close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 8.kapitola

21. května 2009 v 21:28 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
… Ron s Hermionou.
"Harry, konečně!" Hermiona s radostí skočila na svého nejlepšího kamaráda.
Tolik jí chyběl. Vždyť ho znala od prvního ročníku. A navíc se s ním a s Ronem vídali každý rok o prázdninách. Tak moc se o něj bála! Celý měsíc žila v nejistotě, že ho už nikdy více neuvidí. Už ani nedoufala. Nesnášela tu bezmocnost. Chtěla mu nějak pomoc. Ale nevěděla jak. Byla skoro celé prázdniny na ústředí Fénixova řádu a snažila se s Ronem získat nějaké informace o Harrym. Jenže jejich snaha vyšla v niveč. Tolikrát se ptali Remuse, jestli nemá nové informace. Jenže jeho odpověď zněla vždy stejně:
"Zatím nic nového není, ale nemusíte se bát. Harry je určitě v pořádku."
Ovšem tyto odpovědi Hermionu nikdy neuspokojily. Snažila se najít nějaké kouzlo, které by ji v jejím hledání pomohlo. Jenže nic. Ať se snažila sebevíce, neměla úspěch. Byla v koncích. A pak to přišlo. Její strach se ztratil ve chvíli, kdy Harryho spatřila ve Velké síni. Nyní ho držela v pevném objetí.
"Harry, tak moc jsi mi chyběl. Ani nevíš jak jsem se o tebe bála. Tohle mi už vícekrát nedělej. Prosím. Musela jsem na tebe stále myslet. Ani spát jsem nemohla. Slib mi, že už nás neopustíš. Teď už budeme pořád spolu!"
Hermiona přímo žadonila. Harrymu to rvalo srdce. Věděl, že její prosby nemůže vyslyšet. Prostě to nejde.
Do hovoru se konečně vmísil i Ron:
"Ano Harry, oba jsem se o tebe strašně báli. Proč jsi takhle zmizel? To kvůli tomu dopisu, co jsem ti poslal?" Na chvíli se odmlčel…
"Harry víš, já to tak nemyslel. Je mi to strašně líto. Byla to hloupost. Nechci, abychom kvůli tomuto spolu přestali kamarádit!"
Bylo vidět, že ho to opravdu mrzí.
"Rone, přiznávám, že mě tvůj dopis ranil, ale i přesto jsi můj nejlepší kamarád. Ne, tvůj dopis nezapříčinil můj odchod. Nezlobte se, ale teď to nemůžu a ani nechci řešit! Věřte mi, že bych byl rád s vámi. Jenže to nejde. Už nemůžu žít v těch neustálých lžích a přetvářkách. Strašně mi chybíte, ale je to i pro vaši bezpečnost. Musíte mě nechat odejít. Prosím. Ani nevíte, jak je to pro mě těžké, ale bude to tak lepší!"
"Harry, ale my chceme jít s tebou. Je jedno kam, ale jsi náš kamarád a my tě neopustíme. Rozumíš!" Harryho tato slova zahřála na srdci. Tak přeci je neztratil. Hermiona už měla v očích slzy. I na Ronovi byla vidět zoufalost z této situace.
Harry za sebou uslyšel kroky. Ozývaly se z Brumbálovi pracovny. Nejspíš se už vzpamatovali a dokázali se dostat z pout. Harry nepochyboval o tom, že se ho budou snažit zastavit. Dal se do běhu. V tuto chvíli chtěl být co nejdále odtud. Jeho kamarádi mu byli v patách. Ale nemůže je vzít s sebou. To nejde! Co by na to asi řekli Leon a Iris? Bylo mu to strašně líto, ale bude se jich muset nějak zbavit. Byli už skoro na konci chodby.
"Harry, stůj, prosím, promluvíme si. Zastav!"
Remus křičel ze všech sil. Avšak Harry dělal, že neslyší. Náměsíčník věděl, že takhle nic nezmůže, proto tedy přestal křičet a přidal do kroku. Brumbál mu byl v patách. Vypadal sice velmi staře, jenže v tuto chvíli to na něm nebylo poznat. Běžel jako o závod. Nemohl přece dovolit, aby Harry odešel. Jeho vnuk se mu ale stále vzdaloval. Běžel bradavickými chodbami. Míjel jedno brnění za druhým, gobelín za gobelínem…
V dáli před sebou uviděl svou bývalou profesorku přeměňování. Ona ho už též zmerčila. Slyšela před sebou Remusův hlas. Ale nerozuměla mu. Její žák se na ní řítil ohromnou rychlostí. Zpoza rohu se vyloupl Lupin spolu s udýchaným Brumbálem.
"Minervo, zastav ho! Nesmí utéci!" Harry si připadal jako uprchlík. Avšak nepolevil. Ba naopak, ještě přidal. Ohlédl se za sebe. Jeho kamarádi zůstali v povzdálí. Nestačili jeho tempu. Stále se ale nechtěli vzdát. McGonnagalová na něho vytáhla hůlku, nejspíše ho chtěla zmrazit nebo spoutat. Jenže nevěděla o Harryho výhodě. Než se stačila rozkoukat, Harry na ni namířil rukou a pomocí kouzla ji spoutal. Ta se svezla k zemi jako pytel brambor. Harry ji přeskočil a běžel dál. Už mu nic nebránilo v tom, aby se dostal z hradu. Proběhl okolo Velké síně jako tajfun. Mířil si to směrem k famfrpálovému hřišti. Minul překvapeného Hagrida. Ještě musel poměrně daleko. Od bradavických pozemků ho dělilo ještě pár set metrů. Už vážně nemohl. Otočil se za sebe. Jeho pronásledovatelé ho doháněli. Zdálo se, že nejsou vůbec unavení. Proletělo okolo něho omračovací kouzlo. Červený paprsek ho těsně minul. Remus už byl zoufalý. Musel ho zastavit!
I Brumbálovi docházely nápady. To už bylo co říci. On si přeci vždy dokázal poradit. Snažil se přidat do kroku. Ale už vážně nemohl. Zaostával za Remusem. Hned v patách mu byli Harryho kamarádi. Jediný Remus stále běžel. Měl výdrž díky své vlkodlačí půlce.
Harry se dostal za pozemky. Naposledy se podíval za sebe. V Remusových očích viděl zoufalost. Strašně ho to bolelo, ale musel to udělat. Sebral klacek a přeměnil ho v přenášedlo. Opět ucítil známé škubnutí za pupíkem. Jeho pronásledovatelům klesla nálada pod bod mrazu. Naděje na nalezení Harryho opět klesla. Jediná útěcha byla, že je zdravý a podle jeho touhy po opuštění jeho přátel, tak i šťastný v novém domově.
Dopadl na podlahu svého pokoje. Měl zrychlený dech. Běh ho velmi vyčerpal. Strašně se těšil do postele. Nejdříve se ale ještě zaposlouchal do ticha, jestli náhodou neuslyší kroky. Vypadalo to ale, že Iris a Leon spí jako zabití. Proto tedy také ulehl do postele a nechal se oddat spánku. Usínal s pocitem, že udělal dobrý skutek. Doufal, že díky tomu zprostí Siriuse obvinění. Jen ho mrzelo, že teď už je to vlastně jedno. Sirius se už nevrátí.
Probudil se do krásného dne. Sluneční paprsky prosvítaly skz záclony do jeho pokoje. Zvenčí byl slyšet krásný skřivančí zpěv. Nechtělo se mu z postele. Avšak věděl, že už je poměrně pozdě. Proto tedy vylezl ze svého pelíšku, přestrojil se a vydal se dolů do kuchyně. Jakmile otevřel dveře, přivítal ho Irisin přívětivý hlas:
"Tak pán se nám konečně probudil. Teda Harry. Vždyť je skoro jedenáct hodin. Musel jsi být hodně unavený, když jsi prospal půl dne. Tak co si dáš k jídlu? Oběd bude až zadlouho. Chceš omeletu?"
Harry si stále nemohl zvyknout na to, že se o něho takto stará.
"To by bylo super. Mám hlad jako vlk. Kde je vůbec Leon?" Harry předpokládál, že je zase někde v lese. A měl pravdu.
"Jako kdyby jsi neznal Leona! Kde by tak asi mohl být. Prý se mu do lesa zaběhla škodná. Právě teď tam někde pobíhá a snaží se ji zneškodnit. Myslel, že půjdeš s ním. Jenže, když jsi tak dlouho spal, šel sám. Za chvíli by se měl vrátit. Já ti teď připravím to jídlo a potom mi můžeš jít pomoct na zahradu. Pokud teda budeš chtít!"
"Jasně, že jo. Alespoň se trochu zabavím." Na Harrym bylo vidět nadšení. Jenže to opadlo ve chvíli, kdy už hodinu plevelil. Byla to poměrně dřina. Hlavně na záda. Byl pořád v předklonu. Navíc ho Iris poučila, že musí plevel vytrhávat i s kořeny. Takže to byla velmi titěrná práce. Harry by na to nejraději použil kouzlo, jenže Iris byla stále s ním a on tím pádem neměl možnost.
Po této činnosti ho čekal vytoužený oběd. Vládla při něm uvolněná atmosféra. Bavili se o všem možném. Leon jim vyprávěl o jeho neúspěšném lovu a o nových přírustcích. Celé odpoledne si pak Harry užíval sluníčka. Navečer se pak zavřel jako obvykle do svého pokoje a studoval. To ho vždy tak vyčerpalo, že usnul jako nemluvně.
Měl spokojený život, jenže ten nebude trvat věčně a zlo si opět najde k našemu hrdinovi cestičku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.