Byl jako v poblouznění. Míjel jedno světlo za druhým, krb za krbem a domov za domovem. Každopádně právě cestoval svým nejméně oblíbeným prostředkem. Nikdy neměl letaxovou síť a s ní spojené cestování rád. Možná byla jeho nechuť k tomuto druhu dopravy způsobena tou první špatnou zkušeností, kdy omylem vypadl v krbu na Obrtlé ulici. Byl to otřesný zážitek, a kdyby mu tehdy nepomohl jeho velký přítel Rebeus, kdoví jak by to s Harrym skončilo.
Ovšem Letax měl i své další nevýhody "Cestující" si při této transportaci připadali jako na skotačící, rozverné, horské dráze, která se klikatila všemi směry. Nahoru a dolů, ze strany na stranu. Dalo by se to přirovnat ke korouhvičce, se kterou si hraje dovádivý vítr. Chvílemi se zdálo, že vypadne úplně na jiném místě, než na tom, které vyřkl před vhozením zelenajícího se prášku do krbu. Avšak vždy se zase vrátil na původní dráhu.
Ovšem Letax měl i své další nevýhody "Cestující" si při této transportaci připadali jako na skotačící, rozverné, horské dráze, která se klikatila všemi směry. Nahoru a dolů, ze strany na stranu. Dalo by se to přirovnat ke korouhvičce, se kterou si hraje dovádivý vítr. Chvílemi se zdálo, že vypadne úplně na jiném místě, než na tom, které vyřkl před vhozením zelenajícího se prášku do krbu. Avšak vždy se zase vrátil na původní dráhu.
Ta cesta se mu zdála nekonečnou. Už ani nedoufal, že se z tohoto žaludek-zvedajícího ďáblova přístroje dostane. Chybělo opravdu málo, aby vyzvracel celou svou snídani. Raději ani nepřemýšlel nad tím, kam by se jeho zvratky dostaly. V duchu se pousmál nad představou Malfoe stojícího před krbem a nenadálým překvapením, které na něj vyletělo. Kdyby mohl, rozchechtal by se na plné kolo. Leč bránily mu v tom dvě věci. Zaprvé se v tak úzkém prostoru, v jakém se právě nacházel, nemohl nadechnout, natož se zplna hrdla zasmát. No a zadruhé mu v tom bránilo zranění, přesněji poraněný bok, kterému nejspíše Harryho přesun nijak neprospěje.
Z hlubokého zamyšlení na téma: "Draco a Potterovy tělní tekutiny" ho vytrhlo lupnutí celým tělem a následné vyvržení z krbového prostoru na studenou a kluzkou podlahu, v uvítacím salónku. Přitom ho nepříjemně škublo v jeho poraněném a zakrvaveném boku…
Byl by hrozně rád, kdyby si jeho vpádu tam nikdo nevšiml, aby mohl svou tak zbrklou nerozvážnost napravit. Prosil samotné anděly, aby odtama mohl nepozorovaně vypadnout a přemístit se na jiné, pro něj lepší místo. Jenže to by v tom nesměl být čert. Tužby ohledně jeho zmizení byly během chvíle zničeny kvílivým hlasem zdejší bývalé majitelky, která visela vedle krbu. V tuto chvíli byly závěsy, co zakrývaly ten výjev, staré a velmi přísně vyhlížející dámy, na zemi. Tím daly možnost již zmíněnému obrazu, aby se rozkřičel na všechny strany a upozornil obyvatele zatuchajícího a černou magií prolezlého domu, na vetřelce.
Harry začal panikařit. Jak jim to všechno asi tak vysvětlí? Je v domě, o kterém by neměl mít sebemenší potuchy. Navíc má svůj bok namaděru. Jak jim asi odůvodní tohle? Když nad tím tak přemýšlel, usoudil, že z tohohle se nemůže nikdy dostat. Aby ještě více nepřiléval olej do ohně, nechal alespoň zmizet svůj černý plášť. Bude stačit, že zodpoví tisíce otázek ohledně své nečekané "návštěvy", natož aby si ho ještě spojovali se záhadným neznámým z ministerstva.
Připadal si jako raněné zvíře, které čeká, až se k němu dostaví lovec, co touží po honosné trofeji. Bylo to velice ponižující, nic nedělat a jen vyčkávat, až někdo přijde. Jen tam tak ležel, za neustálého křiku paní Blackové a přemýšlel o všem, co se mu zatím přihodilo. Znovu si vzpomněl na své rodiče. Jak rád by s nimi byl. Ale osud tomu tak nechtěl a Harrymu nezbývá nic jiného, než svůj život přijmout tak jak je.
PŘED VPÁDEM H.J.P. NA GRIMAULDOVO NÁMĚSTÍ 12
"Vítám vás na mimořádné schůzi, která se koná kvůli zmizení Harryho Pottera. Harry zmizel včera v odpoledních hodinách. Přijal jsem už předběžná opatření, avšak pátrání bylo zatím bezvýsledné. Svolal jsem vás, abychom se podělili o dosavadní dostupné informace. Nejlepší bude, aby nám Remus pověděl vše, co se událo v době, kdy se vydali spolu s ostatními do Zobí ulice." Brumbál ukončil svůj úvod a dal tím prostor Lupinovi, pro další vyjádření. Dobrosrdečný vlkodlak si odkašlal a dal se do vyprávění.
"No, tak… Jak jistě všichni víte, byli jsme včera já a další členové pověření, abychom vyzvedli Harryho od jeho příbuzných a poté ho dopravili sem na ústředí. Vše probíhalo v pořádku až do doby, kdy se Harry zjevil na schodišti. Od té chvíle je to všechno podivné. Jakmile nás uviděl, hnedle věděl, kdo jsme a co tam děláme. Navíc poznal Tonksovou, přitom se spolu ještě nikdy nesetkali. Poté ještě říkal něco o tom, že se sem znovu nevrátí. Docela ho naštvalo, když jsme na něj všichni namířili hůlky. Jenomže, co jsme měli dělat, zdálo se, že to ani nemůže být Harry. Ten přeci o ničem neví. Řekl, že zůstává a odešel k sobě do pokoje. My, jakmile jsme se vzpamatovali z toho šoku, jsem se vydali za ním. Jenže jaké nás čekalo překvapení, když jeho pokoj byl prázdný. Všechny jeho věci byly pryč, jakoby se propadl do země." Tímto ukončil svou řeč a dal ostatním prostor k přemýšlení a k případným otázkám.
"No, tak… Jak jistě všichni víte, byli jsme včera já a další členové pověření, abychom vyzvedli Harryho od jeho příbuzných a poté ho dopravili sem na ústředí. Vše probíhalo v pořádku až do doby, kdy se Harry zjevil na schodišti. Od té chvíle je to všechno podivné. Jakmile nás uviděl, hnedle věděl, kdo jsme a co tam děláme. Navíc poznal Tonksovou, přitom se spolu ještě nikdy nesetkali. Poté ještě říkal něco o tom, že se sem znovu nevrátí. Docela ho naštvalo, když jsme na něj všichni namířili hůlky. Jenomže, co jsme měli dělat, zdálo se, že to ani nemůže být Harry. Ten přeci o ničem neví. Řekl, že zůstává a odešel k sobě do pokoje. My, jakmile jsme se vzpamatovali z toho šoku, jsem se vydali za ním. Jenže jaké nás čekalo překvapení, když jeho pokoj byl prázdný. Všechny jeho věci byly pryč, jakoby se propadl do země." Tímto ukončil svou řeč a dal ostatním prostor k přemýšlení a k případným otázkám.
Ti, kteří mladého Pottera znali osobně, nedokázali skrýt panické grimasy ve svých tvářích. Zračila se v nich starost a obavy o milovanou osobu. Všichni přemýšleli o způsobech, které by jim pomohly dostat se z této prekérní situace. Jenže zatím se ani v nejmenším nezdálo, že by někdo na něco jen náznakem narazil. Kdyby jste se rozhlédli po místnosti, uviděli by jste několik druhů lidí. Někteří zamyšlení a jiní zase smutní. Avšak našli se tu i tací, kteří svým sarkastickým úsměvem dávali jasně najevo, co si o celé této situaci myslí…
Ticho už bylo skoro nesnesitelné, táhlo se od jednoho kouta ke druhému. Brumbál už chtěl zakončit tuto situaci a rozdat pokyny, když se náhle celou budovou ozvala rána jako z děla. Sirius sedící nejblíže dveřím vyskočil ze svého místa a hnal se za zdrojem hluku. Vylétl ze dveří, držíc hůlku, jako kulový blesk…
"Harry!" Poslední z Blacků nedokázal zakrýt to obrovské překvapení zračící se v jeho tváři. Byla tam ale i neskonalá úleva a radost ze znovunalezení kmotřence. Černá ovce honosného rodu se přihnala k Vyvolenému a pevně ho obemknula. Mladému Potterovi se ale tento projev radosti ani za mák nelíbil. Působil mu ohromná muka. V Siriusově objetí si připadal jako v rozpálených kleštích, které ho svírají jako štír klepetem svou kořist. Jeho duch už byl tak narušený, že se neubránil bolestivému syknutí. Toho si ovšem nemohl nevšimnout bývalý azkabanský vězeň, a proto se pídil po příčině onoho zvuku. Jakmile uviděl tu krvavou ránu na pravém boku a následně krvavou kaluž, ve které se Harry máchal jako kuře v kari omáčce, okamžitě s děsem v očích upaloval do kuchyně pro odbornou pomoc.
Harry zatím začal pomalu, ale jistě ztrácet vědomí. Vyteklo z něj příliš mnoho krve. Dobrou minutu se mu už dělaly mžitky před očima, ke kterým se nyní přidával i pocit zvracení. Chvílemi si připadal jako na řetízkovém kolotoči, který někdo zapomněl vypnout. Černota stále sílila, až ho úplně pohltila. Jeho mysl se přesunula do jiné sféry. Tam, kam mohou jen někteří. Jen ti, kdo mají smrt na krajíčku a kteří tu čekají, kudy se jejich karma bude dále ubírat…
Probudilo ho až vrzání podlahy, která se prohýbala a kroutila pod něčíma nohama. Zatím byl stále jakoby v polospánku. Sice už vnímal, ale oči měl tak ztěžklé, že je nedokázal otevřít. Chtěl na sebe upozornit, ale jeho tělo mu vypovědělo službu. Všude byla temnota. Od východu k západu a od severu k jihu. Nikde nic a přesto všude všechno. Jeho tělo bylo v nicotě…
V celé té širé tmě se mu po chvíli začaly promítat různé obrazce kroužíc okolo něho a připomínajíc mu celý život. Harry byl uprostřed toho všeho, v jádru té barevné spirály stoupající vzhůru. Šroubovice neměla začátku ani konce, a přesto kdesi začínala a končila. A mezi tímto začátkem zobrazujícím zrození a koncem znázorňujícím smrt, byl Harryho dosavadní život…
Kdyby se Potter zadíval pozorněji, všiml by si, že jeho bytí čeká ještě mnoho a mnoho zápletek, avšak to jen tehdy, pokud se jeho život bude ubírat tím směrem, který mu předepsala sama sudba. Nyní ležela volba na jeho bedrech. Každý je tvůrcem osudu a nikde není psáno, že musíme jít po předem vyšlapané cestičce. Máme život ve svých rukách…
Někdo s ním začal surově třást. Chtěl ho donutit, aby odešel z této krásy. Ta temnota ho upoutala. Už se tu nebál, ba naopak, toužil po její přítomnosti. Prahl po tom, aby mohl být její součástí. Celou svou mysl upíral k barevné spirále, která se okolo něj kroutila jako obří užovka. Avšak narušitel byl silnější a nechtěl se vzdát. Harrymu se vše pomalu a jistě ztrácelo, nabýval znovu vědomí. Naposledy nabral všechny své síly, aby se vzepřel, ale co naplat, už tomu nemohl zabránit…
První, co spatřil, byla ztrhaná tvář svého kmotra, který se nad ním nakláněl a který byl i nejspíše narušitel jeho snů. Ten, jakmile uviděl svého kmotřence opět mezi živými, vykouzlil na svém vrásky posetém obličeji velký a dobrosrdečný úsměv.
"Harry! Konečně! Už jsem myslel, že.." Náhle se zasekl a neodvážil se pokračovat. Bylo na něm vidět, jak velký kámen mu spadl ze srdce. V tuto chvíli už netřásl svým kmotřencem, nýbrž ho pevně objal. V normálních situacích by nejspíše Potter protestoval, ale nyní tento projev lásky opětoval. Cítil teplo a to vřelé objetí, které nyní sdílel, ho naplňoval pocitem bezpečí. Black po chvíli kontakt přerušil a dovolil mu tak, aby se mohl rozhlédnout po místnosti. Docela ho udivilo, kolik lidí tam bylo. V popředí zpozoroval Rona s Hermionou, v závěsu pak, což ho docela překvapilo, Albuse a Minervu. Už zase ucítil ten hlodavý pocit, toho červíčka pochybností o jejich pravých důvodech jeho odložení u prahu Dursleyových. Znovu a znovu se mu zavrtával hluboko do jeho srdce. Vymazával ty nádherné vzpomínky strávené se svými prarodiči v paralelním světě. Ty pocity lásky nyní vystřídala nenávistná a spalující zášť. Chtěl jim ublížit. Jakkoli! V tuto chvíli ho napadl jen jeden způsob.
"Siriusi! Strašně rád tě znovu vidím. Ani nevíš jak jsi mi celou tu dobu chyběl. Jsi jediný, kdo mě zbyl z rodiny. Všichni ostatní mě už opustili. Vykašlali se na mě!" Harry vrhl zlostný pohled na prarodiče a nemohl si nevšimnout těch zvláštních pohledů, které k němu nazpět vrhli. Byl v nich strach, poté lítost a nakonec obavy.
"Harry, vždyť víš, jak tě mám rád a za nic na světě bych tě nedal. Jsem potěšen, že jsi v pořádku. Ale až se budeš cítit lépe, budeš nám muset všechno vysvětlit. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsme hodně zvědaví na tvá vysvětlení."
"Harry, ani nevíš, jaký jsem o tebe měli strach. Co tě to popadlo? Proč jsi nám neodpovídal na naše…" Nebýt Rona, Hermiona by nejspíše na Pottera vychrlila další sadu svých otázek. Mladý Weasly ale soucítil se svým dlouholetým kamarádem a utišil nejchytřejší mladou čarodějku, kterou kdy Remus poznal, drcnutím do zad. Ta, i když se značnou nelibostí, přestala a vrhala zlostné pohledy na svého kamaráda. Tedy na oba kamarády.
"Myslím, že by si měl Harry odpočinout. Ztratil mnoho krve a musí mít nyní klid." Profesor Brumbál to řekl nekompromisním tónem, který nesnesl odporu. Všichni se tedy rozloučili a opustili místnost. Jako poslední šel jeho děda s babičkou. Ti na něj ještě naposledy pohlédli se skelnými pohledy a opustili místnost. Harry osaměl a po chvíli se oddal světu fantazie…
"Harry! Konečně! Už jsem myslel, že.." Náhle se zasekl a neodvážil se pokračovat. Bylo na něm vidět, jak velký kámen mu spadl ze srdce. V tuto chvíli už netřásl svým kmotřencem, nýbrž ho pevně objal. V normálních situacích by nejspíše Potter protestoval, ale nyní tento projev lásky opětoval. Cítil teplo a to vřelé objetí, které nyní sdílel, ho naplňoval pocitem bezpečí. Black po chvíli kontakt přerušil a dovolil mu tak, aby se mohl rozhlédnout po místnosti. Docela ho udivilo, kolik lidí tam bylo. V popředí zpozoroval Rona s Hermionou, v závěsu pak, což ho docela překvapilo, Albuse a Minervu. Už zase ucítil ten hlodavý pocit, toho červíčka pochybností o jejich pravých důvodech jeho odložení u prahu Dursleyových. Znovu a znovu se mu zavrtával hluboko do jeho srdce. Vymazával ty nádherné vzpomínky strávené se svými prarodiči v paralelním světě. Ty pocity lásky nyní vystřídala nenávistná a spalující zášť. Chtěl jim ublížit. Jakkoli! V tuto chvíli ho napadl jen jeden způsob.
"Siriusi! Strašně rád tě znovu vidím. Ani nevíš jak jsi mi celou tu dobu chyběl. Jsi jediný, kdo mě zbyl z rodiny. Všichni ostatní mě už opustili. Vykašlali se na mě!" Harry vrhl zlostný pohled na prarodiče a nemohl si nevšimnout těch zvláštních pohledů, které k němu nazpět vrhli. Byl v nich strach, poté lítost a nakonec obavy.
"Harry, vždyť víš, jak tě mám rád a za nic na světě bych tě nedal. Jsem potěšen, že jsi v pořádku. Ale až se budeš cítit lépe, budeš nám muset všechno vysvětlit. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsme hodně zvědaví na tvá vysvětlení."
"Harry, ani nevíš, jaký jsem o tebe měli strach. Co tě to popadlo? Proč jsi nám neodpovídal na naše…" Nebýt Rona, Hermiona by nejspíše na Pottera vychrlila další sadu svých otázek. Mladý Weasly ale soucítil se svým dlouholetým kamarádem a utišil nejchytřejší mladou čarodějku, kterou kdy Remus poznal, drcnutím do zad. Ta, i když se značnou nelibostí, přestala a vrhala zlostné pohledy na svého kamaráda. Tedy na oba kamarády.
"Myslím, že by si měl Harry odpočinout. Ztratil mnoho krve a musí mít nyní klid." Profesor Brumbál to řekl nekompromisním tónem, který nesnesl odporu. Všichni se tedy rozloučili a opustili místnost. Jako poslední šel jeho děda s babičkou. Ti na něj ještě naposledy pohlédli se skelnými pohledy a opustili místnost. Harry osaměl a po chvíli se oddal světu fantazie…
