close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 2.kapitola

21. května 2009 v 21:38 | Romišek :-) 13

Tak Brumbál je jeho děda! Jak je to ale možné? Je sice pravda, že o otcových rodičích nic nevěděl, ale to, že je Brumbál jeho příbuzný, mu přišlo absurdní. Proč mu to nikdo neřekl? Proč? Proč mu to udělal? Proč mu neřekl pravdu? Bál se? Nebo je pro Brumbála přítěž, kterou nechce nést? Proč nechtěl mít u sebe svého vnuka? Bylo to kvůli tomu, že ho nemá rád nebo proto, že kvůli němu zemřel jeho syn?
Tyto a další otázky se mu honily hlavou, takže si ani neuvědomil, že se ocitl u dětského hřiště. Působilo to tu tak opuštěně a strašidelně. Jediné, co slyšel, byl vítr, který si pohrával s rozbitým kolotočem. Harryho kufr byl hodně těžký a on sám unavený. Sedl si tedy na kolotoč a přemýšlel…
"Jak to, že mě nikdo nezastavil? Ne, že by mi to vadilo, ale je to divné. Třeba si mě ani nevšimli. A nebo mě nechali jít schválně, budou mít o jednu přítěž míň. Alespoň mi nikdo nebránil. Je vidět, že už na mě nikomu nezáleží." Už zase se začal utápět v sebelítosti.
"Co teď budu dělat? Kam půjdu? Mám použít hůlku? Do školy se už nevrátím, takže budu moct kouzlit. Ale co když mě podle toho najdou? Ne! To nesmím dopustit! Budu se muset úplně odpoutat od kouzelnického světa. Pokusím se najít dům svých rodičů. Chtěl bych to tam vidět. Dům, ve kterém jsem prožil nejšťastnější rok svého života. Mám dvě možnosti: Záchranný autobus, nebo můj Kulový blesk. Autobus nepřipadá v úvahu, protože by mě hned poznali. Takže zbývá koště."
Měl plán i cíl cesty. Položil si Kulový blesk na zem, k němu dal kufr a snažil se ho pomocí přezek připoutat ke koštěti. Po troše snažení se mu to přecijen povedlo. Ale nevěděl, co s Hedvikou a její klecí. Proto otevřel dvířka a nechal ji vyletět. Doufal, že ho neopustí a že poletí s ním. Svůj neviditelný plášť složil a dal jej do kufru. Nebylo ho v tuto chvíli zapotřebí. Byla už noc.
Nasedl a vzlétl. Kvikálkov se po chvíli změnil jen na malou svítící tečku. Hagrid mu jednou vyprávěl, že Godriguv důl je severně od Londýna. Nejprve tedy musel do hlavního města Anglie a potom na sever. Do Londýna už jednou letěl, takže znal cestu, tedy alespoň si to myslel. Musel na západ. Letěl nad vesnicemi, které se z té výšky zdály jako světlušky ve tmě. Silnice mu připadali jako plazící se hadi, kteří se kroutí z jedné strany na druhou. Doprava, doleva a potom rovně. Ve vzduchu byl už téměř hodinu, teoreticky už měl být dávno na místě. Asi po dvou hodinách se mu to zdálo velmi divné. Byl unavený. Přestal dávat pozor. Usínal. Asi to znáte. Stav, kdy je vám skoro všechno jedno, hlavně aby už jste mohli spát. Vidíte vše, ale jako by jste neviděli nic. Snažíte se dávat pozor, ale nejde to. To přesně teď prožíval Harry. Jeho pozornost se odpoutala od létání. Chtěl přistát. Jenomže v jednu chvíli se snažil vyhnout stromu, neudržel svou rovnováhu a spadnul. Padal a padal. Tak skončí chlapec, který přežil? Spadne z koštěte? Jaká ironie! Najednou jako by se mu před očima odehrál celý jeho život.
Křik jeho matky: "Harryho ne, prosím, nééé!" "Uhni, ty hloupá holko!"
Jeho první zkušenosti s vařením, tehdy spálil strýčkovi Vernonovi slaninu, díky tomu nedostával týden oběd a navíc mu musel udělat novou, která se mu také nepovedla. Za to si ale už vysloužil výprask. Jeho první ročník, tehdy se postavil Temnému pánovi a vyvázl, zachránil před ním kámen mudrc. První setkání s mozkomory a jeho milovaným kmotrem Siriusem, turnaj Tří kouzelníku, smrt Cedrika Diggoriho, Voldemortovo znovu povstání a poté to, co prožil nedávno, Odbor záhad - nejhorší den v jeho životě - tam ztratil milovaného člověka…
Znovu se vrátil do reality. Už za několik okamžiků dopadne na zem a odejde z tohoto světa. Konečně je uvidí. Konečně! Setká se s nimi se všemi. Se svými rodiči a se Siriusem. Bude s nimi a bude šťastný tak jako nikdy. Ale co Ron a Hermiona? Ty přece má taky rád a to i přesto, že mu občas lezou na nervy. Jeho nejlepší kamarádi. Kamarádi na život a na smrt. Ani se s nimi nerozloučil. Měl je strašně rád.
Dopadl na zem. Nehýbal se. Byl mrtev? Skončil jeho život a tím i jediná naděje kouzelnického světa?
Po dopadu se Harryho duše jakoby odtrhla od zbytku jeho těla. Viděl sám sebe. Stál nad sebou samým. Zdálo se, že si při pádu zlomil snad všechny kosti a že si dost ošklivě poranil hlavu. Teď mu to ale bylo jedno, vždyť už je přece mrtvý. Nebo ne? Snad se z něho nestane duch? Jen to ne! To by přeci už nikdy neviděl rodiče. Chce je vidět, nesmí zůstat v tomto světě navěky. Už tu nechtěl dál být. Nechěl bloudit po světě jako přízrak. Proč vždy utrpení potká jen jeho? Chce mít už klid. Navěky! Proč ho takto osud trestá? Copak nestačilo to, co si musel prožít? To toho už nebylo dost? Musel pořád trpět? Už nechtěl, měl toho plné zuby.
Čas se pro něho zastavil. Vše ustalo. Začal okolo sebe pociťovat zvláštní energii. Všude kolem se prudce ochladilo. Pak náhle, zčistajasna, se začal pomalu zvedat, stoupal směrem k nebi. Avšak po několika centimetrech pohyb ustal a on zůstal viset ve vzduchu. Najednou začal pociťovat nepopsatelnou sílu. Snažila se ho vtáhnout do malé pukliny, která se vytvořila ve vzduchu. Přibližoval se. Stále blíž. Už zbývalo jen málo. Náhle průrva začala nasávat vzduch všude kolem sebe a s ním i Harryho duši."Jak můžu projít tak malou dírkou, vždyť se tam nemůžu vejít?"
Už se začal připravovat na bolest. Opravdu si myslel, že to bude bolet, že ho to roztrhne, ale spletl se. Prošel skrz. Ale to, co ho čekalo na druhé straně pukliny, se mu vůbec nelíbilo. Ocitl se v temnotě. Všude okolo byla tma. Přestal existovat. Obklopovala ho nicota. Nikde nic neviděl. Snažil se křičet, ale nešlo to. Z jeho úst se nevydrala ani hláska. Připadal si, jako kdyby tu byl celé roky. Všude černo. Nic víc, nic míň. Nemohl se hýbat, nemohl vůbec nic. Jen se tak vznášet v prostoru. Co vlastně je? Přízrak? Duch, nebo snad zbloudilá duše, která nezná cestu? To tu bude napořád sám?
Když byl malý, vždy večer, když ulehal v přístěnku pod schody do postele, si představoval, jak se po své smrti setká se svými rodiči a jak s nimi bude napořád. Snil o tom, že s nimi bude bydlet ve velkém domě u moře. Bez Dursleyových. Jen oni tři. Že bude mít vlastní pokoj s vlastními hračkami. Ale hlavně chtěl trávit všechen volný čas se svojí maminkou a tatínkem. Toužil po tom s nimi chodit na procházku, učit se s otcem chytat ryby a pouštět draka. Co ale chtěl nejvíce ze všeho, byla mateřská láska, chtěl být milován a rozmazlován. Přál si vše, co u Dursleyových neměl.
"Ale copak takhle vypadá posmrtný život? Takhle? Navěky uvězněn ve vlastních vzpomínkách? Já chci odsud!"
Jako kdyby přesně na to někdo čekal. Temnota se začala projasňovat. Světlo se dralo napovrch. Nejdříve malé světelné body všude kolem. Zvětšovaly se, nicota ustupovala, až zmizela úplně. Harryho zaplavil pocit štěstí, nevěděl proč, ale prostě to tak bylo. To světlo ho naplňovalo. Naplňovalo ho zvláštní energii. Neuměl to popsat, ale bylo to úžasné. Připadal si, jako kdyby už nikdy nemohl zažít smutek, strach, zlost nebo další problémy, s kterými se potýkal dennodenně ve svém pozemském životě. Hleděl před sebe. Všude bylo světlo. Oslňující záře. Přímo andělská. Toto světlo se nepodobalo slunečnímu, ale ani jinému, které je na zemi známo. Byla to sama čistota. Tak zářící. Pak jakoby něco zahlédl. Vyzařovalo to zvláštní auru. Přibližovalo se to. Byl to muž vyšší postavy. Působil vznešeným dojmem. Měl kulatý obličej, delší nos, na kterém měl posazené brýle. Jeho tvář byla porostlá dlouhým, našedivělým plnovousem. Na sobě měl bílí plášť. Jeho roucho bylo ze zvláštního materiálu. Zdálo se tak lehké a přitom tak přiléhavé. Jediné, co Harry mohl říci s určitostí, bylo, že nebyl vyroben z žádného pozemského materiálu. Muž se zastavil těsně před Harrym. Chvíli si navzájem hleděli do očí a poté neznámý promluvil nadpozemským hlasem:
"Konečně se spolu setkáváme, Harry Pottere. Čekal jsem tu na tebe hodně dlouho. Má trpělivost se ale vyplatila. Jsem rád, že poznávám svého dědice. Jistě se ptáš, kdo jsem. A tvá otázka bude zodpovězena. Jsem Godrik Nebelvír. Jsem tvůj předek a ty pokračovatel mé linie."
"Vy mi chcete říct, že jsem nebelvírský dědic? Ale jak to, že mi o tom nikdo nic neřekl. To opravdu není možné, já nemůžu…"
"Harry, věř mi, můžeš!"
"Ať je to pravda nebo ne, teď už je to jedno, jsem mrtvý!"
"To není až tak pravda, nyní se nacházíš v Limbu. Limb je místo mezi životem a smrtí. Toto je možnost, jak ti předám něco z mé moci. Pozoruji tě už od narození a vím, jak těžký máš život. Proto ti také chci dát svou moc, zasloužíš si ji. Ale než se tak stane, musím ti něco důležitého říct. Proto poslouchej a prosím, nepřerušuj mě. Jak jistě víš, Bradavice byly založeny v desátém století. Založili ji čtyři nejmocnější čarodějové těch dob. Jak jistě znáš z bradavických dějin, zprvu jsem všichni čtyři pracovali ve shodě. Do školy byli přijímáni všechny, kdo měli nadání. Zmijozel měl sice výhrady, ale spolu s ostatními jsme ho vždy přehlasovali. Jenže nic netrvá věčně. Jednoho dne se Salazar rozhodl, že chce, aby byla škola rozdělena do čtyř kolejí. Každý aby si prý vybral toho, kdo odpovídá jeho představám. Zprvu jsme byli zdráhaví, ale nakonec jsme podlehli. Byly tedy založeny čtyři koleje v čele s jedním ze zakladatelů. Tento kompromis chvíli vydržel, jenže jak už to s kompromisy bývá, nikdy netrvají věčně. Po nějaké době chtěl Salazar přijímat jen a jen čistokrevné čaroděje, prý aby čarodějné umění zůstalo jen pro některé. To jsem pochopitelně nemohl dovolit. A tak jednoho dne mezi mnou a Salazarem vypukla velká hádka, musím říci, že jsme proti sobě metali i neprominutelné kletby. Nakonec jsem z tohoto boje vyšel lépe já. Zmijozel mi přísahal, že přijde den, kdy se pomstí. Ještě před odchodem stačil zbudovat Tajemnou komnatu. Ta měla pomoci budoucím zmijozelovým dědicům v tom, aby ze školy vymítili nečistou krev."
"Já ale pořád nechápu, proč mi to všechno vyprávíte, vždyť Zmijozel je mrtvý, už se nemůže pomstít!"
"Harry, vydrž, hned se k tomu dostanu. Jistě, Zmijozel nestačil vykonat svou pomstu, jenomže nezapomínej na to, že tak jako já, tak i on měl své potomky. Jeho pomsta se nevztahovala jen na mě, ale hlavně na mé následovníky. Po jeho odchodu se atmosféra na škole značně uvolnila. Jenomže tím, že Salazar odešel, neměl kdo vybírat žáky do jeho koleje. Proto jsme stvořill Moudrý klobouk. Vše zase bylo, jak mělo být. Jenže asi po měsíci, když Salazar opustil školu, vyslovila Rowena zvláštní věštbu. Zněla asi takto:

Na sklonku milénia druhého, dva soupeři se potkají,
dědicové z dvou rodů,
na život a na smrt spolu se v bitvě se utkají,
avšak jen jeden zvítězí, pouze jeden,
bude to dobro, bude to zlo, každopádně někdo vyhraje,
a podle toho se niť světa upřede.
Světe střes se, pokud Zmijozel Nebelvíra porazí,
protože pak se svět na tisíce let do temnoty ponoří.

"Už to chápeš, Harry, tato věštba je o tobě a o Voldemortovi. Vím, že toho je na tebe teď moc. Ale musíš se vypořádat i s touto věštbou. Tu, co předpověděla tvoje profesorka, byla jen doplňující k této. Harry, pokud neporazíš Pána zla, svět se ponoří do temnoty… Musíš ho zastavit. Proto teď nesmíš zemřít a musíš se mu postavit. Vím, že to bude velmi těžké, ale musíš se o to pokusit. Osud světa závisí na tobě. Abych ti alespoň trochu pomohl, předám ti pomocí tohoto prstenu svou moc. Avšak na to, co je to za moc a jak ji použit, na to musíš přijít sám. To, co jsem ti chtěl, to jsem už vykonal. Nyní to už záleží jen a jen na tobě. Teď ti ještě ukážu něco, podle čeho by ses mohl rozhodnout, kam bude tvůj život v budoucnu směřovat."
Po těchto slovech se začalo světlo ztrácet. Pomalu, ale jistě. Světlo umíralo a temnota opět získávala svoji nadvládu. Už zase se mu zdálo, že se snad roztrhne na dvě části. Jeho duše se soukala skrz úzký prostor. Pak náhle vše ustalo. Začalo se mu projasňovat. Viděl nějakou místnost. Byla mu strašně povědomá. A ty obrysy v ní. Nejspíše lidé. Vždyť je zná, ale nemůže si vzpomenout! Svítalo mu. Začal slyšet hlasy. Známé hlasy. Ale stále nevěděl, avšak jeho neznalost neměla trvat dlouho. V jednom okamžiku si nic a nikoho nepamatoval, ale následně se vše vrátilo. Jeho vzpomínky, pocity smutku a strachu. Světlo ho opustilo. Už mu nedávalo sílu. Ocitl se zase v realitě.
"No jasně, poznávám to tu, to je přece ústředí fénixova řádu, Siriův dům! Ale jak to? Vždyť mám být úplně někde jinde. Desítky kilometrů od Grimauldova náměstí 12." Pak ale pochopil. Vždyť mu Godrik říkal, že než se vrátí do svého těla, tak mu něco ukáže. Proto tedy přestal přemýšlet o tom, jak se sem dostal a raději se zaposlouchal a začal vnímat okolí. V místnosti bylo pět lidí. Byli tam šeptající Ron a Hermiona. Vypadali docela unaveně.
"Asi mají za sebou těžký den, určitě zase museli vyklízet jednu z nepoužívaných místností," pomyslel si. Dále pak tam byla paní Weasleyová. Stála u kuchyňské linky a něco připravovala. Jako poslední v místnosti seděli Remus a Ginny. Po chvíli do dveří vtrhnul pan Weasley.
"Brumbál tady ještě není?" zeptal se své ženy.
"Ne, dorazí až na poradu. Něco se stalo?"
"Teď ne, Molly, až tu bude Brumbál. Remusi, okamžitě ho zkontaktuj, ať přijde. Je to důležité!" Remus neváhal ani minutu, přiskočil ke krbu, hodil do něho letax, vykřikl "Bradavice" a už ho nebylo.
V místnosti mezitím panovala napjatá atmosféra. Ronův taťka vypadal pobledle a zničeně. Paní Weasleyová se tvářila také ustaraně, i když nevěděla, o co jde. No a Ron, Ginny a Hermiona se tvářili zvědavě. Alespoň se dozvědí nějaké novinky.
Minuta se vlekla za minutou a atmosféra v místnosti stále houstla. Byla už skoro hmatatelná. Teď už i děti pochopily, že to bude něco vážného. Všech pět mlčelo. Pak náhle vyšlehly plameny a z krbu vyšel Remus následovaný Brumbálem. Opět z něho vyzařovala zvláštní aura. Nadpozemská.
"Co se děje, Arture? Remus říkal, že je to něco vážného a že to nesnese odklad."
"Albusi, Harry je pryč!"
Ze všech stran ozvalo: "Cože?!"
"Arture, řekni nám vše, co víš!" navrhl Brumbál. I když mluvil klidným, vyrovnaným hlasem, v jeho očích byl vidět strach.
"Ráno jsem si měnil stráž s Mundugusem, ptal jsem se ho, jestli bylo všechno v pořádku. Řekl, že všechno bylo v úplném pořádku a že se nic zvláštního nestalo. Potom se sebral a přemístil se bůhví kam. Bylo asi kolem devíti hodin, řekl jsem si, že bych se za Harrym mohl nenápadně podívat. Všichni víme, jak ho Siriusova smrt vzala. Sebral jsem tedy neviditelný plášť a vydal se ke dveřím, otevřel jsem a vplížil se do domu. Dursleyovi vypadali nadmíru spokojeně. Bylo mi to divné, že mají takovou radost. Ale nevšímal jsem si toho a vydal se do Harryho pokoje.
Když jsem otevřel, Harry v pokoji nebyl. A co bylo horšího, nebyly tam ani jeho věci. Navíc, venku být nemohl, protože bych si ho všiml. Něco mi nesedělo. Proto jsem už nedbal na odhalení a vydal jsem se dolů do obývacího pokoje pro vysvětlení, kam se Harry poděl. Jakmile jsem vešel, všichni tři začali křičet a couvat. Dursley začal breptat něco o tom, jak si dovoluji k nim takhle vpadnout. Ať prý ať okamžitě odejdu. Byl jsem dost nervózní z Harryho zmizení, jeho urážky mi na náladě nepřidaly. Trochu jsem se asi neovládl a z hůlky mi začaly létat jiskry. To jste měli vidět, jak všichni tři zmlkli. Mysleli si asi, že je chci zaklít. No, každopádně, téhle situace jsem využil. Zeptal jsem se, kam se Harry ztratil. Po chvíli se Dursley vzpamatoval a s úsměvem na tváři mi řekl, že si včera sbalil všechny věci a odešel. Nemohl jsem přijít nato, proč to udělal. Zeptal jsem se jich, jestli jim neříkal něco před odchodem. Prý, když se ptali, kam jde a jestli se vrací k nám, řekl jim, že už se k nám nikdy nevrátí. Toto bylo pro mě jako rána z nebe. Sebral jsem se a okamžitě se přemístil sem."
Po tomto proslovu v místnosti nastalo absolutní ticho. Všichni se snažili strávit vše, co nyní slyšeli. První se vzpamatoval Remus
"Ale proč, já vím, že ho smrt Siriuse zasáhla, ale to nás všechny. To přece nemohl být důvod k tomu, aby utekl. Rone, Hermiono, nevíte o tom něco? Jste přeci jeho kamarádi, určitě se vám svěřuje. Nepsal vám něco?" Po této otázce Ronovi nápadně zrudly uši a ještě víc se zachmuřil. Remus si toho všimnul a proto ho vyzval, aby jim řekl pravdu. Ron se zavrtal do křesla jak nejvíce to šlo a začal vyprávět o Harryho dopise.
"No, včera jsem Harrymu poslal dárek a blahopřání. Napsal jsem mu, aby se neobviňoval ze Siriusovy smrti. A tak nějak jsem mu naznačil, že Sírius šel na ministerstvo dobrovolně a že si za to může sám…"
"Rone, ty jseš ale tupec. Neříkej, že jsi mu tohle vážně napsal. To snad nemyslíš vážně.." ozvala se Hermiona.
"Co ti na to odepsal?" ptal se Remus.
"No, napsal mi, že jsem to přehnal, že za Siriusovu smrt může jen a jen on. Taky psal o tom, že se sem nikdy nevrátí. " Poprvé za tu dobu promluvil Brumbál. Tvářil se velice zachmuřeně a starostlivě
"Přesto se mi nezdá, že by Harry utekl jen kvůli tomuto, muselo to být něco jiného. Každopádně ho musíme co nejdříve najít. Je to pro něj hrozně nebezpečné. Okamžitě svoláme Řád. Musíme ho začít hledat. Doufejme, že je v pořádku, Remusi, běž a…" Víc toho už Harry neslyšel. Něco ho táhlo pryč. Vše se začalo rozmazávat. Přestávalo to dávat smysl. Už zase se vznášel nad svým tělem. Bylo poměrně zubožené. Avšak všiml si, že má na pravé ruce zvláštní prsten. Blíže ho ale popsat nemohl, protože tělo táhlo jeho duši zpět. Už zase byl ve svém těle. Nic neviděl, nic necítil. Upadl do bezvědomí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.