Tma, nic než temnota obklopující téměř dospělého chlapce. Měl pocit beztíže a malátnosti. Dojem uvolnění a napětí zároveň. Odpoutání se od těla a vznášení se vzduchem jako padající listí na podzim. Balancování na prahu života a smrti. Pociťování všech vjemů zároveň a přitom nic necítit. Plout na provazcích duhy a přitom se nacházet v černočerné tmě. Mít rozpolcenou duši mezi temnotou a světlem. Tak takto přesně se cítí každý člověk, který upadá do bezvědomí - a v tuto chvíli to tak vnímal i Harry.
Nacházel se v nicotě - v prostoru, kde si člověk připadá, jako kdyby neustále padal a vzlétal zároveň. Čas nehraje roli, nepoznáte tu, jestli uběhla minuta či rok. Ne, v této dimenzi máte nekonečně mnoho času přemýšlet o svých činech a zpytovat svědomí. Můžete kopat, mlátit, křičet, avšak ničeho tím nedocílíte. Snad jen frustrace z vaší beznadějné situace. Všechen váš vzdor se tu po chvíli otupí a odumře, nic vám nezbude. Snad jen vlastní svědomí, které vám neustále připomíná všechny vaše hříchy a prohřešky, jenž jste provedli ve svém životě. I Harry to pociťoval a bojoval se svým druhým já. Snažil se ho přesvědčit a ospravedlnit všechny ty hrozné věci, které udělal. Avšak po čase, který mu připadal jako věčnost, vše vzdal a podvolil se věcem, které mu jeho podvědomí říkalo.
Už delší dobu nic nevnímal. Vše se ponořilo do naprosté, strachem nahánějící tichosti. Cítil se jako hluchý, nic neslyšel a přitom toužebně dychtil po jakémkoliv zvuku. Snažil se zakřičet, avšak nevydal ani hlásku, pokoušel se pohnout, jenže nemohl. Připadal si jako socha, jenž byla vytesána do kamene.
Toužil po úprku z tohoto temného prostoru, který nenabízel nic jiného než strach a utrpení. Už nemohl dále snést to neustávající ticho. Potřeboval slyšet zvuk, bylo jedno jaký. Propadal panice, která jeho mysl pomalu, ale jistě zachvacovala a snažila se ho zavést na pokraj zoufalství a šílenství. Chybělo tak málo. Jen malý kousek dělil Harryho od naprosté nepříčetnosti.
"Pottere! Pottere! Vzbuďte se!" Těchto pár slov vytrhlo Harryho ze stavu agónie, jenž už dlouhou dobu provázela jeho mysl. Díky tomu se dokázal odpoutat a vyprostit, mohl uniknout a dostat se opět do reality. Celý dychtivý se sápal pryč z temnoty. Natahoval uši a snažil se znovu zachytit ty zvuky, které ho měly doprovodit do bdělého stavu. Čekal a doufal, že znovu přijdou a poskytnou mu prostředek, který ho dopraví do reality.
"No tak Pottere vzbuďte se! Nebuďte takový padavka!" Nepoznával ještě ten hlas, avšak vnímal ho jako loď doprovázející ho do bezpečí - do přístavu naděje a světla…
"No tak Pottere vzbuďte se! Nebuďte takový padavka!" Nepoznával ještě ten hlas, avšak vnímal ho jako loď doprovázející ho do bezpečí - do přístavu naděje a světla…
Konečně se probudil a mohl otevřít oči. Velmi pomalu a unaveně rozevřel nejprve jedno a poté druhé. Zamrkal a snažil se zaostřit na osobu stojící před ním. Byl to Pošuk Moody, který se zdál velice rozlíceny. Harry nechápal proč, na nic si nedokázal vzpomenout. Začal se rozhlížet. Vypadalo to, že se nachází v nějaké místnosti plné lidí. Poznával Brumbála a Siriuse. Přívětivě se na ně usmál, avšak zarazili ho jejich nic neříkající obličeje. Chtěl vstát a jít se přivítat se svým kmotrem, jenže vzápětí zjistil, že se nemůže pohnout. Byl připoutaný.
Nic nechápal. Znovu se podíval na Siriuse, Brumbála, Moodyho a nakonec na ty provazy.
V tu chvíli ho realita praštila do obličeje jako obrovský balvan valící se ze skály. V tento jediný okamžik se mu vybavili všechny věci, které se udály v posledních hodinách. Znovu mu před očima přeběhla scéna, kdy se pokusil zabít Voldemortova špeha. Viděl tu dýku a hlavně pocítil tu touhu zabít. Tu neutuchající touhu ovládat něčí život a rozhodnout o jeho bití či nebití.
Jenže vzpomínky se mu vraceli dál, nyní se mu vybavila ta poslední před tím, než omdlel. Někdo ho omráčil, jenže kdo. Snažil se na to přijít, chtěl zjistit pravdu, avšak vše jakoby zatím bylo za slabým závojem mlhy, která se nedala odkrýt. Ze zadumání ho vyrušil až hlas ředitele Bradavické školy.
"To nebylo nutné Alastore, okamžitě Harryho rozvaž!" Mladý Potter náhle pocítil zahřátí u srdce, když zjistil, že se ho jeho děda zastal. Jenže po chvíli…
"Promiň, Albusi, ale to nemohu. Musím přijít na to, co se tu pro všechno na světě děje. A věř mi, že nejsem zdaleka jediný, kdo touží znát pravdu . Je to tak?" S tím se otočil ke zbývajícím členům, kteří souhlasně pokývali.
"Moody, okamžitě Harryho rozvázej nebo to udělám sama!" Už po druhé za tu chvíli Harry pocítil to zvláštní teplo v oblasti srdce. Tak přeci jen nebudu sám, nyní se mě zastala i moje babička. Třeba nejsou tak špatní a přeci jenom mě mají rádi…
"To neudělám a ty taky ne Minervo. Znáš pravidla Řádu, pokud je většina členů pro, a jako že je, tak zůstane Potter přivázaný a bude podroben výslechu!" Harryho babička se přesto nechtěla vzdát a už už se napřahovala hůlkou, aby svého vnuka osvobodila, když se k ní najednou naklonil Brumbál a řekl:
"Ne, Minervo, pokud se tak Řád rozhodl, nesmíme odporovat!" S tímto jediným prohlášením, s touto jedinou větou, klesla Harryho naděje na rodinu pod bod mrazu. Sice viděl, že se ho jeho babička snažila osvobodit, avšak upřednostnila jeho dědu před ním samotným. Což z ní dělá v Harryho očích stejného zrádce, jako je jeho děda.
"Tak Pottere, nyní si ujasníme pár maličkostí, co vy na to!" Na starém bystrorozovi bylo vidět, jak velkou radost má z nadcházejících okamžiků.
"Buďto to půjde po dobrém nebo" Na důkaz svých slov vytáhl ze své kapsy ampulku s průhlednou kapalinou "to půjde po zlém. Vyberte si. Beztak nemáte na výběr. V tuto chvíli jste v mých rukou. Nemáte hůlku a jste připoután provazy, z který se lze dostat jen s mou pomocí. Takže?" Nyní čekal na Harryho reakci a snad i doufal, že Potter nebude spolupracovat.
"Snad si nemyslíte, že vám budu něco říkat! Už jednou jsem vám nakopal ten váš zadek. Pokud vám to nestačilo, můžeme si to zopakovat." Tak toto Moodyho vytočilo, nebýt Siriuse, který ho na poslední chvíli zachytil a nedovolil mu vyslat na Harryho kouzlo, nedopadlo by to nejspíše nejlépe.
"Alastore, zůstaň jen u výslechu, je ti to jasné. Nebudu tady trpět žádné násilí!" To nyní opět zasáhl Brumbál, který se zdál být čím dál znepokojenější.
"Omlouvám se Albusi. Už se to nebude opakovat. Tak Pottere, když to nejde po dobrém." S děsivým úsměvem přišel ke svému dosavadnímu zajatci a násilím mu vlil veritasérum do pusy. Harry se bránil seč mohl, avšak nakonec se mu bezbarvý lektvar dostal do úst. V tuto chvíli znovu děkoval těm okamžikům, které strávil v knihovně a učil se svým otcem různá kouzla, lektvary, ale i posilování vědomí a odolnosti proti cizímu vniknutí. Proto by pro něj v tuto chvíli nemělo být problém lektvar překonat. A taky že nebyl.
"Vaše celé jméno" Bývalý bystrozor se už nemohl dočkat. Byl celý dychtivý po pravdě.
"Harry James Potter" Vyvolený se snažil nasadit monotónní hlas, aby byl věrohodný.
"Dobře, takže první otázka. Byl jste dnes na ministerstvu kouzel a vnikl jste na Obor Záhad?" Na Moodym byla vidět škodolibá radost a hlavně touha po poznání. Harry věděl, že bude muset říci pravdu, protože jim už řekl o věštbě.
"Ano, byl" Znovu promluvil tím nic neříkajícím hlasem.
"Skvělé a co jste tam dělal?" Konečně se dostával k jádru problému. To Pošuka vzrušovalo ještě více.
"Byl jsem na Oboru Záhad pro svou věštbu a cestou nazpátek jsem nakopal několika neschopným bystrozorům jejich zadky." Nebýt toho, že Harry musel hrát věrohodně, určitě by se na místě rozesmál. Protože výraz, který se usídlil na tváři jeho nynějšího vyslýchajícího, byl k nezaplacení. A nutno dodat, že i na ostatních tvářích byly vidět cukající koutky. Nebýt závažnosti situace, kdo ví, co by se dělo dál… Jediný Moody nevypadal, že by se nějak náramně bavil. Spíše vypadal jako přezrálé rajče, které za chvíli vybuchne. Jelikož se zdálo, že už není schopen výslechu, ujal se této činnosti Snape, který se znenadání objevil bůh ví odkud.
"Tak Pottere, odkud znáte adresu řádu?" Jakmile Harry spatřil Snapeho, viděl rudě. Jeho nenávist k tomuto člověku byla neutuchající. Tedy nenávist to byla oboustranná.
"Adresu mi dal profesor Brumbál. A můžu mít já otázku profesore? Musíte Voldemortovi ještě líbat hábit jako nějakej čokl?" Po této otázce bylo skóre dva nula pro Harryho. Již to byl druhý člověk, který vypadal těsně před vybuchnutí. Nebýt opětovného rychlého zasáhnutí bývalého vězně, Harry by byl nejspíše rozplácnutý na druhé straně místnosti.
"To není možné Harry, jsem strážcem tajemství a adresu jsem ti nikdy nesdělil." Toto bylo už na Brumbála moc. Ten chlapec tu tvrdil něco, co nemohlo být pravdou.
"Je více věcí, které jste mi nesdělil, že profesore. Jako vždy se mi snažíte něco zatajit. Tu věštbu bych překousl, ale ty ostatní věci ne!" - On to snad ví - Tato jediná věta proběhla dvou postarším lidem v místnosti, kteří v tuto chvíli znejistěli ještě více.
"Musím říct, že ze začátku se to zdálo být zajímavé zpestření, ale už mě to přestává bavit. Jsem unavený a chci odejít, takže mě laskavě rozvažte." Harry už byl opravdu mrzutý a chtěl utéci z této tíživé atmosféry. Chtěl pryč o těch dvou, kteří ho v mládí odvrhli a díky kterým musel zažívat muka a šikanu. Potřeboval odejít a urovnat si myšlenky a pocity.
"Nikam nepůjdete Pottere, ještě jsem neskončili, je vám to jasné!" To se konečně vzpamatoval bývalý všemi obávaný bystrozor.
"Ne mýlíte se, už jsme skončili, právě teď!" S tím Potter použil neverbální kouzlo a vyprostil se z pout. To se samozřejmě neobešlo bez udivených a zaražených reakcí. Nikdo nemohl pochopit, co se právě stalo. Nejhůře na tom byl ovšem Moody.
"J-jak?" Vykoktal nevěřícně.
"Do toho vám nic není. A varuji vás, nepleťte se mi do cesty. Už jednou jsem zabil Voldemorta, takže mi nějaký řadový kouzelníček nebude dělat sebemenší problémy. Je vám to jasné! A pokud se jedná o vás" s tím se otočil na své dva prarodiče "ani nevíte, jak jste mě zklamali. Stále jsem trochu věřil, ale nyní, nyní už ne. Už vás nechci v životě vidět. Nenávidím vás!" S tím se naposledy rozhlédl po místnosti a vzápětí ho pohltily plameny. Až pozdě si uvědomil, že řekl více, než měl…
"To nebylo nutné Alastore, okamžitě Harryho rozvaž!" Mladý Potter náhle pocítil zahřátí u srdce, když zjistil, že se ho jeho děda zastal. Jenže po chvíli…
"Promiň, Albusi, ale to nemohu. Musím přijít na to, co se tu pro všechno na světě děje. A věř mi, že nejsem zdaleka jediný, kdo touží znát pravdu . Je to tak?" S tím se otočil ke zbývajícím členům, kteří souhlasně pokývali.
"Moody, okamžitě Harryho rozvázej nebo to udělám sama!" Už po druhé za tu chvíli Harry pocítil to zvláštní teplo v oblasti srdce. Tak přeci jen nebudu sám, nyní se mě zastala i moje babička. Třeba nejsou tak špatní a přeci jenom mě mají rádi…
"To neudělám a ty taky ne Minervo. Znáš pravidla Řádu, pokud je většina členů pro, a jako že je, tak zůstane Potter přivázaný a bude podroben výslechu!" Harryho babička se přesto nechtěla vzdát a už už se napřahovala hůlkou, aby svého vnuka osvobodila, když se k ní najednou naklonil Brumbál a řekl:
"Ne, Minervo, pokud se tak Řád rozhodl, nesmíme odporovat!" S tímto jediným prohlášením, s touto jedinou větou, klesla Harryho naděje na rodinu pod bod mrazu. Sice viděl, že se ho jeho babička snažila osvobodit, avšak upřednostnila jeho dědu před ním samotným. Což z ní dělá v Harryho očích stejného zrádce, jako je jeho děda.
"Tak Pottere, nyní si ujasníme pár maličkostí, co vy na to!" Na starém bystrorozovi bylo vidět, jak velkou radost má z nadcházejících okamžiků.
"Buďto to půjde po dobrém nebo" Na důkaz svých slov vytáhl ze své kapsy ampulku s průhlednou kapalinou "to půjde po zlém. Vyberte si. Beztak nemáte na výběr. V tuto chvíli jste v mých rukou. Nemáte hůlku a jste připoután provazy, z který se lze dostat jen s mou pomocí. Takže?" Nyní čekal na Harryho reakci a snad i doufal, že Potter nebude spolupracovat.
"Snad si nemyslíte, že vám budu něco říkat! Už jednou jsem vám nakopal ten váš zadek. Pokud vám to nestačilo, můžeme si to zopakovat." Tak toto Moodyho vytočilo, nebýt Siriuse, který ho na poslední chvíli zachytil a nedovolil mu vyslat na Harryho kouzlo, nedopadlo by to nejspíše nejlépe.
"Alastore, zůstaň jen u výslechu, je ti to jasné. Nebudu tady trpět žádné násilí!" To nyní opět zasáhl Brumbál, který se zdál být čím dál znepokojenější.
"Omlouvám se Albusi. Už se to nebude opakovat. Tak Pottere, když to nejde po dobrém." S děsivým úsměvem přišel ke svému dosavadnímu zajatci a násilím mu vlil veritasérum do pusy. Harry se bránil seč mohl, avšak nakonec se mu bezbarvý lektvar dostal do úst. V tuto chvíli znovu děkoval těm okamžikům, které strávil v knihovně a učil se svým otcem různá kouzla, lektvary, ale i posilování vědomí a odolnosti proti cizímu vniknutí. Proto by pro něj v tuto chvíli nemělo být problém lektvar překonat. A taky že nebyl.
"Vaše celé jméno" Bývalý bystrozor se už nemohl dočkat. Byl celý dychtivý po pravdě.
"Harry James Potter" Vyvolený se snažil nasadit monotónní hlas, aby byl věrohodný.
"Dobře, takže první otázka. Byl jste dnes na ministerstvu kouzel a vnikl jste na Obor Záhad?" Na Moodym byla vidět škodolibá radost a hlavně touha po poznání. Harry věděl, že bude muset říci pravdu, protože jim už řekl o věštbě.
"Ano, byl" Znovu promluvil tím nic neříkajícím hlasem.
"Skvělé a co jste tam dělal?" Konečně se dostával k jádru problému. To Pošuka vzrušovalo ještě více.
"Byl jsem na Oboru Záhad pro svou věštbu a cestou nazpátek jsem nakopal několika neschopným bystrozorům jejich zadky." Nebýt toho, že Harry musel hrát věrohodně, určitě by se na místě rozesmál. Protože výraz, který se usídlil na tváři jeho nynějšího vyslýchajícího, byl k nezaplacení. A nutno dodat, že i na ostatních tvářích byly vidět cukající koutky. Nebýt závažnosti situace, kdo ví, co by se dělo dál… Jediný Moody nevypadal, že by se nějak náramně bavil. Spíše vypadal jako přezrálé rajče, které za chvíli vybuchne. Jelikož se zdálo, že už není schopen výslechu, ujal se této činnosti Snape, který se znenadání objevil bůh ví odkud.
"Tak Pottere, odkud znáte adresu řádu?" Jakmile Harry spatřil Snapeho, viděl rudě. Jeho nenávist k tomuto člověku byla neutuchající. Tedy nenávist to byla oboustranná.
"Adresu mi dal profesor Brumbál. A můžu mít já otázku profesore? Musíte Voldemortovi ještě líbat hábit jako nějakej čokl?" Po této otázce bylo skóre dva nula pro Harryho. Již to byl druhý člověk, který vypadal těsně před vybuchnutí. Nebýt opětovného rychlého zasáhnutí bývalého vězně, Harry by byl nejspíše rozplácnutý na druhé straně místnosti.
"To není možné Harry, jsem strážcem tajemství a adresu jsem ti nikdy nesdělil." Toto bylo už na Brumbála moc. Ten chlapec tu tvrdil něco, co nemohlo být pravdou.
"Je více věcí, které jste mi nesdělil, že profesore. Jako vždy se mi snažíte něco zatajit. Tu věštbu bych překousl, ale ty ostatní věci ne!" - On to snad ví - Tato jediná věta proběhla dvou postarším lidem v místnosti, kteří v tuto chvíli znejistěli ještě více.
"Musím říct, že ze začátku se to zdálo být zajímavé zpestření, ale už mě to přestává bavit. Jsem unavený a chci odejít, takže mě laskavě rozvažte." Harry už byl opravdu mrzutý a chtěl utéci z této tíživé atmosféry. Chtěl pryč o těch dvou, kteří ho v mládí odvrhli a díky kterým musel zažívat muka a šikanu. Potřeboval odejít a urovnat si myšlenky a pocity.
"Nikam nepůjdete Pottere, ještě jsem neskončili, je vám to jasné!" To se konečně vzpamatoval bývalý všemi obávaný bystrozor.
"Ne mýlíte se, už jsme skončili, právě teď!" S tím Potter použil neverbální kouzlo a vyprostil se z pout. To se samozřejmě neobešlo bez udivených a zaražených reakcí. Nikdo nemohl pochopit, co se právě stalo. Nejhůře na tom byl ovšem Moody.
"J-jak?" Vykoktal nevěřícně.
"Do toho vám nic není. A varuji vás, nepleťte se mi do cesty. Už jednou jsem zabil Voldemorta, takže mi nějaký řadový kouzelníček nebude dělat sebemenší problémy. Je vám to jasné! A pokud se jedná o vás" s tím se otočil na své dva prarodiče "ani nevíte, jak jste mě zklamali. Stále jsem trochu věřil, ale nyní, nyní už ne. Už vás nechci v životě vidět. Nenávidím vás!" S tím se naposledy rozhlédl po místnosti a vzápětí ho pohltily plameny. Až pozdě si uvědomil, že řekl více, než měl…
