close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 35.kapitola

21. května 2009 v 20:54 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Nad celou Anglií se rozprostírala temná noc osvícená jen září luny. Měsíční paprsky prosvětlovaly již tak ponurou atmosféru, která v tuto dobu obcházela širé okolí. Táhla se ode dveří ke zvonku, od okna k zápraží. Strach tu obcházel a děsil anglický lid. I nekouzelnické společenství vycítilo to napětí panující v celé zemi. Jendou z příčin jejich podezíravosti byly dennodenní nevysvětlitelné úkazy a nehody, které žádný z předních, špičkových, britských vědců nedokázal vysvětlit. Nedokázali objasnit, proč se nad hlavním městem, Londýnem, uprostřed léta utvořila sněhová kalamita. Neuměli ani ozřejmit zvláštní a podivuhodná úmrtí, které nenesly jakékoli známky příčiny smrti. Ovšem největším oříškem pro nekouzelný lid byly výskyty bájných tvorů, které vídali někteří lidé. Zpočátku to nikdo nebral až tak na zřetel, ovšem po zjevení dvou obřích, krvelačných skřetů na slavnosti slunovratu, už nebylo pochyb. Něco nebylo v pořádku a nyní bylo na vládě Anglie, aby to dala do pořádku. Spojené království zachvacovala pomalu, ale jistě masová hysterie, která se postupně rozšiřovala do okolních států. Ministerstvo kouzel se snažilo všemi dostupnými prostředky zajistit utajení, avšak jediného, čeho dosáhli, bylo otevřené nepřátelství s ostatními ministerstvy v celé Evropě. Ti je osočovali ze zanedbání Popletalova kabinetu a za ignoraci nastávající hrozby. Korneliusovi nakonec nezbylo nic jiného než odstoupení z funkce…Popletal sice byl jen na okrasu, avšak jeho rezignace rozsela ještě více obav a nahrála tím tomu-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit…
V tuto chvíli zelo křeslo minstra prázdnotou a hledal se kompetentní nástupce, který by svou pevnou rukou dal celý již utvořený kolabs do pořádku.

Tma už pomalu opadala a vystřídala ji ranní rosa snášející se z nebes. Drobné krůpěje vody dopadaly na malé rostlinky a poskytovaly jim tak vláhu potřebnou pro jejich přežití. Obyčejná sražená pára znamenala pro celé rostlinstvo životabudič, který jim dával možnost existence. Byla to vzájemná symbióza panující na tomto světě už od počátku. Ať už byla příčina vzniku jakákoliv, ustanovené zákony světa tu byly od začátku a budou tu až do konce. Koloběh života je velký uzavřený kruh, který se neustále opakuje.
Sluneční paprsky se začaly objevovat na nejvyšších budovách a čím později bylo, tím více osvětlovaly zbývající kraj. Jedny z těchto šimravých prstů dosahovaly i do pokoje našeho černovlasého hrdiny a pohrávaly si na jeho obličeji. Díky nim se Harry začínal probouzet.
Chvíli se převaloval ze strany na stranu a snažil se uniknout svým lechtavým pronásledovatelům, kteří mu nechtěli dopřát ani chvíli odpočinku. Proklínal je, protože díky nim bude muset už vstávat a jít dolu do kuchyně, kde na něj čeká nažhavená skupinka lidí prahnouc po jeho vysvětlení. Už i díky této představě se snažil zachumlat do peřin a uniknout realitě. Avšak slunce se nevzdalo. Nyní jej už nemohlo otravovat svými paprsky, proto nasadilo jinou zbraň - v mnoha ohledech zákeřnější. Zvýšilo intenzitu svého palu. V důsledku toho si Harry připadal jako lední medvěd na Sahaře. Vzepřel všechny síly, přece to nevzdá!
Netrvalo to ani pět minut a Harry musel vylézt. To horko bylo nesnesitelné. Byl tak zpocený, že mu nezbylo nic jiného, než se vysvléci z nočního úboru a jít se osvěžit studenou vodou, co tekla ze zrezivělých kohoutků.
Po této ranní očistě se oblékl do nového, vyžehleného oblečení a vydal se vstříc svému osudu.
Každý schod mu připadal jako rok jeho života. Zdálo se mu, že schodiště vymřelého rodu Blacků je nekonečné. Schod za schodem, rok za rokem. V tuto chvíli čas nehrál roli. Harry byl v bublině, která ne a ne prasknout. Snažil se přidat do tempa, ale prostor okolo něj byl neúprosný. Nehodlal ho pustit a nutil ho si prožít tuto cestu naplno…

Konečně byl dole a tiše našlapávajíc obešel starou dámu skrývající se za červeným závěsem. Jeho kroky se tlumeně rozléhaly po přijímacím salónku a Harrymu připadalo, že dělají neskonalý hluk. Jak se tak blížil ke dveřím, doléhala na něj tíha nadcházejícího rozhovoru. Nevěděl, co bude dělat a ani jak se z toho bez úhony vykroutí. Když nad tím tak přemýšlel, vydedukoval, že nejspíše bude muset vypovědět alespoň část svého příběhu pravdivě a tím upoutat pozornost řádu od důležitějších věcí…
Stanul přede dveřmi a v duchu si představoval, jaký humbuk vyvolá jeho příchod. Na mysl mu vyvstanula situace, kdy osazenstvo domu pokřikuje jednu otázku za druhou a visí na něm očima očekávajíc jeho květnaté odpovědi…
Jaké překvapení ho ale čekalo, když v kuchyni našel jen jednoho člověka. Sírius si právě chystal něco k snědku. Harry už očekával salvu dotazů na jeho osobu, avšak jediného čeho se dočkal, bylo:
"Á Harry, už jsi vzhůru? To je dobře. Najez se a za hodinu jsem přijď. Bude se konat schůze a ty jsi hlavním bodem programu." S tím a s potutelným úsměvem si vzal svůj kulinářský výtvor a opustil kuchyň. Harry osiřel. Rychle si něco připravil a vzdálil se do svých osobních komnat.
Jak mu předtím čas utíkal pomalu, tak nyní sprintoval jako o závod. Připadalo mu to jako pár minut, co zavřel dveře od svého pokoje. Harry si nemohl pomoci, ale zdálo se mu, že minuta tu má jen třicet sekund. Ani se nenadál a už na něj volal jeho kmotr žádajíc jeho účast na shromáždění řádu. Potter se tedy sebral a napodruhé se vydal do jámy lvové. Ovšem nyní už načisto…

Při cestě do kuchyně nepotkal živou duši, soudil tedy, že se už všichni shromáždili. Po otevření dveří se mu naskytl pohled na přeplněnou místnost. Avšak tato byla jiná než ta, kterou znal z paralelního vesmíru. Nebyl zde žádný kulatý stůl a ani žádné ornamenty. Celá místnost tu byla zvětšená a zaplněná místy k sezení. Byla to obyčejná kvádrová místnost se stupínkem ve předu. Na něm bylo pět menších a jedna zlatě zdobená židle. Ta byla zaplněna zadnicí Albuse Brumbála. Po pravé straně pak měl Minervu a Siriuse. Po levici bylo jedno prázdné místo a vedle něj seděl jedno-oko-normální Moody. Harry se rozhlížel po okolí a hledal nějakou volnu židli. Mohl si vykroutit krk, avšak jediné místo, které našel, bylo vedle svého "milujícího" dědečka. Se vztyčenou hlavou si to štrádoval kolem řad kouzelníků. Našlapoval jemně a jeho chůze připomínala chůzi vznešeného krále. Byl to pravý syn svých rodičů. Nebylo pochyb, že na sebe upoutal pozornost a že se stal jejím středem. Jemu to ale bylo jedno. Svůj zrak soustředil pouze na jedno místo - na prázdnou židli stojící v popředí…
Konečně dosáhl svého cíle a uvolněně se posadil. V tuto chvíli hleděl do dáli a snažil se nevnímat kradmé pohledy svých prarodičů. Ještě chvíli panoval v místnosti šum, který byl ovšem přerušen jedním mávnutím Brumbálovy ruky.
"Vítám vás na dnešní schůzi. Vím, že máte všichni mnoho starostí a povinností, ale myslím, že Vás bude všechny zajímat téma, které zde bude dnes prodiskutováno. Jedná se o proniknutí Fidelinovým zaklínadlem do tohoto domu.
Určitě nejsem jediný, koho zajímá, jak jsi to Harry dokázal. Protože jsem strážcem tajemství já a polohu tohoto domu jsem ti neprozradil, nemohu přijít na příčinu tvého vniknutí sem. Jediným odůvodněním by bylo selhání kouzla. Avšak po pečlivém přezkoumání, se nic takového nezjistilo. A proto se tě tedy ptám, máš nějaké vysvětlení?" Brumbál domluvil a v místnosti by v tuto chvíli byl slyšet i padající špendlík. Harrymu to šrotovalo o sto šest. Hledal nejvhodnější výmluvu, jenže na nic nepřišel. Po půl minutě ticha a vyzývavých pohledů ze stran členů, si Harry odkašlal a chtěl jim povědět alespoň částečnou pravdu o tom, že mu ho Brumbál sám řekl. Ovšem už nechtěl prozradit, za jakých okolností. Už už se nadechoval, když najednou uslyšel ve své hlavě nějaký hlásek…
"Nic neříkej, není to bezpečné, zrádce je na blízku. Střež se něco povědět. Zvědavé uši by mohly vše povědět tvému nepříteli. Zbav se ho. Hned!" Harry sebou trhl a hledal zdroj toto hlasu. Rozhlédl se na jednu stranu, potom na druhou, podíval se i na strop, ale na nic nepřišel. Všichni tu stále seděli a čekali na jeho vysvětlení. A pokud by se dalo říct, tak se značným netrpělivým čekáním. Harry se ještě jednou podíval po okolí, ale když nic nenašel, znovu se nadechl a chtěl vyprávět, když najednou…
"Ne! Nedělej to! Není to bezpečné! Nejdříve se zbav vetřelce. Znič ho! Pomůžu ti." Harry se znovu polekaně rozhlédl kolem sebe a teprve nyní mu padl pohled na jeho prsten, který slabě zářil. Na prsten od jeho rodičů. Na dar, který dostal ke svým narozeninám. Vzpomněl si na ty šťastné chvíle prožité v rodinném zázemí.
"Nic neříkej. Znič nepřítele. Pomsti se za jeho zradu! Nedovol, aby někomu ublížil. Postav se mu. Znič Mundunguse! Rychle, než někomu ublíží!" Každá slabika, každé slovo do Harryho vsévalo spalující nenávist a touhu po pomstě. Cítil, jak v něm vře krev. Na povrch vyplouvala jeho krvelačnost. Muselo to být tím prstenem. Vzbuzoval v něm touhu, touhu ublížit. Vyskočil na nohy a…
"Zrádče! Co ti za to slíbil? Hm?" Všichni se Harryho reakce zalekli a nikdo nic nechápal.
"Harry, co.." Brumbál nestihl nic víc říct, Harry mu totiž neslušně skočil do řeči.
"Před zrádcem nebudu mluvit. Zabiju tě, rozumíš! Postav se mi a bojuj! Nebo se mě bojíš Mundungusi?" Všichni přítomní se teď otočili na již zmíněného sedícího v poslední řadě na kraji v uličce. Ten zprvu vypadal vyděšeně, avšak když pochopil, že byl prozrazen, shodil masku trpitele a jeho obličej ozdobil ošklivý úšklebek. Vstal a postavil se do uličky čekajíc co se bude dít.
"Nevím, jak jste mě odhalil, ale věřte mi, že můj pán mě pochválí, až mu přinesu vaši hlavu. Avada Kedavra!" Kouzlo smrti letělo tou malou uličkou přímo na našeho hrdinu. Všichni jen přihlíželi. Byli až moc v šoku z toho, co se tu právě dělo. Nikdo se na nic nezmohl. Vše se seběhlo tak rychle. Bylo tu tolik lidí, že kouzlo najde svůj cíl. V tuto chvíli se řítilo na neozbrojeného Harryho. Jako první se vzpamatoval Brumbál. Rychle se postavil a chtěl skočit mezi Avadu a svého vnuka. Nemohl dopustit, aby zemřel. To by si nikdy neodpustil. Než ale stačil udělat tento osudný krok, napřáhl Harry ruce a vykouzli před sebou sochu, která ho zaštítila a pohltila kouzlo. Potterův vztek nyní už nebyl kontrolován, vyplul plnou silou napovrch.
"Jak se opovažuješ! Ty nemáš potuchy, s kým máš to dočinění. Jsi zrádce a ti zaslouží jen jedno. Smrt!" S dozněním poslední souhlásky vyšlehl z Harryho rukou mohutný blesk a řítil se na příliš překvapeného Mundunguse. Ten nestačil zareagovat včas. Nešlo to. Nedokázal ani uskočit nebo se jinak vyhnout. Kouzlo do něj narazilo plnou silou a vrhlo jím proti zdi. Nikdo nebyl schopen slova a už vůbec ne pohybu. Byli jako v transu. Jediné, co dokázali, bylo sledování chlapce s jizvou na čele. Ten si kráčel po červeném koberci kupředu ke svému protivníkovi. Zrádce jen bezmocně ležel a povrchně dýchal. Harry zatím ještě stále nedokázal ovládnout svůj vztek, na to byl ještě příliš ovlivňován prstenem. Svou telepatickou silou zvedl svou kořist do vzduchu a pomocí kouzla Everate ji přivedl k vědomí. Věřte tomu, že by si v tuto chvíli podomní zlodějíček nejraději užíval sladkého bezvědomí. Ovšem nyní musel stanout v tváří tvář svému soupeřovi, který ani v nejmenším nejevil známky soucitu.
"Za zradu je jen jeden trest! Nyní zemřeš mou rukou. Sbohem." V ruce se mu objevila podlouhlá dýka, kterou chtěl svůj čin dokonat. Už se napřahoval k závěrečnému útoku, když ho najednou popadly dva páry rukou a odtáhli ho dál. Harry byl do takové míry mimo, že ho tento vpád ochromil. Toto vytržení ho opět vrátilo do reality a spoutalo tu ukrutnou nenávist sídlící hluboko v jeho nitru. Konečně se opět ovládal. Rychle ukončil svou telepatii a nechal Mungulase spadnout na zem jako pytel brambor. Poté se ohlédl po svých zachráncích a spatřil vyděšeného Siriuse a Remuse, kteří ho pro jistotu stále drželi za ruce. Členové se konečně vzpamatovali a začal všeobecný rozruch. Nejbližší členové přispěchali ke zrádci a spoutali jej. Hned nato také omráčili. Ostatní zatím hleděli na Harryho s děsem v očích. Brumbál s Minervou nebyli výjimkou.
"Už mě můžete pustit. Siriusi, Remusi! Hned. Jsem v pořádku." Oba jmenovaní se ještě chvíli tvářili dosti nejistě, ale po chvíli tak učinili. Harry, jakmile pocítil opět nabytou svobodu, se vyhoupl do sedu a hnedle se postavil.
"Pitomej prsten!" S tím si ho sňal z ruky a strčil si ho do kapsy. Konečně na něj dolehla naléhavost situace. Vždyť málem zabil člověka! On se skoro zachoval jako Voldemort! On, on…
Rychle se rozhlédl po ostatních a uvědomil si, že nyní je v opravdu velkém průšvihu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.