten strach, co tu poprvé pocítil. Bylo to vlastně poprvé, co viděl svého milovaného kmotra. Kéž by ho mohl znovu spatřit. Jenže už nikdy nebude nic tak, jak bylo…
Procházel se až do večera. Domů se vrátil kolem sedmé hodiny. Byl u dveří a chtěl si otevřít, když zjistil, že je zamčeno. Nedávalo mu to vůbec smysl, ještě přeci nebylo tak pozdě, aby jeho příbuzní zamykali. Rozhlídl se kolem sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje a potom si otevřel dveře pomocí kouzelné formule alohomora.
V domě byla tma a ticho. Harry předpokládal, že Dursleyovi někam jeli, protože auto nebylo na příjezdové cestě. Raději to neřešil a vydal se nahoru k sobě do pokoje. Jediné, co ho štvalo, bylo, že ho jeho příbuzní byli schopni nechat venku čekat na to, až se vrátí. Byl to od nich podraz, avšak dal se očekávat. Nikdy nebyli z těch, kteří by kypěli ohleduplností. Jenomže tentokrát se přepočítali a Harry se už moc těšil, až uvidí jejich výrazy po zjištění, že ten "kluk" je v domě. Při tom pomyšlení se musel chtě nechtě, pousmát. Úplně už viděl, jak bude teta chodit po celém domě a hledat jen stopu něčeho divného…
Harry netoužil po dívání se na televizi, nebo něčem podobném. Proto zůstával v pokoji a urovnával si všechny myšlenky. Jenomže ať se snažil jakkoli, stále se mu zdálo, že mu něco podstatného uniká.
Ze zadumání ho vyrušil až podivný zvuk, který se ozval ze zdola. Vymrštil se jako vystřelený z praku a pozorně naslouchal. Dursleyovi ještě doma být nemohli, protože neslyšel přijíždět auto. Ze zdola se ozývaly tlumené hlasy. Tohle už přeci jednou zažil. Bylo to na začátku pátého ročníku, to si pro něj přišli z řádu. Předpokládal, že i nyní tomu tak bude. Ale jelikož si stále nebyl jistý, tak se ostražitě, jako liška blížil ke dveřím a poté ke schodišti.
Nyní už nebylo pochyb, v tmavé vstupní hale stála skupinka lidí, která se mačkala u schodiště a koukala nahoru na schody. Nikdo se k ničemu neměl, proto se ozval první Harry.
"Myslel jsem si, že to budete vy. Ale obávám se, že jdete zbytečně. Já se tam nevrátím." Poté sešel pár schodů, ale hled se zastavil, když na něj Moddy namířil hůlku.
"Stůj, copak ty se nebojíš? Remusi něco není v pořádku!" Harry na něj vykulil oči. Sice věděl, že je bývalý bystrozor proslulý svou obezřetností a opatrností, ale nyní mu přišla až směšná.
"Cože? Snad si nemyslíte, že jsem smrtijed. Tonksová měla pravdu, když říkala, že to občas přeháníte." V místnosti opět nastalo ticho a všichni přítomní se otočili na mladou ženu se špičatou bradou a s křiklavě fialovými vlasy.
"Co? Ale já ho nikdy neviděla! A o to míň s ním mluvila." Nymfadora jen pokrčila rameny a hodila nechápavý výraz.
"Kdo jsi? A neříkej, že Potter! Protože ten Tonksovou ještě neviděl. CO JSI ZAČ?" Moody hůlku pozvedl do útočné polohy a byl následován všemi ostatními. I Remus tak učinil. To Harryho udivilo a pobouřilo.
"To, že mi nebude věřit Moody, to se dalo čekat. Ale že i ty, Remusi, na mě míříš hůlkou, tak to už je moc. Nevím, co se to tu děje a je mi to jedno a víte vůbec co, už mě to nebaví. Stejně se do řádu nechci vrátit! Jste moc hodní, že jste pro mě přišli, ale byla to zbytečná cesta. Já tu zůstávám." S tím odešel k sobě do pokoje a zavřel za sebou dveře. Ostatní na to koukali s otevřenou pusou a po chvíli vyrazili za ním do prvního patra. Ještě stále drželi hůlky v pohotovostní poloze a byli připraveni na nějakou past…
Harry věděl, že co chvíli k němu přijdou a budou ho přemlouvat. Proto rychle popadl svoje koště, klec a kufr, který k jeho velké radosti byl už zabalen, a přemístil se do Londýna. Přesněji řečeno k Děravému kotli. Byla to nejlepší volba. V normálním případě by tak nejspíše nejednal, ale nyní ho k tomu vedla zlost. Nevěděl proč, ale znovu začal pociťovat nenávist ke všem v okolí. Bylo to jako nákaza, které se šíříla celým jeho tělem. Stále si sice pamatoval ty nádherné chvíle, které prožíval se svými rodiči a prarodiči, jenomže nyní se vrátil zpět a jeho nenávist vyplula napovrch…
Možná to bylo vědomím, že se na něho Brumbál vykašlal a jeho babička jakbysmet. Ale třeba to bylo jen nenávistí, která k němu proudí skrz jizvu na jeho čele. Nedokázal to posoudit, ale zlost spolu se vztekem ho pomalu, ale jistě sžíraly.
Znovu stál před malou, ošuntěle vyhlížející hospodou. Na nic nečekal a spolu se svým nákladem se vydal dovnitř. V místnosti bylo prázdno. Nikde nikdo, až na přihrbenou postavu stojící za pultem a leštící sklenice. Harry došel a k hostinskému a odkašlal si, čímž upoutal jeho pozornost.
"Á pan Potter, jaké to překvapení. Vítám vás. Co si budete přát?" Tom se na něj zazubil svým bezzubým úsměvem.
"Dobrý den, chtěl bych prosím pokoj. A také bych vás chtěl požádat, abyste nikomu neříkal, že tu jsem. Bylo by to možné?"
"Ale jistě, jistě. To nebude problém. Budete mít pokoj v první patře úplně vzadu. Tam vás nebude nikdo rušit. Platit budete teď, nebo až později?"
"Pokud by to šlo, tak raději až později. Budu si muset dojít nejdříve do banky pro nějaké peníze…" S tím mu Tom předal klíče a vyprovodil ho do jeho pokoje…

Harry Potter 5♥ 32.kapitola

21. května 2009 v 20:59 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Jeden den míjel druhý a Harry si užíval nově nabyté svobody. Bylo to už pět dnů, od jeho útěku ze Zobí ulice. Za tu dobu se v Deravém kotli víceméně zabydlel. Měl tu vše, co ke svému životu potřeboval. Hostinský mu pravidelně nosil jídlo a jedině on znal jeho pravé jméno. Byl to spolehlivý člověk, takže se Harry nemusel bát prozrazení. Častokrát za ten čas myslel na své rodiče, přátele, ale i na své prarodiče. O těch přemýšlel asi nejvíce. Nevěděl proč, ale sžírala ho nenávist, které se ne a ne zbavit. Byla ukotvená hluboko v jeho vědomí. Harry se ji sice snažil vypudit, ale její kořeny byly vryty hluboko pod povrch.
Byl to nelítostný boj mezi jeho dvěma já, v kterých často vyhrávalo to temné. Už od návratu do této dimenze Harry cítil, jak na něj opět začíná působit zlo. Nedovedl si to vysvětlit, ale něco mu říkalo, že v tom má prsty jizva, díky které je propojen s nejobávanějším černokněžníkem posledních dob. Takovou nenávist už přeci jednou cítil. Bylo to v době jeho studia v Bradavicích. Nerad na to vzpomínal. Celý ten rok byla jedna velká noční můra. Ale už to je za ním a nemělo by cenu plakat nad rozlitým mlékem…

Harry Potter 5♥ 33.kapitola

21. května 2009 v 20:57 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Byl krásný slunný den, který vyhnal mnoho mudlů a kouzelníků ven ze svých domů a příbytků. Nastal nádherný čas, který se hodil na lenošení venku, nebo na dlouhé procházky přírodou. Jen málokdo odolal tomuto výjimečnému dni a nevyrazil po svých pochůzkách. Avšak přece se našlo pár jedinců, kteří nevystrčili svůj nos ze dveří. Jedním z nich byl i náš hrdina Harry James Nebelvír Potter, který se připravoval na nadcházející dobrodružství...
Celý den ho doprovázela dobrá nálada, která se prolínala s nervozitou. V jeho mysli se mísily rozličné pocity. Jedna jeho část se už nesmírně těšila na to, až vezme věštbu a navždy změní budoucnost, avšak ta druhá a bohužel více vtíravá, neustále poukazovala na všelijaká možná i nemožná nebezpečí, která by se při této akci mohla přihodit. Jeho nervozitu navíc umocňovala i skutečnost toho, že z takového průšvihu by ho už nevysekal ani samotný Brumbál. Neoprávněné použití hůlky je jedna věc, ale vloupání se pod rouškou tmy na ministerstvo za účelem loupeže, je už věc druhá. A naneštěstí více podstatná. Z toho by se už nevyvlíkl. Už viděl ty články pějící na něj chválu:

Chlapec, který přežil, se na sebe znovu pokusil upoutat pozornost. Avšak nyní už jeho počiny přesáhly všechny meze. Je to ostuda kouzelnického společenství. Je více než jasné, že v ten osudný den, kdy na něj zaútočil Ten-jehož-jméno-nelze-vyslovit, mu kletba smrti způsobila zranění, která poškodila trvale jeho mozek. Je nepochopitelné, jak někdo mohl pana Pottera považovat za záchrance světa…
Zatím nebyl prošetřen ani jeho poslední přestupek a už nyní, dva dny poté, se chlapec pokusil okrást naše ministerstvo, které tak bravurně ochraňuje naše společenství. Je čas, aby za své činny pykal. Je to jen nevychovaný delikvent, který zaslouží potrestání toho nejvyššího druhu…

Pro denní tisk by se stal senzací, kterou by proprali skrz na skrz. Denní Věstec by ho v tom nechal určitě pořádně podusit. Vždyť už nyní se do něj navážejí všelijakými způsoby. V každém vydání našel alespoň dvě zesměšňující narážky na jeho osobu. Harry moc dobře věděl, odkud vítr vane. Bylo to úplně prosté, ministerstvo se ho snažilo zdiskreditovat, a proto na něj chtěla vrhnout špatné světlo. A bohužel se jim to zatím skvěle dařilo…

Jenže v tuto chvíli neměl na úvahy o špinavé hře ministerstva čas a ani náladu. Na to ho znepokojovalo příliš mnoho věcí. Další jeho obavou byla neschopnost používat povolávání živlů. Během okamžiku se mu potvrdila Godrigova slova o ztrátě těchto schopností. Mrzelo ho to! A to víc, než by si dokázal připustit. Oheň mu nahrazoval kamarády, kteří mu v paralelním světě zemřeli. Mohl se mu se vším svěřovat a povídat si o čemkoliv. Jenomže nyní o to přišel. Už to nebude nikdy takové... Navíc to byl i skvělý prostředek, jak lépe udolat nepřítele. Teď si bude muset vystačit jen s tím, co se naučil.
Jedinými klady, na které zatím přišel, bylo, že nemusel používat hůlku a dále pak znal cestu, kterou tudíž nebude muset zdlouhavě hledat.
Po zbývající čas si procvičoval různá kouzla a zaklínadla, která by se mu mohla hodit. V tuto chvíli děkoval těm hodinám, v kterých cvičil se svým otcem a Siriusem. Pamatoval si na to, když mu jeho otec navrhl, aby s ním cvičil a držel si kondici. Z počátku to Harrymu nepřišlo důležité, ale postupem času si uvědomoval, jak se jeho fyzička projevuje na síle kouzel. Nyní byl rád, že uposlechl Jamesovu radu a chodil s ním každé ráno běhat. Vždy potom ještě procvičovali různá kouzla a kletby, které se hodily jak na útok, tak na obranu. Když k tomu navíc ještě přidal jeho samovýuku, kterou prováděl během pobytu u Iris a Leona, zdálo se, že proti němu nemá nikdo šanci. Přesto ale nechtěl usnout na vavřínech, a proto zbytek odpoledne cvičil a opakoval si.

Nadešla půlnoc a Harry se právě přemístil, ve svém temném plášti, před červenou budku, pomocí které se chtěl dostat na ministerstvo. Ještě že se uměl přemisťovat bez hůlky. Měl tak o problém míň. Zatím probíhalo všechno podle plánu. Pomalu sjel do hlavní auly ministerstva, která podle jeho očekávání měla být úplně prázdná. Avšak docela se divil, když se proti němu rozešel nějaký kouzelník, nejspíše bystrozor, a mířil na něj hůlkou.
"Kdo jste a co tu pohledáváte v tuto hodinu?" Už od pohledu to byl velice nepříjemný člověk, který navíc jevil známky nervozity. No a kdo by vlastně nejevil, kdyby před ním postávala záhadná postava zahalená v temném plášti? Harry na nic nečekal a seslal na muže omračovací kouzlo. Ten než se stačil vzpamatovat, ležel už na zemi a byl v bezvědomí. Harry ho ještě raději svázal a zastřel…
Bylo to nemilé překvapení, které Pottera trochu znejistělo. Jenomže, jakmile si vzpomněl na svého kmotra, získal opět své odhodlání a svižným krokem se vydal kolem fontány, až ke stolu bezpečnostní služby, u kterého nejspíše seděl ten nešťastník, co se Harrymu připletl do cesty.
Jeho kroky mířily pod zlatou bránou až k výtahům. Pak už jen stiskl nejbližší tlačítko s označením dolů a s máčknutím čísla devět se rozjel k oboru záhad. Vše mu připadalo tak bolestně známé. Přesně takhle nějak sem podnikal svou cestu se svými kamarády. Jenže tehdy ještě netušili, co všechno je zde čeká. Kdyby tomu tak bylo, rychle by si rozmysleli, jestli se sem vydají.
Vystoupil do chodby, v níž se nehýbalo nic s výjimkou plamenů nejbližších pochodní, třepetajících se v proudu vzduchu od výtahu. Bez okolků se vydal k černým, neoznačeným dveřím. Byly na druhé straně dlouhé chodby, ve které nebyla žádná okna. Jak se tak blížil ke svému cíli, ucítil náhle v žaludku zvláštní pocit. Jako kdyby ho snad varoval před nějakým nebezpečím. Rychle se zastavil a začal se rozhlížet okolo sebe. Nikde nic neviděl, takže jediné vysvětlení bylo, že buď tu nikdo nebyl, nebo - pak mu to došlo. Řád to tu přeci hlídá. Využil chvíli překvapení a poslal do zbytku chodby hrst omračujících kouzel. Nyní už jen čekal na výsledek. Ten se projevil skoro okamžitě, když se k zemi sesunula nějaká silueta. Harry z ní strhl neviditelný plášť a na první pohled v ní poznal Tonksovou. S lítostivým pohledem ji překročil a šel dál ke dveřím, které následně otevřel a vešel do kruhovité místnosti. Plášť si samozřejmě vzal sebou, nikdo neví, kdy se může hodit.
Tentokrát neprohledával jednotlivé dveře a ani je neoznačoval kříži. Vzpomněl si totiž na noc, kdy od oblouku smrti pronásledoval Belatrix. Ta východ také přeci nehledala. Harry, ač neochotně, napodobil její počin a vykřikl:
"Místnost s věštbami" jakmile jeho hlas utichl, otevřely se jedny dveře napravo od něj. Potter k nim bez váhání přistoupil a vešel. Už podruhé se ocitl v ohromné místnost, která připomínala samotnou Archu. Tyčily se v ní vysoké regály, plné malých, skleněných koulí. Harry to tu už jednou viděl, proto neváhal a šel podél regálů dál a dál…
Míjel jednu řadu za druhou, oddělení za oddělením. Zdálo se mu to jako věčnost, než došel k řadě číslo devadesát sedm. Rozhodným krokem do ní vstoupil a šel mezi dvěma regály až na úplný konec.
Už zdáli ji viděl. Zářila mezi ostatními a svým světlem ho lákala. Harry ji bez větších okolků vzal a schoval si ji do pláště. Potom se otočil a stejnou cestou se vydal zpět. Cesta probíhala bez problémů. V pohodě prošel až k výtahům. Prošel okolo Tonks, která byla stále v bezvědomí. Mrzelo ho, že ji musel zasáhnout, ale nebylo nazbyt. Už byl ve výtahu a mačkal tlačítko s číslem jedna, když uviděl, že se bystrozorka začíná probouzet. Bylo to skvělé načasování a on byl rád, že to tak krásně vycházelo. Doufal, že nyní už snad proběhne všechno v pořádku. Říkal si, že když mu zatím vše tak krásně vycházelo, tak nyní se to nepokazí. Výtah se zavřel a s rachotem se rozjel do hlavní auly…

Rachotivý zvuk spolu s drncáním doprovázel Harryho až do auly, odkud se chtěl přemístit. Jenže jakmile se otevřeli výtahové dveře, vřítilo se na Harryho šest omračovacích paprsků. Ten je sice na poslední chvíli pohltil pomocí svého štítu, ale měl co dělat, aby ho síla kouzel neodmrštila.
Toto náhlé napadení ho nesmírně překvapilo. Ani se nevzpamatoval z prvního útoku a už se na něj šinula další salva omračovacích kouzel. Tentokrát už byl ale Harry připraven a všechny je odrazil. Útočníci nejspíše pochopili, že s tímto kalibrem neuspějí. Proto se rozhodli, že zvolí diplomatickou cestu. Na smrtící kletby je čas vždycky.
Harry využil chvíle klidu a rozhlídl se po místnosti. Docela ho překvapilo, že proti němu stálo nejméně deset plně ozbrojených bystrozorů. Většinou to byly neznámé tváře, ale přece se našli dva, které bezpečně znal. Byli to Pastorek a Moody, kteří stáli nejblíže k výtahu.
"Vzdej se a my tě předáme tribunálu, kde budeš souzen. Pokud ale budeš klást odpor, budeme muset přikročit k radikálnějšímu řešení. A věř mi, že takovýho prašivýho smrtijeda jako jsi ty, rád pořádně vypráskám!" Moodyho zvučný hlas se nesl celým atriem. Byla v něm slyšet touha po boji a po dobrodružství.
"Mě se ale nechce jít do Azkabanu. A pro vaší informaci Pošuku, něco tak odporného jako je smrtijed, vážně nejsem. Takže mě nechte v klidu odejít! Vzal jsem si jen to, co mi právem náleželo a nyní mě tu už nic nedrží." Harry se to snažil zahrát do autu, ale bylo mu hned jasné, že bez boje se z této šlamastiky nedostane.
"Dobrá tedy, sám jsi si vybral. Měl jsi možnost se vzdát, ale jelikož jsi naší nabídky nevyužil, nezbývá nám nic jiného, než ti dát zavyučenou." S těmito slovy na Harryho vyslal žlutý paprsek. Jelikož Harry nevěděl, co je kouzlo zač, vytvořil nejsilnější štít, který znal. Naštěstí se kouzlo od jeho vykouzlené ochrany neškodně odrazil a tak zahnal nastalé trable. Jediný problém byl, že nestihl vytáhnout hůlku, takže ten štít musel vyčarovat bez ní. A to se neobešlo bez udivených tváří všudypřítomných. Ale i přesto to bylo lepší, než aby ho chytli. Byl za to rád, avšak Moody vypadal, jako kdyby mu ulétly včely.
"Ten je můj, všichni se držte stranou!" Tento zkušený bystrozor právě sršel vzteky a z očí mu šlehaly blesky…
V tuto chvíli se boj mezi Potterem a Moodym rozhořel naplno. Jedno kouzlo střídalo druhé. Pošuk začal na Harryho pálit salvu omračovacích kouzel, která Vyvolený bez problémů vykryl. Na oplátku poslal na bystrozora sadu lechtacích kouzel. Bylo to spíše z důvodu, aby ještě více rozběsnil svého soupeře. A opravdu se tak stalo. Nyní už Moody zrudl vzteky a začal nepříčetně řvát. Přitom metal mnoho kouzel, z nichž jedno Harry bezpečně poznal. Bylo to velmi bolestivé, které vám způsobilo křeč procházející intenzivně celým tělem. Avšak i tato sada vyslaných kouzel skončila před vyčarovanou barierou…
Nyní se rozhorlil i Harry. Bylo od jeho soupeře nečestné, vrhat po něm mučící kletby. Proto zapátral v paměti a začal Pošukovi oplácet stejnou mincí. Střídal různé úrovně a sílu kouzel. Moody musel tudíž měnit své štíty a tím tak Harry mohl využít skuliny. Jenže byl to příliš dobrý soupeř, než aby tato taktika zabrala. Bylo znát, že Moody už zažil mnoho bitev a mnohé z nich i vyhrál.
Mezi krátkými přestávkami, kdy okolo sebe tito dva sokové kroužili jako dva orli hledajíc svou kořist, se Harry snažil přemístit. Avšak nikdy se mu to nepovedlo. Z toho usoudil, že zde někdo vykouzlil protipřemisťovací bariéru. Takže se musel spolehnout na poslední možnost, skýtajíc se v přenosu krbem.

Jejich souboj trval už nejméně deset minut a ani v tuto chvíli se nezdálo, že by se blížili ke zdárnému konci. Oba byli už značně unaveni, ale ani jeden se nechtěl vzdát. Harry se snažil Moodyho překvapit, ale ani jednou se mu ho nepodařilo vyvést z koncentrace. Používal všechny kouzla, na které si vzpomenul, ale žádné nebylo účinné. Jediné plus bylo, že ani Moody si s Harrym nevěděl rady, jeho štít byl příliš silný, než aby ho prorazil. Věděl to, a proto nenápadně naznačil svým druhům, aby Harryho obklíčili a v nestřežený okamžik ho spoutali. Sice si myslel, že si toho neznámý v černém nevšiml, ale opak byl pravdou. Harry věděl, že bude muset co nejrychleji něco vymyslet, protože jinak bude v koncích. No a pak ho to napadlo, byl to jako blesk z čistého nebe. Na mysl mu vyvstala jedna stránka z knížky, kterou dostal od Hermiony. Bylo na ní kouzlo, které by mu mohlo pomoci.
Na nic nečekal, toto byla poslední šance. Z rukou mu vyšel temný paprsek, který si to šinul ke svému cíli. Moody si už chystal svůj nejsilnější štít, když v tom kouzlo zastavilo asi tak tři metry před ním. Chvíli se nic nedělo a poté se ta černá koule rozštěpila na tři menší, totožné útvary, které si to obrovskou rychlostí mířili k překvapenému bystrozorovi. Koule prošly jeho chatrným štítem a omotaly se mu kolem celého těla. Začaly ho svazovat a sálalo z nich teplo. Netrvalo dlouho a Harryho skoro bývalý profesor se sesunul k zemi, jak široký, tak dlouhý.
Chlapec byl rád, že mu to tak vyšlo a začal se přesouvat ke krbu. Myslel si, že ostatní se nahrnou k právě skolenému a budou se zajímat, jestli vůbec žije. Jenomže první, na co zbývající bystrozorové mysleli, bylo, aby jim vetřelec neutekl. Okamžitě na něj poslali šestici rozličných kouzel. Harry se je sice snažil všechny pokrýt, ale jedno přeci jen prošlo jeho obranou a ošklivě mu poranilo bok. Potter zaskučel bolestí jako poraněné zvíře a skoro se sesunul k zemi. Nakonec ale tento útok ustál a schoval se za nejbližší sloup.
Musel rychle přemýšlet. S tím zraněním, ze kterého mu začala téci krev, se už dlouho neubrání. Bude muset nějak odvést pozornost. Jenomže jak? A pak dostal nápad. Stočil pohled ke zlaté fontáně, na které byl vyobrazen kouzelník, kentaur a skřítek. Přitom si ještě vzpomněl na Brumbála, jak tyto sochy oživil. Bylo na to sice potřeba pokročilé kouzlo, ale Harrymu nedělalo žádné problémy. Naučil se ho ještě při svém pobytu u Iris a Leona. Tenkrát chodil do lesa a oživoval si různé věci.
V tuto chvíli neměl čas na vzpomínání, napřáhl ruce a vyslal na fontánu kouzlo. Ta okamžitě ožila a na příkaz Vyvoleného se rozeběhla k Harryho pronásledovatelům. Ti byli tak překvapeni, že se na nic nezmohli. Oživlé sochy je zcela odrovnaly. Toho okamžitě využil ministerský vetřelec a přesunul se ke krbu. Rychle nabral letax a bez přemýšlení vykřikl Grimauldovo náměstí 12. Až příliš pozdě si uvědomil, že se řítí do jámy lvové.

Harry Potter 5♥ 34.kapitola

21. května 2009 v 20:56 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Byl jako v poblouznění. Míjel jedno světlo za druhým, krb za krbem a domov za domovem. Každopádně právě cestoval svým nejméně oblíbeným prostředkem. Nikdy neměl letaxovou síť a s ní spojené cestování rád. Možná byla jeho nechuť k tomuto druhu dopravy způsobena tou první špatnou zkušeností, kdy omylem vypadl v krbu na Obrtlé ulici. Byl to otřesný zážitek, a kdyby mu tehdy nepomohl jeho velký přítel Rebeus, kdoví jak by to s Harrym skončilo.
Ovšem Letax měl i své další nevýhody "Cestující" si při této transportaci připadali jako na skotačící, rozverné, horské dráze, která se klikatila všemi směry. Nahoru a dolů, ze strany na stranu. Dalo by se to přirovnat ke korouhvičce, se kterou si hraje dovádivý vítr. Chvílemi se zdálo, že vypadne úplně na jiném místě, než na tom, které vyřkl před vhozením zelenajícího se prášku do krbu. Avšak vždy se zase vrátil na původní dráhu.
Ta cesta se mu zdála nekonečnou. Už ani nedoufal, že se z tohoto žaludek-zvedajícího ďáblova přístroje dostane. Chybělo opravdu málo, aby vyzvracel celou svou snídani. Raději ani nepřemýšlel nad tím, kam by se jeho zvratky dostaly. V duchu se pousmál nad představou Malfoe stojícího před krbem a nenadálým překvapením, které na něj vyletělo. Kdyby mohl, rozchechtal by se na plné kolo. Leč bránily mu v tom dvě věci. Zaprvé se v tak úzkém prostoru, v jakém se právě nacházel, nemohl nadechnout, natož se zplna hrdla zasmát. No a zadruhé mu v tom bránilo zranění, přesněji poraněný bok, kterému nejspíše Harryho přesun nijak neprospěje.
Z hlubokého zamyšlení na téma: "Draco a Potterovy tělní tekutiny" ho vytrhlo lupnutí celým tělem a následné vyvržení z krbového prostoru na studenou a kluzkou podlahu, v uvítacím salónku. Přitom ho nepříjemně škublo v jeho poraněném a zakrvaveném boku…

Byl by hrozně rád, kdyby si jeho vpádu tam nikdo nevšiml, aby mohl svou tak zbrklou nerozvážnost napravit. Prosil samotné anděly, aby odtama mohl nepozorovaně vypadnout a přemístit se na jiné, pro něj lepší místo. Jenže to by v tom nesměl být čert. Tužby ohledně jeho zmizení byly během chvíle zničeny kvílivým hlasem zdejší bývalé majitelky, která visela vedle krbu. V tuto chvíli byly závěsy, co zakrývaly ten výjev, staré a velmi přísně vyhlížející dámy, na zemi. Tím daly možnost již zmíněnému obrazu, aby se rozkřičel na všechny strany a upozornil obyvatele zatuchajícího a černou magií prolezlého domu, na vetřelce.
Harry začal panikařit. Jak jim to všechno asi tak vysvětlí? Je v domě, o kterém by neměl mít sebemenší potuchy. Navíc má svůj bok namaděru. Jak jim asi odůvodní tohle? Když nad tím tak přemýšlel, usoudil, že z tohohle se nemůže nikdy dostat. Aby ještě více nepřiléval olej do ohně, nechal alespoň zmizet svůj černý plášť. Bude stačit, že zodpoví tisíce otázek ohledně své nečekané "návštěvy", natož aby si ho ještě spojovali se záhadným neznámým z ministerstva.
Připadal si jako raněné zvíře, které čeká, až se k němu dostaví lovec, co touží po honosné trofeji. Bylo to velice ponižující, nic nedělat a jen vyčkávat, až někdo přijde. Jen tam tak ležel, za neustálého křiku paní Blackové a přemýšlel o všem, co se mu zatím přihodilo. Znovu si vzpomněl na své rodiče. Jak rád by s nimi byl. Ale osud tomu tak nechtěl a Harrymu nezbývá nic jiného, než svůj život přijmout tak jak je.

PŘED VPÁDEM H.J.P. NA GRIMAULDOVO NÁMĚSTÍ 12

"Vítám vás na mimořádné schůzi, která se koná kvůli zmizení Harryho Pottera. Harry zmizel včera v odpoledních hodinách. Přijal jsem už předběžná opatření, avšak pátrání bylo zatím bezvýsledné. Svolal jsem vás, abychom se podělili o dosavadní dostupné informace. Nejlepší bude, aby nám Remus pověděl vše, co se událo v době, kdy se vydali spolu s ostatními do Zobí ulice." Brumbál ukončil svůj úvod a dal tím prostor Lupinovi, pro další vyjádření. Dobrosrdečný vlkodlak si odkašlal a dal se do vyprávění.
"No, tak… Jak jistě všichni víte, byli jsme včera já a další členové pověření, abychom vyzvedli Harryho od jeho příbuzných a poté ho dopravili sem na ústředí. Vše probíhalo v pořádku až do doby, kdy se Harry zjevil na schodišti. Od té chvíle je to všechno podivné. Jakmile nás uviděl, hnedle věděl, kdo jsme a co tam děláme. Navíc poznal Tonksovou, přitom se spolu ještě nikdy nesetkali. Poté ještě říkal něco o tom, že se sem znovu nevrátí. Docela ho naštvalo, když jsme na něj všichni namířili hůlky. Jenomže, co jsme měli dělat, zdálo se, že to ani nemůže být Harry. Ten přeci o ničem neví. Řekl, že zůstává a odešel k sobě do pokoje. My, jakmile jsme se vzpamatovali z toho šoku, jsem se vydali za ním. Jenže jaké nás čekalo překvapení, když jeho pokoj byl prázdný. Všechny jeho věci byly pryč, jakoby se propadl do země." Tímto ukončil svou řeč a dal ostatním prostor k přemýšlení a k případným otázkám.
Ti, kteří mladého Pottera znali osobně, nedokázali skrýt panické grimasy ve svých tvářích. Zračila se v nich starost a obavy o milovanou osobu. Všichni přemýšleli o způsobech, které by jim pomohly dostat se z této prekérní situace. Jenže zatím se ani v nejmenším nezdálo, že by někdo na něco jen náznakem narazil. Kdyby jste se rozhlédli po místnosti, uviděli by jste několik druhů lidí. Někteří zamyšlení a jiní zase smutní. Avšak našli se tu i tací, kteří svým sarkastickým úsměvem dávali jasně najevo, co si o celé této situaci myslí…
Ticho už bylo skoro nesnesitelné, táhlo se od jednoho kouta ke druhému. Brumbál už chtěl zakončit tuto situaci a rozdat pokyny, když se náhle celou budovou ozvala rána jako z děla. Sirius sedící nejblíže dveřím vyskočil ze svého místa a hnal se za zdrojem hluku. Vylétl ze dveří, držíc hůlku, jako kulový blesk…

"Harry!" Poslední z Blacků nedokázal zakrýt to obrovské překvapení zračící se v jeho tváři. Byla tam ale i neskonalá úleva a radost ze znovunalezení kmotřence. Černá ovce honosného rodu se přihnala k Vyvolenému a pevně ho obemknula. Mladému Potterovi se ale tento projev radosti ani za mák nelíbil. Působil mu ohromná muka. V Siriusově objetí si připadal jako v rozpálených kleštích, které ho svírají jako štír klepetem svou kořist. Jeho duch už byl tak narušený, že se neubránil bolestivému syknutí. Toho si ovšem nemohl nevšimnout bývalý azkabanský vězeň, a proto se pídil po příčině onoho zvuku. Jakmile uviděl tu krvavou ránu na pravém boku a následně krvavou kaluž, ve které se Harry máchal jako kuře v kari omáčce, okamžitě s děsem v očích upaloval do kuchyně pro odbornou pomoc.
Harry zatím začal pomalu, ale jistě ztrácet vědomí. Vyteklo z něj příliš mnoho krve. Dobrou minutu se mu už dělaly mžitky před očima, ke kterým se nyní přidával i pocit zvracení. Chvílemi si připadal jako na řetízkovém kolotoči, který někdo zapomněl vypnout. Černota stále sílila, až ho úplně pohltila. Jeho mysl se přesunula do jiné sféry. Tam, kam mohou jen někteří. Jen ti, kdo mají smrt na krajíčku a kteří tu čekají, kudy se jejich karma bude dále ubírat…

Probudilo ho až vrzání podlahy, která se prohýbala a kroutila pod něčíma nohama. Zatím byl stále jakoby v polospánku. Sice už vnímal, ale oči měl tak ztěžklé, že je nedokázal otevřít. Chtěl na sebe upozornit, ale jeho tělo mu vypovědělo službu. Všude byla temnota. Od východu k západu a od severu k jihu. Nikde nic a přesto všude všechno. Jeho tělo bylo v nicotě…
V celé té širé tmě se mu po chvíli začaly promítat různé obrazce kroužíc okolo něho a připomínajíc mu celý život. Harry byl uprostřed toho všeho, v jádru té barevné spirály stoupající vzhůru. Šroubovice neměla začátku ani konce, a přesto kdesi začínala a končila. A mezi tímto začátkem zobrazujícím zrození a koncem znázorňujícím smrt, byl Harryho dosavadní život…
Kdyby se Potter zadíval pozorněji, všiml by si, že jeho bytí čeká ještě mnoho a mnoho zápletek, avšak to jen tehdy, pokud se jeho život bude ubírat tím směrem, který mu předepsala sama sudba. Nyní ležela volba na jeho bedrech. Každý je tvůrcem osudu a nikde není psáno, že musíme jít po předem vyšlapané cestičce. Máme život ve svých rukách…
Někdo s ním začal surově třást. Chtěl ho donutit, aby odešel z této krásy. Ta temnota ho upoutala. Už se tu nebál, ba naopak, toužil po její přítomnosti. Prahl po tom, aby mohl být její součástí. Celou svou mysl upíral k barevné spirále, která se okolo něj kroutila jako obří užovka. Avšak narušitel byl silnější a nechtěl se vzdát. Harrymu se vše pomalu a jistě ztrácelo, nabýval znovu vědomí. Naposledy nabral všechny své síly, aby se vzepřel, ale co naplat, už tomu nemohl zabránit…
První, co spatřil, byla ztrhaná tvář svého kmotra, který se nad ním nakláněl a který byl i nejspíše narušitel jeho snů. Ten, jakmile uviděl svého kmotřence opět mezi živými, vykouzlil na svém vrásky posetém obličeji velký a dobrosrdečný úsměv.
"Harry! Konečně! Už jsem myslel, že.." Náhle se zasekl a neodvážil se pokračovat. Bylo na něm vidět, jak velký kámen mu spadl ze srdce. V tuto chvíli už netřásl svým kmotřencem, nýbrž ho pevně objal. V normálních situacích by nejspíše Potter protestoval, ale nyní tento projev lásky opětoval. Cítil teplo a to vřelé objetí, které nyní sdílel, ho naplňoval pocitem bezpečí. Black po chvíli kontakt přerušil a dovolil mu tak, aby se mohl rozhlédnout po místnosti. Docela ho udivilo, kolik lidí tam bylo. V popředí zpozoroval Rona s Hermionou, v závěsu pak, což ho docela překvapilo, Albuse a Minervu. Už zase ucítil ten hlodavý pocit, toho červíčka pochybností o jejich pravých důvodech jeho odložení u prahu Dursleyových. Znovu a znovu se mu zavrtával hluboko do jeho srdce. Vymazával ty nádherné vzpomínky strávené se svými prarodiči v paralelním světě. Ty pocity lásky nyní vystřídala nenávistná a spalující zášť. Chtěl jim ublížit. Jakkoli! V tuto chvíli ho napadl jen jeden způsob.
"Siriusi! Strašně rád tě znovu vidím. Ani nevíš jak jsi mi celou tu dobu chyběl. Jsi jediný, kdo mě zbyl z rodiny. Všichni ostatní mě už opustili. Vykašlali se na mě!" Harry vrhl zlostný pohled na prarodiče a nemohl si nevšimnout těch zvláštních pohledů, které k němu nazpět vrhli. Byl v nich strach, poté lítost a nakonec obavy.
"Harry, vždyť víš, jak tě mám rád a za nic na světě bych tě nedal. Jsem potěšen, že jsi v pořádku. Ale až se budeš cítit lépe, budeš nám muset všechno vysvětlit. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsme hodně zvědaví na tvá vysvětlení."
"Harry, ani nevíš, jaký jsem o tebe měli strach. Co tě to popadlo? Proč jsi nám neodpovídal na naše…" Nebýt Rona, Hermiona by nejspíše na Pottera vychrlila další sadu svých otázek. Mladý Weasly ale soucítil se svým dlouholetým kamarádem a utišil nejchytřejší mladou čarodějku, kterou kdy Remus poznal, drcnutím do zad. Ta, i když se značnou nelibostí, přestala a vrhala zlostné pohledy na svého kamaráda. Tedy na oba kamarády.
"Myslím, že by si měl Harry odpočinout. Ztratil mnoho krve a musí mít nyní klid." Profesor Brumbál to řekl nekompromisním tónem, který nesnesl odporu. Všichni se tedy rozloučili a opustili místnost. Jako poslední šel jeho děda s babičkou. Ti na něj ještě naposledy pohlédli se skelnými pohledy a opustili místnost. Harry osaměl a po chvíli se oddal světu fantazie…

Harry Potter 5♥ 35.kapitola

21. května 2009 v 20:54 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Nad celou Anglií se rozprostírala temná noc osvícená jen září luny. Měsíční paprsky prosvětlovaly již tak ponurou atmosféru, která v tuto dobu obcházela širé okolí. Táhla se ode dveří ke zvonku, od okna k zápraží. Strach tu obcházel a děsil anglický lid. I nekouzelnické společenství vycítilo to napětí panující v celé zemi. Jendou z příčin jejich podezíravosti byly dennodenní nevysvětlitelné úkazy a nehody, které žádný z předních, špičkových, britských vědců nedokázal vysvětlit. Nedokázali objasnit, proč se nad hlavním městem, Londýnem, uprostřed léta utvořila sněhová kalamita. Neuměli ani ozřejmit zvláštní a podivuhodná úmrtí, které nenesly jakékoli známky příčiny smrti. Ovšem největším oříškem pro nekouzelný lid byly výskyty bájných tvorů, které vídali někteří lidé. Zpočátku to nikdo nebral až tak na zřetel, ovšem po zjevení dvou obřích, krvelačných skřetů na slavnosti slunovratu, už nebylo pochyb. Něco nebylo v pořádku a nyní bylo na vládě Anglie, aby to dala do pořádku. Spojené království zachvacovala pomalu, ale jistě masová hysterie, která se postupně rozšiřovala do okolních států. Ministerstvo kouzel se snažilo všemi dostupnými prostředky zajistit utajení, avšak jediného, čeho dosáhli, bylo otevřené nepřátelství s ostatními ministerstvy v celé Evropě. Ti je osočovali ze zanedbání Popletalova kabinetu a za ignoraci nastávající hrozby. Korneliusovi nakonec nezbylo nic jiného než odstoupení z funkce…Popletal sice byl jen na okrasu, avšak jeho rezignace rozsela ještě více obav a nahrála tím tomu-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit…
V tuto chvíli zelo křeslo minstra prázdnotou a hledal se kompetentní nástupce, který by svou pevnou rukou dal celý již utvořený kolabs do pořádku.

Tma už pomalu opadala a vystřídala ji ranní rosa snášející se z nebes. Drobné krůpěje vody dopadaly na malé rostlinky a poskytovaly jim tak vláhu potřebnou pro jejich přežití. Obyčejná sražená pára znamenala pro celé rostlinstvo životabudič, který jim dával možnost existence. Byla to vzájemná symbióza panující na tomto světě už od počátku. Ať už byla příčina vzniku jakákoliv, ustanovené zákony světa tu byly od začátku a budou tu až do konce. Koloběh života je velký uzavřený kruh, který se neustále opakuje.
Sluneční paprsky se začaly objevovat na nejvyšších budovách a čím později bylo, tím více osvětlovaly zbývající kraj. Jedny z těchto šimravých prstů dosahovaly i do pokoje našeho černovlasého hrdiny a pohrávaly si na jeho obličeji. Díky nim se Harry začínal probouzet.
Chvíli se převaloval ze strany na stranu a snažil se uniknout svým lechtavým pronásledovatelům, kteří mu nechtěli dopřát ani chvíli odpočinku. Proklínal je, protože díky nim bude muset už vstávat a jít dolu do kuchyně, kde na něj čeká nažhavená skupinka lidí prahnouc po jeho vysvětlení. Už i díky této představě se snažil zachumlat do peřin a uniknout realitě. Avšak slunce se nevzdalo. Nyní jej už nemohlo otravovat svými paprsky, proto nasadilo jinou zbraň - v mnoha ohledech zákeřnější. Zvýšilo intenzitu svého palu. V důsledku toho si Harry připadal jako lední medvěd na Sahaře. Vzepřel všechny síly, přece to nevzdá!
Netrvalo to ani pět minut a Harry musel vylézt. To horko bylo nesnesitelné. Byl tak zpocený, že mu nezbylo nic jiného, než se vysvléci z nočního úboru a jít se osvěžit studenou vodou, co tekla ze zrezivělých kohoutků.
Po této ranní očistě se oblékl do nového, vyžehleného oblečení a vydal se vstříc svému osudu.
Každý schod mu připadal jako rok jeho života. Zdálo se mu, že schodiště vymřelého rodu Blacků je nekonečné. Schod za schodem, rok za rokem. V tuto chvíli čas nehrál roli. Harry byl v bublině, která ne a ne prasknout. Snažil se přidat do tempa, ale prostor okolo něj byl neúprosný. Nehodlal ho pustit a nutil ho si prožít tuto cestu naplno…

Konečně byl dole a tiše našlapávajíc obešel starou dámu skrývající se za červeným závěsem. Jeho kroky se tlumeně rozléhaly po přijímacím salónku a Harrymu připadalo, že dělají neskonalý hluk. Jak se tak blížil ke dveřím, doléhala na něj tíha nadcházejícího rozhovoru. Nevěděl, co bude dělat a ani jak se z toho bez úhony vykroutí. Když nad tím tak přemýšlel, vydedukoval, že nejspíše bude muset vypovědět alespoň část svého příběhu pravdivě a tím upoutat pozornost řádu od důležitějších věcí…
Stanul přede dveřmi a v duchu si představoval, jaký humbuk vyvolá jeho příchod. Na mysl mu vyvstanula situace, kdy osazenstvo domu pokřikuje jednu otázku za druhou a visí na něm očima očekávajíc jeho květnaté odpovědi…
Jaké překvapení ho ale čekalo, když v kuchyni našel jen jednoho člověka. Sírius si právě chystal něco k snědku. Harry už očekával salvu dotazů na jeho osobu, avšak jediného čeho se dočkal, bylo:
"Á Harry, už jsi vzhůru? To je dobře. Najez se a za hodinu jsem přijď. Bude se konat schůze a ty jsi hlavním bodem programu." S tím a s potutelným úsměvem si vzal svůj kulinářský výtvor a opustil kuchyň. Harry osiřel. Rychle si něco připravil a vzdálil se do svých osobních komnat.
Jak mu předtím čas utíkal pomalu, tak nyní sprintoval jako o závod. Připadalo mu to jako pár minut, co zavřel dveře od svého pokoje. Harry si nemohl pomoci, ale zdálo se mu, že minuta tu má jen třicet sekund. Ani se nenadál a už na něj volal jeho kmotr žádajíc jeho účast na shromáždění řádu. Potter se tedy sebral a napodruhé se vydal do jámy lvové. Ovšem nyní už načisto…

Při cestě do kuchyně nepotkal živou duši, soudil tedy, že se už všichni shromáždili. Po otevření dveří se mu naskytl pohled na přeplněnou místnost. Avšak tato byla jiná než ta, kterou znal z paralelního vesmíru. Nebyl zde žádný kulatý stůl a ani žádné ornamenty. Celá místnost tu byla zvětšená a zaplněná místy k sezení. Byla to obyčejná kvádrová místnost se stupínkem ve předu. Na něm bylo pět menších a jedna zlatě zdobená židle. Ta byla zaplněna zadnicí Albuse Brumbála. Po pravé straně pak měl Minervu a Siriuse. Po levici bylo jedno prázdné místo a vedle něj seděl jedno-oko-normální Moody. Harry se rozhlížel po okolí a hledal nějakou volnu židli. Mohl si vykroutit krk, avšak jediné místo, které našel, bylo vedle svého "milujícího" dědečka. Se vztyčenou hlavou si to štrádoval kolem řad kouzelníků. Našlapoval jemně a jeho chůze připomínala chůzi vznešeného krále. Byl to pravý syn svých rodičů. Nebylo pochyb, že na sebe upoutal pozornost a že se stal jejím středem. Jemu to ale bylo jedno. Svůj zrak soustředil pouze na jedno místo - na prázdnou židli stojící v popředí…
Konečně dosáhl svého cíle a uvolněně se posadil. V tuto chvíli hleděl do dáli a snažil se nevnímat kradmé pohledy svých prarodičů. Ještě chvíli panoval v místnosti šum, který byl ovšem přerušen jedním mávnutím Brumbálovy ruky.
"Vítám vás na dnešní schůzi. Vím, že máte všichni mnoho starostí a povinností, ale myslím, že Vás bude všechny zajímat téma, které zde bude dnes prodiskutováno. Jedná se o proniknutí Fidelinovým zaklínadlem do tohoto domu.
Určitě nejsem jediný, koho zajímá, jak jsi to Harry dokázal. Protože jsem strážcem tajemství já a polohu tohoto domu jsem ti neprozradil, nemohu přijít na příčinu tvého vniknutí sem. Jediným odůvodněním by bylo selhání kouzla. Avšak po pečlivém přezkoumání, se nic takového nezjistilo. A proto se tě tedy ptám, máš nějaké vysvětlení?" Brumbál domluvil a v místnosti by v tuto chvíli byl slyšet i padající špendlík. Harrymu to šrotovalo o sto šest. Hledal nejvhodnější výmluvu, jenže na nic nepřišel. Po půl minutě ticha a vyzývavých pohledů ze stran členů, si Harry odkašlal a chtěl jim povědět alespoň částečnou pravdu o tom, že mu ho Brumbál sám řekl. Ovšem už nechtěl prozradit, za jakých okolností. Už už se nadechoval, když najednou uslyšel ve své hlavě nějaký hlásek…
"Nic neříkej, není to bezpečné, zrádce je na blízku. Střež se něco povědět. Zvědavé uši by mohly vše povědět tvému nepříteli. Zbav se ho. Hned!" Harry sebou trhl a hledal zdroj toto hlasu. Rozhlédl se na jednu stranu, potom na druhou, podíval se i na strop, ale na nic nepřišel. Všichni tu stále seděli a čekali na jeho vysvětlení. A pokud by se dalo říct, tak se značným netrpělivým čekáním. Harry se ještě jednou podíval po okolí, ale když nic nenašel, znovu se nadechl a chtěl vyprávět, když najednou…
"Ne! Nedělej to! Není to bezpečné! Nejdříve se zbav vetřelce. Znič ho! Pomůžu ti." Harry se znovu polekaně rozhlédl kolem sebe a teprve nyní mu padl pohled na jeho prsten, který slabě zářil. Na prsten od jeho rodičů. Na dar, který dostal ke svým narozeninám. Vzpomněl si na ty šťastné chvíle prožité v rodinném zázemí.
"Nic neříkej. Znič nepřítele. Pomsti se za jeho zradu! Nedovol, aby někomu ublížil. Postav se mu. Znič Mundunguse! Rychle, než někomu ublíží!" Každá slabika, každé slovo do Harryho vsévalo spalující nenávist a touhu po pomstě. Cítil, jak v něm vře krev. Na povrch vyplouvala jeho krvelačnost. Muselo to být tím prstenem. Vzbuzoval v něm touhu, touhu ublížit. Vyskočil na nohy a…
"Zrádče! Co ti za to slíbil? Hm?" Všichni se Harryho reakce zalekli a nikdo nic nechápal.
"Harry, co.." Brumbál nestihl nic víc říct, Harry mu totiž neslušně skočil do řeči.
"Před zrádcem nebudu mluvit. Zabiju tě, rozumíš! Postav se mi a bojuj! Nebo se mě bojíš Mundungusi?" Všichni přítomní se teď otočili na již zmíněného sedícího v poslední řadě na kraji v uličce. Ten zprvu vypadal vyděšeně, avšak když pochopil, že byl prozrazen, shodil masku trpitele a jeho obličej ozdobil ošklivý úšklebek. Vstal a postavil se do uličky čekajíc co se bude dít.
"Nevím, jak jste mě odhalil, ale věřte mi, že můj pán mě pochválí, až mu přinesu vaši hlavu. Avada Kedavra!" Kouzlo smrti letělo tou malou uličkou přímo na našeho hrdinu. Všichni jen přihlíželi. Byli až moc v šoku z toho, co se tu právě dělo. Nikdo se na nic nezmohl. Vše se seběhlo tak rychle. Bylo tu tolik lidí, že kouzlo najde svůj cíl. V tuto chvíli se řítilo na neozbrojeného Harryho. Jako první se vzpamatoval Brumbál. Rychle se postavil a chtěl skočit mezi Avadu a svého vnuka. Nemohl dopustit, aby zemřel. To by si nikdy neodpustil. Než ale stačil udělat tento osudný krok, napřáhl Harry ruce a vykouzli před sebou sochu, která ho zaštítila a pohltila kouzlo. Potterův vztek nyní už nebyl kontrolován, vyplul plnou silou napovrch.
"Jak se opovažuješ! Ty nemáš potuchy, s kým máš to dočinění. Jsi zrádce a ti zaslouží jen jedno. Smrt!" S dozněním poslední souhlásky vyšlehl z Harryho rukou mohutný blesk a řítil se na příliš překvapeného Mundunguse. Ten nestačil zareagovat včas. Nešlo to. Nedokázal ani uskočit nebo se jinak vyhnout. Kouzlo do něj narazilo plnou silou a vrhlo jím proti zdi. Nikdo nebyl schopen slova a už vůbec ne pohybu. Byli jako v transu. Jediné, co dokázali, bylo sledování chlapce s jizvou na čele. Ten si kráčel po červeném koberci kupředu ke svému protivníkovi. Zrádce jen bezmocně ležel a povrchně dýchal. Harry zatím ještě stále nedokázal ovládnout svůj vztek, na to byl ještě příliš ovlivňován prstenem. Svou telepatickou silou zvedl svou kořist do vzduchu a pomocí kouzla Everate ji přivedl k vědomí. Věřte tomu, že by si v tuto chvíli podomní zlodějíček nejraději užíval sladkého bezvědomí. Ovšem nyní musel stanout v tváří tvář svému soupeřovi, který ani v nejmenším nejevil známky soucitu.
"Za zradu je jen jeden trest! Nyní zemřeš mou rukou. Sbohem." V ruce se mu objevila podlouhlá dýka, kterou chtěl svůj čin dokonat. Už se napřahoval k závěrečnému útoku, když ho najednou popadly dva páry rukou a odtáhli ho dál. Harry byl do takové míry mimo, že ho tento vpád ochromil. Toto vytržení ho opět vrátilo do reality a spoutalo tu ukrutnou nenávist sídlící hluboko v jeho nitru. Konečně se opět ovládal. Rychle ukončil svou telepatii a nechal Mungulase spadnout na zem jako pytel brambor. Poté se ohlédl po svých zachráncích a spatřil vyděšeného Siriuse a Remuse, kteří ho pro jistotu stále drželi za ruce. Členové se konečně vzpamatovali a začal všeobecný rozruch. Nejbližší členové přispěchali ke zrádci a spoutali jej. Hned nato také omráčili. Ostatní zatím hleděli na Harryho s děsem v očích. Brumbál s Minervou nebyli výjimkou.
"Už mě můžete pustit. Siriusi, Remusi! Hned. Jsem v pořádku." Oba jmenovaní se ještě chvíli tvářili dosti nejistě, ale po chvíli tak učinili. Harry, jakmile pocítil opět nabytou svobodu, se vyhoupl do sedu a hnedle se postavil.
"Pitomej prsten!" S tím si ho sňal z ruky a strčil si ho do kapsy. Konečně na něj dolehla naléhavost situace. Vždyť málem zabil člověka! On se skoro zachoval jako Voldemort! On, on…
Rychle se rozhlédl po ostatních a uvědomil si, že nyní je v opravdu velkém průšvihu…

Harry Potter 5♥ 36.kapitola

21. května 2009 v 20:53 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Cítil na sobě mnohé pohledy. Propalovaly jeho tělo skrz na skrz vlnami ohnivé nedůvěry a podezření. Viděl v těch očích nevídaný strach, údiv a zmatek. V těchto studnách do duše mohl bez menších problémů vyčíst veškeré překvapení, zračící se na každé tváři. Bylo jedno, jestli se dívá na přátele nebo na lidi, které vidí poprvé v životě. Ne, ve všech tvářích se objevovalo to samé - strach! Obrovská bázeň z předcházejících událostí.
Harry pro ně byl vždy dítětem potřebujícím ochranu a péči, kterou mu nemohli dát jeho rodiče. Avšak nyní v něm viděli jen podivína, kterého by se měli bát. Věděl, že je zle. Nyní už nebylo cesty zpět.
Přemýšlel, jak by se nejlépe z této prekérní situace mohl vypotácet, avšak nápady, jako by se mu vyhýbaly obrovským obloukem, který se stále zvětšoval. Při zrekapitulování dosavadních okamžiků si uvědomil ten děsivý fakt, že nyní se z toho už nejspíše nevymotá. Každý v této místnosti viděl ty otřesné věci, které předvedl. Ano, úplně celý řád viděl Harryho pokus o vraždu. Chybělo málo a mohl mít na svých rukou krev.
Zažil toho už mnoho, ale ať byla situace sebehorší, nikdy se nesnížil k vraždě. Samozřejmě, Voldemorta už jednou zabil, avšak on se bránil a byl to soupeř hoden Harryho schopnostem. Jenže co Mundungus? Ten přeci nebyl ani ozbrojený….! Neměl nic a přesto se ho Potter pokusil zabít. Chybělo tak málo! Jen jedna jediná slabika dělila Vyvoleného od něčeho tak odporného, jako je zahubení cizího života. V tuto chvíli se hnusil sám sobě. Měl sto chutí utéci a už nikdy nevlézt na denní světlo. Ten starý nedospělý Harry by to nejspíše udělal, jenomže uběhlo už mnoho a mnoho dní od okamžiku, kdy se neuměl ubránit. Nyní z něj byl skoro dospělý muž, který se nebojí postavit problémům a čelí jim s nastavenou tváří. Ne, byl čas přestat utíkat a začít pykat za své činny…
I když zase na druhou stranu, když o tom začal hlouběji uvažoval…
"Asi nemůžeme dělat, jako že se nic nestalo, nebo ano?" Harry svou myšlenku vyslovil s nadějí v hlase. Jenže pak si všiml těch pohledů, které jasně vypovídaly, že se musel zbláznit a okamžitě ji zavrhl. Ale zase na druhou stranu si říkal, že mlčení znamená souhlas. Takže s tímto odůvodněním se otočil a zamířil směrem ke dveřím.
"Kam si myslíš, že jdeš mladý muži?" řekla k překvapení všech obávaná profesorka přeměňování.
"Snad si nemyslíš, že tě po téhle scéně necháme jen tak odejít! Pěkně se sem vrať a všechno nám to laskavě vysvětli!" Na jeho babičce bylo vidět, že je hodně naštvaná. Harry to dokázal zjistit podle několika věcí. Ať už to bylo stažené obočí ztrácející se ve vlasech, nebo přísný pohled připomínající kočku, co číhá na svou kořist. No, ale to by nebyl Potter, aby si nechal rozkazovat a poroučet.
"Co se stalo, stalo se. Já se vám nemusím z ničeho zpovídat. Vy mi také nic neříkáte. Každý má to nějaké to svoje malé tajemství, nemyslíte? Můžete být rádi, že jsem odhalil ve vašich řadách zrádce. No a pokud se jedná o moje chování, mohu se snad jen ospravedlnit tím, že za to nemohu já, nýbrž rodový prsten." V duchu se musel pousmát, když si všiml reakce svých prarodičů. Tedy spíš té, kdy se zmínil o rodovém prstenu. Oba se tvářili velice zaskočeně. Vypadalo to, jako by jim najednou došly argumenty.
"Rodový prsten, Harry? Nikdy jsem nic o něm neslyšel. A věř mi, že nám James říkal úplně všechno, že Remusi?" Tichošlápek byl opravdu zmaten, jeho nejlepší kamarád se ani slůvkem nezmínil o žádném rodinném dědictví, natož o prstenu. O Lily ani přemýšlet nemusel, ta přeci byla z mudlovské rodiny a ta žádnou magickou věc vlastnit nemohla. Takže buď měl James přeci jen nějaké tajnosti před svými nejlepšími přáteli, nebo si jeho kmotřenec vymýšlí. Bohužel ani jedna varianta se Siriusovi moc nezamlouvala, nyní akorát přemýšlel, která by ho více zranila. Jestli tajemství, nebo lež.
"Neboj Siriusi, slyšel jsi dobře, opravdu za to může rodový prsten. Ale jak to, že to nevíš… Vám se profesor Brumbál nezmínil? Neříkej, že vám tak důležitou věc zapomněl říct? Tak, že bych přeci nebyl jediný, komu neustále lže?" Harry nyní čekal na reakci svého dědečka, který stále se stále jevil, jako kdyby na něj někdo poslal sadu matoucích kouzel. Popravdě, ani Minerva nevypadala příliš zainteresovaně. Sírius už vypadal, že se Brumbála zeptá, co tím vlastně Harry myslí, ale profesor ho předběhl.
"Harry, nevím, o čem to mluvíš. Já nikdy o žádném rodovém prstenu neslyšel. A pochybuji, že by v Jamesově rodině nějaký takový prsten vůbec existoval. O Lilyině rodině nemluvě. Je mi to moc líto. Strašně rád bych ti pomohl a potvrdil tvá slova, ale já o něm nic nevím." Tak tímto Pottera Brumbál odzbrojil. V tuto chvíli se poměr stran obrátil. Nyní to byl Harry, který vypadal, jako že mu uletěly včely, naproti tomu Albus pozoroval Harryho reakci a doufal, že celou tu věc zahrál do autu. Nemohl dopustit, aby se jeho vnuk dozvěděl pravdu, bylo by to příliš nebezpečné. Ne, v tuto nebezpečnou dobu, kdy Voldemort získává nazpět svou sílu, nemůže svého vnuka ještě více ohrozit. Kéž by jen věděl, jak ho má rád a jak na něj s Minervou neustále myslí a snaží se ho co nejvíce ochránit. Jenomže city musely jít stranou, život je přednější než láska.
To, co tu před chvíli jeho děda řekl, Harryho hluboce ranilo. Připadal si, jako by se mu do srdce zabodávali rozžhavené dýky. Poprvé, podruhé, potřetí. Rozdrásávali mu nitro na malé kousky.
"Když myslíte, ale v tom případě chci, abyste věděl Brumbále, že tímto jsem s vámi skončil. Myslel jsem, že to, co jste udělal před lety, mělo důvod, ale teď vím, že o mě nestojíte. Ale je to vaše rozhodnutí a já se s tím smířím. Teď když mě omluvíte, jdu si lehnout, dnes toho bylo více než dost." Harry se už měl k odchodu, ale zastavil ho skřípavý hlas pošukaného chlápíka jménem Moody.
"Stůjte Pottere, teď nikam nepůjdete. Máte nám toho ještě dost vysvětlovat. Tak třeba, jak to že znáte adresu hlavního štábu? Hm? A nesnažte se nás tu vodit za nos! Věřte mi, že tomu přijdu na kloub - po dobrém nebo po zlém!" Moodyho oko se koulelo v očním důlku ze strany na stranu, nahoru dolů, Harrymu se po chvíli z toho točení udělalo až špatně, proto raději odvrátil zrak a soustředil se na Siriuse. Vlastně si až nyní všiml kmotrova nového image. Už to nebyl ten vyhublý člověk se strhanými rysi a smutnýma očima. Ne, nyní to byla sebejistá osoba s jiskrou v očích. Tato změna ho docela překvapila. Pokud si dobře pamatoval, nic takového ještě u svého kmotra neviděl.
"No tak co bude! Podáte nám konečně vysvětlení? Ano nebo ne?" Moody už byl opravdu netrpělivý a Harrymu se zdálo, že nenápadně sáhl svou pahýlovitou rukou na lem svého kabátu, kde nejspíše uschovával svou hůlku.
"Nemám povinnost vám odpovídat, ale že jste to vy, tak vám to řeknu. Adresu mi dal Brumbál, ten je přeci strážce tajemství." Všichni přítomní se otočili na ředitele a čekali buď vyvrácení, nebo potvrzení Potterových slov. Ovšem Brumbál jen zakroutil hlavou, že nic takového nikdy neučinil.
"Pottere nelžete nám tu!" Moody už byl na hranici svého ovládání.
"Proč bych vám měl asi tak lhát. Navíc, pokud vím, tak Fidelinovo zaklínadlo je uschováno do živého objektu, který pak stráží dotyčnou věc. Takže je logické, že mi adresu musel dát Brumbál, nemyslíte? A jediní lháři, kteří tu jsou a vidím je, sedí támhle!" s tím ukázal na své dva "vykulené" prarodiče, kteří nemohli pochopit, proč je Harry tak nenávidí. Přeci se nemohl dozvědět pravdu. Jediní, kdo to věděli, byli oni dva. Ne, musí to být v něčem jiném.
"Pokud už nemáte dalších otázek, půjdu si lehnout. Jo a abych nezapomněl, Obor záhad už hlídat nemusíte, o věštbu jsem se postaral sám!" S těmito slovy se vydal za sebou a nechal omámené členy za sebou. Tedy až na jednoho.
"Tak to jsi byl ty? Tak teď toho už mám dost. Mdloby na tebe!" Bývalému bystrozoru právě ukápla poslední kapka trpělivosti…

Harry Potter 5♥ 37.kapitola

21. května 2009 v 20:53 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Tma, nic než temnota obklopující téměř dospělého chlapce. Měl pocit beztíže a malátnosti. Dojem uvolnění a napětí zároveň. Odpoutání se od těla a vznášení se vzduchem jako padající listí na podzim. Balancování na prahu života a smrti. Pociťování všech vjemů zároveň a přitom nic necítit. Plout na provazcích duhy a přitom se nacházet v černočerné tmě. Mít rozpolcenou duši mezi temnotou a světlem. Tak takto přesně se cítí každý člověk, který upadá do bezvědomí - a v tuto chvíli to tak vnímal i Harry.
Nacházel se v nicotě - v prostoru, kde si člověk připadá, jako kdyby neustále padal a vzlétal zároveň. Čas nehraje roli, nepoznáte tu, jestli uběhla minuta či rok. Ne, v této dimenzi máte nekonečně mnoho času přemýšlet o svých činech a zpytovat svědomí. Můžete kopat, mlátit, křičet, avšak ničeho tím nedocílíte. Snad jen frustrace z vaší beznadějné situace. Všechen váš vzdor se tu po chvíli otupí a odumře, nic vám nezbude. Snad jen vlastní svědomí, které vám neustále připomíná všechny vaše hříchy a prohřešky, jenž jste provedli ve svém životě. I Harry to pociťoval a bojoval se svým druhým já. Snažil se ho přesvědčit a ospravedlnit všechny ty hrozné věci, které udělal. Avšak po čase, který mu připadal jako věčnost, vše vzdal a podvolil se věcem, které mu jeho podvědomí říkalo.
Už delší dobu nic nevnímal. Vše se ponořilo do naprosté, strachem nahánějící tichosti. Cítil se jako hluchý, nic neslyšel a přitom toužebně dychtil po jakémkoliv zvuku. Snažil se zakřičet, avšak nevydal ani hlásku, pokoušel se pohnout, jenže nemohl. Připadal si jako socha, jenž byla vytesána do kamene.
Toužil po úprku z tohoto temného prostoru, který nenabízel nic jiného než strach a utrpení. Už nemohl dále snést to neustávající ticho. Potřeboval slyšet zvuk, bylo jedno jaký. Propadal panice, která jeho mysl pomalu, ale jistě zachvacovala a snažila se ho zavést na pokraj zoufalství a šílenství. Chybělo tak málo. Jen malý kousek dělil Harryho od naprosté nepříčetnosti.
"Pottere! Pottere! Vzbuďte se!" Těchto pár slov vytrhlo Harryho ze stavu agónie, jenž už dlouhou dobu provázela jeho mysl. Díky tomu se dokázal odpoutat a vyprostit, mohl uniknout a dostat se opět do reality. Celý dychtivý se sápal pryč z temnoty. Natahoval uši a snažil se znovu zachytit ty zvuky, které ho měly doprovodit do bdělého stavu. Čekal a doufal, že znovu přijdou a poskytnou mu prostředek, který ho dopraví do reality.
"No tak Pottere vzbuďte se! Nebuďte takový padavka!" Nepoznával ještě ten hlas, avšak vnímal ho jako loď doprovázející ho do bezpečí - do přístavu naděje a světla…
Konečně se probudil a mohl otevřít oči. Velmi pomalu a unaveně rozevřel nejprve jedno a poté druhé. Zamrkal a snažil se zaostřit na osobu stojící před ním. Byl to Pošuk Moody, který se zdál velice rozlíceny. Harry nechápal proč, na nic si nedokázal vzpomenout. Začal se rozhlížet. Vypadalo to, že se nachází v nějaké místnosti plné lidí. Poznával Brumbála a Siriuse. Přívětivě se na ně usmál, avšak zarazili ho jejich nic neříkající obličeje. Chtěl vstát a jít se přivítat se svým kmotrem, jenže vzápětí zjistil, že se nemůže pohnout. Byl připoutaný.
Nic nechápal. Znovu se podíval na Siriuse, Brumbála, Moodyho a nakonec na ty provazy.
V tu chvíli ho realita praštila do obličeje jako obrovský balvan valící se ze skály. V tento jediný okamžik se mu vybavili všechny věci, které se udály v posledních hodinách. Znovu mu před očima přeběhla scéna, kdy se pokusil zabít Voldemortova špeha. Viděl tu dýku a hlavně pocítil tu touhu zabít. Tu neutuchající touhu ovládat něčí život a rozhodnout o jeho bití či nebití.
Jenže vzpomínky se mu vraceli dál, nyní se mu vybavila ta poslední před tím, než omdlel. Někdo ho omráčil, jenže kdo. Snažil se na to přijít, chtěl zjistit pravdu, avšak vše jakoby zatím bylo za slabým závojem mlhy, která se nedala odkrýt. Ze zadumání ho vyrušil až hlas ředitele Bradavické školy.
"To nebylo nutné Alastore, okamžitě Harryho rozvaž!" Mladý Potter náhle pocítil zahřátí u srdce, když zjistil, že se ho jeho děda zastal. Jenže po chvíli…
"Promiň, Albusi, ale to nemohu. Musím přijít na to, co se tu pro všechno na světě děje. A věř mi, že nejsem zdaleka jediný, kdo touží znát pravdu . Je to tak?" S tím se otočil ke zbývajícím členům, kteří souhlasně pokývali.
"Moody, okamžitě Harryho rozvázej nebo to udělám sama!" Už po druhé za tu chvíli Harry pocítil to zvláštní teplo v oblasti srdce. Tak přeci jen nebudu sám, nyní se mě zastala i moje babička. Třeba nejsou tak špatní a přeci jenom mě mají rádi…
"To neudělám a ty taky ne Minervo. Znáš pravidla Řádu, pokud je většina členů pro, a jako že je, tak zůstane Potter přivázaný a bude podroben výslechu!" Harryho babička se přesto nechtěla vzdát a už už se napřahovala hůlkou, aby svého vnuka osvobodila, když se k ní najednou naklonil Brumbál a řekl:
"Ne, Minervo, pokud se tak Řád rozhodl, nesmíme odporovat!" S tímto jediným prohlášením, s touto jedinou větou, klesla Harryho naděje na rodinu pod bod mrazu. Sice viděl, že se ho jeho babička snažila osvobodit, avšak upřednostnila jeho dědu před ním samotným. Což z ní dělá v Harryho očích stejného zrádce, jako je jeho děda.
"Tak Pottere, nyní si ujasníme pár maličkostí, co vy na to!" Na starém bystrorozovi bylo vidět, jak velkou radost má z nadcházejících okamžiků.
"Buďto to půjde po dobrém nebo" Na důkaz svých slov vytáhl ze své kapsy ampulku s průhlednou kapalinou "to půjde po zlém. Vyberte si. Beztak nemáte na výběr. V tuto chvíli jste v mých rukou. Nemáte hůlku a jste připoután provazy, z který se lze dostat jen s mou pomocí. Takže?" Nyní čekal na Harryho reakci a snad i doufal, že Potter nebude spolupracovat.
"Snad si nemyslíte, že vám budu něco říkat! Už jednou jsem vám nakopal ten váš zadek. Pokud vám to nestačilo, můžeme si to zopakovat." Tak toto Moodyho vytočilo, nebýt Siriuse, který ho na poslední chvíli zachytil a nedovolil mu vyslat na Harryho kouzlo, nedopadlo by to nejspíše nejlépe.
"Alastore, zůstaň jen u výslechu, je ti to jasné. Nebudu tady trpět žádné násilí!" To nyní opět zasáhl Brumbál, který se zdál být čím dál znepokojenější.
"Omlouvám se Albusi. Už se to nebude opakovat. Tak Pottere, když to nejde po dobrém." S děsivým úsměvem přišel ke svému dosavadnímu zajatci a násilím mu vlil veritasérum do pusy. Harry se bránil seč mohl, avšak nakonec se mu bezbarvý lektvar dostal do úst. V tuto chvíli znovu děkoval těm okamžikům, které strávil v knihovně a učil se svým otcem různá kouzla, lektvary, ale i posilování vědomí a odolnosti proti cizímu vniknutí. Proto by pro něj v tuto chvíli nemělo být problém lektvar překonat. A taky že nebyl.
"Vaše celé jméno" Bývalý bystrozor se už nemohl dočkat. Byl celý dychtivý po pravdě.
"Harry James Potter" Vyvolený se snažil nasadit monotónní hlas, aby byl věrohodný.
"Dobře, takže první otázka. Byl jste dnes na ministerstvu kouzel a vnikl jste na Obor Záhad?" Na Moodym byla vidět škodolibá radost a hlavně touha po poznání. Harry věděl, že bude muset říci pravdu, protože jim už řekl o věštbě.
"Ano, byl" Znovu promluvil tím nic neříkajícím hlasem.
"Skvělé a co jste tam dělal?" Konečně se dostával k jádru problému. To Pošuka vzrušovalo ještě více.
"Byl jsem na Oboru Záhad pro svou věštbu a cestou nazpátek jsem nakopal několika neschopným bystrozorům jejich zadky." Nebýt toho, že Harry musel hrát věrohodně, určitě by se na místě rozesmál. Protože výraz, který se usídlil na tváři jeho nynějšího vyslýchajícího, byl k nezaplacení. A nutno dodat, že i na ostatních tvářích byly vidět cukající koutky. Nebýt závažnosti situace, kdo ví, co by se dělo dál… Jediný Moody nevypadal, že by se nějak náramně bavil. Spíše vypadal jako přezrálé rajče, které za chvíli vybuchne. Jelikož se zdálo, že už není schopen výslechu, ujal se této činnosti Snape, který se znenadání objevil bůh ví odkud.
"Tak Pottere, odkud znáte adresu řádu?" Jakmile Harry spatřil Snapeho, viděl rudě. Jeho nenávist k tomuto člověku byla neutuchající. Tedy nenávist to byla oboustranná.
"Adresu mi dal profesor Brumbál. A můžu mít já otázku profesore? Musíte Voldemortovi ještě líbat hábit jako nějakej čokl?" Po této otázce bylo skóre dva nula pro Harryho. Již to byl druhý člověk, který vypadal těsně před vybuchnutí. Nebýt opětovného rychlého zasáhnutí bývalého vězně, Harry by byl nejspíše rozplácnutý na druhé straně místnosti.
"To není možné Harry, jsem strážcem tajemství a adresu jsem ti nikdy nesdělil." Toto bylo už na Brumbála moc. Ten chlapec tu tvrdil něco, co nemohlo být pravdou.
"Je více věcí, které jste mi nesdělil, že profesore. Jako vždy se mi snažíte něco zatajit. Tu věštbu bych překousl, ale ty ostatní věci ne!" - On to snad ví - Tato jediná věta proběhla dvou postarším lidem v místnosti, kteří v tuto chvíli znejistěli ještě více.
"Musím říct, že ze začátku se to zdálo být zajímavé zpestření, ale už mě to přestává bavit. Jsem unavený a chci odejít, takže mě laskavě rozvažte." Harry už byl opravdu mrzutý a chtěl utéci z této tíživé atmosféry. Chtěl pryč o těch dvou, kteří ho v mládí odvrhli a díky kterým musel zažívat muka a šikanu. Potřeboval odejít a urovnat si myšlenky a pocity.
"Nikam nepůjdete Pottere, ještě jsem neskončili, je vám to jasné!" To se konečně vzpamatoval bývalý všemi obávaný bystrozor.
"Ne mýlíte se, už jsme skončili, právě teď!" S tím Potter použil neverbální kouzlo a vyprostil se z pout. To se samozřejmě neobešlo bez udivených a zaražených reakcí. Nikdo nemohl pochopit, co se právě stalo. Nejhůře na tom byl ovšem Moody.
"J-jak?" Vykoktal nevěřícně.
"Do toho vám nic není. A varuji vás, nepleťte se mi do cesty. Už jednou jsem zabil Voldemorta, takže mi nějaký řadový kouzelníček nebude dělat sebemenší problémy. Je vám to jasné! A pokud se jedná o vás" s tím se otočil na své dva prarodiče "ani nevíte, jak jste mě zklamali. Stále jsem trochu věřil, ale nyní, nyní už ne. Už vás nechci v životě vidět. Nenávidím vás!" S tím se naposledy rozhlédl po místnosti a vzápětí ho pohltily plameny. Až pozdě si uvědomil, že řekl více, než měl…

Harry Potter 6♥

20. května 2009 v 20:00 | Romišek :-) 13 |  Princ dvojí krve
Voldemort drží stále pevněji ve svých spárech jak svět mudlů, tak svět kouzelníků a Bradavice už nejsou tím bezpečným ůtočištěm, kterým bývaly.
Harry má podezření, že nebezpečí je přímo uvnitř hradu, ale Brumbál se stále více upíná na přípravu na poslední bitvu, která jak ví, se velmi rychle blíží. Společně se snaží najít klíč k obraně proti Voldemortovi. Nakonec Brumbál povolá svého starého přítele a kolegu, vlivného a netušeného bonvivána, profesora Horácia Křiklana.
Věří, že právě on má klíčové informace.


Mezitím jsou studenti pod ůtokem zcela jiného nepřítele, když začnou bouřit hormony. Harryho to čím dál víc táhne k Ginny, ale to i Deana Thomase. A Levandule Brown se rozhodla, že Ron je pro ni ten pravý, ale nepočítala s čokoládou Romildy Vaneové......A pak je tu Hermiona: i když v ní řve žárlivost, je rozhodnutá nedat své city najevo. Jak romantika vzkvétá, jeden student zůstává stranou. Rozhodne se zanechat svou stopu, i když temnou. Láska je ve vzduchu, ale neštěstí vězí přímo před námi a Bradavice už možná nikdy nebudou stejné.




Tohle malovali vášniví diváci♥♥=)

19. května 2009 v 18:26 | Romišek :-) 13 |  Princ dvojí krve
Tak tohle (kromě první fotky) malovali ti nejvášnivější diváci Harryho Pottera=)...doufám, že se vám tyto výtvory líbí=)....no a samozdřejmě jako odteď vždycky vám tady dávám průběžný stav času=)....takže ještě ♥57 dní 5 hodin 33 minuty a 10 sekundy a je to tady=)♥kliknÄ›te pro zobrazení původního obrázku


2
//<![CDATA[ //]]> //<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>

Harry...a zase Harry♥

19. května 2009 v 17:57 | Romišek :-) 13

Pevný nervíky:)♥ aneb ♥58,2,48♥

18. května 2009 v 21:16 | Romišek :-) 13
Ano je to tak♥
jenom 58 dní 2 hodiny a 48 minut a vypukne celosvětová Potterománie!:-D =) no posudte sami nevypukne i ve vás?...myslím si že ano...ale to nemění nic na faktu žese čas velice krátí a Prince dvojí krve se dočkáme co nevidětn!:-) no tak prozatím vám přeju pevné nervy a pěknou zábavu:-) prozatím se asi budete muset smířit s mým blogískem a trailery které tady jsou i v češtině:) =) tak papa a pevný nervíky na čekání:)♥