Čas tu plynul velmi pomalu. Minuta se vlekla za minutou a každý zabředával do svých vlastních úvah a myšlenek. Už tu byli více než tři hodiny a zatím se neobjevil ani náznak cizího vniku. Všichni už byli značně unavení a rozbolavění z toho neustálého stání a čekání. Jenomže nejhorší byla ta nejistota, která každého v hlouby duše spalovala. Čím déle to trvalo, tím více napětí rostlo.
Harry se snažil zkrátit čas, proto se ponořoval do svých vzpomínek, které se týkaly jeho pobytu tady. Příjemně ho zahřálo u srdce, když si vzpomněl, jak dováděl s táta se Siriusem. Všechny ty blbiny, co spolu prováděli na ústředí. Vždycky po večerech si sedl s mamkou a taťkou ke krbu a vyprávěli si navzájem historky. Občas se k nim přidal i Sirius a počastoval je svými humornými někdy až trapnými situacemi. Když se nad tím tak zamyslel, byly to nejhezčí tři týdny, co tu zažil.
Jedním z nezapomenutelných okamžiků, který se mu v tomto světě stal, se odehrál hnedle druhý den v podvečer. Zrovna seděl spolu se svými nově nabytými rodiči u krbu a tiše se rozpravovali. Tedy lépe řečeno, Harry jim vyprávěl a oni jen poslouchali. Mladý Potter si v ten den připadal jako v nějakém snu, seděl tu bok po boku se svými rodiči a povídal si s nimi. Navíc místnost byla krásně provoněná a spolu s plápolajícím ohněm vycházejícím z krbu tvořili příjemnou atmosféru. Tuto překrásnou idylku, kterou Harry zažíval snad poprvé v životě, přerušilo hlasité rozražení dveří, ve kterých stála jeho profesorka přeměňování - Minerva McGonagallová. Ta na nic nečekala a jako tlaková vlna se řítila na Harryho. Jakmile dosáhla svého cíle, pevně ho objala a začala tiše vzlykat. Harry byl tak zaskočen, že se nezmohl vůbec na nic. Jen tam stál a nevěděl, co má dělat. Přes rameno profesorky uviděl svého dědu, který měl na tváři spokojený a radostný úsměv. Nějak nic nechápal. Hlavně nevěděl, jak si má počínat, měl silné podezření, že mu něco zásadně uniká. Vůbec nevěděl, co s rukama.
Mám ji obejmout nebo ne? Vždyť je to jen má profesorka, proč si takhle počíná? Musí v tom být něco víc… Proč se všichni tváří, jako by se dívali na romantický film?
Tato situace mu začínala být krajně nepříjemná. Zdálo se mu věčnost, než se od něho Minerva odtrhla. Ve tvářích měla stále slzy, ale přesto vypadala šťastně. To dokazoval široký úsměv, který u ní Harry viděl snad poprvé v životě.
"Harry, ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi. Strašně jsi nám všem chyběl!" Minerva se neudržela a znova ho objala. Tentokrát to ale netrvalo tak dlouho, jako naposledy.
"Pa-paní profesorko, já jsem taky rád, že tu jsem, ale nějak nechápu…" Nevěděl, jak to správně zformulovat. Chtěl říct, že nechápe její chování, ale nakonec si to rozmyslel a nechal zbytek věty viset ve vzduchu. Brumbál si všiml jeho překvapeného a trochu zaraženého obličeje. Věděl, že tu něco nehraje a pomalu mu docházelo, co. Harry hodil prosebný pohled na své rodiče, jenomže ti se stále tvářili tak, jakoby všechno, co se tu před chvílí odehrálo, byla úplně normální věc.
"Harry, co vlastně všechno víš o svých prarodičích?" Brumbál viděl Harryho výraz, proto se rozhodl, že tomu přijde na kloub.
"Co myslíš tím, co o nich vím? Jenom to, že ty jsi můj děda." Věta byla doprovázena Harryho pokrčením ramen. Albus se ale nevzdával a pokračoval.
"A to tě nikdy nenapadlo se ptát po své babičce?"
"No abych pravdu řekl, tak ne. To o tobě jsem se dozvěděl až ze Siriusova dopisu. Byl jsem tak naštvaný, že jsi mi zase lhal, že jsem se sbalil a utekl od Dursleyových. Abych pravdu řekl, tak jsem si myslel, že má babička je mrtvá. Doufal jsem, že je." Po tomto sdělení jeho matka a profesorka zalapaly po dechu. Harry si toho všiml a proto rychle pokračoval.
"Nechci, aby jste si to vykládali špatně. Chtěl jsem tím říct, že jsem si raději chtěl myslet, že je mrtvá, než abych věděl, že žije a že se na mě vykašlala stejně jako můj děda. Dále jsem to raději neřešil." V tuto chvíli bylo v místnosti hrobové ticho, které bylo doprovázeno praskajícím ohněm. Trvalo to asi minutu, kdy bylo na všech vidět, jak moc je zasáhlo Harryho přesvědčení, že ho nikdo nechtěl.
"Nevím, jak to bylo v tvém světě Harry, ale věř mi, že já bych nad tebou nikdy nezanevřela." Harrymu to nyní šrotovalo o sto šest. Vše se zpomalilo a náš vyvolený si ukládal všechny informace do správných šuplíčků. Trvalo to jen chvíli, ale pro něj to byla skoro věčnost, než si uvědomil význam jejích slov.
"Harry, ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi. Strašně jsi nám všem chyběl!" Minerva se neudržela a znova ho objala. Tentokrát to ale netrvalo tak dlouho, jako naposledy.
"Pa-paní profesorko, já jsem taky rád, že tu jsem, ale nějak nechápu…" Nevěděl, jak to správně zformulovat. Chtěl říct, že nechápe její chování, ale nakonec si to rozmyslel a nechal zbytek věty viset ve vzduchu. Brumbál si všiml jeho překvapeného a trochu zaraženého obličeje. Věděl, že tu něco nehraje a pomalu mu docházelo, co. Harry hodil prosebný pohled na své rodiče, jenomže ti se stále tvářili tak, jakoby všechno, co se tu před chvílí odehrálo, byla úplně normální věc.
"Harry, co vlastně všechno víš o svých prarodičích?" Brumbál viděl Harryho výraz, proto se rozhodl, že tomu přijde na kloub.
"Co myslíš tím, co o nich vím? Jenom to, že ty jsi můj děda." Věta byla doprovázena Harryho pokrčením ramen. Albus se ale nevzdával a pokračoval.
"A to tě nikdy nenapadlo se ptát po své babičce?"
"No abych pravdu řekl, tak ne. To o tobě jsem se dozvěděl až ze Siriusova dopisu. Byl jsem tak naštvaný, že jsi mi zase lhal, že jsem se sbalil a utekl od Dursleyových. Abych pravdu řekl, tak jsem si myslel, že má babička je mrtvá. Doufal jsem, že je." Po tomto sdělení jeho matka a profesorka zalapaly po dechu. Harry si toho všiml a proto rychle pokračoval.
"Nechci, aby jste si to vykládali špatně. Chtěl jsem tím říct, že jsem si raději chtěl myslet, že je mrtvá, než abych věděl, že žije a že se na mě vykašlala stejně jako můj děda. Dále jsem to raději neřešil." V tuto chvíli bylo v místnosti hrobové ticho, které bylo doprovázeno praskajícím ohněm. Trvalo to asi minutu, kdy bylo na všech vidět, jak moc je zasáhlo Harryho přesvědčení, že ho nikdo nechtěl.
"Nevím, jak to bylo v tvém světě Harry, ale věř mi, že já bych nad tebou nikdy nezanevřela." Harrymu to nyní šrotovalo o sto šest. Vše se zpomalilo a náš vyvolený si ukládal všechny informace do správných šuplíčků. Trvalo to jen chvíli, ale pro něj to byla skoro věčnost, než si uvědomil význam jejích slov.
Nikdy bych nad tebou nezanevřela. Proč nezanevřela? Je to moje profesorka a já jenom její žák! Nebo ne? No ale jestli v tom je něco víc, potom to vysvětluje ten její vpád do místnosti. Harrymu vířily myšlenky jedna za druhou. Skládal si všechno co tu bylo řečeno jako nějaké puzzle. Pak mu to všechno došlo… Právě našel dalšího člena jeho rodiny, na nic nečekal a …
Znovu se mu rozbušilo srdce, jen co si na to vzpomněl. V ten den našel jeho babičku, s kterou se velmi rychle spřátelil. Nehleděl na to, že to je, respektive byla jeho profesorka. Nyní ji bral jako svého prarodiče, kterého si oblíbil stejně rychle, jako zbytek rodiny.
Další dny pak povětšinou trávili všichni spolu a bavili se o všem možném. Někdy se stalo, že přišla jenom jeho babička a vyprávěla mu o svém dětství a o její dráze profesorky. Jeho rodiče do těchto setkání nezasahovali, protože jim chtěli dát prostor k lepšímu seznámení. Harry si konečně uvědomoval pravý význam slova láska. Jistě, ve svém pátém ročníku miloval Cho, takže lásku poznal, jenomže to, co prožíval nyní, bylo úplně něco jiného. Byl to pocit štěstí a zázemí, který ho naplňoval. Bylo to hřejivé teplo, které se mu rozlévalo celým tělem a které mu dávalo sílu žít.
Možná si říkáte, že to není možné a že s rodiči jsou jen samé problémy. Neustálé příkazy a zákazy, které vám otravují život. Máte chuť se od nich odstěhovat a navštěvovat je jen v nejnutnějších případech. Ale až později si uvědomíte, že to tak není. Jenže v tu dobu bude už pozdě! Už jim nebudete moci říct, jak je máte rádi a jak si jich vážíte! Poté už budete žít jen s pocitem viny, že jste s nimi netrávili více času. Proto vám doporučuji, užívejte si ty krásné chvíle s rodinou a využijte každou chvíli než bude pozdě. A Harry byl jedním z těch, kteří se snažili žít naplno a být každou možnou chvíli s nimi. Jistě nebyl s nimi pořád, ale i přesto to stačilo k tomu, aby si později nezazlíval, že se s nimi při jejich posledním setkání pohádal a že už nemá možnost se jim omluvit… Ale nechme úvah a přesuňme se k další Harryho vzpomínce, která se mu vryla hluboko do paměti…Ta se týkala jeho pozdních narozenin.
Bylo to pár dní po té bitvě, která se odehrála na Příčné ulici. Zrovna seděl ve svém pokoji na Grimauldově náměstí 12 a četl jsi knížku Andělská magie. Jeho četba byla přerušená Siriusem, který vtrhl do místnosti a oznámil mu, že má přijít okamžitě dolů na poradu řádu. Moc se mu nechtělo, protože byl začtený do knížky, kterou našel ve zdejší knihovně. Z počátku se tomu divil, protože nepředpokládal, že by se něco takového mohlo nacházet v domě, který byl celé generace obýván kouzelníky, kteří holdovali černé magii. Nakonec si ale řekl, že to sem dal určitě někdo z členů a více to už neřešil. Seskočil z postele a vydal se z místnosti. Sešel ze schodů a po chvíli stanul před dveřmi do kuchyně. Ty otevřel a očekával, že k němu dolehne hluk bavících se členů, kteří právě řeší další ošemetné záležitosti. Ale mýlil se! Místo hluku k němu doléhalo jen hrobové ticho a tma. Udělal ještě jeden krok a snažil se zaostřit svůj zrak. Nic ale neviděl. Měl divné tušení, v hlavně se mu rýsovaly všechny možné varianty, co se mohlo stát.
Jeho oči si už začaly přivykat té tmě, když najednou všechny pochodně vzplály a světlo odkrylo velké množství lidí a nápis který hlásil Vítej doma Harry! Tohle už na něho bylo moc. Čekal hodně, ale toho ani v nejmenším. Než se vůbec stačil vzpamatovat, hrnuli se k němu gratulanti. Mezi prvními byli jeho rodiče a prarodiče. Poté Sirius a další členové řádu. Ti si s ním povětšinou podali ruku a děkovali mu, že jim zachránil život na Příčné. Jakmile Harrymu všichni popřáli, vzala ho Lily za ruku a přivedla ke stolu, který se prohýbal pod množstvím dárků. Dostal hodně knih a různých jiných věcí. Ovšem nejvíce mu udělal radost ten, který mu dali jeho rodiče. Po otevření krabice na něho vykoukl zlatý prsten s červený smaragdem. Ke konci oslavy si ho otec odvedl stranou a řekl mu k tomu více.
"Tento prsten patřil samotnému Godrigu Nebelvírovi. Nikdo přesně neví, co všechno dokáže, ale říká se, že dokáže otevřít bránu do jiných světů a prý i do světa mrtvých…"
"Tento prsten patřil samotnému Godrigu Nebelvírovi. Nikdo přesně neví, co všechno dokáže, ale říká se, že dokáže otevřít bránu do jiných světů a prý i do světa mrtvých…"
Harry by vzpomínal dál, jenomže Tajemnou komnatou se začali ozývat kroky. Bylo to tady. Ten okamžik, na který tak netrpělivě čekal, je tu.
Lord Voldemort přišel vyplnit věštbu, kterou Harry vyslovil. Na nich teď zbývá, aby vypuštění stvůry zabránili. Temný pán se blížil, šel vyrovnaným krokem a na tváří měl zlomyslný a potěšený úšklebek. Bylo na něm vidět, že hoří nedočkavostí.
"Konečně! Dnes je ten den, kdy naplním tvé přání, Salazare a zbavím tuto školu všech mudlovských šmejdů. Počínaje dneškem se vše změní!" Voldemort nekoukal napravo, nalevo, hleděl jen dopředu. Poté začínal odříkávat slova v hadím jazyce. Byl už v půlce, když ho přerušil Harryho hlas.
"Tak se znovu potkáváme Tome! Jsi taky tak rád?" Voldemort byl tak překvapený, že se nezmohl vůbec na nic.
"Možná se ptáš, jak jsem se sem dostal Tome… Přišel jsem, abych tě zastavil a jednou pro vždy s tebou skoncoval." Temný pán se konečně vzpamatoval z počátečního šoku a se zuřivostí v hlase proťal nastalé ticho.
"Jak se opovažuješ! Narušil jsi klid mého předka. Taková špína jako ty tady nemá co dělat. Kdo vlastně jsi?" Harry byl zatím ve stínu, takže mu nebylo vidět do tváře. Ještě chvíli vyčkal a poté vyšel na světlo.
"Copak mě nepoznáváš Tome? Ani nevíš, jak mě to bolí u srdce! Přitom jsi mě už poctil návštěvou u nás doma! Stále nevíš Tome Rollvoji Raddle?"
"Jak se opovažuješ mi říkat tímhle mudlovským jménem! Za to zaplatíš! Zeptám se tě ještě jednou a naposledy, kdo jsi? A rozmysli si dobře, co řekneš, protože jinak draze zaplatíš. Se mnou si nebude nikdo zahrávat!" Voldemort už přímo kypěl zlostí. Tenhle kluk mu někoho připomínal, jenomže v tuto chvíli nemohl přijít na to, koho.
"Jsem ten, který má moc, jakou ani pán zla nemá. Jsem ten, který kvůli tobě musel žít u mudlů. Jsem ten, který se teď pomstí za to, že jsi mě oddělil od mé rodiny. Nyní tě já, Harry James Potter, vyzývám na souboj. Zachovej si alespoň trochu cti a hrdosti a utkej se se mnou!" Pokud byl Pán zla zaskočen nenadálým vpádem, nevyrovnalo se to jeho nynějšímu rozpoložení.
"Potter? Ty máš být mrtvý! Sám jsem tě zabil! Ne to není možné!" V tuto chvíli Voldemort nestihl zamaskovat své zděšení. Dalo by se říct, že na Harryho koukal jako na vrata od chlíva. Toto ale netrvalo dlouho a opět nasadil svou ledovou masku a posměšným hlasem proťal ticho.
"Snad si nemyslíš, že mě, Pána všeho zla, porazíš. Nepřemůžeš mě ani jestli jsi, jak sám říkáš, Harry Potter. Tvoji výzvu přijímám. Pohraji si s tebou a poté zabiji." Hned nato se oba postavili do bojových pozic a vyčkávali. Harry věděl, že by jeho doprovod chtěl zasáhnout, proto povolal svou mocí vítr a poručil mu, aby je nepouštěl. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jim něco stalo…
Lord Voldemort přišel vyplnit věštbu, kterou Harry vyslovil. Na nich teď zbývá, aby vypuštění stvůry zabránili. Temný pán se blížil, šel vyrovnaným krokem a na tváří měl zlomyslný a potěšený úšklebek. Bylo na něm vidět, že hoří nedočkavostí.
"Konečně! Dnes je ten den, kdy naplním tvé přání, Salazare a zbavím tuto školu všech mudlovských šmejdů. Počínaje dneškem se vše změní!" Voldemort nekoukal napravo, nalevo, hleděl jen dopředu. Poté začínal odříkávat slova v hadím jazyce. Byl už v půlce, když ho přerušil Harryho hlas.
"Tak se znovu potkáváme Tome! Jsi taky tak rád?" Voldemort byl tak překvapený, že se nezmohl vůbec na nic.
"Možná se ptáš, jak jsem se sem dostal Tome… Přišel jsem, abych tě zastavil a jednou pro vždy s tebou skoncoval." Temný pán se konečně vzpamatoval z počátečního šoku a se zuřivostí v hlase proťal nastalé ticho.
"Jak se opovažuješ! Narušil jsi klid mého předka. Taková špína jako ty tady nemá co dělat. Kdo vlastně jsi?" Harry byl zatím ve stínu, takže mu nebylo vidět do tváře. Ještě chvíli vyčkal a poté vyšel na světlo.
"Copak mě nepoznáváš Tome? Ani nevíš, jak mě to bolí u srdce! Přitom jsi mě už poctil návštěvou u nás doma! Stále nevíš Tome Rollvoji Raddle?"
"Jak se opovažuješ mi říkat tímhle mudlovským jménem! Za to zaplatíš! Zeptám se tě ještě jednou a naposledy, kdo jsi? A rozmysli si dobře, co řekneš, protože jinak draze zaplatíš. Se mnou si nebude nikdo zahrávat!" Voldemort už přímo kypěl zlostí. Tenhle kluk mu někoho připomínal, jenomže v tuto chvíli nemohl přijít na to, koho.
"Jsem ten, který má moc, jakou ani pán zla nemá. Jsem ten, který kvůli tobě musel žít u mudlů. Jsem ten, který se teď pomstí za to, že jsi mě oddělil od mé rodiny. Nyní tě já, Harry James Potter, vyzývám na souboj. Zachovej si alespoň trochu cti a hrdosti a utkej se se mnou!" Pokud byl Pán zla zaskočen nenadálým vpádem, nevyrovnalo se to jeho nynějšímu rozpoložení.
"Potter? Ty máš být mrtvý! Sám jsem tě zabil! Ne to není možné!" V tuto chvíli Voldemort nestihl zamaskovat své zděšení. Dalo by se říct, že na Harryho koukal jako na vrata od chlíva. Toto ale netrvalo dlouho a opět nasadil svou ledovou masku a posměšným hlasem proťal ticho.
"Snad si nemyslíš, že mě, Pána všeho zla, porazíš. Nepřemůžeš mě ani jestli jsi, jak sám říkáš, Harry Potter. Tvoji výzvu přijímám. Pohraji si s tebou a poté zabiji." Hned nato se oba postavili do bojových pozic a vyčkávali. Harry věděl, že by jeho doprovod chtěl zasáhnout, proto povolal svou mocí vítr a poručil mu, aby je nepouštěl. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jim něco stalo…
Nyní stál proti svému soku a navzájem se s ním měřil pohledem. V obou se zračil ohromný vztek a zlost. Zatím kolem sebe kroužili jako dva supi, kteří vyčkávají na svou kořist. Toma udivovala ta klidnost, která vyzařovala z jeho soupeře. Skoro to vypadalo, že vůbec nemá strach. To ho značně zneklidnilo, ale nedal na sobě nic znát.
Chodili okolo v kruhu už asi pět minut a ještě pořád se nezdálo, že by někdo chystal vypálil kouzlo. Voldemort už toho měl vážně dost, proto rychlostí blesku na Harryho vypálil dva Cruciatusi. Ten ale s něčím takovým počítal a ladně se jim vyhnul. Po této první salvě už začal zuřivý boj. Kouzla lítala jedno za druhým. Střídala se bílá a černá magie. Byl to vyrovnaný boj a to hlavně proto, že si Harry zatím svojí největší zbraň ponechal. Po celé Tajemné komnatě se ozývali kletby a protikletby. Voldemord na Harryho většinou posílal bolestivé a smrtící kletby. Ovšem ani jedna neprošla Potterovou obranou, což Toma rozpalovalo do nepříčetnosti.
Harry uznal, že je správný čas na jeho eso v rukávu. Odhodil proto svou hůlku (což vyvolalo u Voldemorta překvapení a u jeho družiny zděšení) a začal se soustředit. V tuto chvíli vzplanul všude oheň, který se rychle rozprostřel a uvěznil tak Voldemorta do kruhu. Tom na to koukal dost vyděšeně, snažil se oheň pomocí hůlky uhasit. Avšak zdálo se, že to aby ho uhasil, tak ho spíše ještě více rozhořel. Pán zla měl jedinou možnost, rychle se otočil zády k Harrymu a začít odříkávat slova v hadím jazyce.
"Sásatasessí sásatesasí es asíessasí…" Harry věděl, že mu v tom musí zabránit, namířil proto na Voldemorta rukama a chtěl na něj vyslat blesk, který by s ním konečně skoncoval. Už se napřahoval, když se najednou jakoby vše zastavilo. Vše bylo zmražené. V tuto chvíli nic nejevilo známky života. Chtěl něco udělat, avšak ještě předtím ho zaplavil pocit štěstí. Nevěděl proč, ale prostě tomu tak bylo. Náhle vše pohltilo bílé, oslňující světlo. Znovu si připadal jako kdyby už nikdy nemohl zažít smutek, strach, zlost nebo další problémy, s kterými se potýkal dennodenně ve svém pozemském životě. Hleděl před sebe. Všude bylo světlo. Oslňující záře. Přímo andělská. Toto světlo se nepodobalo slunečnímu, ale ani jinému, které je na zemi známo. Byla to sama čistota. Nyní si byl už naprosto jistý, že se nenachází v Tajemné komnatě. Už to jednou zažil, bylo to tehdy, kdy se s ním zkontaktoval jeho předek. Uvažoval, jestli i nyní bude mluvit se svým praprapradědou. Po chvíli uviděl postavu, která se začala rýsovat v dáli. Přišla blíže a opět na něj promluvila tak, jako minule.
"Vítám tě tu znovu Harry Pottere. Opět se setkáváme a znovu ne náhodně. Máš před sebou těžké rozhodnutí a já jsem tu od toho, abych ti pomohl najít správnou cestu. Nemělo by smysl, rozprávět tu o nedůležitých věcech, proto přejděme rovnou k našemu problému. Jsem tu, abych ti dal na výběr. Máš jen dvě možnosti, není nic uprostřed! Pamatuj na to. Až se vrátíš zpět do svého těla budeš si muset vybrat, jestli necháš Voldemorta žít nebo ho zabiješ."
"Ale to je přeci jasné, že to s ním skoncuji! Je to jen vrah, který se vyžívá v lidském utrpení!" Harry nechápal, proč o tom Godrig vůbec uvažuje.
"Impulsivní jako vždy, že Harry? Kdybys mě nechal domluvit, vysvětlil bych ti to. Máš pravdu, že je Voldemort vrah, ale tím, že ho zabiješ, tvůj osud v tomto světě skončí a ty se vrátíš zpět do své reality…"
"COŽE? NÉ, TO NENÍ MOŽNÉ! NÉ TEĎ, VŽDYŤ JSEM KONEČNĚ POZNAL LÁSKU RODIČŮ. PROČ?" Harry neměl daleko k slzám. Představa, že je bude muset opustit, byla děsivá. Nedokázal si nyní představit žít bez nich. Proč mu znovu berou to, o co tak dlouho bojoval? Proč ho musí osud trestat? Ne, nedopustí, aby je znovu musel opustit!
"Já se nevrátím! Nemůžete mě k tomu nutit! To nejde, prosím!"
"Harry, je mi to líto, ale budeš se muset rozhodnout. Je tu ještě druhá možnost. Ty se nevrátíš a zůstaneš tu. Ovšem potom se tento svět ponoří do temnoty. Už nebudeš schopen Voldemorta zastavit. Po tvém rozhodnutí, ať už bude jakékoliv, ti bude odebrána tvá moc ovládat živly. Nemáme nyní tolik času, abych ti to vysvětloval, bude ti muset stačit, že je to nutné pro tvé přežití. Jak jsi se rozhodl?" Godrig o trochu ustoupil a nechal Harrymu prostor na přemýšlení. Ten věděl, že nemá moc možností. Buď bude sobec a bude se ohlížet na své zájmy, nebo se opět obětuje a zachrání tento svět před temnotou. Jedno věděl jistě, pokud nyní nevyužije své moci na zabití Voldemorta, příště už nebude mít takovou příležitost a už nebude snadné ho porazit. Přemýšlel a přemýšlel, jeho myšlenky směřovaly i k jeho přátelům a k tomu, že pokud se k nim vrátí, budou mít větší šanci ve válce. Sice ztratí rodiče, ale alespoň bude vědět, že jim zlo neublíží. Rozhodl se!
Vrátí se zpět a bude bojovat za své přátele a za své prarodiče. A to i když se na něj vykašlali. Třeba najde způsob jak své rodiče vrátit. Chtěl své rozhodnutí sdělit Godrigu, jenomže jakmile se podíval jeho směrem, už tam nebyl. Znovu pociťoval ten zvláštní stavu beztíže. Ani se nenadál a opět byl na svém místě v Tajemné komnatě. Viděl sám sebe, jak míří na Voldemortovu hruď a jak z jeho rukou vystřeluje bílí blesk. Potom mu už začalo vše černat.
"Mám vás moc rád a nikdy na vás nezapomenu!" S tím se ztratil, nebylo po něm památky. V tom okamžiku povolili i vzdušné provazy a jejich oběti byly uvolněny. Lily, jakmile si uvědomila, co se stalo, se zhroutila a začala plakat. Její syn byl pryč.
"Sásatasessí sásatesasí es asíessasí…" Harry věděl, že mu v tom musí zabránit, namířil proto na Voldemorta rukama a chtěl na něj vyslat blesk, který by s ním konečně skoncoval. Už se napřahoval, když se najednou jakoby vše zastavilo. Vše bylo zmražené. V tuto chvíli nic nejevilo známky života. Chtěl něco udělat, avšak ještě předtím ho zaplavil pocit štěstí. Nevěděl proč, ale prostě tomu tak bylo. Náhle vše pohltilo bílé, oslňující světlo. Znovu si připadal jako kdyby už nikdy nemohl zažít smutek, strach, zlost nebo další problémy, s kterými se potýkal dennodenně ve svém pozemském životě. Hleděl před sebe. Všude bylo světlo. Oslňující záře. Přímo andělská. Toto světlo se nepodobalo slunečnímu, ale ani jinému, které je na zemi známo. Byla to sama čistota. Nyní si byl už naprosto jistý, že se nenachází v Tajemné komnatě. Už to jednou zažil, bylo to tehdy, kdy se s ním zkontaktoval jeho předek. Uvažoval, jestli i nyní bude mluvit se svým praprapradědou. Po chvíli uviděl postavu, která se začala rýsovat v dáli. Přišla blíže a opět na něj promluvila tak, jako minule.
"Vítám tě tu znovu Harry Pottere. Opět se setkáváme a znovu ne náhodně. Máš před sebou těžké rozhodnutí a já jsem tu od toho, abych ti pomohl najít správnou cestu. Nemělo by smysl, rozprávět tu o nedůležitých věcech, proto přejděme rovnou k našemu problému. Jsem tu, abych ti dal na výběr. Máš jen dvě možnosti, není nic uprostřed! Pamatuj na to. Až se vrátíš zpět do svého těla budeš si muset vybrat, jestli necháš Voldemorta žít nebo ho zabiješ."
"Ale to je přeci jasné, že to s ním skoncuji! Je to jen vrah, který se vyžívá v lidském utrpení!" Harry nechápal, proč o tom Godrig vůbec uvažuje.
"Impulsivní jako vždy, že Harry? Kdybys mě nechal domluvit, vysvětlil bych ti to. Máš pravdu, že je Voldemort vrah, ale tím, že ho zabiješ, tvůj osud v tomto světě skončí a ty se vrátíš zpět do své reality…"
"COŽE? NÉ, TO NENÍ MOŽNÉ! NÉ TEĎ, VŽDYŤ JSEM KONEČNĚ POZNAL LÁSKU RODIČŮ. PROČ?" Harry neměl daleko k slzám. Představa, že je bude muset opustit, byla děsivá. Nedokázal si nyní představit žít bez nich. Proč mu znovu berou to, o co tak dlouho bojoval? Proč ho musí osud trestat? Ne, nedopustí, aby je znovu musel opustit!
"Já se nevrátím! Nemůžete mě k tomu nutit! To nejde, prosím!"
"Harry, je mi to líto, ale budeš se muset rozhodnout. Je tu ještě druhá možnost. Ty se nevrátíš a zůstaneš tu. Ovšem potom se tento svět ponoří do temnoty. Už nebudeš schopen Voldemorta zastavit. Po tvém rozhodnutí, ať už bude jakékoliv, ti bude odebrána tvá moc ovládat živly. Nemáme nyní tolik času, abych ti to vysvětloval, bude ti muset stačit, že je to nutné pro tvé přežití. Jak jsi se rozhodl?" Godrig o trochu ustoupil a nechal Harrymu prostor na přemýšlení. Ten věděl, že nemá moc možností. Buď bude sobec a bude se ohlížet na své zájmy, nebo se opět obětuje a zachrání tento svět před temnotou. Jedno věděl jistě, pokud nyní nevyužije své moci na zabití Voldemorta, příště už nebude mít takovou příležitost a už nebude snadné ho porazit. Přemýšlel a přemýšlel, jeho myšlenky směřovaly i k jeho přátelům a k tomu, že pokud se k nim vrátí, budou mít větší šanci ve válce. Sice ztratí rodiče, ale alespoň bude vědět, že jim zlo neublíží. Rozhodl se!
Vrátí se zpět a bude bojovat za své přátele a za své prarodiče. A to i když se na něj vykašlali. Třeba najde způsob jak své rodiče vrátit. Chtěl své rozhodnutí sdělit Godrigu, jenomže jakmile se podíval jeho směrem, už tam nebyl. Znovu pociťoval ten zvláštní stavu beztíže. Ani se nenadál a opět byl na svém místě v Tajemné komnatě. Viděl sám sebe, jak míří na Voldemortovu hruď a jak z jeho rukou vystřeluje bílí blesk. Potom mu už začalo vše černat.
"Mám vás moc rád a nikdy na vás nezapomenu!" S tím se ztratil, nebylo po něm památky. V tom okamžiku povolili i vzdušné provazy a jejich oběti byly uvolněny. Lily, jakmile si uvědomila, co se stalo, se zhroutila a začala plakat. Její syn byl pryč.
