Cítil na sobě mnohé pohledy. Propalovaly jeho tělo skrz na skrz vlnami ohnivé nedůvěry a podezření. Viděl v těch očích nevídaný strach, údiv a zmatek. V těchto studnách do duše mohl bez menších problémů vyčíst veškeré překvapení, zračící se na každé tváři. Bylo jedno, jestli se dívá na přátele nebo na lidi, které vidí poprvé v životě. Ne, ve všech tvářích se objevovalo to samé - strach! Obrovská bázeň z předcházejících událostí.
Harry pro ně byl vždy dítětem potřebujícím ochranu a péči, kterou mu nemohli dát jeho rodiče. Avšak nyní v něm viděli jen podivína, kterého by se měli bát. Věděl, že je zle. Nyní už nebylo cesty zpět.
Přemýšlel, jak by se nejlépe z této prekérní situace mohl vypotácet, avšak nápady, jako by se mu vyhýbaly obrovským obloukem, který se stále zvětšoval. Při zrekapitulování dosavadních okamžiků si uvědomil ten děsivý fakt, že nyní se z toho už nejspíše nevymotá. Každý v této místnosti viděl ty otřesné věci, které předvedl. Ano, úplně celý řád viděl Harryho pokus o vraždu. Chybělo málo a mohl mít na svých rukou krev.
Zažil toho už mnoho, ale ať byla situace sebehorší, nikdy se nesnížil k vraždě. Samozřejmě, Voldemorta už jednou zabil, avšak on se bránil a byl to soupeř hoden Harryho schopnostem. Jenže co Mundungus? Ten přeci nebyl ani ozbrojený….! Neměl nic a přesto se ho Potter pokusil zabít. Chybělo tak málo! Jen jedna jediná slabika dělila Vyvoleného od něčeho tak odporného, jako je zahubení cizího života. V tuto chvíli se hnusil sám sobě. Měl sto chutí utéci a už nikdy nevlézt na denní světlo. Ten starý nedospělý Harry by to nejspíše udělal, jenomže uběhlo už mnoho a mnoho dní od okamžiku, kdy se neuměl ubránit. Nyní z něj byl skoro dospělý muž, který se nebojí postavit problémům a čelí jim s nastavenou tváří. Ne, byl čas přestat utíkat a začít pykat za své činny…
I když zase na druhou stranu, když o tom začal hlouběji uvažoval…
"Asi nemůžeme dělat, jako že se nic nestalo, nebo ano?" Harry svou myšlenku vyslovil s nadějí v hlase. Jenže pak si všiml těch pohledů, které jasně vypovídaly, že se musel zbláznit a okamžitě ji zavrhl. Ale zase na druhou stranu si říkal, že mlčení znamená souhlas. Takže s tímto odůvodněním se otočil a zamířil směrem ke dveřím.
"Kam si myslíš, že jdeš mladý muži?" řekla k překvapení všech obávaná profesorka přeměňování.
"Snad si nemyslíš, že tě po téhle scéně necháme jen tak odejít! Pěkně se sem vrať a všechno nám to laskavě vysvětli!" Na jeho babičce bylo vidět, že je hodně naštvaná. Harry to dokázal zjistit podle několika věcí. Ať už to bylo stažené obočí ztrácející se ve vlasech, nebo přísný pohled připomínající kočku, co číhá na svou kořist. No, ale to by nebyl Potter, aby si nechal rozkazovat a poroučet.
"Co se stalo, stalo se. Já se vám nemusím z ničeho zpovídat. Vy mi také nic neříkáte. Každý má to nějaké to svoje malé tajemství, nemyslíte? Můžete být rádi, že jsem odhalil ve vašich řadách zrádce. No a pokud se jedná o moje chování, mohu se snad jen ospravedlnit tím, že za to nemohu já, nýbrž rodový prsten." V duchu se musel pousmát, když si všiml reakce svých prarodičů. Tedy spíš té, kdy se zmínil o rodovém prstenu. Oba se tvářili velice zaskočeně. Vypadalo to, jako by jim najednou došly argumenty.
"Rodový prsten, Harry? Nikdy jsem nic o něm neslyšel. A věř mi, že nám James říkal úplně všechno, že Remusi?" Tichošlápek byl opravdu zmaten, jeho nejlepší kamarád se ani slůvkem nezmínil o žádném rodinném dědictví, natož o prstenu. O Lily ani přemýšlet nemusel, ta přeci byla z mudlovské rodiny a ta žádnou magickou věc vlastnit nemohla. Takže buď měl James přeci jen nějaké tajnosti před svými nejlepšími přáteli, nebo si jeho kmotřenec vymýšlí. Bohužel ani jedna varianta se Siriusovi moc nezamlouvala, nyní akorát přemýšlel, která by ho více zranila. Jestli tajemství, nebo lež.
"Neboj Siriusi, slyšel jsi dobře, opravdu za to může rodový prsten. Ale jak to, že to nevíš… Vám se profesor Brumbál nezmínil? Neříkej, že vám tak důležitou věc zapomněl říct? Tak, že bych přeci nebyl jediný, komu neustále lže?" Harry nyní čekal na reakci svého dědečka, který stále se stále jevil, jako kdyby na něj někdo poslal sadu matoucích kouzel. Popravdě, ani Minerva nevypadala příliš zainteresovaně. Sírius už vypadal, že se Brumbála zeptá, co tím vlastně Harry myslí, ale profesor ho předběhl.
"Harry, nevím, o čem to mluvíš. Já nikdy o žádném rodovém prstenu neslyšel. A pochybuji, že by v Jamesově rodině nějaký takový prsten vůbec existoval. O Lilyině rodině nemluvě. Je mi to moc líto. Strašně rád bych ti pomohl a potvrdil tvá slova, ale já o něm nic nevím." Tak tímto Pottera Brumbál odzbrojil. V tuto chvíli se poměr stran obrátil. Nyní to byl Harry, který vypadal, jako že mu uletěly včely, naproti tomu Albus pozoroval Harryho reakci a doufal, že celou tu věc zahrál do autu. Nemohl dopustit, aby se jeho vnuk dozvěděl pravdu, bylo by to příliš nebezpečné. Ne, v tuto nebezpečnou dobu, kdy Voldemort získává nazpět svou sílu, nemůže svého vnuka ještě více ohrozit. Kéž by jen věděl, jak ho má rád a jak na něj s Minervou neustále myslí a snaží se ho co nejvíce ochránit. Jenomže city musely jít stranou, život je přednější než láska.
"Kam si myslíš, že jdeš mladý muži?" řekla k překvapení všech obávaná profesorka přeměňování.
"Snad si nemyslíš, že tě po téhle scéně necháme jen tak odejít! Pěkně se sem vrať a všechno nám to laskavě vysvětli!" Na jeho babičce bylo vidět, že je hodně naštvaná. Harry to dokázal zjistit podle několika věcí. Ať už to bylo stažené obočí ztrácející se ve vlasech, nebo přísný pohled připomínající kočku, co číhá na svou kořist. No, ale to by nebyl Potter, aby si nechal rozkazovat a poroučet.
"Co se stalo, stalo se. Já se vám nemusím z ničeho zpovídat. Vy mi také nic neříkáte. Každý má to nějaké to svoje malé tajemství, nemyslíte? Můžete být rádi, že jsem odhalil ve vašich řadách zrádce. No a pokud se jedná o moje chování, mohu se snad jen ospravedlnit tím, že za to nemohu já, nýbrž rodový prsten." V duchu se musel pousmát, když si všiml reakce svých prarodičů. Tedy spíš té, kdy se zmínil o rodovém prstenu. Oba se tvářili velice zaskočeně. Vypadalo to, jako by jim najednou došly argumenty.
"Rodový prsten, Harry? Nikdy jsem nic o něm neslyšel. A věř mi, že nám James říkal úplně všechno, že Remusi?" Tichošlápek byl opravdu zmaten, jeho nejlepší kamarád se ani slůvkem nezmínil o žádném rodinném dědictví, natož o prstenu. O Lily ani přemýšlet nemusel, ta přeci byla z mudlovské rodiny a ta žádnou magickou věc vlastnit nemohla. Takže buď měl James přeci jen nějaké tajnosti před svými nejlepšími přáteli, nebo si jeho kmotřenec vymýšlí. Bohužel ani jedna varianta se Siriusovi moc nezamlouvala, nyní akorát přemýšlel, která by ho více zranila. Jestli tajemství, nebo lež.
"Neboj Siriusi, slyšel jsi dobře, opravdu za to může rodový prsten. Ale jak to, že to nevíš… Vám se profesor Brumbál nezmínil? Neříkej, že vám tak důležitou věc zapomněl říct? Tak, že bych přeci nebyl jediný, komu neustále lže?" Harry nyní čekal na reakci svého dědečka, který stále se stále jevil, jako kdyby na něj někdo poslal sadu matoucích kouzel. Popravdě, ani Minerva nevypadala příliš zainteresovaně. Sírius už vypadal, že se Brumbála zeptá, co tím vlastně Harry myslí, ale profesor ho předběhl.
"Harry, nevím, o čem to mluvíš. Já nikdy o žádném rodovém prstenu neslyšel. A pochybuji, že by v Jamesově rodině nějaký takový prsten vůbec existoval. O Lilyině rodině nemluvě. Je mi to moc líto. Strašně rád bych ti pomohl a potvrdil tvá slova, ale já o něm nic nevím." Tak tímto Pottera Brumbál odzbrojil. V tuto chvíli se poměr stran obrátil. Nyní to byl Harry, který vypadal, jako že mu uletěly včely, naproti tomu Albus pozoroval Harryho reakci a doufal, že celou tu věc zahrál do autu. Nemohl dopustit, aby se jeho vnuk dozvěděl pravdu, bylo by to příliš nebezpečné. Ne, v tuto nebezpečnou dobu, kdy Voldemort získává nazpět svou sílu, nemůže svého vnuka ještě více ohrozit. Kéž by jen věděl, jak ho má rád a jak na něj s Minervou neustále myslí a snaží se ho co nejvíce ochránit. Jenomže city musely jít stranou, život je přednější než láska.
To, co tu před chvíli jeho děda řekl, Harryho hluboce ranilo. Připadal si, jako by se mu do srdce zabodávali rozžhavené dýky. Poprvé, podruhé, potřetí. Rozdrásávali mu nitro na malé kousky.
"Když myslíte, ale v tom případě chci, abyste věděl Brumbále, že tímto jsem s vámi skončil. Myslel jsem, že to, co jste udělal před lety, mělo důvod, ale teď vím, že o mě nestojíte. Ale je to vaše rozhodnutí a já se s tím smířím. Teď když mě omluvíte, jdu si lehnout, dnes toho bylo více než dost." Harry se už měl k odchodu, ale zastavil ho skřípavý hlas pošukaného chlápíka jménem Moody.
"Stůjte Pottere, teď nikam nepůjdete. Máte nám toho ještě dost vysvětlovat. Tak třeba, jak to že znáte adresu hlavního štábu? Hm? A nesnažte se nás tu vodit za nos! Věřte mi, že tomu přijdu na kloub - po dobrém nebo po zlém!" Moodyho oko se koulelo v očním důlku ze strany na stranu, nahoru dolů, Harrymu se po chvíli z toho točení udělalo až špatně, proto raději odvrátil zrak a soustředil se na Siriuse. Vlastně si až nyní všiml kmotrova nového image. Už to nebyl ten vyhublý člověk se strhanými rysi a smutnýma očima. Ne, nyní to byla sebejistá osoba s jiskrou v očích. Tato změna ho docela překvapila. Pokud si dobře pamatoval, nic takového ještě u svého kmotra neviděl.
"No tak co bude! Podáte nám konečně vysvětlení? Ano nebo ne?" Moody už byl opravdu netrpělivý a Harrymu se zdálo, že nenápadně sáhl svou pahýlovitou rukou na lem svého kabátu, kde nejspíše uschovával svou hůlku.
"Nemám povinnost vám odpovídat, ale že jste to vy, tak vám to řeknu. Adresu mi dal Brumbál, ten je přeci strážce tajemství." Všichni přítomní se otočili na ředitele a čekali buď vyvrácení, nebo potvrzení Potterových slov. Ovšem Brumbál jen zakroutil hlavou, že nic takového nikdy neučinil.
"Pottere nelžete nám tu!" Moody už byl na hranici svého ovládání.
"Proč bych vám měl asi tak lhát. Navíc, pokud vím, tak Fidelinovo zaklínadlo je uschováno do živého objektu, který pak stráží dotyčnou věc. Takže je logické, že mi adresu musel dát Brumbál, nemyslíte? A jediní lháři, kteří tu jsou a vidím je, sedí támhle!" s tím ukázal na své dva "vykulené" prarodiče, kteří nemohli pochopit, proč je Harry tak nenávidí. Přeci se nemohl dozvědět pravdu. Jediní, kdo to věděli, byli oni dva. Ne, musí to být v něčem jiném.
"Když myslíte, ale v tom případě chci, abyste věděl Brumbále, že tímto jsem s vámi skončil. Myslel jsem, že to, co jste udělal před lety, mělo důvod, ale teď vím, že o mě nestojíte. Ale je to vaše rozhodnutí a já se s tím smířím. Teď když mě omluvíte, jdu si lehnout, dnes toho bylo více než dost." Harry se už měl k odchodu, ale zastavil ho skřípavý hlas pošukaného chlápíka jménem Moody.
"Stůjte Pottere, teď nikam nepůjdete. Máte nám toho ještě dost vysvětlovat. Tak třeba, jak to že znáte adresu hlavního štábu? Hm? A nesnažte se nás tu vodit za nos! Věřte mi, že tomu přijdu na kloub - po dobrém nebo po zlém!" Moodyho oko se koulelo v očním důlku ze strany na stranu, nahoru dolů, Harrymu se po chvíli z toho točení udělalo až špatně, proto raději odvrátil zrak a soustředil se na Siriuse. Vlastně si až nyní všiml kmotrova nového image. Už to nebyl ten vyhublý člověk se strhanými rysi a smutnýma očima. Ne, nyní to byla sebejistá osoba s jiskrou v očích. Tato změna ho docela překvapila. Pokud si dobře pamatoval, nic takového ještě u svého kmotra neviděl.
"No tak co bude! Podáte nám konečně vysvětlení? Ano nebo ne?" Moody už byl opravdu netrpělivý a Harrymu se zdálo, že nenápadně sáhl svou pahýlovitou rukou na lem svého kabátu, kde nejspíše uschovával svou hůlku.
"Nemám povinnost vám odpovídat, ale že jste to vy, tak vám to řeknu. Adresu mi dal Brumbál, ten je přeci strážce tajemství." Všichni přítomní se otočili na ředitele a čekali buď vyvrácení, nebo potvrzení Potterových slov. Ovšem Brumbál jen zakroutil hlavou, že nic takového nikdy neučinil.
"Pottere nelžete nám tu!" Moody už byl na hranici svého ovládání.
"Proč bych vám měl asi tak lhát. Navíc, pokud vím, tak Fidelinovo zaklínadlo je uschováno do živého objektu, který pak stráží dotyčnou věc. Takže je logické, že mi adresu musel dát Brumbál, nemyslíte? A jediní lháři, kteří tu jsou a vidím je, sedí támhle!" s tím ukázal na své dva "vykulené" prarodiče, kteří nemohli pochopit, proč je Harry tak nenávidí. Přeci se nemohl dozvědět pravdu. Jediní, kdo to věděli, byli oni dva. Ne, musí to být v něčem jiném.
"Pokud už nemáte dalších otázek, půjdu si lehnout. Jo a abych nezapomněl, Obor záhad už hlídat nemusíte, o věštbu jsem se postaral sám!" S těmito slovy se vydal za sebou a nechal omámené členy za sebou. Tedy až na jednoho.
"Tak to jsi byl ty? Tak teď toho už mám dost. Mdloby na tebe!" Bývalému bystrozoru právě ukápla poslední kapka trpělivosti…
"Tak to jsi byl ty? Tak teď toho už mám dost. Mdloby na tebe!" Bývalému bystrozoru právě ukápla poslední kapka trpělivosti…
