Harry sebou ještě chvíli házel, ale nakonec se jeho tělo uklidnilo a on se opět dostal do normálního stavu vnímání. Jeho oči byly znovu zdobeny jeho dvěma nádhernými smaragdy, které se nyní zmateně rozhlížely po místnosti. Tato situace vypadala více než komicky, jelikož na něj všichni koukali jako na boha. Jemu to ale bylo jedno, tedy skoro úplně, něco hluboko v něm vědělo, že se něco důležitého stalo a že by to neměl propásnout. Proto se podíval na své rodiče s otázkou v tváři. Ti ale vypadali stejně zaraženě a překvapeně, jako všichni ostatní. Harry si nemohl pomoci, ale připadalo mu, že je každý zahloubán ve svých myšlenkách a o něčem velmi přemýšlí. Jak se tak zdálo, tak jedině mladý Potter byl zase mimo obraz. No, ne že by se tomu divil, kolikrát už to zažil? Pořád mu něco tajili...
Když si tak prohlížel všechny v místnosti, zpozoroval, že nejenom, že každý má nějaký zaražený obličej, ale také cítil tu tíživou atmosféru... V tuto chvíli se vůbec nehýbal, strašně se totiž obával toho, že jakmile se pohne jen o milimetr, znovu jím projedou ty strašné nesnesitelné křeče. Už to nechtěl znovu zažít, jenže nevěděl, že je to teprve začátek všeho... Netušil, že toto bylo jen první z mnoha vidění, které ještě prožije a díky kterým zachrání mnoho životů. Harrymu se to možná zprvu bude zdát jako prokletí, tak asi jako každému, kdo tyto schopnosti má, ale stejně jako ostatní nakonec zjistí, že je to velký dar, kterému musí dát volnou cestu.
Trvalo to již více než pět minut, každý se potuloval ve svém světě, který mu nemohl nikdo vzít. Avšak byli tací, kteří mohli tento malý koutek, který má každý ve své mysli, poničit. Byli to ti, kteří nectili lidské soukromí a kteří si nevážili lidské hrdosti. Ano takovými byl i Lord Voldemort, který právě v tuto chvíli plánoval jeden ze svých zvrhlých záměrů. V jeho hlavě se rýsoval skvělý plán, pomocí kterého se pomstí za drzost, s kterou se s ním bavil ten neznámý.
"Ještě se ukáže, kdo je mocnější! Jestli já, Lord Voldemort, nebo nějaký přivandrovalec! Uvidíme, jak si poradíte." Tato věta byla pronásledována krutým a ledovým smíchem, který se rozléhal po celé kamenné místnosti. Pán zla tu byl sám a kul pikle. Kdyby tu s ním byli jeho přívrženci, jen málo který by se neotřásl, při tomto nelidském smíchu.
Jen málo z lidí (tedy Tom Raddle už dávno člověk nebyl) by se radovalo z krutostí, které se Temnému pánovi rodily v hlavě. Ty představy mučení a smrti ho naplňovaly. Tetelil se nad vizí krve a křiků, které bude doprovázet vypuštění obludy z Tajemné komnaty. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na ty mnohé, kteří budou roztrháni baziliškovými zuby. Nebo na ty, kteří na místě zemřou, protože pohlédnou do očí stvůry a tím se ocitnou ve věčném očistci.
Jen málokdo věděl fakt, že pohled do žlutých očí nezpůsobí jen smrt, nýbrž vás uvrhne do nejhlubších pekel, kde budete navždy trpět. V dávných dobách se to vědělo a každému při této představě vstávaly vlasy na hlavě. Proto byl bazilišek považován za nejhoršího tvora, který se kdy plazil po zemi. Lidé a kouzelníci se nebáli ani tak smrti, jako toho, že se navěky budou smažit v pekelných ohních, které je budou navždy spalovat zevnitř a budou drásat jejich nevinné duše. Nyní už to bylo zapomenuto, jelikož jen málokdo věřil v posmrtný život a v naplnění osudu. V tento čas, kdy je život naplněn stresem a shonem, už skoro nic víra neznamená, avšak za dob mocných králů a zakladatelů to bylo součástí lidského žití...
Nechme Voldemorta Voldemortem a jeho úvah o nechutnostech, které si plánuje, že provede všem z nečisté krve a vraťme se k našemu malému hrdinovi. Ten se nyní nachází na ústředí Fénixova řádu a snaží se přijít na to, proč na něj všichni koukají jako by spadl z višně. Už to nějak nemohl vydržet, proto se odhodlal a vyslovil otázku, která ho na jazyku pálila posledních pár minut.
"Mohli byste mi říci, co se to tu děje? Proč na mě všichni koukáte jako na vraha?" Teprve teď jakoby se všichni probudili z tranzu, ve kterém byli posledních deset minut. Přítomní na Harryho vrhli tak překvapený pohled, že si Potter chvíli myslel, že vyslovil něco naprosto nevhodného a urážejícího.
Už zase na sebe "tupě" zírali a přemýšleli, jak nejlépe začít. Avšak jedině Harrymu došla trapnost této situace. Polovina na sebe pokukovala a snad se pokoušeli domluvit podle nějakých pro Harryho neznámých signálů. Jenže druhá polovina přeskakovala pohledem z Harryho na jeho rodiče a na Brumbála a znovu. Ovšem nikdo neměl na Remuse, ten v tuto chvíli koukal jako bejk, který je těsně před porážkou, Harrymu dělalo hodně problémů, aby se nerozesmál... Nakonec to ale vydržel a začal přemýšlet nad touto situací. Takže trapas číslo dvě, v podobě Harryho smíchu, se nekonal. A mladý Potter tomu byl rád, nechtěl se tu válet po zemi, zatímco by na něj ostatní koukali jako kdyby spadl z Marsu.
Nikdo se stále neměl k vyřčené otázce, proto Harry hodil významný pohled na svého dědu a očekával, že alespoň on mu odpoví. Jeho dědeček nezklamal, odkašlal si, čím upoutal pozornost svých druhů a začal.
"Harry, abych řekl pravdu, tak si nejsem moc jistý, avšak z určitostí mohu říci, že jsi právě před chvílí vyslovil věštbu." Brumbál vypadal, že chce pokračovat, ale jeho vnuk ho nenechal dokončit svou myšlenky, jelikož pronesl něco, co vykouzlilo na úsměvech členů mírný úsměv. A to i přes závažnost situace.
"Cože? Věštbu? To si děláte srandu profesore? Já nechci být jako Trelawneyová! Já nechci bejt stejně pošahanej jako ona. JEŽIŠ MUSÍTE SE MÝLIT! Já nemohl vyslovit věštbu, to bych si pamatoval!"
"Harry tak zaprvé, neměl by jsi mluvit takhle o své paní profesorce. Přiznávám, že občas se chová výstředně a trochu nevypočítavě, ale přesto je to tvoje profesorka a ty by jsi ji měl respektovat! A za druhé, to že si nepamatuješ nic o své vizi, je jen důkaz toho, co jsme před chvíli viděli. Co všechno si pamatuješ?" Všechny páry očí se přesunuly z Brumbála na Harryho. Ten se až zalekl té náhlé změny, ovšem nedal se zastrašit a začal vzpomínat na poslední okamžiky.
"No, poslední si pamatuji to, jak jsem vám vyprávěl o turnaji tří kouzelníků.. Pak už to mám nějak zamlžené, ještě určitě vím, že se mi najednou začalo dělat špatně a nemohl jsem se hýbat. Víc už nic. Poté mám v mysli prázdno. Dále si pamatuji až to, jak jsem otevřel oči a vy jste na mě hleděli s dost zvláštními pohledy." Harry řekl, co po něm bylo žádáno a čekal, jak se situace vyvine dál.
"Myslím, že nyní už je vše jasné Harry. To co jsi vyslovil byla opravdu věštba. Teď už jen pochopit její správný význam."
"Pane profesore a jak zněla? Vím, že jste ji všichni slyšely, avšak já jsem byl v tu chvíli zrovna nějak mimo. Mohl byste mi ji převyprávět?" Harry bral za samozřejmost, že mu to řeknou, jenomže když tuto prosbu vyslovil, Brumbál se na něho zadíval a Harry poznal, že se rozmýšlí. Nakonec ale asi usoudil, že by měl znát pravé znění, jelikož vlastně díky němu ji slyšeli.
"Harry, ta věštba zněla asi nějak takto. Snad jsem si ji zapamatoval správně, kdyby ne, ostatní mě určitě opraví:
Až doroste měsíc a dokončí tak svoji pouť, vypustí pán všeho temna skrývané zlo do našeho světa. V tento moment se dědic předků bude muset rozhodnout, zda-li zastaví jej, nebo vše zatratí - ať tak či tak, nástrahy budou čekat na každém jeho kroku.... O osudu všech rozhodne volba Dědice.
Jelikož se nikdo z přítomných nijak neozval, předpokládám, že jsem ji řekl správně. Myslím, že je více než jasné, o čem tato věštba je. Jedná se o otevření komnaty, ale nemohu přijít na to, kdo je dědic předků. Máte někdo tušení?" Brumbál se po všech podíval, ale když viděl, že se nikdo neozývá, zachmuřil se a zahleděl do země.
"Pane profesore, jestli nevadí, rád bych si šel lehnout, jsem už unavený. Prosím!"
"Ale jistě Harry, stejně jsem se chystal rozpustit poradu. Další se bude konat zítra, všichni máte čas na rozmyšlení toho, co jste tu dnes slyšeli. Zítra se budeme muset dohodnout, co dál. Tímto končím naši schůzi a přeji všem dobrou noc."
To byl povel pro všechny, začali se zvedat a odebírat se k sobě domů. Harry se rozloučil a šel k sobě do pokoje. Vyšel po schodech a otevřel dveře pokoje, kde minulý rok spával s Ronem. Vypadalo to tu podobně. Kdyby nebyl tak unavený, určitě by si uvědomil, že v tomto světě může být tento pokoj někoho jiného a také to, že tady nikdy s Ronem nebyli. Ale jak říkám, únava dělá to své. Na nic se neohlížel a zalehl do postele. Začali se mu klížit víčka a on pomalu usínal.
Přece mu to ale nedalo, aby se nezamyslel nad zněním věštby. Bylo jasné, že se týkala Komnaty a baziliška v ní. A na rozdíl od Brumbála i věděl, kdo je dědicem předků - tedy lépe řečeno předka. Vše do sebe zapadalo více než dobře. On, dědic Nebelvíra, má zastavit Voldemorta, který je pro změnu Zmiozelským dědicem. Každá z indicií, která samostatně nedávala smysl, nyní tvořili dohromady obraz toho, kam by se měly zaobírat Harryho kroky. To on je dědic, který musí zastavit temnotu a bude se muset rozhodnout. Ještě sice nevěděl o tíze svého rozhodnutí, ale to se dozví až ve správný okamžik. Nyní si bude ještě užívat štěstí, které ho potkalo v podobě svých rodičů a kmotra. I když nebude dlouho trvat a vše bude jinak...
