Nacházel se ve víru barev, které se kolem něho točily, jako hadi chtějíc se vzájemně proplétat a různě kroutit. Byl to nádherný pohled vyvolávající pocit nekonečnosti. Točil se s nimi stále dál a ztrácel se pojem o čase. Nevěděl, jestli tam byl minutu nebo hodinu, bylo mu to jedno. Cítil se nádherně, nic ho netrápilo, nad ničím nedumal. Byl tu jen on a barvy. Nic víc a nic míň. Tady nebyly problémy, ani vzpomínky na jeho život. Chtěl tu být navěky!
Mohl by se tu rozhlížet donekonečna a nikdy by ho výjevy dějící se kolem něj neomrzely. Ale jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně a jednou vše skončí. A tak to bylo i v tomto případě. Vše se z ničeho nic zastavilo a přestalo rotovat.
Čas se zastavil a s ním i mladý Potter. Nic nejevilo známky pohybu, či života a hravosti, která tu byla ještě před chvílí všudy přítomná…
Mohl by se tu rozhlížet donekonečna a nikdy by ho výjevy dějící se kolem něj neomrzely. Ale jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně a jednou vše skončí. A tak to bylo i v tomto případě. Vše se z ničeho nic zastavilo a přestalo rotovat.
Čas se zastavil a s ním i mladý Potter. Nic nejevilo známky pohybu, či života a hravosti, která tu byla ještě před chvílí všudy přítomná…
Po chvíli ale začalo znovu vše skotačit a vlnit se, avšak nyní kolosální rychlostí. Harry byl uprostřed tohoto mumraje a nevěděl jak z něho ven. Točil se a točil, stále dokola a jediné co si přál bylo, aby už byl konec. Jenomže vše nasvědčovalo opaku. Vír byl čím dál tím rychlejší, takže po chvíli se všechny barvy zhustili do jedné jediné, do temně černé. Všude byla temnota a on byl uprostřed. Sám spolu se sžírajícím pocitem osamocení…
Probudil se celý zpocený a vyděšený. Jeho první myšlenka patřila tomu, že to bylo všechno jen zlý sen. Avšak po chvíli si začínal vzpomínat a uvědomovat si tu hroznou pravdu. Opět je ztratil a už je nikdy neuvidí!
Jeho rodiče spolu se Siriusem navždy zmizeli z jeho života a on je znovu sám. Jedna vzpomínka za druhou, vynořovaly se a další překrývaly ty předchozí. Harrymu se zdálo, že je jako v jednom ohni. Připadal si, jako kdyby ty myšlenky nebyly ani jeho. V rychlém sledu se mu vybavovaly různé zážitky a střípky okamžiků, které za svůj život zažil. Iris a Leon, smrt Siriuse, znovu setkání s rodiči, poznání jeho prarodičů, ten pocit prázdného místa po jeho přátelích, jeho narozeniny, dárky…
Jeho rodiče spolu se Siriusem navždy zmizeli z jeho života a on je znovu sám. Jedna vzpomínka za druhou, vynořovaly se a další překrývaly ty předchozí. Harrymu se zdálo, že je jako v jednom ohni. Připadal si, jako kdyby ty myšlenky nebyly ani jeho. V rychlém sledu se mu vybavovaly různé zážitky a střípky okamžiků, které za svůj život zažil. Iris a Leon, smrt Siriuse, znovu setkání s rodiči, poznání jeho prarodičů, ten pocit prázdného místa po jeho přátelích, jeho narozeniny, dárky…
Tak nějak podvědomě se podíval na svůj prsteníček, na kterém se lesknul dárek od rodičů. Nádherný Nebelvírův prsten. Neubránil se tomu, aby se mu při této vzpomínce neskutálela jedna osamocená slza. Více jich nebylo potřeba, protože i tato jediná v tuto chvíli dokázala vyjádřit Harryho rozpoložení. Pocit smutku ze ztráty a zároveň i radosti z toho, že zachránil své rodiče, od jisté záhuby. To rozhodnutí bolelo, ale díky němu budou jeho rodiče žít v pokoji a klidu. Zachránil je a to mu stačilo. Stačilo mu vědomí, že jim pomohl. Nyní je zpět a musí se postavit kruté realitě. I když vlastně…
Bodlo ho u srdce při vzpomínce na svůj rozhovor s Godrigem. On přeci říkal, že se vrátí do své doby. Takže to znamená, že se vrátí ke svým dvěma přátelům. A má tu vlastně i své prarodiče! Smutek vystřídala radost. Radost nad tím dobrým, co ho čeká. Jistě sice ztratil své rodiče, ale i přesto, je tu pro co žít! Žít pro své přátele a pro poslání, ke kterému byl předurčen.
Rozhlížel se po místnosti, která mu připadala až bolestně známá. Pokoj, dva na dva metry, mu připomínal těch šest let prázdnin, které tu musel trávit. Nechápal to, ale nějak se dostal do své ložnice v Zobí ulici 4. Než se stačil rozkoukat, zezdola na něho začala křičet jeho milovaná tetička.
"Kluku, tak vstávej už konečně! A pojď udělat snídaní! No tak dělej, nebudu na tebe čekat celej den." To Harryho zarazilo. Jak to tak vypadalo, tak je zpět a… Nemohl si pomoci, ale zdálo se mu, jako kdyby toto už někdy slyšel. Tuto myšlenku ale zavrhl hned poté, co si uvědomil, že toto slýchával celý život.
"No tak, kde jsi?" Harry se rychle probral, naházel na sebe oblečení a rychle sešel dolů do kuchyně. Tam už na něj čekala rozzuřená teta.
"No konečně, to ti to trvalo! Koukej udělat snídani. Vernon za chvíli přijde a pokud nebude jídlo hotové, tak si mě nepřej." Harry nevěděl, která bije. Naposledy, kdy tady trávil prázdniny, tak se k němu všichni Dursleyovi chovali jako ke vzduchu. Vůbec si ho nevšímali, jenomže nyní si z něho opět dělali sluhu. Ale jemu to bylo v tuto chvíli jedno, přemýšlel nad jejich chováním. Bylo to více než podivné
"Kluku, tak vstávej už konečně! A pojď udělat snídaní! No tak dělej, nebudu na tebe čekat celej den." To Harryho zarazilo. Jak to tak vypadalo, tak je zpět a… Nemohl si pomoci, ale zdálo se mu, jako kdyby toto už někdy slyšel. Tuto myšlenku ale zavrhl hned poté, co si uvědomil, že toto slýchával celý život.
"No tak, kde jsi?" Harry se rychle probral, naházel na sebe oblečení a rychle sešel dolů do kuchyně. Tam už na něj čekala rozzuřená teta.
"No konečně, to ti to trvalo! Koukej udělat snídani. Vernon za chvíli přijde a pokud nebude jídlo hotové, tak si mě nepřej." Harry nevěděl, která bije. Naposledy, kdy tady trávil prázdniny, tak se k němu všichni Dursleyovi chovali jako ke vzduchu. Vůbec si ho nevšímali, jenomže nyní si z něho opět dělali sluhu. Ale jemu to bylo v tuto chvíli jedno, přemýšlel nad jejich chováním. Bylo to více než podivné
Jakmile odešla teta z kuchyně, využil své magie a vyčaroval čtyři volská oka se slaninou. Pak všechno přenesl na stůl, prostřel a čekal, než se zbytek rodiny sejde u jídelního stolu. (Samozřejmě všechno provedl pomocí kouzel). Netrvalo to ani pět minut a v kuchyni se objevili zbývající obyvatelé domu. Ti se zarazili a hleděli na prostřený stůl. Jako první se vzpamatoval strýc Vernon.
"Kluku, co si myslíš, že děláš? Copak nevíš, že náš Dudlánek musí jíst jenom zdravé věci? Jak se opovažuješ takhle provokovat? Tý…" Harry přestal vnímat příval nadávek, protože přemýšlel nad absurdností, se kterou se tu dnes potkal. Nemohl si pomoci, ale vše bylo špatně. Jakmile si strýc všiml, že mu nevěnuje pozornost, napřáhl se a chtěl mu udělit políček. Ještě že měl Harry tak skvělé reflexy z fanfrpálu. Stačil jen taktak uhnout a uskočit od strýcovy ruky. Na nic nečekal a vyřítil se ven.
"Kluku, co si myslíš, že děláš? Copak nevíš, že náš Dudlánek musí jíst jenom zdravé věci? Jak se opovažuješ takhle provokovat? Tý…" Harry přestal vnímat příval nadávek, protože přemýšlel nad absurdností, se kterou se tu dnes potkal. Nemohl si pomoci, ale vše bylo špatně. Jakmile si strýc všiml, že mu nevěnuje pozornost, napřáhl se a chtěl mu udělit políček. Ještě že měl Harry tak skvělé reflexy z fanfrpálu. Stačil jen taktak uhnout a uskočit od strýcovy ruky. Na nic nečekal a vyřítil se ven.
Jeho kroky vedly k Mangoliové ulici a poté ke známým místům. Minul úzkou mezeru při stěně garáže, kde poprvé spatřil svého kmotra. Ještě nyní si živě vybavoval ten strach, co tu poprvé pocítil. Bylo to vlastně poprvé, co viděl svého milovaného kmotra. Kéž by ho mohl znovu spatřit. Jenže už nikdy nebude nic tak, jak bylo…
Procházel se až do večera. Domů se vrátil kolem sedmé hodiny. Byl u dveří a chtěl si otevřít, když zjistil, že je zamčeno. Nedávalo mu to vůbec smysl, ještě přeci nebylo tak pozdě, aby jeho příbuzní zamykali. Rozhlídl se kolem sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje a potom si otevřel dveře pomocí kouzelné formule alohomora.
V domě byla tma a ticho. Harry předpokládal, že Dursleyovi někam jeli, protože auto nebylo na příjezdové cestě. Raději to neřešil a vydal se nahoru k sobě do pokoje. Jediné, co ho štvalo, bylo, že ho jeho příbuzní byli schopni nechat venku čekat na to, až se vrátí. Byl to od nich podraz, avšak dal se očekávat. Nikdy nebyli z těch, kteří by kypěli ohleduplností. Jenomže tentokrát se přepočítali a Harry se už moc těšil, až uvidí jejich výrazy po zjištění, že ten "kluk" je v domě. Při tom pomyšlení se musel chtě nechtě, pousmát. Úplně už viděl, jak bude teta chodit po celém domě a hledat jen stopu něčeho divného…
Harry netoužil po dívání se na televizi, nebo něčem podobném. Proto zůstával v pokoji a urovnával si všechny myšlenky. Jenomže ať se snažil jakkoli, stále se mu zdálo, že mu něco podstatného uniká.
Ze zadumání ho vyrušil až podivný zvuk, který se ozval ze zdola. Vymrštil se jako vystřelený z praku a pozorně naslouchal. Dursleyovi ještě doma být nemohli, protože neslyšel přijíždět auto. Ze zdola se ozývaly tlumené hlasy. Tohle už přeci jednou zažil. Bylo to na začátku pátého ročníku, to si pro něj přišli z řádu. Předpokládal, že i nyní tomu tak bude. Ale jelikož si stále nebyl jistý, tak se ostražitě, jako liška blížil ke dveřím a poté ke schodišti.
Nyní už nebylo pochyb, v tmavé vstupní hale stála skupinka lidí, která se mačkala u schodiště a koukala nahoru na schody. Nikdo se k ničemu neměl, proto se ozval první Harry.
"Myslel jsem si, že to budete vy. Ale obávám se, že jdete zbytečně. Já se tam nevrátím." Poté sešel pár schodů, ale hled se zastavil, když na něj Moddy namířil hůlku.
"Stůj, copak ty se nebojíš? Remusi něco není v pořádku!" Harry na něj vykulil oči. Sice věděl, že je bývalý bystrozor proslulý svou obezřetností a opatrností, ale nyní mu přišla až směšná.
"Cože? Snad si nemyslíte, že jsem smrtijed. Tonksová měla pravdu, když říkala, že to občas přeháníte." V místnosti opět nastalo ticho a všichni přítomní se otočili na mladou ženu se špičatou bradou a s křiklavě fialovými vlasy.
"Co? Ale já ho nikdy neviděla! A o to míň s ním mluvila." Nymfadora jen pokrčila rameny a hodila nechápavý výraz.
"Kdo jsi? A neříkej, že Potter! Protože ten Tonksovou ještě neviděl. CO JSI ZAČ?" Moody hůlku pozvedl do útočné polohy a byl následován všemi ostatními. I Remus tak učinil. To Harryho udivilo a pobouřilo.
"To, že mi nebude věřit Moody, to se dalo čekat. Ale že i ty, Remusi, na mě míříš hůlkou, tak to už je moc. Nevím, co se to tu děje a je mi to jedno a víte vůbec co, už mě to nebaví. Stejně se do řádu nechci vrátit! Jste moc hodní, že jste pro mě přišli, ale byla to zbytečná cesta. Já tu zůstávám." S tím odešel k sobě do pokoje a zavřel za sebou dveře. Ostatní na to koukali s otevřenou pusou a po chvíli vyrazili za ním do prvního patra. Ještě stále drželi hůlky v pohotovostní poloze a byli připraveni na nějakou past…
"Myslel jsem si, že to budete vy. Ale obávám se, že jdete zbytečně. Já se tam nevrátím." Poté sešel pár schodů, ale hled se zastavil, když na něj Moddy namířil hůlku.
"Stůj, copak ty se nebojíš? Remusi něco není v pořádku!" Harry na něj vykulil oči. Sice věděl, že je bývalý bystrozor proslulý svou obezřetností a opatrností, ale nyní mu přišla až směšná.
"Cože? Snad si nemyslíte, že jsem smrtijed. Tonksová měla pravdu, když říkala, že to občas přeháníte." V místnosti opět nastalo ticho a všichni přítomní se otočili na mladou ženu se špičatou bradou a s křiklavě fialovými vlasy.
"Co? Ale já ho nikdy neviděla! A o to míň s ním mluvila." Nymfadora jen pokrčila rameny a hodila nechápavý výraz.
"Kdo jsi? A neříkej, že Potter! Protože ten Tonksovou ještě neviděl. CO JSI ZAČ?" Moody hůlku pozvedl do útočné polohy a byl následován všemi ostatními. I Remus tak učinil. To Harryho udivilo a pobouřilo.
"To, že mi nebude věřit Moody, to se dalo čekat. Ale že i ty, Remusi, na mě míříš hůlkou, tak to už je moc. Nevím, co se to tu děje a je mi to jedno a víte vůbec co, už mě to nebaví. Stejně se do řádu nechci vrátit! Jste moc hodní, že jste pro mě přišli, ale byla to zbytečná cesta. Já tu zůstávám." S tím odešel k sobě do pokoje a zavřel za sebou dveře. Ostatní na to koukali s otevřenou pusou a po chvíli vyrazili za ním do prvního patra. Ještě stále drželi hůlky v pohotovostní poloze a byli připraveni na nějakou past…
Harry věděl, že co chvíli k němu přijdou a budou ho přemlouvat. Proto rychle popadl svoje koště, klec a kufr, který k jeho velké radosti byl už zabalen, a přemístil se do Londýna. Přesněji řečeno k Děravému kotli. Byla to nejlepší volba. V normálním případě by tak nejspíše nejednal, ale nyní ho k tomu vedla zlost. Nevěděl proč, ale znovu začal pociťovat nenávist ke všem v okolí. Bylo to jako nákaza, které se šíříla celým jeho tělem. Stále si sice pamatoval ty nádherné chvíle, které prožíval se svými rodiči a prarodiči, jenomže nyní se vrátil zpět a jeho nenávist vyplula napovrch…
Možná to bylo vědomím, že se na něho Brumbál vykašlal a jeho babička jakbysmet. Ale třeba to bylo jen nenávistí, která k němu proudí skrz jizvu na jeho čele. Nedokázal to posoudit, ale zlost spolu se vztekem ho pomalu, ale jistě sžíraly.
Znovu stál před malou, ošuntěle vyhlížející hospodou. Na nic nečekal a spolu se svým nákladem se vydal dovnitř. V místnosti bylo prázdno. Nikde nikdo, až na přihrbenou postavu stojící za pultem a leštící sklenice. Harry došel a k hostinskému a odkašlal si, čímž upoutal jeho pozornost.
"Á pan Potter, jaké to překvapení. Vítám vás. Co si budete přát?" Tom se na něj zazubil svým bezzubým úsměvem.
"Dobrý den, chtěl bych prosím pokoj. A také bych vás chtěl požádat, abyste nikomu neříkal, že tu jsem. Bylo by to možné?"
"Ale jistě, jistě. To nebude problém. Budete mít pokoj v první patře úplně vzadu. Tam vás nebude nikdo rušit. Platit budete teď, nebo až později?"
"Pokud by to šlo, tak raději až později. Budu si muset dojít nejdříve do banky pro nějaké peníze…" S tím mu Tom předal klíče a vyprovodil ho do jeho pokoje…
"Á pan Potter, jaké to překvapení. Vítám vás. Co si budete přát?" Tom se na něj zazubil svým bezzubým úsměvem.
"Dobrý den, chtěl bych prosím pokoj. A také bych vás chtěl požádat, abyste nikomu neříkal, že tu jsem. Bylo by to možné?"
"Ale jistě, jistě. To nebude problém. Budete mít pokoj v první patře úplně vzadu. Tam vás nebude nikdo rušit. Platit budete teď, nebo až později?"
"Pokud by to šlo, tak raději až později. Budu si muset dojít nejdříve do banky pro nějaké peníze…" S tím mu Tom předal klíče a vyprovodil ho do jeho pokoje…
