close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 7.kapitola

21. května 2009 v 21:29 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
"To jsi neměl dělat Remusi. Šlo to i jinak. Tímto jsi jen dokázal od nás Harryho ještě více oddálit!" Šeptal Brumbál. "Ale Albusi, kdybych ho nezastavil, tak by odešel a my bychom ho už nikdy neviděli. To jsem nemohl dopustit! Víš, jak mi bylo, když tak náhle zmizel? I on? Nejdříve Sirius a poté i Harry. On je poslední, kdo mi zbyl. Mám ho rád jako vlastního syna…" obhajoval se Remus.
"Myslíš, že teď tu zůstane? Teď, když jsi na něho zezadu poslal omračovací kletbu?On ti věřil. Podle jeho dnešního chování, si myslím, že tobě jako jedinému. Když se na mě podíval, viděl jsem v jeho pohledu samou nenávist. Ovšem, jakmile pohlédl na tebe, jeho pohled zjihl a zračilo se v něm přátelství a důvěra. Jenže teď nevím! Uvidíme. No nemá cenu ronit slzy nad rozlitým mlékem. Měli bychom ho odtud odnést. Je tady moc na očích. Vezmeme ho ke mně do pracovny. Severusy, ty prosím odveď pana Pettigrewa, spoutej ho a zavři k sobě do sklepení. Nespouštěj ho z očí! Minervo, vy zajděte okamžitě napsat dopis do Askabanu. Ať někoho pošlou. Nejlépe bystrozora." Jakmile Brumbál rozdal rozkazy, vyčaroval pro Harryho nosítka a pomocí jednoduchého zaklínadla ho na ně dal. Po chvíli se nosítka nadzvedla a plula tam, kam Brumbál chtěl. Už byli s Remusem skoro u dveří, když se k nim přihnali dva Harryho nejlepší přátelé.
" Pane profesore, chceme jít s vámi. Harry je náš nejlepší přítel a my ho už nechceme ztratit!" začala Hermiona. Byla ovšem hnedle přerušena Brumbálovým hlasem:
"To je od vás velmi kamarádské, ale teď to nejde. Vraťte se ke svému stolu a se všemi ostatními se odeberte do svých společenských místností." Jeho hlas nesnesl žádné námitky. Ron a Hermiona tedy svěsili hlavy a vydali se zpět na svá místa. Chtěli Brumbála přesvědčit, že ho uposlechly. Ale jakmile Brumbál, Remus a Harry opustili Velkou síň, naráz se zvedli a vydali se za nimi. Nikdo z Harryho společníků zatím nepromluvil. Trvalo to jen chvíli. Zastavili se. Remus řekl heslo a nechal, aby se chrlič odsunul. Poté se spolu s nosítky vtlačili na schody. Šlo to velmi těžce. Bylo tam málo místa. Ale nakonec se jim to podařilo a nechali se vyvézt nahoru. Remus otevřel dveře a oni vstoupili do prostorné místnosti. Po Harryho nedávném pustošení nebylo ani památky. Jemné stříbrné přístroje už zase stály na stolečcích. Spokojeně předly a odfukovaly. Ředitelé a ředitelky na svých zarámovaných podobiznách tiše pochrupovali s hlavami položenými na opěradlech svých křesel nebo opřenými o okraje obrazů. Brumbál položil nosítka s Harrym na zem a šel si sednout na svou polstrovanou židli."Je čas ho probudit, Remusi. Myslím, že se mu nebude líbit, že jsi ho omráčil. Jak ho znám, tak bychom měli zamknout dveře, jinak odsud vyletí jako čára." Brumbál se slabě zasmál, chtěl trochu odlehčit situaci. Moc se mu to ale nepovedlo. Nedal to na sobě znát, ale byl neskonale nervózní. Remus uposlechl ředitele a kouzlem dveře zabezpečil. Poté se vrátil na své místo a probudil Harryho…
Ten se začal pomalu probouzet. Nejdříve otevřel jedno oko, poté druhé. Nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal a co tu dělá. Pak mu to ale docvaklo. Jakmile se podíval na Remuse, který se nad ním skláněl, došlo mu to. Vždyť on ho omráčil. Ale proč? Nic mu neudělal? Pomalu pootočil hlavu a spatřil toho, kterého v tuto chvíli chtěl vidět ze všech nejméně. Jeho rysy v obličeji ztvrdly. Brumbála opět propaloval ledový pohled, který mohl i zabíjet. Než se dokázal kdokoliv z jeho společníků vzpamatovat, vyšvihl se na nohy. Remus až leknutím naskočil. Po chvíli se též narovnal.
"Harry, já jsem…" začal Náměsíčník. Byl ale přehlučen Harryho hlasem.
"Proč jsi mi to Remusi udělal? Já ti věřil? Tobě jedinému? Byl jsi otcův přítel a já myslel, že jsi i mým! Mýlil jsem se! Ty jsi mě zbaběle zezadu napadl! To ti neodpustím! Jak si mohl!" Remus se po těchto slovech cítil ještě hůře. Věděl, že ho zklamal. Ale vždyť on jen chtěl, aby se mu Harry znovu neztratil. "Harry, prosím, nech si to vysvětlit!" žadonil Remus.
"Tak dobře, proč jsi mě tedy zradil?" řekl Harry.
"Ale já tě přeci nezradil. Já tě jenom nechtěl ztratit. Mám tě rád. Víš jaký to je pocit, když celý měsíc žiješ v domnění, že jedna s tvých milovaných osob je asi mrtvá. Víš, jaké to je? Nemáš ani ponětí! Pořád jsem doufal! Pomalu jsem se smiřoval s tím, že jsi mrtvý. Nastoupil jsem do Bradavic, abych se trochu zaměstnal a přestal na tebe myslet. No a potom ses objevil ve dveřích. Dělal jsi, jako by se nechumelilo. Ale ono chumelilo a hodně! Byl jsem tak šťastný, když jsem tě opět viděl. Nedokážu to ani popsat. Stál jsi tam. Vypadal jsi tak nevinně. Věřil jsem tomu, že jsi se vrátil a že nás už neopustíš. Jenže moje bláhovost netrvala dlouho. Nejenže jsi se strašně změnil, ale chtěl jsi zase zmizet z našeho života. To jsem nemohl dopustit! Rozumíš, nemohl! Proto jsem tě omráčil! Nechtěl jsem tě znovu ztratit. Uznávám, byla to ukvapená a přehnaná reakce, ale v tu chvíli to bylo jediné východisko…" Harryho tento proslov úplně odzbrojil. I přesto, co mu Remus udělal, ho měl strašně rád. Tolik mu chyběl. Chladnost opadla. Jeho dospělost opět ustoupila do pozadí a vrátila se jeho dětskost. Přiskočil k Remusovi a objal ho. Tolik chtěl být s ním. Začali mu téci slzy. I Remus vypadal, že je stěží zadržuje. Konečně měl Harryho znovu u sebe. Chtěl ho držet a už nikdy nepustit…
Na Brumbálově tváři se rozprostřel úsměv. Dopadlo to lépe, než doufal. Nyní už předpokládal, že tu Harry zůstane. I když to nedával najevo, měl ho strašně rád. Vždyť to je přeci jeho vnuk. Chtěl by ho obejmout. Ale nemohl. Měl k tomu své důvody. Tak rád by Harrymu řekl, že je jeho děda a že chce být stále s ním. Nemohl. Dokud bude trvat boj s Voldemortem, musel toto tajemství uchovat. Z jeho přemýšlení ho vytrhl až Harryho hlas:
"Tak jsi mi chyběl Remusi. Bude se mi po tobě strašně stýskat. Po tobě a po Ronovi a Hermioně. Ani nevíš jak. Ale přesto budu muset jít. Čím dříve, tím lépe."
"Co tím chceš říct, že musíš odejít? Nemusíš! ROZUMÍŠ! NEMUSÍŠ! JÁ TI TO NEDOVOLÍM! UŽ NE! Prosím, teď mě nesmíš opustit. Už ne. Copak to nechápeš? Jsi jediný, kdo mi zbyl. Nenechám tě odejít. Brumbále řekněte něco, přece ho teď nenecháme odejít!" Touto zmínkou si opět Harry uvědomil Brumbálovu přítomnost. Znovu začal pociťovat zlost. Nenávist v jeho hlase byla přímo hmatatelná"Pan Brumbál mi nemá co rozkazovat nebo mě zadržovat. Teď už ne!"
"Harry, prosím, uklidni se. Promluvíme si. Vše se dá vyřešit. Pojď, posaď se a řekni, co tě trápí? Vypovídej se, uleví se ti." Jeho děda mluvil tím svým typickým klidným hlasem. Hlasem, který Harryho přímo vytáčel. Harry začal překvapivě mluvit klidným hlasem. I když jeho hlasová intenzita pomalu stoupala.
" Tak sednout si? Promluvit? Vypovídat se? Vám? Dovolte, abych se zasmál. Remusi, chceš vědět, proč jsem odešel a nechtěl se už vrátit? Ten důvod stojí přede mnou."
"Cože? Proč jsi odešel? Kvůli profesorovi Brumbálovi? Ale proč, vždyť pro tebe dělal to nejlepší? Také se o tebe moc bál! Harry víš Albus je…" nestihl už nic víc říct, byl přerušen zuřícím Harrym, který teď vypadal jako parní lokomotiva.
"…pokrytec a lhář. To máš pravdu Remusi. Je horší než Voldemort. Nenávidím ho z celého srdce. Už ho nikdy nechci vidět. Dělá se mi z vás špatně Brumbále!"
"Tak a dost Harry. Jak se opovažuješ takhle mluvit. Profesor Brumbál je ten nejlepší člověk jakého znám. Okamžitě se omluv!" Rémus už také začal chytat vrtuli. Brumbála Harryho slova velmi zasáhla. Nechápal, proč ho tak nenáviděl. Měl obavu jestli Harry něco netuší nebo neví. Ale hnedle tuto možnost zavrhl. Není možné, aby to věděl.
"MOHL JSEM TO TUŠIT, ŽE BUDEŠ S NÍM! V TOM PŘÍPADĚ JSI ALE PROTI MNĚ! UŽ TU NEMÁM CO POHLEDÁVAT. VRAŤTE MI MOU HŮLKU! HNED!" Harry přímo běsnil. Už zase křičel na celé kolo. Po delší době do rozhovoru opět zasáhl Brumbál:
"Harry, uklidni se. Nikdo ti tady přece neubližuje. Proč mě tak nenávidíš? Nic jsem ti neudělal? Prosím, posaď se. Promluvíme si. Poté půjdeš za svými přáteli do společenské místnosti a zítra nastoupíš do školy. Ano?" Brumbál zcela nekontroloval svůj hlas, byl v něm cítit strach a smutek. Nemohl pochopit, z čeho pramení Harryho nenávist. Na to, aby ho nechal jít, ho měl moc rád.
"Už jsem vám to říkal, já se sem nevrátím. Chci odejít! Hned! Dejte mi mojí hůlku, nebo si ji vezmu sám!" Remus byl šokován Harryho chováním. Už to nebyl ten nevinný a milí kluk, kterého potkal, když tu studoval třetí ročník. Teď to byl skoro dospělí muž, který je plný nenávisti a zloby.
"Harry a dost! Jak se opovažuješ mluvit takhle s profesorem Brumbálem! Zklidni se a přestaň nám vyhrožovat. Jestli jsi si nevšiml, tak jsme tady na tebe dva. Mnohem zkušenější než si ty! Navíc nemáš ani hůlku. Jak by jsi nám asi chtěl ublížit co?" Remus už ztratil nervy. Jenomže nebyl sám. Harryho vztekoměrka dosáhla maximální hodnoty. Nyní mu bylo jedno, kdo jsou jeho společníci. Než se stačil Remus nebo Brumbál vzpamatovat, byly oba připoutáni provazy.
"Co jsi to říkal o těch zkušenostech, Remusi? Spoutal jsem nejen tebe, ale i všemocného Brumbála. Kde je moje hůlka. No já si zjistím sám. Accio!" Harry předpokládal, že ji má Brumbál. Nemýlil se. Po chvíli ji měl v ruce. Oba na něho koukali jako na zjevení. Nemohli uvěřit, že má Harry takovou moc. Vždyť on umí kouzlit bez hůlky!
"Harry jak jsi to dokázal? Vždyť to bylo neverbální kouzlo. Navíc bez hůlky?" V Remusově hlase bylo znát překvapení.
"To tě už nemusí zajímat. Sbohem." Po těchto slovech se otočil a vydal se ke dveřím. Ty si otevřel jednoduchým kouzlem. Poté sjel po točivých schodech a ocitl se dole před chrličem. Jaké ho čekalo překvapení, když na něho zpoza rohu vykoukli…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.