close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 29.kapitola

21. května 2009 v 21:07 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Nad bradavickými pozemky panoval všude klid a mír, který byl občas narušen drobným zahoukáním, či šelestem ozývajícím se z nedalekého Zapovězeného lesa. Tato pohoda a idylka byla přerušena hromadným přemístěním, které zničilo tento tichý okamžik. Zvuk z přemístění působil na poklidném místě tak hlasitě, že je museli slyšeli i obyvatelé hradu, i když v tuto brzkou ranní hodinu snad všichni spali.
Členové řádu se v okamžiku přesunuli na předem přidělená stanoviště a vyčkávali nepřítele, který na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Všichni byli na správných místech a nyní očekávali příchod šestičlenné skupiny, která rozhodne o osudu bradavického hradu. Hlasité puf znovu protrhlo vzduch a na náměstí v Prasinkách se zhmotnili Brumbál a spol. Ti na nic nečekali a svižným krokem se vydali k hradu.
Jejich cesta proběhla v poklidném duchu, kdy každý přemýšlel nad svými problémy. Včele skupiny šli Albus se Siriem, následováni v těsném závěsu Tonksovou a Lili. James spolu s Harrym uzavíral skupinu, oba se rozhlíželi po okolí jako dva orlové hledajíc svou budoucí kořist. Tyto tři dvojice držely pevnou formaci, která poměrně rychle spěchala k bráně, střežené dvěma obrovskými kanci. Byly to odvěcí strážci, kteří už od dob založení školy shlíželi na nově příchozí svýma smaragdovýma očima, jež vzbuzují strach a bázeň. Jen málo lidí vědělo, že tyto dva páry očí dokáží nahlédnout člověku až do duše, stačí jen okamžik a Bradavice vědí, kdo vstoupil na jejich panství. Jistě, vyvstává otázka, proč tedy nezastavili Voldemorta nebo jiné černokněžníky, aby zde studovali a v případě Toma Raddlea dovolili otevřít Tajemnou komnatu. Odpověď je jednoduchá. Oni nemohli. Tento svět byl vytvořen tak, aby bylo vše v rovnováze, proto museli nechat zlo vstoupit na jejich půdu, museli zachovat stabilitu světa! Zlo spolu s dobrem musí být na stejné úrovni! A pokud se tak nestane, protože je jedna nebo druhá strana v nevýhodě, zasáhne osud a pomyslné váhy opět vyrovná. A dnes bylo více než jasné, že jedna ze stran převýší tu druhou. shlíželi na nově příchozí svýma smaragdovýma očima. V tento den, kdy měsíc dokončí svou pouť, se váhy nakloní na jednu stranu. Bude mít navrch dobro nebo zlo? Kdo dnes vyhraje? Je to vlastně jedno, protože jestli bude poraženo zlo, osud znovu povolá pány pekel. A pokud dnes zemře náš hrdina, andělé si ho vezmou k sobě a sešlou na zemi dalšího vyvoleného. Je to uzavřený koloběh, který zaručuje život a smrt na naší planetě.
Harry tušil, že tento střet s Voldemortem bude nevyhnutelný a že se dnes stane buď vrahem nebo obětí. I když vlastně, tak to platilo v jeho světě. Tady třeba věštba zněla úplně jinak, nebo nebyla vůbec vyslovena. Ale kdyby se tedy tak stalo a profesorka Trelawneyová neměla vidinu, proč tedy Voldemort zaútočil na jeho rodiče? Jestli se neřídil věštbou, tak čím potom? Byla to jen náhoda, nebo byly Tomovy kroky opravdu ovlivněny vysloveným proroctvím?
V tuto chvíli to bylo stejně jedno, střet byl nevyhnutelný a zabývat se minulostí by bylo více než nesmyslné. Život jde dál a my musíme s ním. To si uvědomoval i Harry a jelikož tak nějak v hlouby duše tušil, že tento okamžik je možná poslední, snažil si ho co nejvíce užít. Chtěl si zapamatovat všechny detaily a nejvíce své rodiče s kmotrem. Stačí malá chyba a plá se nepovede a právě ta jediná chyba by mohla zapříčinit, že je už nikdy neuvidí. Věděli to všichni, není tedy divu, že jejich nervozita dosahovala maximální výšky.
Cesta jim utíkala velmi rychle, ani se nenadáli a už procházeli Vstupní síní, přešli po nejbližším schodišti nahoru a potom temnou chodbou, až ke dveřím umývárny. Celou dobu postupovali velice potichu, jejich kroky zanechávaly jen tlumené dozvuky ztrácející se v okolním šumu. Z pootevřených dveří k naší šestičlenné skupině doléhal zvuk pláče. Harrymu a ostatním bylo hned jasné, odkud tento nářek pochází. Neotáleli ani vteřinu a vrhnuli se do místnosti jako velká voda. Všichni s hůlkami v pohotovosti, rozhlížejíc se po umývárně a hledajíc jakékoliv nebezpečí. Měli štěstí, nikdo kromě Uršuly tam nebyl. Tento duch seděl na nádržce v poslední kabince a nejspíše opět přemýšlel o své smrti. Toto téma bylo jedno z jeho oblíbených, ovšem nevyrovnalo se špehování v chlapeckých koupelnách.
Ať už měla úvahy jakékoliv, jakmile zaregistrovala Brumbála, nechala jich..
"Dobrý den pane řediteli, je to pro mě nesmírná čest, že jste se na mě přišel podívat. Nikdo jsem nechodí (čím více mluvila, tím její hlas zabředával do vzlyků a sebelítosti), jsem tak osamělááá. Kdo by se taky zajímal o Uršulu, vždyť… je to jen potřeštěný duuuch."
Teď už opět vzlykala a popotahovala. Ovšem dříve než vůbec stačil Albus zareagovat, předběhl ho jeho vnuk.
"Uršulo, promiň, my teď vážně nemáme čas!" Harry byl značně netrpělivý, takže si ani neuvědomil, jak nezdvořilé to bylo. Nicméně v tuto chvíli se o to nikdo moc nestaral, hlavně Harry ne, ten už zatím přecházel k umývadlu. Vypadalo přesně jako v jeho světě, na první pohled se tvářilo nevinně. Oproti minule ho Harry nemusel celé obcházet a hledat nějaký náznak toho, že je to vstup do Tajemné komnaty. Nyní šel na jisto. Postavil se před jeden měděný kohoutek s vyrytým hádkem a snažil se na něj soustředit. Měl s tím značné problémy. Nemohl se koncentrovat, protože jeho nervozita měla stoupající tendenci. Čím blíže byl k svému cíli, tím více pociťoval strach ze střetu.
Nyní ale musí tyto myšlenky zapudit a snažit se otevřít komnatu. Měl to značně ztížené, protože aby mluvil hadím jazykem, musel hada vidět tváří v tvář. Jistě, jednou už komnatu otevřel, ale dalo mu to velké úsilí. Začal vzpomínat. Představoval si před sebou živého hada, který se kroutí a zmítá. Viděl ho celého, od hlavy až ke konečku ocasu. Vnímal jeho lesklou kůži, v které se odrážely sluneční paprsky.
Teď už jen stačilo si tuto představu uchovat a vyslovit:
"Otevři se." Sám byl zvědavý, jestli se mu to povedlo. Chvíli se nic nedělo, ale potom se kohoutek rozzářil jasným, bílým světlem a začal se otáčet. Vzápětí se dalo do pohybu i umyvadlo. Najednou žádné neviděli, zato před sebou spatřili obrovskou rouru, dost širokou, aby do ní mohl vejít člověk.
Harry už jednou otevírání komnaty zažil, takže to pro něj nebylo zase až tak něco nového. Avšak jeho nynější společníci na to hleděli s dávkou strachu a respektu. Občas se v jejich tvářích mihl i stín pochybnosti.
"Je to zvláštní, již několikrát byla škola prohledána, ale nikdy nebylo nic nalezeno. Přitom jsme to měli vždy před očima. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je vždycky tma…" Brumbál nasadil svůj přemýšlivý pohled, ovšem ten hned vystřídal pohled zděšení, když viděl co se Harry chystá udělat.
"Tak jdeme na to, půjdu první. Připravte se na pořádnou jízdu." Nikdo už nestačil nic říct, Harry právě skočil do otvoru a už po něm nebylo památky.
"Harry!" To pětičlenné zvolání se rozléhalo po celé místnosti, ale jmenovaný ho již neslyšel. Měl v tu chvíli problémy sám se sebou. Zbytku nezbývalo nic jiného než Harrymu věřit a jeden po druhém naskákali za ním…
Řítil se dolů po nekonečné temné skluzavce pokryté slizem. Viděl, že všemi směry odbočují další roury, žádná však nebyla tak mohutná jako ta jejich, která se točila, klikatila a prudce klesala dolů. Harry věděl, že už jsou jistě hlouběji, než byla sklepení pod školou. Klouzal stále dál a dál. Za sebou slyšet svou matku, která neměla daleko k hysterii. Mladý Potter věděl, že už to nemůže trvat dlouho. A také měl pravdu, roura v které se právě nacházel se začala rovnat a Harry vyletěl ven. Stejně jako ve druhém ročníku přistál na vlhké podlaze tmavého kamenného tunelu, dost vysokého, že se v něm mohl postavit. Co nejrychleji se zvedl a přešel na druhou stranu místnosti, aby udělal prostor nově příchozím.
Neuběhlo ani pět sekund od jeho vpádu to této temné, neosvětlené místnosti a vřítil se sem James, který nestačil uskočit, takže na něm přistála Lily. Oba pochopili, že pokud nechtějí dělat přistávací plochu pro Siriuse a Albuse, tak musí co nejrychleji z dosahu. Vyškrábali se na nohy a ustoupili. Bylo to jen taktak, protože chvíli poté, co odešli, se na jejich místo vřítil Black a rozplácl se jako moucha na okně. Teď už scházel jen Harryho děda, který, ač to bylo neuvěřitelné, elegantně přistál na obě nohy a dělal, jako kdyby to bylo samozřejmostí. Také jako jediný vypadal, že si tuto jízdu zatuchlým potrubím vážně užil.
Harry vytáhl hůlku a pomocí Lumos osvětlil okolí. I když uměl kouzlit bez ní, raději ji všude nosil sebou, protože nikdy nevíte, kdy se může hodit. Ostatní využili Harryho příkladu, takže po chvíli temnotu prosvítilo šest bílých světel. Náš hrdina na nic nečekal a vydal se pro něj známou cestou k soše Salazara Zmijozela. I přesto, že si všichni svítili na cestu, byla v tunelu velká tma, takže viděli sotva na pár kroků. Všichni se obezřetně rozhlíželi a hledali sebemenší nebezpečí. Zatím ale vše vypadalo v pořádku, což značně uvolnilo atmosféru.
"Buďte opatrní." nabádal je Brumbál, jak postupovali obezřetně vpřed. "Kdyby se něco pohnulo, tak okamžitě zavřete oči, jinak…" Zbytek věty nedořekl, protože všichni přítomní byly až moc dobře seznámeni s tím, co by se stalo…
Harry je vedl stále vpřed, vzpomínal na okamžiky, kdy tudy kráčel po boku Rona a toho zbabělce Lockharta. I zde byla podlaha poseta kostrami drobným zvířat. Čím hlouběji postupovali, tím více koster přibývalo. Na všech byl vidět strach z neznámého. Potter nekompromisně postupoval, nezastavoval ani nezpomaloval. Obrovskou hadí kůži, jež byla zářivě, jedovatě zelená, přešel bez povšimnutí. Už ji viděl, byla úplně stejná jako ve druhém ročníku. Ostatní sice chtěli zastavit, avšak on jim gestem ruky ukázal, že musí pokračovat. Dalo by se říct, že se stal něco jako jejich velitelem. Bylo to vlastně logické, protože terén znal nejlépe a už tu jednou byl.
Podzemní tunely se zdály strašně nekonečné a šílěně jednotvárné. Všechny byly pokryty zeleným slizem který po nic pomalu, velmi pomalu ztékal. Prošli další zatáčku a Harry konečně našel jejich cíl. Uviděl pevnou zeď, na které byli vytesáni dva propletení hadi s očima osazenými velikými, třpytivými smaragdy. Harry věděl, co má udělat. Přistoupil k hadům.
"Otevřete" řekl Harry. Avšak z jeho úst to znělo jako tiché, velmi slabé zasyčení.
Toto jedno slovo bylo povel pro dva hady, oddělili jeden od druhého, stěna se rozestoupila a obě části nehlučně zmizely. V tuto chvíli už nebylo návratu. Nyní už musel jít čelit svému osudu. Proto neváhal a vstoupil, ostatní ho následovali.
Harrymu se vybavovaly vzpomínky, na které se snažil mnoho let zapomenout. Snad se mu to i povedlo, jenomže nyní opět vyvřely napovrch. Už se sem nikdy nechtěl vracet, avšak znovu stál na konci velice dlouhé, chabě osvětlené síně. I nyní se před ním tyčily kamenné sloupy připomínající svým tvarem obrovské hady. Silněji uchopil hůlku a vykročil mezi hadími sloupy vpřed. Zatím nic nenaznačovalo, že by tu Voldemort už byl. To byla dobrá zpráva. Nyní už budou muset jen čekat, až se objeví. Poté snad využijí moment překvapení a zničí ho jednou pro vždy.
Ostatní s ohromením sledovali sochy okolo nich. Avšak nejvíce je zaujala ta, co stála před nimi. Byla vysoká jako sama komnata. Byla to socha lidské postavy, jež zobrazovala starce s řídkým plnovousem sahajícím až k spodnímu okraji kouzelnického hábitu, dlouhého až na zem. Pod tím vším byly ještě dvě obrovské nohy. Harrymu vyplula na povrch vzpomínka na Ginny, která někde v těch místech ležela a vypadalo jako mrtvá. Při této vzpomínce mu zamrazilo v zátylku. Ani neuměl popsat ty pocity, které cítil, když ji tam tak viděl. Ta její bílá tvář, jež nevydávala sebemenší teplo.
Skupina došla do míst, kde Ginny ležela a všichni jako nepovel vytáhli neviditelné pláště. Těmi se měli zakrýt a poté překvapit Voldemorta. Ještě než tak provedli, domluvili se na tom, kde bude každý stát a hlídat. Poté už jen nasadili svoje maskování a nezbývalo jim nic jiného než čekat…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.