close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 3.kapitola

21. května 2009 v 21:31 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád

Připadal si jako ve snu. Avšak vše bylo tak skutečné. Nacházel se ve zvláštním světě. Byl ve světě barev. Vznášel se. Ty barvy byly okolo něj, ale zároveň byly jeho součástí. Pociťoval zvláštní teplo. Všude kam dohlédl byly barvy. Pak se obraz změnil.
Nacházel se na rozlehlé louce. Byla porostlá lučním kvítím. Na nebi svítilo slunce. Bylo tak jasno. Nebe bez mráčku. Jen vítr si pohrával s kvítky. Zdálo se, jako by si hrály. Rozhodl se, že si lehne a bude odpočívat. Tráva byla tak měkká. Zahleděl se do nebe. Nad ním poletovali motýli. Barevní. Bylo to jako v ráji. Jednou, když byl malý, musel s Dursleovými jít do kostela. Tak nějak to ten kněží popisoval. Říkal, že v ráji je blaho, všude samé lesy, louky, řeky a hory. Lidé a zvířata prý žijí v souladu. Nejsou tu žádné starosti. Jen láska. V mládí tomu moc nevěřil, ale nyní, nyní už ano.
Všude byl klid, vonělo to tu po trávě a lučním kvítí. Ve vzduchu byla cítit láska. Nebyly žádné problémy. Zaposlouchal se do nádherného zpěvu. Ó ano, ptáci zpívali svojí serenádu. Každý ptáček něco jiného. Osobitého. Pak uslyšel nějaké lidské hlasy. Nerozuměl jim. Rozhlížel se všude kolem sebe, ale nikde nikdo. Snažil se zjistit zdroj tohoto rozhovoru. Zaposlouchal se.
Louka se ztratila. Přenesl své vědomí zpět do reality. Jako by zase byl ve svém těle. I když zvenčí nebyla znát změna, vrátil se. Ty hlasy neznal. Snažil se pohnout, chtěl dát najevo svou přítomnost, ale nešlo to!
Byl ve zvláštním stavu. Nemohl dělat vůbec nic a proto tedy alespoň poslouchal rozhovor neznámých.
***
"Pane doktore, co mu je? Bude v pořádku?"
"To se těžko odhaduje Iris. Ten chlapec je na tom špatně. Ale na druhou stranu znám i horší. Bude muset nějakou dobu ležet. Obávám se o jeho hlavu. Říkáš, že jste ho s Leonem našli dnes brzo ráno v lese? Nevíte jak se tam dostal?"
"Ne, to nemám ponětí. Dnes ráno šel Leon na obvyklou pochůzku po lese. Já nemohla spát, a tak jsem šla s ním. Chvíli jsme se procházeli. Leon kontroloval žrádlo v krmelcích. Když už měl všechno hotové, vraceli jsem se zpět. No a pak najednou jsme před sebou uviděli někoho ležet. Neváhali jsme ani minutu a rozeběhli se tam. Tenhle chlapec tam ležel. Byl v zuboženém stavu. Ještě štěstí, že náš dům byl jen kousek od toho místa. Leon rychle vyskočil a běžel pro vozík. Asi po pěti minutách se vrátil. Já jsem se mezitím snažila u chlapce najít něco, podle čeho by se dalo poznat, jak se jmenuje a odkud je. Jenže kromě jeho oblečení, které nevypadalo zrovna nově, a zvláštní věci, kterou měl v kapse, jsem nic nenašla. Po Leonově příchodu jsme ho opatrně naložili a odvezli k nám. A odtud okamžitě zavolali vás."
"Ten chlapec měl štěstí, že jste ho našli tak brzo, protože kdyby tam byl déle, asi... ne určitě by vykrvácel! Tady na stole máš léky, které mu dáš. Je tam i rozpis, v kolik hodin jaký lék. Musíš mu to dávat nitrožilně. Tedy prozatím. Kdyby se něco dělo, tak okamžitě zavolej a já přijedu. Zítra se zase zastavím. Kdyby měl horečky tak dávej studený obklad. A ještě něco, je možné, že po tom poranění hlavy si nebude nic pamatovat. Myslím si, že dřív než zítra se stejně..."
Dále už nic Harry neslyšel, začal mít příšerné křeče po celém těle. Ale co bylo nejhorší, připadal si jako tehdy, když na něho Voldemort použil Cruciatus. I když tohle bylo snad ještě horší. A jeho hlava! Měl pocit, jako by chtěla prasknout. Už zase na sobě ucítil nějaký dotyk, jenže bylo to tak bolestivé. Slyšel okolo sebe křik a dupání. Jeho křeče ne a ne ustat. Zmítal se na posteli, někdo ho chtěl přidržet, jenže se mu to nedařilo. Pak náhle jakoby dostal ránu do hlavy. Vše se s ním zatočilo a on upadl do říše snů.
***
Už zase byl na oboru záhad. Viděl Siriuse bojujícího s Beatrix. Byl to poslední bojující pár. Všichni ostatní smrtijedi si všimli nově příchozího Brumbála a vzali nohy na ramena. Avšak oni dva ne. Stále bojovali. Oba se navzájem vyhýbali protivníkovým kouzlům. Avšak jednomu kouzlu se Sirius vyhnout nedokázal. Po tomto zásahu zahlédl Blackův obličej. Mísil se v něm strach spolu s překvapením. Slyšel Belatrixin vítězný výkřik a kmotrův pád za oblouk. Viděl sám sebe, jak křičí: "Siriusi,né!!" a svůj běh dolů ze schodů. Chtěl ho zachránit. Opravdu moc. Vždyť přece jenom spadl skrz závěs. Hned se zase objeví. Bral schody po dvou. Už byl skoro na podiu. Už jen kousek a mohl Siriuse zachránit, jen dva metry ho dělili od jeho cíle. Náhle ho ale dvě ruce stáhly zpět z podia. Byl to Remus. Měl v tváři slzy. Harry se mu chtěl vyvlíknout,ale nešlo to. Držel ho pevně. Začaly mu téct slzy.
"On přece nemůže být..."
Ne nedokázal to, jeho srdce stále věřilo, že žije. Jenže jeho racionální myšlení říkalo pravý opak. Vevnitř sebe věděl, že už se nikdy se svým kmotrem nepotká...
"Siriusi, né, vrať se, prosím, vrať se mi, neopouštěj mě, prosím!"
Slyšel okolo sebe nějaký utěšující hlas, ale nevěděl odkud vychází, Remus tiše vzlykal, ale nic neříkal. Pak náhle jakoby se začal probouzet.

Vše se rozmazalo. Otevřel oči, ocitl se v neznámé místnosti. Ležel na posteli, u něho seděla cizí žena a snažila se ho utěšit.
"Klid, to bude dobré, byl to jen zlý sen, nemusíš se bát, jsem tu s tebou, tady se ti nic nestane!"
Její hlas byl tak uklidňující, jeho melodičnost ho uspávala. Pomalu se mu začala klížit víčka. Hladila ho. Tak moc mu připomínala maminku, kterou nikdy nepoznal. Dotýkala se ho a utěšovala. Připadal si s ní v bezpečí. Po chvíli opět usnul, jenže tentokrát už nerušeným spánkem.
***
Už zase okolo sebe slyšel hlasy, avšak tentokrát už věděl komu patří. Jeden byl určitě té paní, co s ním byla večer. Měl dojem, že někdo říkal, že se jmenuje Iris. No a druhý hlas nejspíše patřil jeho doktorovi.
"Od včerejšího večera žádný další záchvat neměl Iris?"
"Ne, to ne, ale v noci mě probudil jeho křik. Přiběhla jsem co nejdříve k němu. Volal nějaké jméno, myslím, že říkal: Siriusi, né, on nemůže být mrtvý. Bylo mi ho strašně líto. Tomu chudákovi tekly slzy. Byla jsem u něho celou dobu. Křičel, pořád a pořád. Prý: On nemůže být mrtvý, to nejde, Siriusi, prosím, neopouštěj mě... A pak náhle jeho křik ustal a on otevřel oči. Dívali jsme se navzájem jeden na druhého. Snažila jsem se ho uklidnit. Nakonec se mi to podařilo a on usnul. Pro jistotu jsem s ním zůstala celou noc. Od té doby si ale myslím, že už žádné zlé sny neměl. Spal jako andílek."
"Měl bych mu dát asi něco na uklidnění, protože jinak by si mohl potrhat stehy. Navíc tím, jak tady sebou pořád hází, tak si na zdraví nepřilepší. Teplotu už má v normále, takže myslím, že je na dobré cestě k uzdravení. Akorát mi dělá starosti, to, že se ještě neprobudil. Možná to je těmi léky. No pokud se do zítra neprobudí, budeme ho muset převést do nemocnice. Uvidíme. Každopádně už budu muset letět, tak zatím Iris. A kdyby něco, tak volej!"
"Nashledanou, pane doktore"
Harry nechtěl za žádnou cenu do nemocnice, líbilo se mu tu. Rozhodl se tedy, že ještě chvíli počká a že potom o sobě dá vědět...
Jakmile zaklaply dveře, otevřel oči a rozhlédl se. Jeho zrak nejdříve padl na něho samého. Připadal si jako nějaká mumie. Měl obě nohy v sádře. Hrudník měl zavázaný gázou. Na hlavu si sice neviděl, ale když si tam sáhl pravou rukou (ta byla jakžtakž zdravá, i když stejně bolela jako čert) nahmatal si další obvazy. Musel vypadat docela komicky. Vše ho neuvěřitelně bolelo. Nechtěl myslet na svá zranění. Proto se rozhlédl kolem. Ležel v poměrně veliké místnosti. Měla dvě okna. Pokoj byl skromně zařízen. Stála tu postel, na které právě ležel, poté šatník, zrcadlo a lavor s vodou. Na stole byl nádherný vyšívaný ubrus a váza s květinami. Nic víc. Avšak bylo to tu tak útulné. Výhoda byla, že měl okna hned před sebou. Měl nádherný výhled na les. Chvíli se kochal výhledem, když najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešla postarší žena nesoucí nějaké léky. Působila velmi mile. Měla delší hnědé vlasy. Skoro po ramena. Její obličej působil ztrhaně. Byla asi stejně vysoká jako Harry. Jakmile si všimla, že je Harry vzhůr u, vykouzlila na své tváři široký a dobrosrdečný úsměv.
"Konečně jsi se nám probudil! Už jsme si dělali starosti. Jak se cítíš?
"Připadám si, jako kdyby mě přejel parní válec... Ale jinak se cítím docela dobře. Prosím vás, kde to jsem??"
"Nacházíš se nedaleko Cambridge. Bydlíme na samotě. Široko daleko není živáčka. Pamatuješ si, jak jsi se sem dostal?"
Je to tady... Co ji mám asi tak říct...- "No víte, utekl jsem z domova. Nasedl na koště a snažil se dostat do Londýna. Jenomže jsem si asi spletl směr a doletěl sem. Asi se divíte, jak jsem mohl letět na koštěti, ale to se u nás dělá často. Jsem totiž kouzelník. No a možná je mi na stopě největší zrůda na světě, která by se mohla rovnat Hitlerovi. Ale jinak jsem úplně normální kluk...To víte, každý má to své... - Vždyť by si myslela, že jsem blázen! Ne musím něco vymyslet."
"No já ani pořádně nevím. Už nikoho nemám. Všichni mě opustili. Buď zemřeli nebo mi nastavili záda. Nemám kam jít. Bloudil jsem všude možně, ale nikde mě nechtěli a odevšad mě vyháněli. Byl jsem na dně, chtěl jsem už skoncovat se svým životem. Vylezl jsem tedy na strom a skočil..."
"Tak to ať tě už nikdy nenapadne, zdáš se mi jako milej kluk, proto budeš moci zatím bydlet tady s námi. Řeknu to ještě mému manželovi, ale myslím, že nebude proti. Já se jmenuji Iris O'donel. Chci ale, abys mi tykal. Kdybys mě vykal, připadala bych si strašně staře... Jak se jmenuješ ty?" zeptala se s hřejivým úsměvem na tváři
"Já, já se jmenuji Harry P... - White. Prosím vás, paní... Hm tedy Iris, jak dlouho jsem tady ležel?"
"No dnes to budou dva dny. Včera ráno jsme tě našli nedaleko odsud. Máš hlad nebo žízeň? Řekni si o co chceš?"
"Ne, moc děkuji, jenom se chci zeptat, kde mám své věci?"
"Tvé věci? Žádné jsi u sebe neměl! Všechno, co jsem u tebe našla, máš v krabici pod postelí... Teď ale musíš odpočívat, doktor ti nakázal odpočinek a žádnou námahu. Teď už zavři oči a vyspi se. Stejně už jsi utahaný. Vidím to na tobě. Ještě se za tebou přijdu podívat."
Poté odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Harry to nevydržel, chtěl se podívat, jestli má alespoň hůlku. Jenže jeho zranění mu nedovolovala skoro žádný pohyb. Proto tedy uposlechl Iris a snažil se usnout. Po chvíli se mu to opravdu povedlo.
***
Druhý den ho probudil nějaký šramot. Otevřel oči. Do dveří právě vstupovala Iris a za ní neznámý muž. Byl takový obtloustlý. Strašně mu připomínal pana Weasleyho. Až na ty vlasy. Ty měl černé, na krátko ostříhané. Zapůsobil na Harryho příjemným dojmem.
"Á, už jsi vzhůru, to jsem ráda. Přišel se na tebe podívat pan doktor."
"Ahoj, Iris mi říkala, že se jmenuješ Harry. Těší mě. Já jsem John Grey. Říkej mi Johne. Tak jak se cítíš? Měl jsi velké štěstí, kdybys spadl jen trochu jinak, mohl jsi ochrnout nebo si dokonce zlomit páteř a zemřít. Museli tě strážit snad všichni svatí. Bolí tě něco?"
"No bolí mě celé tělo, ale už to je mnohem lepší. Mám strašný hlad." řekl Harry a podíval se na Johna. Jakmile to dořekl, Iris vyběhla z pokoje jako tornádo. Harry se až lekl, co se jí stalo.
"Jsi v dobrých rukou, Iris a Leon jsou hodní lidé, postarají se o tebe. Iris mě říkala o tom, co jsi chtěl udělat. Měl jsi opravdu štěstí, stačilo málo a povedl by se ti tvůj záměr. Ale pamatuj si, vždy to může být horší. Teď budeš tady, oba dva tě tady rádi nechají. Máš zlomené obě nohy a levou ruku. A mám podezření na otřes mozku. Asi se divíš, proč nejsi v nemocnici. O'donelovi jsou mí dobří přátelé a přemluvili mě, aby si tě tady mohli nechat. Já nakonec souhlasil. Na jednu stranu na tom nejsi až tak vážně. Samozřejmě obrazně řečeno. Teď ti udělám nějaké vyšetření a pokud bude vše v pořádku, tak budeš už moc tak za dva, tři týdny vylézt z postele a podívat se po okolí. Je to tu nádherné. Věř mi. Tak co, dáme se do toho, co říkáš?"
Harry přikývl. To byl signál pro Johna. Vzal si svou brašnu, otevřel ji a vytáhl z ní stetoskop. Začal ho prohlížet. Ptal se na všechno. Co ho bolí a co ne. Jestli cítí to a tamto. No prostě prohlídl ho od hlavy až k patě. Po půl hodině už John nevěděl, co by ještě zkontroloval, proto tedy všechny své věci uklidil do brašny, rozloučil se, ujistil Harryho, že je vše v pořádku, a odešel. Slíbil mu, že se za ním zase přijde podívat.
Po chvíli do místnosti vešla Iris a nesla tác s jídlem. Jak si už stačil všimnout, nesla mu polévku s chlebem. "Vím, že se ti to asi nebude líbit, ale teď tě nakrmím."
Harryho představa, že ho bude někdo krmit, přímo zděsila. Připadal si strašně trapně. Snažil se protestovat, ale bylo mu to platné asi tak, jako mrtvému zimník. Iris všechny Harryho protesty umlčela jedním pohledem. S úsměvem si sedla na postel, chléb rozdrolila a naházela do polévky. Poté vzala lžíci a začala ho krmit. Harry si připadal jako malé dítě. Ale musel si přiznat, že se mu to i líbilo. Konečně měl někoho, kdo se o něho staral. Staral se o něho zcela bez vedlejších záměrů.
"A ne jako Brumbál a ostatní, kteří o něho pečovali jen proto, že chtěli mít svého vyvoleného. Jistě, proto ho teď hledají. Musejí mít někoho, kdo bude nastavovat krk proti Voldemortovi. Brumbále, nenávidím tě!"
Už zase ho bodlo u srdce. Brumbál. Pro celý kouzelnický svět hrdina a největší kouzelník posledních let, avšak pro Harryho jen pokrytecký lhář.
"Ne už na něho nebudu myslet, na nikoho, je to minulost! Teď jsem tady. Mimo všechno a všechny!"
Iris si všimla Harryho obličeje.
"Harry, děje se něco? Najednou jsi nějak posmutněl?"
"Ne, to nic Iris, jsem v pořádku. Ani jsem ti nestačil poděkovat. Jsem nesmírně rád, že tady budu moc zůstat."
"To víš že jo. Leon také souhlasil. Byl se tu na tebe ráno podívat, jenže jsi spal. Momentálně je ve městě, nakupuje zásoby. Ale brzo se vrátí. Musíte se přece seznámit. Už se na to těší. Teď si odpočiň. Musíš nabrat sílu. Chci ti to tady co nejdříve všechno ukázat. Tak odpočívej!"
Poté odešla a nechala Harryho samotného. Cítil se utahaný. Proto se pořádně zachumlal do peřiny a usnul.
***
Probudili ho až kroky. Rychle otevřel oči. Myslel na nejhorší.
"Smrtijedi! Kdo jiný by se takhle plížil. Přišli si pro mě."
Jenže bez hůlky byl úplně bezbranný. Nemohl se hýbat. Tápal ve tmě, nic neviděl. Už začal opravdu panikařit. Z rohu místnosti se ale ozval příjemný hlas.
"Promiň, nechtěl jsem tě probudit. Iris mi říkala, že asi spíš, ale chtěl jsem se na tebe podívat. No když už jsi vzhůru, měl bych se představit. Já jsem Leon. A chci, abys mě tak i říkal. Jak znám mojí ženu, tak i ona určitě chtěla, abys ji tykal."
"Dobrý den, já jsem Harry White"
"Co jsem říkal, žádné vykání! Takže ještě jednou," řekl s úsměvem Leon. Harry se usmál, pochopil mužovu hru.
"Ahoj, já jsem Harry. Jsem rád, že tě poznávám"
"To už je lepší! Tak teď už ale zase spi. Zítra se na tebe přijdu podívat a popovídáme si. Dobrou noc, Harry"
"Dobrou noc, Leone."
***
Konečně se dočkal. Možná už konečně našel opravdový domov. Domov bez lží a přetvářek. Ke štěstí mu zbývali jen jeho kamarádi. Alespoň, že jsou na ústředí. V bezpečí. Už nebudou kamarádi Harryho Pottera a tím o ně Voldemort ztratí zájem.
V tuto chvíli měl novou rodinu. Nový život. Tady ho snad nikdo nenajde. Doufal, že po nějaké době svět úplně zapomene na chlapce, který přežil. Snad si všichni budou myslet, že zemřel...
Už se nechtěl vrátit. Nikdy. Avšak netušil, že nepotrvá dlouho a osud si s ním opět pohraje a postaví ho mezi těžká rozhodnutí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.