close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 24.kapitola

21. května 2009 v 21:13 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
"Tím bych si nebyl tak jistý, já vím, kde se nachází Tajemná komnata a také vím, co v ní číhá za hrůzy..."
Po tomto tvrzení nastalo v poradní síni zaražené ticho. Ti, kteří měli možnost Harryho poznat, věděli, že by jim určitě v tak důležité věci nelhal. Ovšem ti, kteří ho znali jen pár minut a navíc o něm zatím nic nevěděli, si mysleli, že je to jen prachobyčejný chvástal a chce na sebe upoutat pozornost. Ne, že by si snad o něm mysleli něco špatného, vždyť přece díky němu měli takové štěstí na Příčné, ale toto jeho tvrzení jim přišlo více jak přitažené za vlasy.
Každý přece ví, že Bradavice byly už několikrát prohledány a nikdy se žádný vchod či známky po tajemné komnatě nenašli. Většina lidí to spíše pokládalo za jednu z báchorek, za legendu, jimiž byly Bradavice opředeny. Ale byli tu i tací, kteří v toto věřili a báli se té hrůzy, která tam prý číhá.
"To je nemožné, nikdo neví kde je, vědí to jen samotní potomci Salazara Zmijozela. Jak by jste to mohl vy zjistit?"
Moody se nezapřel ani v tomto světě. I zde měl znetvořený obličej a nepříjemný a skřiplavý hlas. Tento jeho výrok byl doprovázen dalším souhlasným mručením ze strany členů. Harry ale toto očekával, proto tedy nebyl vyveden z míry, když tato otázka přišla.
"Je to jednoduché, ale bylo by nadlouho, než bych vám vše řekl, proto vám bude muset stačit, když řeknu, že vás tam zavedu a vyřídíme to. ."
Harry to pokládal za uzavřené. Myslel si, že jim tato odpověď bude stačit. Jenže jaké překvapení ho čekalo, když zjistil, že se šeredně mýlil. Z davu se totiž ozval nějaký člen, který byl následován dalšími.
"Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že máme dost času, abyste nám vypověděl váš příběh. A také bychom rádi konečně viděli vaši tvář."
Harry si povzdechl, nechtěl vyprávět o svém životě, jenomže mu asi nic jiného nezbývalo. Za těchto okolností ne. Přece díky tomu, že chce chránit svoje soukromý, nenechá zemřít nějaké studenty. Jistě, mohl říct jen část svého příběhu, ovšem věděl, že by byl bombardován neustálými otázkami, na které by stejně musel jednou odpovědět.
Proto se tedy rozhodl, že jim vypoví celou pravdu. Vše od jeho dětství až po konec jeho pátého ročníku.
"Tak tedy dobrá, řeknu vám vše, co chcete slyšet. Začnu raději od začátku. Jmenuji se Harry James Potter."
Po této větě si sundal kapuci a na všechny přítomné vykoukly vzpurné černé vlasy a jeho obličej s nádhernýma zelenýma očima. Všichni kromě jeho rodičů a těch, kdo už jeho identitu znali, byly více než zaskočeni.
Toto nikdo nečekal.
Všichni předpokládali, že Harry, syn Jamese a Lily, je mrtvý.
Vždyť někteří byli dokonce na jeho pohřbu a utěšovali jeho zdrcené rodiče. Tehdy to byla těžká zkouška pro rodinu Potterových.
Většina si myslela, že je to nesmysl, proto se podívali s nevyřčenou otázkou na obličejích na manžele Potterovi. Když ale viděli, že se oba usmívají, rozhodli se dále poslouchat jeho vyprávění.
"Asi se všichni divíte, jak je to možné. A vysvětlení je více než jednoduché. Nejsem z tohoto světa."
Toto prohlášení vyvolalo značnou nevoli a snad i údiv nad takovým nesmyslem.
"Co je tohle za nesmysl? Zdá se mi, že si z nás akorát tropíš legraci."
Teprve nyní si Harry všiml dvou lidí, které ve svém světě považoval za svoje "náhradní rodiče". Nechápal, jak je možné, že si jich nevšiml. Vždyť na každého viděl, s každým mohl navázat oční kontakt, tak proč si nevšiml pana a paní Weasleyových?
Jediné vysvětlení bylo, že sem přišli ve chvíli, kdy byl Harry zahloubán do svých myšlenek a tím pádem si jich nevšiml. Stejně se mu na tom něco nezdálo, ale v tuto chvíli to nemínil řešit.
"Věřte mi, že je to možné pane Weasley. Ani nevíte, jaký to pro mě byl šok, když jsem to zjistil. A teď bych už rád přešel k vyprávění."
Harry byl mírně netrpělivý, už to totiž chtěl mít za sebou. Nechtěl všem odhalit celý svůj život, jenomže už se jednou rozhodl a to také hodlá dodržet. Jeho maminka nejspíše vycítila jeho nejistotu a proto svého znovunalezeného syna chytla pevně za ruku a dodávala mu pocit bezpečí a odvahu.
Člověk by řekl, že je to nepodstatná věc, která vám nepomůže, jenomže to není pravda. Každý, kdo toto tvrdí, je buď lhář nebo bezcitný. I tak obyčejné chytnutí za ruku je občas lepší než cokoliv jiného. Tak málo stačilo a Harry pocítil příval pocitu, že není sám a také toho, že nyní už bude vše jen dobré. Zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění.
"Myslím, že vše co se odehrálo do mého jednoho roku je jak u vás, tak v mém světě podobné. Zlomový okamžik ovšem nastal v den, kdy se mě Voldemort pokusil zabít. V tomto světě se mu to podařilo, sice nevím jak, ale bylo tomu tak. Ovšem u nás to bylo jinak. Poprvé jsem se to dozvěděl od Hagrida.
Vyprávěl mi, jak Voldemort vpadl do našeho domu a nejdříve zabil mého otce, který se snažil získat čas a odlákat ho od nás. Jenže Voldemort šel tvrdě za svým cílem a bez milosti ho zabil. Poté se vydal do mého pokoje a tam mě našel. Moje matka mě držela v náručí a prosila o můj život. Jenomže Voldemort neměl slitování, zabil ji a poté obrátil hůlku na mě. Ovšem nepočítal s jednou věcí. Má matka se za mě totiž obětovala a tím mi poskytla nejvyšší ochranu. Smrtící kletba se nakonec obrátila na Voldemorta a udělala z něj něco míň než ducha. Já jsem vyvázl jen s touto jizvou."
Na důkaz svých slov už podruhé za tento den odkryl svou cupřinu černých vlasů a ukázal ji všem přítomným. Nikdo ani nedutal, každý poslouchal a neodvážil se přerušit jeho vyprávění. Bylo jim ho strašně líto. Oba jeho rodiče byli schlíplí více než před chvílí. Věděli, jaké to je někoho ztratit! Oni měli alespoň jeden druhého, navzájem se podporovali a pomáhali.
Jenomže Harry byl sám, bez nikoho. Doufali, že se o něho někdo postaral a poskytl mu lásku, kterou mu oni nemohli dát...
Harry opět skryl svoji jizvu a pokračoval ve vypravování.
"Kdybych řekl, že mé mládí bylo krásné a bezproblémové, neskonale bych lhal. Celé své mládí jsem prožil u Durleyových. Byli to prý jediní mí příbuzní."
Mezitím, co Harry vyprávěl, Lily stále přemýšlela a když uslyšela příjmení své sestry, zaradovala se, protože věděla, že se o něho určitě dobře postarala. Lily totiž také moc pomohla v době, kdy přišla o svého syna. Nebýt jí, Lily by se nejspíše zbláznila. Má Petunii strašně ráda. S ní a s její rodinou se často setkávají a pokaždé se dobře baví. Jsou to sestry jak se patří. Jaké ji ale čekalo překvapení, když ji Harry svým vyprávěním tak hrozně vyvedl z omylu.
"Byl jsem u nich až do jedenácti let. Celou dobu jsem žil v nevědomosti. Nikdo mi neřekl, co opravdu jsem zač a ani nic o mých rodičích. Dursleyovi mě nenáviděli a stále nenávidí. Celé mé dětství si ze mě dělali sluhu a při každé příležitosti mi dávali najevo, jak velkou jsem jim přítěží. Nikdy jsem nepoznal lásku. V té době ne!"
To už bylo na Lily moc, to bylo příšerné. Nevěřila, že by byla Petunie něčeho podobného schopná. To by přece neudělala!
"Harry, to není možné, vždyť Petunie..." Lily se neubránila vzlyku, který ji unikl z jejich úst.
"Mami, věř mi, že to možné je. Nevím, jak je to tady, ale u nás Dursleyovi nenáviděli všechno nenormálního a tím pádem i mě.
Už jsem ani nedoufal, že bych mohl být někdy někde šťastný. Jenže poté přišel dopis z Bradavic. Tímto okamžikem mi začal nový život. Přišel si pro mě Hagrid a seznámil mě se vším, co jsem do té chvíle považoval za nemožné. Také jsem zjistil, že v kouzelnickém světě jsem výjimečný. Byl jsem pro všechny hrdina, jenže z důvodu, který stál život mé rodiče. Pro všechny jsem byl Chlapec, který přežil. Každý si na mě ukazoval a povídal si o mě. Nakonec jsem to ustál a vyrovnal jsem se s tím. Hned první den v Bradavicích jsem poznal své nejlepší přátele - Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou."
Po těchto jménech zbystřili oba ryšavý členové. Jenže z nepochopitelných důvodů se paní Weasleyová rozvzlykala a začala popotahovat.
"Ro-o-n?"
I na panovi Weasleym byl vidět smutek a chmurný obličej. Harry to nechápal, proč by se Ronovi rodiče takto chovali? Jediné vysvětlení bylo, že by...
"CO JE S RONEM? Co se děje?"
Pak mu ale něco došlo, ale doufal, že se míli.
"Harry, Ron Weasly spolu s Ginny Wealyovou byli před nedávnem uneseni a zabiti. Byla to pomsta za to, že jejich rodiče zradili vlastní krev. Je mi to líto, podle toho, co jsi vyprávěl, tak ti byl Ron velmi blízký. Jenže to není vše, protože ani Hermiona Grangerová na škole nestuduje."
Brumbál věděl, že to asi pro Harryho moc znamená, proto se mu to snažil říci velmi šetrně. Znal svého vnuka jen krátce, spíše řečeno velmi krátce, ale i přesto na něj hned zapůsobil a on si ho zamiloval. Navíc byl rád za svého syna a svou snachu, kteří konečně našli svého syna.
Ne to nemůže být pravda. Konečně si myslel, že ho potkává samé štěstí. Našel své rodiče a kmotra. Jenže na úkor čeho? To ho osud opět postavil mezi dvě volby? To si má zase vybrat? Bylo to kruté! Jak si může vybrat mezi svými nejlepšími kamarády, kteří jsou pro něj vším, a mezi rodiči a Siriusem, které myslel, že už nikdy neuvidí?
Harry si myslel, že bude konečně žít šťastně a že bude mít vše po čem vždy toužil. Jenže jak to tak zatím vypadá, tak mu ke štěstí chybí zase jeho dva nejlepší kamarádi.
Jak si má vybrat?!
Je to moc těžká volba, jenže on věděl, že se bude muset rozhodnout, a že už to bude brzo. Nevěděl proč, ale cítil to ve svém srdci.
Harry už neměl chuť pokračovat. Toto zjištění ho velmi zasáhlo, jenže jeho posluchači se dožadovali dalších informací. Harry ale pokračovat nechtěl! Nechtěl se dozvědět o dalších lidech, kteří v tomto světě nejsou a na kterých mu záleží.
Za tu chvíli už zjistil, že tu není Remus, Ron s Ginny a Hermiona.
Jaké zjištění ho ještě čeká?
S kým dalším se musí rozloučit?
Jak velkou daň bude muset zaplatit za to, aby mohl být se svými rodiči?
Všiml si, že se nějaký člen už nadechuje, aby něco řekl, proto raději zanechal úvah a pokračoval.
"Během prvního roku jsme se stali s Ronem a Hermionou skvělými přáteli - přáteli na život a na smrt.
Podnikali jsme všechno spolu. Společnými silami jsme i zachránili Kámen mudrců, který chtěl Voldemort ukrást a tím si vrátit tělo. Mí přátelé při mně stáli i v druhém ročníku, kdy si každý myslel, že jsem potomkem Salazara Zmijozela a že já otevřel Komnatu."
"To ale nedává smysl, proč by si to někdo myslel, Harry?"
Jeho otec to nechápal.
"Je to úplně jednoduché."
Poté Harry vytáhl svou hůlku (nechtěl totiž přede všemi ukazovat svou moc) a pomocí kouzla Serpensortia si před sebou vyčaroval hada. Ten se začal rozhlížet na všechny strany a výhružně syčel. Nikdo nechápal, co má Harry za lubem a čekali, co se z toho vyvine.
Všichni úlekem skoro nadskočili, když z Harryho úst vyšlo hadí syčení.
Pro všechny bylo Harryho syčení nesrozumitelné a připadalo jim to, jako kdyby chtěl Harry plaze proti někomu poštvat, jenže Harry jen hadovi přikázal, aby se stočil do klubíčka a zůstal v klidu.
Ten tak učinil a vyčkával dalších příkazů.
"Tak už víte, proč si to všichni mysleli? Každý předpokládal, že když mám hadí jazyk, tak jsem i potomkem Zmijozela."
"A ne snad?"
Jedna členka se už vzpamatovala z šoku a obořila se na našeho hrdinu.
"Ne, nejsem. Asi jsem vám neřekl, že poté, co mi Voldemort udělal tu jizvu, tak do mě přenesl i jisté schopnosti. Jednou z nich je i mluvení s hady."
Harry mluvil v klidu a pomalu, aby to všichni stíhali. Někteří totiž pořád vypadali dost v šoku.
"Co za další schopnosti máš?"
Nyní to už byla čirá zvědavost, která se projevila na jedné člence.
"To neřeknu. Navíc kvůli tomu tady nejsme!"
Harry se to snažil zahrát do autu, jenomže na všech bylo znát, že by to chtěli vědět. Jediné štěstí bylo, že mu pomohl jeho děda.
"Harry má pravdu, je to jeho věc a pokud nám to nechce sdělit, tak to respektujme. Prosím pokračuj, Harry."
Harry uposlechl výzvu a znovu začal vyprávět:
"Na hradě se zatím stávala záhadná přepadení a já byl samozřejmě hlavním podezřelým. Všichni na mě koukali skrz prsty. Jedinou výjimkou byli mí přátelé a profesor Brumbál. Nakonec byla unesena Ginny Weasleyová a skoro zemřela. To jsem nemohl dopustit a pomocí indicií, které jsme získali, jsem se vydal do Tajemné komnaty. Tam jsem pomocí Godrikova meče zabil příšeru, která tam číhala. Nebýt Moudrého klobouku a Fakese, nepřežil bych to!"
Tak nyní už na něho všichni koukali s otevřenou pusou a v jejich očích se zjevoval obdiv.
"A Harry, co je v Tajemné komnatě za stvoření?"
Jeho děda nedokázal zamaskovat zvědavost.
"Nachází se tam bazilišek."
Každý v místnosti věděl, co je to za stvoření a už pochopili, jak velké nebezpečí by jejich dětem hrozilo.
"Harry, to nám chceš říct, že jsi ty sám zabil baziliška?"
James to nemohl nějak strávit. Vzedmula se v něm obrovská hrdost na svého syna.
"Ne, mýlíš se tati, kdyby nebylo Fakese a jeho pomoci, nezvládl bych to."
Harry se začal červenat.
"Ale stejně, ty jsi dokázal zabít sám takového netvora! Jsem na tebe hrdý! Oba jsme."
Harryho toto zahřálo na srdci. Byl rád, že je na něj jeho otec pyšný.
"Nakonec všechno dobře dopadlo a já ukončil svůj druhý ročník v Bradavicích. Jenže to, co se stalo potom..."
Několik členů bylo tak zabráno do vyprávění, že samou nedočkavostí vykřikli:
"CO?"
Harry se tomu musel pousmát, jelikož je nechtěl napínat, dal se znovu do vyprávění...
Konec až příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.