Zhmotnil se na nějakém pro něj neznámém místě. Nacházel se mezi domy, které byly na první pohled starobylé a celé ze dřeva. Byl tam sám, uprostřed letitých budov jen v pyžamu a bez bot. Rozhlédl se po okolí, avšak nikoho neviděl.
Byla tu jen tma.
Už zase se neovládl a přenesl se bůh-ví-kam. Bude se muset naučit lépe ovládnout své schopnosti a hlavně přemisťování.
Přece se nebude při každé příležitosti, když bude cítit vztek, zoufalost nebo lásku, přemisťovat na cíl jeho myšlenek!
Co teď bude dělat? Má to risknout a pokusit se o přemístění nebo má najít jiný způsob jak se odtud dostat? Co když se zase přemístí úplně jinam než chce? Třeba do jícnu hladovějící sopky nebo do rozbouřeného moře? A proč se vlastně přenesl sem?
Těmito a mnoha podobnými úvahami se nyní náš brýlatý hrdina zaobíral.
Musí se rozhodnout! Nemůže tu trčet do skonání světa.
"Jasně. Nejsem přeci žádný srábotka, pokusím se přemístit! Ale kam? Do Bradavic? Na ústředí?" dostal ale lepší nápad, jeho nynější cíl bude Doupě.
Začal se pekelně soustředit. Přesně tak, jako před několika dny, když chtěl pomoci jeho … Už zase ho píchlo u srdce. Znovu přišel o někoho blízkého k jeho srdci!
"Ne, nesmíš na to myslet! Harry soustřeď se! V jednom měl přeci jen Brumbál pravdu, život jde dál a my se nesmíme zaobírat a trápit minulostí. Mým jediným cílem teď bude, abych se pokusil všechnu temnotu vystrnadit z mého dosahu!"
Zavřel oči a začal si představovat Doupě. Viděl ho před sebou, každý jeho detail a zákoutí. Vnímal i tu přívětivou atmosféru, která tam vždy panovala. Vše bylo tak skutečné. Avšak všechny jeho myšlenky a upínání mysli na jeho druhý domov byli přeťaty zoufalým křikem plným proseb a pláče.
Bylo to hrozné!
Ten ženský křik mu rval srdce i bubínky. Musí se jí dít něco strašného a krutého. Ať už se jedná o cokoliv, pokusí té ženě pomoci, za každou cenu. Nedovolí, aby v jeho přítomnosti bylo někomu ubližováno!
Nyní už ne!
Rozběhl se přímo za tím hlasem. Probíhal jednu ulici za druhou. Byl to spletitý systém, avšak stále se přibližoval ke svému cíli.V každé zatáčce čekal nebezpečí, v každém temném rohu nepřítele. Běžel, co mu nohy a dech stačili.
Blížil se, ženský křik se stále přibližoval a sílil. Předpokládal, že ho od jeho cíle dělí jenom metry - nemýlil se.
Přiběhl na menší náměstíčko, které bylo orámováno budovami s arkádami. Uprostřed toho postávala menší skupinka v černých pláštích.
Harrymu bylo hned vše jasné.
Smrtijedi!
Neváhal ani minutu, pomalu se začal plížit k tomu malému hloučku, chtěl využít moment překvapení.
Jeho jediné štěstí bylo, že nepotřeboval hůlku, protože ta nyní leží někde na bradavické ošetřovně.
Po celém těle cítil svou stoupající nervozitu, ale i adrenalin a vzrušení z toho, že se konečně bude alespoň moci trochu pomstít a pomoci nevinné oběti. Už byl skoro u nich, nyní už slyšel o čem si povídají.
"Máš poslední šanci Darjo, přidej se k temnému pánovi a bojuj za naší věc. Rozhodni se pečlivě, závisí na tom tvůj život!"
Už opět slyšel ten jízlivý a úlisný tón. Byla to Belatrix. Jeho vztek vzrostl. Na tuto výzvu přišla krátká a jednoznačná odpověď.
Bylo však vidět, že Darja už dlouho nevydrží. Měla chraplavý a trhaný hlas. Avšak ta rozhodnost, kterou dávala na toto jedno slovo, byla obrovská.
"NIKDY!"
"Jak myslíš, je to tvé rozhodnutí. Jenže v tomto případě zemřeš! Avad…" Bella se v těchto posledních slovech přímo vyžívala. Jak ona milovala, když mohla někomu působit bolest a posléze ho zabít. Avšak tato zábava, která se blížila k tolik očekávanému konci ze strany smrtijedů, byla překažena jedním silný křikem. To o sobě dal Harry vědět. Nechtěl, aby byl promarněn další život.
"Kdo se to opovažuje rušit mě z mé zábavy!" Bella byla rozzuřená. Okamžitě se otočila spolu s ostatními kumpány. Avšak, jakmile spatřila narušitele, její oči se zúžily úděsem.
"Potter! Co tady děláš!?"
Svůj šok a strach s této osoby se ji ne a ne podařit zamaskovat za svým slizkým hlasem. A taky aby ne, vždyť když viděla chlapce, který přežil, naposledy, málem ji usmažil zaživa. Nechtěla si to přiznat, ale v hlouby duše věděla, že je to mocný kouzelník a není se mu radno postavit. Jenže nyní nemohla nic dělat. Ne před ostatními. Musela se mu postavit a alespoň ho trochu vyprovokovat.
"Okamžitě ji pusťte! Hned!" Harryho hlas byl děsivý, leč v jeho nitru probíhal boj mezi strachem a odvahou. Ale zatím odvaha měla navrch a Harry doufal, že to tak i zůstane.
"Ale, ale, náš malý hrdina. Jestli ji chceš zachránit, tak si pro ni pojď. Je ti snad jasné, že ti ji nedáme dobrovolně. Pohrajeme si stejně jako posledně, když jsme byly navštívit tvé mudlovské kamarádíčky. Víš, co mě velice mrzí, že jsem je neviděla chcípnout. Ale zase na druhou stranu mě velice těší, že jsem dopomohla k jejich zhebnutí."
Opět ten její výsměšný tón. Jak ten dokázal Harryho vždy vytočit. Chtěl ji ublížit, právě teď ji chtěl zabít nebo alespoň zmrzačit. Toužil po tom, aby trpěla. Aby prožívala alespoň setinu toho, co Harry. Ty muka. Ten pocit bolesti a přání, aby to už skončilo. Jaká by to byla podívaná, kdyby ji plameny pálili zaživa. Nejdříve oblečení a poté kůži. Nejvíce dychtil po jejich bolestivých výkřicích.
Ano - až tak daleko chtěl Harry zajít. V tomto případě ano. Na mysl mu vyvstávala samá bolestivá kouzla, která se naučil z knihy, kterou mu Hermiona darovala.
"Dobrá, nemůžu se dočkat! Tirikulus estria!"
Z Potterových rukou vylétl temný paprsek světla. V této tmě nebyl ani pořádně vidět. Bella ovšem reagovala rychle. Snažila se pomocí kouzla Protego zaštítit své tělo. Paprsek dolétl ke svému cíli a vsákl se do štítu. Jenomže Bella nepočítala s tím, že toto kouzlo bude velmi mocné, a že ho její štít nedokáže pohltit. Harry toto kouzlo vyčaroval poprvé. Znal jeho účinky, avšak jen teoreticky. Jediné, co věděl, že je to velmi bolestivé kouzlo. Ostatní ze smrtijedů se nestačilo vzpamatovat. Černý kužel světla prošel Bellininou ochranou a vsákl se ji do těla. Ovšem to nebylo vše, proud se začal rozšiřovat. Po chvíli byli všichni smrtijedi vystaveni této kletbě.
Nebyl to pěkný pohled. Jejich končetiny se začaly různě kroutit a lámat. Zvuky lámajících se kostí spolu s výkřiky Voldemortových nohsledů tvořili orchestr bolesti a zoufalosti. Jenže to nebylo zcela vše. Kouzlo postupovalo. Začaly jim vypadávat jejich vlasy a posléze i nehty - bylo to nechutné.
V tu chvíli se na náměstí začali přemisťovat další osoby, ale Harry si nových přírůstků vůbec nevšiml. Vyžíval se v mučení. Byl do toho doslova zažraný. Už to nebyl ten starý Harry, který si nechal všechno líbit. Ne, nyní byl poznamenán mnoha ztrátami a jediné, co mu zbylo, byla pomsta.
Jeho kouzlo došlo už tak daleko, že se bělma jeho obětí začala zbarvovat dočerna.
Skupinka nově příchozích si tuto scenérii prohlížela se značným odporem. Nechápali, kdo jim může působit taková muka, a to i v tom případě, že to jsou smrtijedi.
Už viděli dost, přišli blíže a chtěli zastavit toto šílenství. Ale jaké překvapení čekalo členy řádu, když uviděli, že ten mučitel není nikdo jiný než Harry.
"Harry, c-co…" Remus byl v šoku. A nebyl sám. Nikdo nemohl uvěřit svým očím.
I Harry byl zaskočen. A to do té míry, že zapomněl na kouzlo a neúmyslně ho přerušil. Ovšem dotyčným smrtijedům už to bylo jedno, padli zcela zubožení do bezvědomí.
"Remusi, co tady děláte?"
"My? Co ty tady děláš? A co je tohle? Já tě nepoznávám! Nikdy bych si nemyslel, že něco takového uděláš! Stydím se za tebe. Jak jsi vůbec mohl! Tak moc jsi se změnil!" takové zklamání snad ještě Náměsíčník nikdy v životě nezažil.
Harry se strašně styděl. Věděl, že to přehnal. Nechápal, že se nechal tak ovládnout svou touho po pomstě. On přece takový není. A nebo snad ano? Je jako Voldemort?
Do hovoru zasáhl Moody.
"Tady ani teď to nebudeme řešit. Vy Pottere se chytněte tohoto přenášedla. To, co jste tu provedl probereme jinde." Harry věděl, že to přehnal, proto se poslušně chytl a opět ucítil známé škubnutí někde v oblasti pupíku.
