Zatímco si Harry Potter prožíval další kruté rány svého života, ve Velké síni se právě večeřelo a klábosilo o všem možném - ať už to byl famfrpálu nebo zítřejší test z Lektvarů. Bylo zde rušno. Tedy skoro všude. Jedinou výjimkou bylo duo Hermiona a Ron. Byli schlíplí a málomluvní. Občas mezi sebou prohodili pár slov, ale to bylo tak všechno. Právě nyní se nimrali v jídle a přemýšleli o Harrym. Stále se obviňovali z toho, že ho nezastavili nebo alespoň nešli s ním. Byl to… Tedy samozřejmě pořád ještě je jejich nejlepší kámoš.
Bylo to už dlouhých pět týdnu, co svého kamaráda neviděli. Měli o něho strach. Mohli jen doufat, že je v pořádku a že se má dobře.
Jejich spolužáci se už několikrát snažili s nimi navázat kontakt, jenomže vždy s nevalným výsledkem. Pokaždé jim bylo odpovězeno krátkými větami bez možnosti na rozvedení řeči. Avšak nevzdávali se. Jediné, co tedy mohli udělat, bylo, že se před nimi snažili o Harrym nemluvit, aby jim ještě více neublížili. I když o to se vždy stačil postarat Malfoy a spol. ze Zmijozelu. Nevynechali možnost, jak jim tuto krutou skutečnost připomenout. Vždy je to oba zasáhlo jako blesk z čistého nebe, ovšem nedávali to na sobě znát. To byl také důvod Zmijozelské zlosti z neúspěchu. Ovšem největší muka prožívali na hodinách Lektvarů. Nebyla hodina, aby profesor Snape nevyužil Harryho absence a aby to řádně neokomentoval. Věty typu:
"Á, naše malá celebritka se opět nedostavili na hodinu."
"Je opravdu mrzuté, že tu pan Potter není - velice nám všem chybí."
"Longbottome, tohle by nezvoral snad ani Potter,…" byly na denním pořádku.
Pořád doufali, že se Harry znovu objeví.
Ovšem nebyli jediní, kdo v toto doufali. Bylo i mnoho jiných lidí, které Harryho odchod zasáhl. Ať už to byli lidé z řádu nebo samotní učitelé. U učitelského stolu právě probíhala debata Remuse s Brumbálem na toto téma. Všichni profesoři v dosahu dělali, že se je to netýká, avšak hltaly každé slovo.
"Vypadá to, že se po Harrym slehla zem. Prohledali jsme už půl Anglie, jenže pořád nic. Je to už pět týdnů Albusi, pět dlouhých týdnů! A nemáme o něm ani zmínku. Už mě nebaví tenhle pocit nejistoty! Podívejte se na ty dva. Ron s Hermionou jsou jako tělo bez duše! Oba zaostávají za učením. I Hermiona už přestala na hodinách dávat pozor. Musíme něco udělat!" aniž by si to uvědomil, zvýšil hlas. To se neobešlo bez tázavých pohledů ze strany studentů. Ovšem, když zjistili, že z toho nic nebude, vrátili se zpět k vlastnímu hovoru.
"Remusi, uklidni se prosím. I nám Harry chybí, ale to neznamená, že tady budeme podléhat panice! Určitě se najde. Je velký, dokáže se o sebe postarat" Brumbál se ho snažil uklidnit, jenže se mu to moc nepovedlo.
"Postarat? O sebe? Albusi, vždyť to je ještě malé dítě." Remus už začal ztrácet trpělivost.
"Neměl by jsi ho tak podceňovat, Remusi. Harry už dávno není malý chlapec. Je dospělí a ví co dělá."
"Jistě a proto od nás utekl. Stejně si myslím, že v tom je něco víc, než Siriusova smrt. Všiml jsem si toho, jak se na vás dívá a jak s vámi mluví. Vy víte, proč utekl. Řekněte nám konečně pravdu. Proč vás tak nenávidí."
"Opravdu nevím, co Harryho vedlo k tomuto ukvapenému činu. Ale věř mi, že až se s ním znovu setkám, a já v to věřím, tak si s ním o tom promluvím a zjistím to. Do té doby musíme doufat, že ho najdeme nebo že se objeví sám" Brumbál tuto debatu považoval za uzavřenou, jenže byl sám. Remus se nehodlal vzdát
"Doufat! Doufat! To je to jediné, co asi umíte. Musíme zverbovat více lidí. Co když ho najdou smrtijedi. Já vím, že vám na Harrym nezáleží, ale nám ostatním ano! Já se ho nehodlám vzdát!" teď už Remuse poslouchali opravdu všichni.
"Remusi, uklidni se, prosím tě. Opravdu si myslíš, že mi na Harrym nezáleží? To vůbec není pravda. Ani nevíš, jak mi chybí. Ale tomu ty rozumět nemůžeš…" Brumbál zněl velice smutně. Ovšem na to Remus nebral vůbec zřetel.
"Když tomu tak je, tak nám to osvětlete. Docela by mě to zajímalo. Tak?" jenže odpovědi se už nedočkal. Před nimi se začalo něco dít. Vytvořil se jakýsi opar. Nejdříve slabý, ale pomaloučku získával na hustotě. Byl to zvláštní jev, který upoutal každého ve Velké síni. Vzduch dostal růžový nádech. Náhle vyšlehly plameny. Sahaly dva metry do vzduchu. Plápolali v kotouči, který se utvořil před učitelským stolem. Zdál se ale, že je dutý a že v něm něco je. Plameny náhle ustaly a na místě, kde před chvílí bylo ještě prázdno, leželi tři osoby. Na tvářích všech přítomných se opět utvořil překvapený výraz. Jedna z těch osob byla bez šatů a tekli ji slzy proudem. Jediné, na co se zmohla, bylo:
"Prosím, pomozte jim!" řekl to hlas plný zoufalosti a strachu o své blízké. Remus dotyčnou osobu poznal.
"Harry" to bylo jediné na co se zmohl. Okamžitě vstal od stolu a rozběhl se ke třem tělům. To samé udělal i Brumbál a ostatní. Mezitím ovšem Harry upadl do bezvědomí.
"Panebože, co se to stalo? Kde se tady vzali? A co ti, co jsou s ním! Vypadají úplně jako kdyby…" profesorka McGonagallová byla zděšená.
V tuto chvíli by se v nikom v síni krve nedořezal. Jako první se vzpamatoval Brumbál.
"Severusi, okamžitě dojdi pro madam Pomfreyovou!" Snape, i když neochotně, tak uposlechl a rychlou chůzi se vydal na ošetřovnu.
"Albusi, co je s Harrym? A co ti ostatní?" Remus byl v šoku, ovšem nebyl sám. Tato scenérie byla dost děsivá. Před učitelským stolem právě ležela tři těla, která byla jakoby bez života. Navíc byla v hrozném stavu, snad tedy kromě Harryho, který se zdál být v pořádku. Některým slabším dívkám se začalo dělat špatně. Ty těla. Byla tak zubožená. Skoro bez šatů a od krve, která z nich i nyní tekla. Bylo to otřesné. Brumbál se zatím snažil provést nějaká uzdravující kouzla, aby jim alespoň trochu pomohl. Jenže bez valného výsledku. Ostatní z učitelů jen šokovaně přihlíželi. Naštěstí se ve dveřích objevila ošetřovatelka a za ní Snape. Neváhala a rozběhla se k nim. Začala provádět léčebná a pátrací kouzla. Ale nejdříve zkontrolovala tep.
"Tak co, Poppi? Přežijí to?" Brumbál zněl netrpělivě.
"Teď se to nedá odhadnout, jediné, co ale můžu říct se stoprocentní jistotou, je, že ti dva to..."
Zbytek už nebylo slyšet. Madam Pomfreyová to zašeptala velice potichu. Spíše sama pro sebe.
***
V současnou chvíli, kdy se Harry přemístil se svými "rodiči" do Bradavic, vybíjel si v Temném sídle Voldemort svůj vztek...
"Jak je možné, že jste nesplnili svůj úkol? Hm? Crucio!" Voldemort zuřil. Už zase mu Potter utekl mezi prsy. Opět! Díky neschopnosti jeho Smrtijedů znovu vyvázl. Vše si musí udělat sám! Ukončil kletbu a požadoval vysvětlení.
První z té skupinky se vzpamatoval Malfoy.
"Můj pane, mi jsem ho skoro měli. Nejdříve jsem mučili mudly, s kterými žil. Jenže potom se tam vehnal a…" nedokázal to popsat.
Slova se ujala Lestageová. S bázní v hlase pokračování ve vyprávění:
"…potom najednou jakoby začal hořet. Všechny nás to zaskočilo. Utvořila se okolo něho nějaká ohnivá stěna. No a potom na nás namířil ruce a z nich mu vylétly plameny. Naštěstí jsme se stačili přemístit sem…" čím víc se blížila ke konci svého proslovu, tím více se strachovala z pánovy reakce. Byla přesně taková, jakou předpokládala.
"Měli jste tam zůstat a obětovat ty vaše prašivý životy. Jste úplně neschopní. Snad víte, že každé selhání trestám! Crucio!"
Znovu se začala těla před ním svíjet v křečích. Jedno po druhém.
Když už Pán zla uznal jejich potrestání jako postačující, propustil je. Jakmile poslední z jeho posluhovačů opustil síň, zahloubal se do svých myšlenek.
"Pokud opravdu mluvili pravdu a já nepochybuji že ano, znamená to, že Potter ovládá oheň. A pokud vím, tak to uměl jenom ten zpropadený Nebelvír. Ovšem to z toho plyne jen jedno a to, že je jeho dědic. Tak proto…"
Vše v něm vřelo. Vše se to ještě více zkomplikovalo. Teď už vše chápal… Musí za každou cenu Pottera zabít.
