close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 11.kapitola

21. května 2009 v 21:23 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Druhý den se probudil velmi časně.
Připadal si tak nějak malátně a omámeně, avšak i přesto se posadil a začal se rozhlížet okolo sebe. Už od prvního pohledu mu bylo jasné, že se nachází na ošetřovně.
Ale jak se sem dostal? Proč tu je? Na odpovědi těchto nevyřčených otázek nemusel čekat dlouho, trefily ho silnou ranou přímo do kůry mozkové.
Vzpomněl si na včerejšek. Na Leona a na ten jeho prázdný pohled. Na jeho stav. Pořad ho viděl před sebou. Byl to další člověk, který ho opustil a vydal se na cestu, z které není návratu, ale kterou bude muset podstoupit každý...
Pak si vzpomněl na Iris, snad je v pořádku. Rozhlédl se ještě jednou po místnosti. Musela tu někde být. Přece ho nemůže opustit a nechat ho tu samotného. Alespoň ona! Vstal z postele a všiml si, že celá ošetřovna je prázdná. Našlapával potichu, nechtěl, aby na něj někdo přišel a zjistil, že už je vzhůru. Ještě ne. Musel nejdříve najít svou "matku".
Zamířil směrem ke dveřím, nicméně byl překvapen ze zálohy v podobě madam Pomfreyové, která se zdála čerstvě probuzená, jelikož na sobě ještě stále měla župan a natáčky. Harry nemohl pochopit, proč se vzbudila. Přece nedělal takový hluk.
"J-j-jak jste…" Potter byl tímto vpádem dost překvapen.
"Myslíte, jak jsem zjistila, že jste vzhůru? Stačilo na to jedno jednoduché kouzlo. Profesor Brumbál mě totiž upozornil, že by jste se mohl znovu pokusit utéci. Proto mě požádal, abych vás zadržela a jakmile se probudíte, abych pro něho poslala."
Ošetřovatelka mluvila opět svým přísným a odměřeným hlasem, ale byla v něm i stopa po vítězství a hrdosti z toho, že splnila úkol a že ho nenechala odejít.
"Ne, to není potřeba. Já profesora Brumbála vidět nemusím, věřte mi. Nebudu se tady dlouho zdržovat. Chci se jenom zeptat, kde jsou ti dva, co se mnou přišli?" Harry byl netrpělivý.
Chtěl je vidět a co nejdříve odtud odejít. Proč se musel přemístit zrovna sem?! Vždy si myslel, že to nejde. Jediné, co ho napadalo a co se zdálo být reálné, bylo, že za to může jeho nebelvírský původ a jeho nová moc. Bylo to jediné možné vysvětlení. Ale proč sem? Mohl se přeci přemístit ke Sv. Mungovi nebo kamkoli jinam!
"Já vás teď pustit nemůžu. Už jsem uvědomila ředitele, je na cestě. Teď se prosím posaďte a já vás prohlédnu. Nemusíte se ničeho bát. Myslím, že jste včera omdlel jen z vyčerpání, ale jistota je jistota." Ošetřovatelčin hlas teď zněl jinak. Byl jemný. Harrymu se zdálo, jakoby ho na něco chtěla připravit.
"Já jsem v pořádku. Chci jenom vědět, kde je Iris. Hned!"
Začínal ztrácet trpělivost. Měl strach. Poppyno mírumilovné a citlivé chování se mu vůbec nelíbilo, byla to předzvěst něčeho špatného.
"Pane Pottere, uklidněte se, ano? Nekřičte na mě. Počkejte na ředitele, ten vám vše vysvětlí. A teď mě nechte vás vyšetřit." Její tón byl nekompromisní. Harry věděl, že z ní už nic nedostane. Pokud se chtěl něco dozvědět, musel počkat na jeho dědu. No, i když to není správné pojmenování, jelikož se jako děda nikdy nechoval. Takže lepší pojmenování bude ředitel.

Během deseti minut ošetřovatelka udělala všechna potřebná vyšetření. Nakonec zkonstatovala, že je vše v pořádku a že mu nic není. Harry začal být nervózní a jeho žaludek mu to dával značně najevo. Měl příšerný tíživý pocit, který mu prostupoval celým jeho tělem. Cítil, že ho čeká další ztráta. Avšak stále doufal, že se vše v dobré obrátí. To čekání ho už ubíjelo. A navíc, čekání na někoho, kdo ho zradil a odkopl ho jako kus hadru.

Dveře ošetřovny se otevřely a do místnosti vstoupil největší kouzelník posledních let - Albus Brumbál.
"Konečně jste tady profesore, pan Potter…"
Místí ošetřovatelka byla přerušena jedním slabým mávnutím ruky a pohledem říkajícím: "Poppy, prosím odejděte, musíme si promluvit mezi čtyřma očima."
Jelikož věděla o závažnosti toho, co zde bude řečeno, bez jediného slova opustila místnost a zavřela se k sobě do kanceláře.

"Tak Harry, jsem rád, že jsi v pořádku. Musím říct, že mě hodně zarmoutilo, když jsi utekl a my o tobě nic nevěděli. Ale teď už jsi tady a já jsem za to rád…" Brumbál na něho mluvil přívětivým hlasem, který pokládal za usmiřující. Jenže Harry se usmířit rozhodně nechtěl.
Jeho nenávist a zklamání byly ještě moc velké.
"Profesore, tohle si nechte až na dobu, kdy tu u toho bude publikum, ano?! Mě tyhle lži nezajímají. Kde je Iris?"
Brumbála Harryho slova velmi zaskočila.
"Harry, jak tě vůbec mohlo napadnout, že to, co jsem nyní řekl, jsou lži? Ne, věř mi, nejsou. Mám tě rád a to víc, než kteréhokoli studenta…" Brumbál mluvil smutným a zklamaným hlasem, který tesknil nad tím, že mu jeho vnuk nevěří. Ač se Albus tuto větu snažil procítit a říci věrohodně, Harry se mu vysmál do očí.
"Jistě, máte mě rád. A tomu mám jako věřit, co? Zas tak naivní nejsem. Raději mi místo těchto mystifikací řekněte, kde je Iris. A myslím to vážně. Nechoďte pořád okolo horké kaše a sdělte mi jednou konečně pravdu!"
"Dobře Harry, ale nebude se ti to líbit. Je to další tvrdá zkouška v tvém životě. Je mi to vážně líto, ale ten muž i ta žena, kteří s tebou byli, to bohužel nepřežili!"
"Co-co-cože? Ale jak to? Vždyť Iris! Ona byla živá. Ona nemůže být…" Toto jediné slůvko mu uvízlo hluboko v krku a nechtělo vyjít napovrch "Ne, vy mi lžete. KDE JE IRIS!? ŘEKNĚ TE MI TO!" Harry už křičel. Byl to zoufalý křik, plný stesku po ztrátě svých bližních.
"Harry, prosím, uklidni se. Je mi to strašně líto, ale bohužel to žádný z nich nepřežil. Já bych ti nelhal. Ne v takové podstatné věci! Neboj, čas všechno zpraví. Všechno jednou přebolí. A máš tu ještě své kamarády, kteří budou u tebe vždy stát a pomáhat ti!"
"Kamarádi? Kamarádi? Jistě Ron a Hermiona jsou poslední, na kom mi záleží a kdo mi zbyl. Ostatní jsou mrtví. Celá moje rodina, tedy téměř. Víte, jaké to je, když neznáte mateřskou lásku a objetí? Víte, jaké to je? Ne, nevíte! Vy jste totiž bez citů. Nenávidím vás Brumbále! Vy jste mě tam nechal. V tom domě, ve kterém jsem byl jako otrok. Vlastní krev mě týrala a zradila zároveň. A vy! Vy jste jenom přihlížel. Přitom jste si mě mohl vzít k sobě. To vám nikdy neodpustím!
Proč? Proč, když jste můj děda!? Jak jste mohl být tak necitelný?
A potom, konečně když jsem našel někoho, kdo mě má rád, tak je zase ztratím. A díky komu? Díky tomu posranýmu Voldemortovi. Já už dál nemůžu! Opravdu ne! Ale slibuji, že se pomstím! Na to přísahám!"

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Harrymu z očí tekly slzy. Avšak nebyl zcela jediný, koho to zasáhlo. I Brumbálovi řinuly slzy po jeho vrásčité tváři. Teprve nyní Albus pochopil, jak Harrymu jeho plán ublížil. Ale on to přeci myslel dobře. Chtěl jenom chránit svého vnuka. Nechtěl, aby zemřel. Byl to poslední, co měl.

Už to nemohl vydržet, chtěl toho kluka obejmout a vše mu vysvětlit. Jenže jakmile se k Harrymu přiblížil, ten se začal sunout na druhou stanu postele. Nechtěl, aby se ho dotýkal. Ne! On ho zradil tím nejhorším možným způsobem. Jeho děda na něj začal mluvit a snažil se mu to vše vysvětlit. Musel znát důvody, které ho k těmto krokům vedli a proč ho nechal u jeho tety.

Avšak Harry jako by ani nebyl při smyslech. Irisina a Leonova smrt ho hluboce zasáhla. Jediné, na co v tuto chvíli myslel, bylo to, jak se pomstí. Chtěl, aby ti, co to způsobili, trpěli. Aby prožívali muka a prosili o život. A nejvíce Belatrix. Díky ní už přišel o tři osoby, na kterých mu záleželo. Neměl už co ztratit. Jeho touha po pomstě byla obrovská. Viděl ten její krásný úlisný obličejíček s velmi krutým úsměvem. Představoval si, jak se pomstí. Bude to krutá odplata. Už nedovolí, aby smrtijedi a jejich pán brali životy nevinným lidem a kouzelníkům. Ne. Teď už ne. Je vyvolený a jediný, kdo může Pána zla zastavit. Nejdříve si to vyřídí s Bellou a potom se sem vrátí a bude se učit, aby se Voldemortovi mohl postavit. Jistě, už nyní by mu mohl konkurovat, ale nebyl ještě tak silný, aby vyhrál. Ani si to neuvědomil, ale poslední myšlenku řekl nahlas:
"POMSTA BUDE SLADKÁ!"
Náhle vyšlehli plameny a Harry se opět nechtěně přemístil kdo-ví-kam...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.