Už zase měl pocit, jako kdyby mu těsně za pupíkem zarazili hák, a někdo s ním náhle nesmírnou silou trhl. Vznesl se do vzduchu. Ocitl se v kvílení větru a ve víru barev. Ruku měl jako přibitou k přenášedlu. Táhlo ho vpřed. Tak jak rychle byl ve vzduchu, tak i rychle dopadl na zem. Ocitl se v Prasinkách. Všude okolo něho byli malé chaloupky a krámky s doškovými střechami. Vydal se vpravo. Procházel hlavní ulicí. Šel okolo pošty, z níž v pravidelných intervalech vylétaly sovy. Poté minul Taškářovy žertovné čarodějné rekvizity a vydal se směrem do hradu. Jeho cesta probíhala v poklidu . Nikdo tam nebyl. "Nejspíše už budou všichni v hradu. Snad nejdu pozdě!" Přidal do kroku. Prošel mezi velkými kamennými sloupy, na jejichž vrcholcích byly sochy okřídlených kanců, a zabočil doprava do hlavní síně. Stále nikoho nepotkal. Z obrovských dveří vpravo se ozývaly stovky hlasů. Zastavil se. Schoval se za brnění. Nechtěl, aby někdo teď věděl o jeho přítomnosti, ještě ne. Děkoval bohu, že si s sebou vzal Pobertův plánek. Vzal hůlku, řekl heslo, a rozložil plánek. Zaměřil se na Velkou síň. Bylo v nich stovky teček. Jedna překrývala druhou.
"Jenže jak zjistí, jestli tam ten zrádce je?" Začínal být zoufalý, šlo o minuty. Zkusil jediné, co ho napadlo. Uchopil plánek oběma rukama a soustředil se na Petera Pettigrewa. Tečky na Pobertově plánku se začaly rozestupovat. Viděl ho. Byl pod nebelvírským stolem. Nehýbal se. Vyčkával. Brumbálova tečka se jemně hýbala. Ještě nebylo pozdě. Musel teď, nebo nikdy. Svůj plánek zavřel a dal si ho do kapsy. Vyšel z úkrytu a postavil se před velké dřevěné dveře. Musel se nadechnout. Nechtěl tam a přesto musel. Bál se toho, jak se zachová, až uvidí své přátel. "Ne, musím být statečný! Už kvůli nim. Udělám to, proč jsem přišel, a poté odejdu a nevrátím se. Bude to pro všechny lepší! Pro jejich bezpečí!" Jeho rozum tomu všemu rozuměl, ale jeho srdce to nemohlo pochopit. Zatlačil a otevřel dveře…
… Vypadalo to tu jako tehdy, kdy tu byl poprvé. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. A toho jídla, co zde bylo. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé. Všichni si všimli nově příchozího. Na Harryho teď hleděly stovky tváří. Někteří se na něho dívali jako na hrdinu, jiní jako na obtížný hmyz. Všichni mlčeli. Nastalo hrobové ticho. Nikdo nemohl uvěřit. Mysleli si, že je to přelud. Všichni jim přece tvrdili, že Harry Potter zemřel. Vždyť na něho před chvílí připíjeli. No a teď tam stojí. Harry si snažil nevšímat těch pohledů. Vzpřímeným krokem se vydal směrem k učitelskému stolu. Všiml si, že na místě učitele Obrany proti černé magie sedí Lupin. Byl překvapený, ale snažil se to skrýt. Rozhodným krokem šel dál. Všichni se už probral z toho šoku a začali rozmlouvat z druhými. Všude okolo sebe slyšel šeptající hlasy.
"To je přece Harry Potter, nemá být mrtvý? To není možné…" Šel dál. Za chůze vyndával Pobertův plánek. Chtěl vědět, kde je ta krysa, co si říká člověk. Byla stále pod nebelvírským stolem. Byl tak zabraný do plánku, že si ani nevšiml, že se Brumbál a Lupin postavili. Došel až k učitelskému stolu a zastavil se. Plánek si stále nechával v ruce. Otočil se do čela síně. Všichni na něho hleděli. Uslyšel za sebou Brumbálův hlas:
"Harry, to…" dál se ovšem nedostal, Harry se na něho otočil a na překvapeného Brumbála hodil tak mrazivý pohled, pod kterým by se i leckterý nebojsa oklepal. "Pro vás jsem Potter! Nechci abyste mi tykal. " tím odradil všechny ostatní s vyptáváním. Všechny zarazila Harryho chladnost. On to ale takhle přesně plánoval. Chtěl, aby si všichni mysleli, že je nenávidí. Bude to tak pro všechny snazší. Nebo tedy alespoň pro Harryho. Nahlédl na plánek. Peter byl stále na stejném místě. Harry přemýšlel, jak ho vylákat. Napadl ho jediný nápad. Byl geniální. Začal na celou Velkou síň mluvit svým ledovým hlasem a přitom stále sledoval plánek.
" Petere, vím že tu jsi! A vím, proč tu jsi. Vylez a nic se ti nestane. Nemůžu ti dovolit, abys Brumbála zabil…" Všichni na něho koukali jako na blázna. Co to ten Potter mele. On se už dočista zbláznil. Zase se předvádí. Nejdříve finguje svou smrt a teď tohle. Sláva mu už leze na mozek. Musí být pořád středem pozornosti. Harry si z jejich pohledů nic nedělal a pokračoval:
"Můžeš mě věřit, že ho nenávidím víc než ty a možná víc než Voldemort. Ale přesto ti to nemůžu dovolit. Kdo by potom zastavil tvého pána? Vylez! Po dobrém!" Pettigrew nikdy nebyl hrdina. Zalekl se. Vždy mu šlo jen o jeho vlastí krk. Harry pozoroval, jak se jeho tečka pohybuje směrem ke dveřím. Nemohl dopustit, aby utekl. Musí pykat. Ale jak ho zastavit. Měl to. Vytáhl hůlku a namířil na dveře. Vyřkl formuli a sledoval, jak jeho kouzlo míří ke dveřím. Bylo rychlejší. Peter to nestihl. Těsně přede dveřmi se zastavil. Teď ho už všichni viděli. Profesoři se postavili a vytasili hůlky.
" Harry ustup!" řekl Brumbál svým klidným hlasem. Hlasem, který Harry tak nenáviděl. Začalo to v něm všechno vřít.
"VY MI NEMÁTE CO ROZKAZOVAT! TEĎ UŽ NE!" Po těchto slovech se vydal směrem ke člověku, díky kterému nepoznal rodiče. Peter začal panikařit. Snažil se utéci. Jenže Harry byl rychlejší. Rychle pomyslel na Anate estea a přikázal větru, aby Petera zastavil. Stalo se tak. Okolo krysy se najednou utvořil vzdušný vír. Snažil se utéci, ale nešlo to. Vír ho uvěznil. Nikdo nemohli uvěřit tomu, co se s krysou děje. I Brumbál byl překvapený. Harry nechal vítr, aby Petera nadzvedl a přinesl ho k Harryho nohám. Potter na nic nečekal. Jakmile byl tam, kam Harry přikázal, vyřkl kouzlo, aby se ten zpropadený zrádce vrátil do své lidské podoby. Z jeho hůlky vytryskl proud modrobílého světla. Peter zůstal na okamžik viset ve vzduchu a jeho drobné černé tělíčko sebou zuřivě zmítalo. Poté spadl a udeřil se o podlahu. Vyšlehl další oslepující záblesk a pak…
Bylo to jako sledovat zrychlený filmový záznam rostoucího stromu. Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela krysa, stál Peter. Byl přikrčený a zoufale lomil rukama. Polovina lidí ve velké síni vykřiklo údivem. Byl to drobounký mužík, sotva větší než Harry. Řídké bezbarvé vlasy měl neupravené a na temeni se mu blýskala velká holá lysina. Působil oním scvrklým dojmem člověka. Kůži měl umouněnou, špičatým nosem a maličkýma vodnatýma očima i teď připomínal krysu. Rozhlédl se kolem sebe. Dýchal přerývavě a mělce. Harry viděl, jak očima zalétl ke dveřím a zase zpět. Mezi tím se k nim už blížili všichni učitelé. Žáci byli dost zaražení a snažili se co nejvíce odtáhnout. Síní se rozlehl pískavý hlásek. "Harry, tak moc se podobáš svému otci. On by nechtěl, abys mě zabil. Prosím! On mě donutil. Můj pán mi to přikázal. Já nemohl dělat jinak." Harryho tato slova dovedla k nepříčetnosti. Jak se vůbec může opovážit mluvit o jeho otci! Byla to poslední kapka. Namířil na něho hůlku a vykřikl Evante. Bylo to první bolestivé kouzlo, co ho napadlo. Harry mu chtěl ublížit. Celým svým srdcem ho nenáviděl a dal do toho všechno. Peter se začal svíjet. Byla to příšerná bolest. Byla snad ještě horší, než Crusio. Všechny své kosti měl jako v jednom ohni. . Připadal si, že se jeho hlava každým okamžikem rozskočí. Avšak bolest náhle ustala. Brumbál na Harryho poslal odzbrojovací kouzlo a tím ukončil kletbu, která Peterovi působila takovou bolest.
" Jak se opovažujete! Vraťte mi ji! Hned!" "Harry uklidni se, nevíš co děláš. Tohle není správné," poučoval Brumbál Harryho.
"Vy mi zrovna máte povídat o tom, co je správné a co ne. Nenávidím vás a to vaše lhaní. Pořád lžete. A nejen o tý skleněný kouli. Ale dobře. Nechám ho. Ne kvůli tomu, že jste mi to řekl, ale proto, že nechci, aby se ze mě stala stejná zrůda jako je Voldemort. Tak Petere. Teď nejspíše půjdeš do Azkabanu. Doufám, že se těšíš. Nějakej čas si tam asi pobudeš. Voldemorta určitě nepotěší, že jsi nesplnil úkol. Ale až tě odtamtud dostane, tak mu vyřiď, že si má lépe hlídat myšlenky." Chtěl to tady co nejdříve opustit. Vytrhnul Brumbálovi svou hůlku. Ředitel viděl v jeho očích nenávist. Věděl, že ji nepředstírá. Všichni na něho šokovaně koukali. Hagrid vypadal, že doteď nemůže uvěřit tomu, co se zde právě odehrálo. I jeho profesorka přeměňování vypadala velmi překvapeně. Na své nejlepší přátele se ani raději nepodíval. Nemohl. Proto se otočil a začal odcházet.
"Sbohem, snad už se nikdy nepotkáme, Brumbále!" Poprvé za celou dobu se ozval Lupin "Harry ne, neodcházej! Už ne. Já ti to nedovolím."
"V tom mi Remusi nezabráníš. Odejdu a už se nevrátím" Remus zpanikařil. Nechtěl, aby o Harryho znovu přišel. Tolik mu připomínal Jamese. Byl jako jeho vlastní. Proto na syna svého nejlepšího přítele vyslal omračovací kletbu a Harry upadl do mdlob…
