close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter 5♥ 9.kapitola

21. května 2009 v 21:28 | Romišek :-) 13 |  Fénixův řád
Následující týdny byly pro Harryho nádherné. Snažil se je vychutnávat plnými doušky. Vždyť to byly nejlepší dny jeho života!
Cítil se tu jako doma - byla mu věnována péče a láska, kterou nikdy nepoznal. Snad jenom výjimkou byla paní Weaslyová, která ho měla jako jednoho ze svých synů. Avšak toto bylo něco jiného... Nedokázal to popsat, ale bylo v tom něco mateřského. Při každé příležitosti mu dávali najevo, že k nim patří a že chtějí, aby s nimi byl. Harry jim za to byl neskonale vděčný. Chtěl jim to nějak oplatit. Proto se jim snažil co nejvíce pomoci.
Někdy pomáhal na zahrádce, jindy zase šmejdil s Leonem po lese. Zamiloval si zdejší hvozd. Tak rád nasával vůni jehličí a kůry. Byl zde každý den. Chtěl vědět o zdejších lesích úplně všechno, proto se s ním Leon podělil o vše, co uměl. Takže po nějakém čase Harry dokázal rozpoznat všechny druhy stromů i zdejší zvířata. Nejvíce se ale vždy pobavili, když ho Leon učil napodobování zvířecích zvuků. Vůbec mu to nešlo. Ale nevzdával se.
Jako správný myslivec ho Leon chtěl naučit střílet. Proto dostával každý den soukromé lekce na střílení z brokovnice. Zprvu mu to nešlo a netrefil vůbec nic. Ale jak už to bývá, když cvičíš a máš trpělivost, nakonec se ti vše podaří a naučíš se to. Avšak schopnost používat střelné zbraně mu byla značně na nic. Nerad zabíjel živá stvoření. Vždy si vzpomenul na Voldemorta. A on nechtěl - za žádnou cenu - být jako on. Proto raději pokaždé, když mířil třeba na králíka nebo na srnu, vystřelil vysoko nad ni a dělal, že ho jeho neúspěch velice mrzí. Nevěděl přesně, jestli ho Leon prokoukl nebo ne, ale každopádně to na sobě nenechal znát.
Další věc, která se v Harryho životě změnila, byla fyzička. Díky tomu, že každý den chodil po lese a cvičil, se značně zlepšila. Nyní byl Leonovi vděčný za to, že ho donutil, aby s ním každé ráno běhal. Díky této činnosti se vždy dokázal uklidnit a popřemýšlet.
Dny tu plynuly velmi rychle. Ani se nenadál a byl tu říjen.
Na dnešní den měli naplánovaný výlet. Jelikož nechtěli uváznout v zácpě, vyrazili raději v brzkých ranních hodinách. Harrymu se ale nápad o návštěvě města vůbec nezamlouval. Zprvu se bránil a snažil všelijak vymluvit, ale Iris mu jasně řekla, že mu chce koupit nové oblečení a že potřebuje, aby jel s nimi, jinak to na něho prý netrefí. Nemohla za boha pochopit, proč se Harrymu tak nechce, jenže její oblíbenec k tomu měl pádný důvod.
Bál se odhalení.
Co když na něho někdo narazí? Třeba z řádu? A nebo hůře, nějaký smrtijed? Poté by byli všichni tři v nebezpečí.
Jenže tento argument předložit nemohl. Mysleli by si o něm, že se pomátl. Nezbylo mu tedy nic jiného, než jet s nimi. Zaplať pánbů, že cesta proběhla v poklidu. Aby alespoň Harry trochu zabránil odhalení, připlácl na hlavu starý klobouk, a dělal mrtvého brouka.
O´donelovi se divili jeho chování, ale raději to nijak nekomentovali.Chvíli si ho ještě prohlíželi a poté opustili prostorné parkoviště a vydali se do středu města.
Harrymu připadalo, že je Iris zatáhla do prvního obchodu, na který narazila. Vůbec ho to nebavilo. Jenže Iris chytla nejspíše nákupní horečka a neustále mu házela do převlékací kapinky nějaké šaty.
Od naprostého vyčerpání ho vysvobodil až Leon, který rázným gestem ukončil toto šílenství. Iris, ač neochotně, uposlechla svého manžela. Zaplatila to, co se jí na Harrym líbilo, rozloučila se, a spolu se dvěma unuděnými muži se vydala do ruchu velkoměsta. Harry se pořád otáčel. Neustále si připadal, že ho někdo sleduje. Každý mu byl podezřelý.
V tuto dobu bylo v Cambridge mnoho lidí. Tyto davy se hrnuly z jednoho konce města na druhý. Všichni prožívali další hektický den. Harry děkoval bohu, že zbytek nákupů proběhl v poklidu. Po honbě po obchodech s oblečením, nakoupili ještě nějaké zásoby a vydali se zpět k autu. Harry byl šťastný, že to přežil. Po čtyřhodinovém chození z obchodu do obchodu byl velmi unuděný a hlavně společensky unavený. Jediná útěcha pro něho byla, že snad jeho obavy z odhalení byly zbytečné.
Avšak to by nebyl Harry, aby na sebe nepřivolával problémy. Právě procházeli jednou z frekventovaných ulic k autu, když zahlédl jednoho podezřelého a pro něj povědomého člověka. Byl vyšší vyzáblé postavy zakryté prazvláštním pláštěm (tedy alespoň pro mudly). Jeho pleť připomínala barvu mrtvoly. A ty oči! Byly tak nenávistné. Nemohl si pomoci, ale strašně mu připomínal…
"Ne, to není možné, co by tady asi tak dělal, vždyť nenávidí mudly, určitě by se tady jen tak nepromenádoval."
Znovu se ohlédl na to místo, kde před chvílí ještě ta osoba stála. Jenže nic. Přes ty davy nebylo už nic vidět. Měl strach. Přidal do kroku.
"Harry, kam letíš? Máme čas! Nemusíš pospíchat!" Leon byl ze změny Harryho chování zmatený.
"Leone, Iris, prosím, přidejte. Už chci být doma. Není mi moc dobře." Harryho těkavost a nesoustředěnost ještě vzrostla. Nyní mu šlo o hodně. Ale hlavně mu šlo o jeho nové "rodiče". Bál se o jejich životy. Naštěstí oba uposlechli Harryho prosbu a přidali. Konečně dorazili k autu. Harry v rychlosti naházel do kufru nákup a v duchu Leona pobízel, aby už konečně nastartoval a odjel.
Dočkal se, uslyšel naskočit motor a po chvíli se parkoviště stala jen malá tečka. Harry se neustále otáčel za sebe a hlídal vše, co se mu zdálo divné. Cesta se mu zdála nekonečná. Připadalo mu, že ujeli snad stovky kilometrů. Po půl hodině dorazili domů. Tady se alespoň trochu cítil v bezpečí. Snad ho nikdo nesledoval. V tom davu by ho snad ani nikdo poznat nemohl. Navíc si ani nebyl jistý tím, jestli to byl Malfoy.
A kdyby přeci, určitě by si nenechal ujít příležitost chytit Pottera. Ten by se na něho hned vrhl. Těmito úvahami se alespoň trochu uchlácholil…
"Ne Malfoy to určitě nebyl!"
Bylo asi kolem sedmé hodiny, když Iris a Leon seděli v obývacím pokoji a dívali se na televizi. Harry se vymluvil na to, že je unavený a že si jde lehnout. Nikdo neměl žádné námitky. Jenže jeho úmysly byly úplně jiné - strašně toužil potom se proletět. Byla už skoro noc a tudíž ideální podmínky pro to, aby ho nikdo nezpozoroval...
Rychle se vytratil. Konečně se bude moci proletět na svém milovaném koštěti!
Vyběhl schody a zamířil si to přesně do toho rohu, kde má své věci pod neviditelným pláštěm. Začal hmatat vzduch. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že je blázen. Jenže on věděl přesně, co dělá. Pochvíli nahmatal svůj cíl. Strhl hladkou látku pláště a vykoukl na něj jeho školní kufr a koště. Držel ho v ruce - svůj Kulový blesk.
Byl tak lehký a přitom se s ním dalo dosáhnout obrovské rychlosti, aniž by se o milimetr nevychýlil ze svého kurzu.
Otevřel okno, nasedl, odrazil se a pak už se řítil vzhůru. Vítr mu svištěl ve vlasech. Prudce své koště otočil a vydal se směrem nad les.
Zastavil. Představoval si před sebou zlatonku. Chtěl ji lapit. Naklonil se a chytil koště oběma rukama. Poté namířil násadu svého koštěte směrem dolů a v příští vteřině se už stále rychleji střemhlav řítil vstříc Hájovým lesům. Vítr mu fičel v uších. Natáhl ruku. Chytil ji. Slyšel ty výkřiky diváků, jak skandují jeho jméno. Viděl ty radostné obličeje. Nebelvír opět vyhrál… Bude se slavit až do rána…
Ach, jak mu to všechno chybí! Ten adrenalin, kamarádi a pocit, že jste druhé nezklamali a něco dokázali!!
Začínala mu být zima. Sice se to nezdálo, ale už byl říjen a večery se stávali chladnějšími. Létal už skoro hodinu. Pokud by ještě chvíli pokračoval, asi by mu prsty přimrzli k násadě. Proto tedy otočil svůj Kulový blesk a namířil si to směrem k domovu. Už se nemohl dočkat vyhřáté postele. Těšil se, že se pořádně prospí.
Vletěl do svého pokoje, všude byla tma. Chtěl si uložit svoje koště zpět na své místo, když najednou uslyšel ze spod nějaké výkřiky.
Hodil koště na postel a šel hledat původce těchto skřeků. Předpokládal ale, že to nejspíše bude zase televize. Už několikrát se stalo, že u ní Leon a Iris usnuli a nechali ji puštěnou na plné obrátky. Šel tedy dolů.
Ten zvuk se ozval znovu. Byl ale mnohem intenzivnější. Takhle realisticky přeci televize nehraje. Musel tomu přijít na kloub. Byl zrovna uprostřed schodů, když uslyšel další hlas - byl ženský, jenomže nepatřil Iris.
Byl mu ale známý... Až moc.
Slýchal ho o prázdninách každou noc.
Ten posměšný tón.
Tón plný radosti z toho, že může někomu ubližovat.
"Okamžitě nám řekni, kde je. Dělej nebo skončíš jako tvůj prašivý muž. Kde je Potter?" ten hlas začínal ztrácet trpělivost.
"Já nevím o čem mluvíte! Co je s Leonem. Proč se nehýbe? Co jste mu udělali? Leone!" Irisin hlas byl plný zoufalosti.
"Však ty nám to ještě povíš a ráda. A potom. Potom půjdeš do všech pekel! Crucio!"
Smích.
Ano krutý a nelítostný smích se ozýval po celém domě.
"Iris né!"
Harry už pochopil.
Smrtijedi!
Co je s Leonem? Snad není mrtvý? A Iris? Zrovna teď ji tam dole mučí! Musí tomu hned zabránit.
V tuto chvíli nedbal na své bezpečí. Bral schody po třech. Musel jim rychle pomoci. Jeho kroky se rozléhali po celé síni. Přiskočil ke dveřím a rozrazil je. Jeho očím se naskytl příšerný pohled. V obýváku se nacházelo asi pět zakuklených postav. Nábytek byl rozházený všude po prostoru. A na zemi nedaleko dveří se právě svíjelo Irisino tělo. Muselo tuto kletbu už prožít několikrát. A nejenom tuto. Všude na jejím těle byla krev. Čerstvá! Sršela jí z těla. Harry zamířil přímo k ní.
Harry rychle zhodnotil situaci.
Hledal Leona.
Ale nikde ho neviděl!
Všichni v místnosti si všimli nově příchozího. Iris se přestala svíjet. Jeden ze smrtijedů přerušil kletbu Crucio.
"Á Potter, tak konešně se zase vidíme. Jsi rád, že šme tě poctili návštěvou? Zrovna šme si o tobě povídali s touhle mudlou. Ale muším říci, že moc nevydrží. Škemrala o život hned ze začátku!"
Belatrix opět nasadila svůj šišlavý hlásek.
"P-pusťte ji! Hned! Jinak…" byl ale přerušen Belatrixiným smíchem.
"Ale, ale, snad by nám náš Potrýšek nechtěl vyhrožovat. To še nedělá. Ty-ty-ty, zlobivý chlapešek. Asi potšebuješ malou lekci chování. Crucio!"
Než se Harry vůbec stačil vzpamatovat, opět ucítil strašnou bolest. Připadal si, jako by měl všechny kosti v jednom ohni. Avšak nebylo to tak hrozné jako od Voldemorta...
Jistě, byla to ukrutná bolest, jenže Voldemortovo crucio bylo ještě horší. Bolest náhle ustala.
"Doufám, že jši se poušil. No už budeme mušet jít, můj malý hldino. Náš pán tě očekává. Nemůže se tě už dočkat. Doufám, že budeme moči být u tvého mušení. Nemůšu se doškat. Ale ještě před tím, než odejdeme, mušíme dořešit jednu záležitost, nemyslíš? Trochu si ještě pohrajeme s tvou novou přítelkyní, co říkáš? Ten minulej moc nevydržel. Koukni na něj - no není roštomilej!? Jak ráda říkám, nejlepší mudla je mrtvej mudla!"
Postavy v černých kápích se rozestoupili. Harrymu do očí vhrkly slzy. Ten pohled byl strašný!
Tam, na zemi v rohu, ležel Leon. Jeho tělo bylo značně zohavené. Ale to, co nejvíce Harryho vyděsilo, byly jeho oči. Rozevřené dokořán, plné děsu a tak prázdné. Harry se k němu chtěl hned vrhnout, ale byl náhle přikován k zemi. Provazy mu pevně obepnuli celé tělo. Z rohu místnosti vystoupila postava. Nesla se velmi vznešeně. Sundala si kápi a na Harryho vykoukl Malfoyův obličej.
"Doufám, že máš dobrý výhled Pottere. Chci, abys viděl, jak si pohrajeme s tvojí přítelkyní. Crucio!"
"Né!"
V Harrym se vzedmula vlna vzteku. Cítil teplo. Vycházelo přímo z něho. Čím více rostl jeho vztek a obavy o jeho "matku", tím více i stoupala intenzita žáru okolo něho.
Vycházelo z něho světlo.
Všude se začali objevovat plameny, které tancovali na jeho těle. Kdokoliv, kdo by se jich dotkl, by se okamžitě spálil.
Jenže Harryho nezraňovali, ba naopak - posilovali ho!
Po chvíli už byl celý z plápolajících ohňů. Provazy, kterými byl spoután, se proměnily v popel.
Postavil se.
Vyzařoval z něho obrovský žár a aura.

Plameny

Smrtijedi nemohli uvěřit svým očím - nechápali, co se to děje. Malfoy byl v takovém šoku, že přerušil kletbu. Všichni přisluhovači Temného pána začali ustupovat. Lekli se toho hlasu.
Byl tak hrubý a drsný, až nadpozemský!
" ZA TO ZAPLATÍTE! TEĎ ZEMŘETE!"
Věděl přesně, co dělá. Nevěděl jak, ale teď na tom nezáleželo. Napřáhl se a namířil na ten hlouček černých plášťů rukou. Vyletěl z nich proud světla smíšeného s ohněm. Mířil si to k nim velkou rychlostí. Avšak dřív než doletěl na svůj cíl, stačili se všichni přemístit neznámo kam...
Harryho vztek okamžitě opadl a tím i oheň, který ho obklopoval. Už zase tam byl ten starý Harry. Avšak bez brýlí a oblečení. Vše, co měl na sobě, shořelo. Nyní mu na tom ale nezáleželo. Přiskočil k Iris. Ještě dýchala. Musel ji zachránit. Jenomže jak? Musí pro pomoc!
Začal panikařit.
Co bude dělat? Musí jednat rychle. Určitě se za chvíli vrátí.
Jediné, co ho napadlo v tuto chvíli, bylo přemístění. Musí se zkusit přemístit někam do bezpečí. Ale rychle. Vyskočil na nohy, popadl Leonovo zubožené tělo (Nemohl ho tady přece nechat na pospas těm zrůdám!) a přitáhl ho k Iris.
Oba je chytil za ruku. Vůbec se nekontroloval. Slzy mu tekly proudem, ale jemu to bylo v tuto chvíli jedno.
Soustředil se na místo, kde by mu pomohli. Nemyslel na nic určitého - prostě myslel na pomoc. Nikdy to ještě nezkoušel, ale nic jinému mu nezbývalo. Snažil se na to myslet celou svou myslí a duší.
Jenže nic!
Pekelně se soustředil. Dával do toho úplně všechno včetně svého srdce. A pak…
Připadal si jako by byl protahován úzkým prostorem. Měl po celou dobu zavřené oči. Trvalo to jen chvíli. Pak vše přestalo. Slyšel okolo sebe křik a stovky hlasů. Otevřel oči. Nevěděl, jak se to stalo, ale ocitl se ve Velké síni. Nacházel se uprostřed Bradavic úplně nahý a s dvěma těly. Jediné, na co se zmohl, bylo:
"Prosím, pomozte jim!" zakřičel a ani se nesnažil zadržet slzy. Tekly mu proudem.
A aby ne! Vždyť jeho blízcí jsou nejspíše oba dva mrtví. Prosil anděly, aby alespoň Iris přežila. Alespoň ona! Už o tom nemohl přemýšlet - vše se začalo rozmazávat. Viděl, jak se okolo něho seběhli nějaké postavy. Mluvili na něj, ale on už nevnímal - byl v šoku. Pak se s ním náhle vše zatočilo a on upadl do hlubokého spánku…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.